Když v roce 2016 britský slovník Oxford Dictionary vyhlásil za slovo roku „post-truth“ (česky post pravdivý, ale častěji post faktický), nemuselo to znamenat vůbec nic. Pro potěšení lidu se nějaké to slůvko najde každý rok a často zapadne stejně rychle, jako předtím vyplave. Tentokrát se ale lingvisté docela strefili, protože ani devět let po vyhlášení slovo nezapadlo a například naši současnou předvolební kampaň a debatu nelze charakterizovat lépe než právě slovem „post faktická“.

Asi by bylo zbytečné nosit dříví do lesa a opakovat, že se tím myslí nadřazení emocí nad fakta, pokles víry ve vědu, expertní vědění, ale obecně i instituce, média nebo politické strany. Přičemž pokles víry lze někdy nahradit rovnou prostým odmítnutím. Dobou post faktickou se totiž rozumí nejen prostá relativizace, ale více samotné podřízení faktů našemu politickému názoru nebo světonázoru. Doba post faktická je tak přímo zaslíbená tvorbě a šíření konspiračních teorií, pseudovědy a vůbec všem šarlatánům a psychopatům, kteří mají dost drzosti a nulovou sebereflexi.

Doba post faktická nespadla tak nějak z nebe, ale podobně jako i jindy v historii je produktem technologického pokroku, konkrétně sociálních sítí. Ty proměnily veřejný diskurs a politickou soutěž s podobnou razancí, jako např. nástup rozhlasu nebo televize. Jenže zatímco rozhlas a televizi nebo i tištěná média je nyní možné poměrně snadno kontrolovat a činit zodpovědnými za jejich obsah, u sociálních sítí to zatím neplatí. Přitom jejich dosah se „tradičním“ médiím již minimálně vyrovnal nebo spíše překročil.

Vlivem sociálních sítí se proměňuje vše, včetně politické soutěže a fungování politických stran. Je totiž třeba přizpůsobit se základním principům, jako např. že neověřené nebo záměrně lživé zprávy se šíří rychleji než opravy nebo že emočně silné nepravdy mají větší dosah než prostá fakta. Zároveň však nejde jen o prosté „osvojení“ nových technik, nýbrž jako vždy především o etické a morální otázky jejich využití. Ne všichni aktéři tak nové možnosti chtějí nebo mohou využít stejně. Jednoduše ne každý politik by byl ochoten zpochybňovat vlastní akademii věd nebo odborný panel, byť v daném oboru nedisponuje jakoukoli kvalifikací.

Postoj, který systematicky očerňuje vědecky podložená fakta, institucionální nebo akademické autority či dokonce jen pouhou snahu po získání znalostí lze jednoduše označit za kvintesenci blbosti.

Právě největší podporovatelé šíření blbosti se rádi označují za největší ochránce svobody projevu. Přesnější by bylo ale označit je za ochránce svobody lhát a strašit.

A nikoli náhodou se jako obvykle ozve nejdříve právě potrefená husa. Tak J.D. Vance na letošní bezpečnostní konferenci v Mnichově obvinil Evropany takřka z nacismu, pokud by se jakkoli pokoušeli regulovat sociální sítě nebo se jen pokusili je činit zodpovědnými za jejich obsah (viz např. návrh Evropského parlamentu k potírání nenávistných projevů, tzv. hate speech). Že takové regulaci bez problému podléhají jiná média dnes již nikoho nezajímá. Podobné rétoriky se chytají i české potrefené husy jako hnutí ANO, SPD, Stačilo! nebo Motoristé, kteří chtějí zrušit všechny projekty namířené proti dezinformacím nebo ruské hybridní hrozbě. Tedy např. učinit společnost a zemi bezbrannou vůči zemi, která nás považuje za svého nepřítele. Nebo jinými slovy proměnit mediální svět tak, aby se z blbosti stal největší kulturní kapitál.

To je už v podstatě přímý útok na část naší civilizace, pokud se shodneme, že byla definována myšlenkami osvícenství a reformace.

Zatímco v 17. a 18. století se prosadilo přesvědčení, že klíčem k prosperitě a svobodě jsou rozum, fakta a kritické myšlení, v 21. století chceme téhož dosáhnout hledáním „alternativních pravd“, pěstováním emocí a vírou v aktuální statut na síti X. Jako bychom se vrátili do středověku a ten obohatili právě jen o ty „alternativní pravdy“.

Přitom na rozdíl od středověku dnes máme dostupnou vědu a technologie, dostupné vzdělání, možnost fakta ověřovat. Problémem tak není nedostatek informací, ale kupodivu jejich nadbytek. Důsledkem je informační přesycenost, kterou lidská intelektuální lenost nebo prostá kapacita není schopná absorbovat jinak, než v novou formu iracionality. Iracionality, kdy lidé vědomě (či nevědomě, nehodící se škrtněte) volí proti vlastním zájmům. Nejvíce z toho těží ti, kteří nemají zájem o budování společnosti vážící si inteligence nebo o instituce, které ji pěstují. Určitá protizbraň tu stále je. Kvalitní a nezávislá žurnalistika. I když to má v informačně přesyceném prostoru stále těžší, nepřátelům kultury a svobody je věčným trnem v oku. Pro obranu principů demokratické společnosti zůstává ovšem nezbytná.