Ve Westminsterském opatství byl v sobotu podle starobylého ritu korunován (pomazán) na krále syn Alžběty II. Karel coby britský král toho jména Třetí.

Ač je královská moc v našem kulturním ranku od středověku spojena s křesťanstvím, které moc osvobodilo z tenat jejího pohanského zbožštění a otevřelo tak cestu k vládě dvou mečů, světského a duchovního, jako základu plurality a kontroly moci, které – opřeny o antickou vzdělanost – jsou určujícím rysem západní civilisace, ponechala si královská moc i jistý divotvorný rys: jako kdyby král vedle moci světské a duchovní v sobě zahrnoval – vedle křesťanství – i jistou magickou stránku naší pozemské existence, přičemž význam tohoto „zahrnutí“ spočívá v tom, že jedna moc osvobozuje od té druhé, respektive osvobozuje tu druhou od ní samé, umožňuje jí nadhled a odstup od sebe sama, posouvá ji do božích souřadnic stvoření ke svobodné a svéprávné existenci, kde není svobody bez Zákona a Zákon bez svobody.

Moc duchovní zbavuje moc světskou pokušení tyranie, osvobozuje ji od sebe samé, a naopak – světská moc kontroluje tu duchovní, aby se z ní nestala vševládná teokracie osobující si moc, která jí nejen nepřísluší, ale je přímo v rozporu s mocí duchovní. Jestliže nás křesťanství vysvobodilo ze zajetí cyklického času, který se může zvrhnout v začarovaný kruh, živící sám sebe, bez ohledu na víru, naději a lásku žije jen ze svého pohybu v kruhu, magická stránka kralování, ve spojení s přírodou, narušuje přímočarou linku křesťanských dějin, která má někdy sklon spadnout ze Stromu poznání jako shnilé jablko na zem a svobodu, která je založena v transcendentnu, přeměnit v otroctví věcí, času, dějin – pervertovat v pozemskou dějinnou eschatologii něco na způsob Hegela nebo Marxe.

S vyduchlostí církve (církví), z kterých zbyly moralizující spolky, úplně proti smyslu své existence ometající národní a státní život, soutěží kulturně vymiškované, intelektuálně zcela neškodné university, které se z druhdy svobodného učení stala učiliště pro byznys a státní správu. Světu vládne jednorozměrná profánnost, neschopná jakékoli reflexe, natož té vlastní.

Dva meče moci, pluralita hodnot je nejen v rámci historického materialismu dávno minulostí. Jsme v zajetí modernity, která je ještě blbější než Hegel, jehož dějinná eschatologie měla aspoň nějaký ethos, zatímco vědecko-technologická společnost nás vleče odnikud nikam jen na základě počítání, sčítání a odčítání, dělení a násobení – výkonnosti a efektivity, přičemž nejsme schopni z rozjeté tramvaje bez řidiče do stanice touha vystoupit.

Na počátku moderního věku víru v transcendentno, která společnost osvobozovala ze světských záležitostí, nahradila víra ve vědecko-technologický rozvoj, která nemá žádnou relevantní protiváhu. Z modernity je teokracie a tyranie technologií je všeobjímající. Otročíme systému, který jsme si sami stvořili, abychom si ulehčili život, a pak jsme nad ním ztratili kontrolu. Systém živí sám sebe, a přitom vládne všemu, hospodářství, obchodu, financím, vládám, kultuře, určuje mezilidské vztahy. Uvedli jsme v život jednorozměrnou společnost, která ztratila imunitu vůči počítání, postrádá jakýkoli přesah. Jsme jako hmyzí společenství, něco na způsob mraveniště.

I když v řadě zemí jde monarchie taky do kopru, funkce dědičného krále je stále ještě jedna z mála institucí, která si udržela jistou autonomii vůči strojové společnosti jednoduše díky tomu, že do toho, co se narodí v královském loži, nemůže žádný chytrák, aspoň zatím, strčit nos – ať už jde o hospodářskou lobby, vědecký ústav, státní či stranický zájem, peníze, nebo veřejné mínění.

Na krále pomazaný Karel III. má za to, že království není pouze společenství lidí, ale je to společenství lidí, půdy, vzduchu, lesa, zvířat, tradic, kultury, architektury… Království je součástí systému, ale zároveň je i nad systémem, za ním, pod ním a před ním. Parlamentní demokracii, jejíž život se odehrává ve volebních cyklech, dává punc nadčasovosti i ukotvenosti v dějinách. Král Karel jako kdyby vypadl z Manifestu Českých dětí. Je král spíš přírodních národů, což už ovšem taky neplatí, než samotných Britů, kteří přišli o křesťanství stejně jako o magický rozměr žitý po tisíciletí ze stvoření, z přírody.

Charles je podle mne takový, jaký je, díky odkazu britského impéria, které nebylo jednosměrná ulice – tedy z civilisace Evropy směrem k necivilisovaným domorodým národům, ale fungovala i v opačném směru: od v souladu s přírodou žijících domorodých kmenů k duchovně vyprahlé Evropě, která ztratila kontakt se Stvořitelem i stvořeným. Karel III. je v tomto smyslu dědicem toho positivního z britské imperiální tradice.

Aleluja zpíval během Karlovy korunovace sbor černých obyvatel Afriky a Asie oděný v bílých hábitech, – byvších poddaných britské koruny z východní Afriky, Barmy, Indie, Cejlonu, Malajsie, Nové Guineje… Při investituře předávali králi symbolické odznaky královské moci křesťan, Žid a muslim. První čtení při mši měl britský premiér, jehož předci pochází z Keni, Tanzanie a Indie a on sám je hinduista. Tradiční anglikánské korunovační mše se zúčastnili Židé, muslimové, skotští presbyteriáni, římští a řečtí katolíci.

Pomineme-li nejrůznější frustráty, kteří svou identitu odvozují od existence druhých – tedy ve snaze druhé ponižovat, aby se mohli na světě cítit dobře, tak víra, národnost, původ není to, co lidi rozděluje, ale je to naopak most, po kterém lidé přechází z jedné strany na druhou navštívit bratry a setry odlišné víry a jazyka, aby se svou jinakostí vzájemně obdarovali.

To, že jsem Čech zakládá mou lidskou existenci, protože právě tak mohu vést dialog s Němcem. Člověk je katolík ne proto, že má na rozdíl od evangelíka pravdu, ale že může mít o to hlubší, hlouběji založený vztah s bratrem v Kristu odlišné konfese, stejně jako s bezvěrcem, nebo třeba Apačem, jehož šéf je Manitou. Kříž není znamení rozdělní, ale naopak znamení pochopení, úcty k druhému a vzájemného respektu, a pokud jej někdo používá ve smyslu nějaké výlučnosti, je to prostý bolševik.

Během korunovačního ceremoniálu byl pomazanému králi Karlovi předán meč jako znamení odporu zlu a obrany dobra. „Připni si tento meč nikoli soudu, ale spravedlnosti, jako znamení nikoli moci, ale milosrdenství,“ pronesl arcibiskup canterburský ke králi, který řekl, že korunu přijal, aby sloužil – ne aby mu bylo slouženo.

Česká společnost pobývající na světě vezdejším jakoby jen tak, mýrnyx týrnyr, jako produkt náhody, jeden den hot a druhý čehý, podle momentálního rozpoložení, podle toho, jakého bulíka jí kdo zrovna pověsí na nos, bez nějakého ukotvení, putující odnikud nikam, by potřebovala instituci, která by ji odkazovala k nadčasovému vnímání existence, k něčemu vyššímu, co přesahuje naše každodenní pinožení a spojuje nás tak bez ohledu na víru a politické přesvědčení či právě probíhající krizi, jako prase drbání.

Howgh.

P.S. Dnes je 8. května. Ať žije RAF! S královstvím se pojí ty nejlepší tuzemské tradice od sv. Václava přes Karla IV. po Františka Palackého. „Humanita – toť náš národní program, program Dobrovského, Kollára, Palackého, Havlíčka a už Komenského, králů Jiřího i Karla a svatého Václava.“ (TGM) Bez staré monarchie by nebylo Masaryka, stejně jako Lucerny Havlů – svého druhu „nejpřednějšího podniku“ Rakousko-Uherska. Koneckonců byl to potomek této z monarchie vzešlé podnikatelské rodiny Václav Havel, který po vydařené protikomunistické demonstraci 28. října 1988 připil v restauraci Olympia na obnovu Českého království. Jedním z nejpřednějších symbolů naší existence jsou korunovační klenoty, na které, když jsou vystaveny, stojí lidé dlouhou frontu, aby je mohli na pár vteřin spatřit na vlastní oči. Proč jsou zbůhdarma uzamčeny v korunní komoře? Patří snad Češi, tenhle stát, jeho dějiny do trezoru nebo do muzea? Po sto letech zmatků a tápání bychom se konečně měli přihlásit k tomu, co jsme po tisíc let byli. Připijme si s Václavem Havlem na obnovu Českého království jako parlamentní monarchie.