„Já jsem věděl, že se ve Vídni profesorem tak hned nestanu; šlo by tedy o to, jít snad do Černovic na univerzitu, nebo do Německa,“ vzpomíná Masaryk v Hovorech s TGM. Nakonec skončil na univerzitě v Praze. Leč odtud do Černovic (ukrajinsky Černivců) zavítal architekt, stavitel a později mecenáš Josef Hlávka, aby zde vybudoval rozlehlý areál sídla pravoslavného metropolity (biskupa) Bukoviny a Dalmácie (výstavba probíhala v letech 1864–1882).

Metropolita pochopitelně nespadal pod ruskou pravoslavnou církev, jak by si snad dnes mohl někdo myslet, ale pod Karlovický patriarchát, sídlící v městě Sremski Karlovci (Sremské Karlovice) v dnešním Srbsku, pod nějž patřili všichni pravoslavní v habsburské monarchii. Císař pán je tak měl pěkně pod kontrolou. Ostatně, vzdálenou Dalmácii nechal k Bukovině v církevní pravoslavné struktuře „přifařit“, aby si jeho srbští poddaní zase tolik nevyskakovali. V Bukovině totiž pravoslaví vyznávali hlavně Rumuni a Ukrajinci. Až dnes v celém Hlávkou vybudovaném komplexu sídlí univerzita, čili TGM by případně vyučoval jinde.

Hlávkovo úsilí tvořilo součást rakouské civilizačně-koloniální mise na nových východních územích –  Bukovinu, spadající dlouho do osmanské říše, habsburská monarchie získala roku 1775. Pojmenování má slovanský původ, je odvozené od slova buk, poněvadž ona končina byla porostlá převážně buky. Severní část Bukoviny včetně metropole Černivců nyní patří k ukrajinskému státu, jižní k Rumunsku.

Hlávkova rozlehlá stavba, jež by pokryla polovinu Versailles, snoubí prvky evropské architektury s byzantským a maurským stylem i lidovým uměním, jehož vliv se projevil hlavně v ornamentech na střechách. Komplex kromě chrámu Tří světitelů zahrnoval třeba i knihovnu či školu sborového chrámového zpěvu. V roce 1867 obdržel druhou cenu na světové výstavě v Paříži a roku 2011 se ocitl i na seznamu světového dědictví UNESCO.

Hlávka stál v čele úspěšné stavební kanceláře, zaměstnával na dvacet architektů, a díky své pracovitosti a organizačnímu talentu dokázal mít rozestavěno i padesát objektů najednou. Šílené pracovní tempo se mu však stalo osudným. Kvůli pracovnímu vypětí i namáhavému neustálému pendlování mezi Prahou, Vídní a Černovicemi na podzim 1869, v osmatřiceti letech, zkolaboval, ochrnul na obě nohy a začal ztrácet zrak. Skončil na vozíku a musel se stáhnout do ústraní na zámek v Lužanech. Chodit opět začal až roku 1880. Byl činným v politice a proslul jako štědrý mecenáš české kultury, vědy i prostých studentů, jimž například nechal vystavět známou Hlávkovu kolej. Nadání Josefa, Marie a Zdenky Hlávkových, obecně známé jako Hlávkova nadace, působí dodnes.

V Černivcích má Josef Hlávka coby architekt – kromě rezidence bukovinských metropolitů – ještě jednu pozoruhodnou realizaci: arménsko-katolický chrám svatých apoštolů Petra a Pavla (dokončen roku 1875). Pro svou výbornou akustiku byl od začátku využíván i ke koncertům, které dnes v náplni jeho „provozu“ patrně převažují. Arménů už v Černivcích moc nezůstalo.

Vlastně až do druhé světové války představovala Bukovina vskutku multikulturní prostor, což obnášelo nejen konflikty, ale i vzájemné pozitivní ovlivňování. Černivcím, jimiž protéká řeka Prut, se říkávalo i „Jeruzalém na Prutu“ – na počátku 20. století tvořili Židé zhruba třetinu obyvatel. Nyní jich ve čtvrtmilionovém městě žije údajně jen okolo tisíce. Ukrajinci počátkem minulého století tvořili asi pětinu městské populace, Němci, Rumuni a Poláci tak po patnácti procentech. Běsi dvacátého století, nacismus i komunismus, však onu pestrost notně zredukovaly. A z Bukoviny opět učinily obtížně dostupnou periferii.

Když se Josef Hlávka počátkem 60. let 19. století vydal do Černivců stavět rezidenci pravoslavnému biskupovi, dojel vlakem pouze do Lvova, pak prý musel cestovat čtyři dny dostavníkem. Vlakem jezdil třetí třídou, poněvadž osobně žil velmi šetrně a skromně a tvrdil, že třetí třídou bude na místě ve stejnou dobu, leč za poloviční cenu. V Černivcích nefungovala ani jedna cihelna, čili musel jich nechat několik vybudovat. Plus nějaké ty železniční vlečky a další zárodky průmyslu a technické civilizace. Dráha však byla ze Lvova do Černivců záhy prodloužena, a město tak získalo přímé železniční spojení s Vídní. Místní honorace pak mohla, jak se traduje, jezdit do Vídně na operu, mimochodem do budovy, kterou stavěla Hlávkova firma. Z rakouských časů zůstalo v Černivcích i mohutné nádraží, nicméně dávno bez přímého spojení s Vídní. Nyní z něj vypravují asi čtyři vlaky denně.

Přímému spojení Černivců se „západo-střední“ i západní Evropou však v současnosti brání nejen širší (ruský či sovětský) rozchod železnice, ale hlavně bídná hospodářská situace. Jde o začarovaný kruh: bez lepšího spojení se daná oblast bude pozvedat jen obtížně, kde ale v chudé Ukrajině vzít peníze na dopravní infrastrukturu? Jako hlavní dopravní prostředek proto fungují různé druhy autobusů a mikrobusů, často však na silnicích plných děr a výmolů. Z letiště něco léta do Kyjeva a též (sezónně) do Antalye a Bergama. Městskou hromadnou dopravu pak v jednom z největších měst někdejší habsburské monarchie, zvaném též „malá Vídeň“, kromě autobusů a maršrutek zajišťují i české trolejbusy značky Škoda.

V jaké době to vlastně žijeme? Není to ostuda? Zatímco Hlávka, v dnešní měně miliardář, co na sebe příliš nedbal, ale muž velkorysý co se týče vyšších, nadosobních met, doslova vyždímal svou životní energii na velkolepé dílo, které dokázal vydupat ze země takřka z ničeho, dnes všemožní developeři zaplevelují města hromadami kdejakého fádního nic ze skla a betonu. A mastí si na tom kapsu, z níž na vědu či kulturu moc neukápne.

Prostý lid se převážně živí tím, že v těch sterilních skleněných zámcích něco datluje do počítačů. A byť je skoro pořád online a sdílí kde co, třeba i auto nebo ledničku pomocí internetu věcí či přátele pomocí internetu lidí, jeho životní obzor moc nepřesahuje perspektivu nějakého slimáčka nebo hlemýždě, který nemá jiný existenciální cíl než v klidu požírat šťavnaté listy hlávek zelí. Svobodu a státní samostatnost si však zaslouží jen ten národ, jenž dokáže dát světu Hlávky. Možná i proto ji ten dávnější český v roce 1918 získal, a proto ji ten současný český může snadno ztratit. Zvláště když nemá v makovici skoro nic jiného než nadávání na Brusel, který prý zbytečně škrtí příkon jeho vysavačů a zve sem uprchlíky.

Ovšem i ten dnešní Brusel by si měl vzít z Hlávky příklad. Důležité totiž je, co všechno stavěl, ať už jako architekt či jako majitel (ředitel) stavební firmy. Kromě třeba porodnice (v Praze U Apolináře) nebo opery (ve Vídni) i chrámy. Bez duchovní vertikály je život placatý, zaměřený vlastně jen na nějaké to požírání. A pokud by Evropská unie měla mít za cíl pouze poskytování všemožného servisu pro snadné blahobytné vegetování svých obyvatel, stejně nepřežije, neboť ji, přímo či nepřímo, zahubí vlastní tuk.