Kniha neuvěřitelná, obrovská nejen svým rozsahem, dílo mnohotvárné, v dnešní době zcela anachronické v tom smyslu, že se příčí, protiví trendu ke „stručnosti“, „stravitelnosti“, „uchopitelnosti“. Kronika jednoho života, jednoho díla, čtyřicetileté práce.

K čemu přirovnat? Nabízejí se ony knihydeníky, knihy subjektivních záznamů o době, knihy, které se bezděčně (neboť svůj tvar nabývaly postupně, během let a desetiletí, bez tohoto apriorního záměru), ex post, staly zrcadlem celé jedné éry, jejích společenských, politických, kulturních událostí, jak je registroval, komentoval, selektoval ten který autor. Tedy jakési dějiny nikoli sice „skryté“, řečeno s Březinou, ale ve své subjektivnosti často pravdivější než syntetizující, objektivizující popisy z per profesionálních historiků. Máme na mysli např. Zábranův Celý život, Divišovu Teorii spolehlivosti či Vladislavův Otevřený deník, neboť tato díla na rozdíl od „záznamových textů“ např. Kolářových, Hančových či Vaculíkových jsou vskutku kronikami delších časových úseků, posledních desetiletí.

Mezi tato díla tedy patří i Holmanova Březiniana II, ovšem jedním podstatným rozdílem. Zábrana, Diviš i Vladislav občas citují jiné autory, ale jde převážně o jejich vlastní texty, o jejich knihy. U Holmana je tomu naopak: sem tam, příležitostně, okrajově se v tomto svazku vyskytují i jeho vlastní příspěvky, tak např. texty pod šifrou P. H. na s. 60-63 (a ovšem ona nádherně košatá předmluva, tolik svojí emfatičností, ba i furorem se odlišující od předpokládané „střízlivosti literárního vědce“), avšak vesměs je tu autor přítomen jen jako „ten druhý“: tedy např. jako adresát dopisů. Jeho vlastní písemnictví však zůstává převážně stranou pozornosti, byť muselo, musí být, ale Holman o něm nechává promluvit spíše ostatní. Ovšem i to je špatně: autor pořadatel je tu vlastně přítomen jako „ten třetí“, neboť to vše, ony texty stovek a stovek nejrůznějších „přispěvatelů“ na více než čtrnácti stech stránkách, napsané během čtyř desetiletí, to vše se tak či onak dotýká, ať bezprostředně, ať jen velmi zprostředkovaně, Mistra, „krále a knížete české poezie“ Otokara Březiny, autora, jenž vydal svoji poslední básnickou sbírku Ruce v r. 1901, soubor svých esejů Hudba pramenů v r. 1903 a pak už nic, básníka, jenž zemřel téměř čtyřicet let před prvním ze záznamů v Březinianách II.

Vztah ke konkrétní, každodenní skutečnosti doby vymezené letopočty v podtitulu knihy je tedy mnohem zprostředkovanější, než jak tomu je u „kronik“ výše zmíněných: jen jaksi mimoděk se z Březinian II může čtenář dozvědět něco o době, kdy toto dílo vznikalo. Mnohem více se tu dozvídá o nejrůznějších, přečasto vskutku bizarních, neuvěřitelných setkáních, životních peripetiích, střetnutích jak ve sféře ducha, tak na kolbištích mnohdy až proklatě hmotných, banálních, až k uzoufání materiálních, přízemních, slovem opravdu „dobových“, tedy o setkáních na cestě, v práci, jejímž smyslem je služba jinému autoru! Otokar Březina, resp. jeho literární dílo, jeho myšlenkový odkaz, se díky této Holmanově práci znovu dnes stává živějším než mnozí ze současných českých autorů, kteří píší a píší a vydávají a vydávají a hned tak s tím nepřestanou.

Tedy svědectví o době, o vlastním životě jako svědectví o práci na jednom z nejcennějších kulturních odkazů tohoto národa, o vlastním životě ve smyslu služby. Je i z tohoto důvodu možno v nynějších časech, kdy za normu se považuje nosit na trh vlastní zbytnělé ego, najít něco anachroničtějšího? Petr Holman před dvěma lety oslavil svou šedesátku a jako literární autor byl až doposud znám jen drobným svazkem „cestopisných reflexí“ Z cest… (Revolver Revue, Praha 2005). Na podrobný popis jeho práce březinovského editora, lexikografa a interpreta zde však je málo místa. Připomeňme aspoň první kritické, komentované vydání vskutku všech Březinových esejů, Hudba pramenů a jiné eseje (Odeon, Praha 1989), dále jeho Frekvenční slovník básnického díla Otokara Březiny, který vydal jako samizdat vlastním nákladem v šesti svazcích (!!) v r. 1986 (P. H. na něm pracoval od r. 1974, tedy v časech, kdy neexistovaly ani osobní computery, natož internet), dále kompletní, veleobsáhlou dvousvazkovou edici Březinových dopisů, Korespondence I., II., Host, Brno 2004, dále tři svazky přednášek, studií, esejů ze tří březinovských konferencí (Otokar Březina a současnost, FIBOX, Třebíč 1996; Otokar Březina 2003, Sursum, Tišnov 2004; Otokar Březina 2008, Dalibor Malina, Vsetín, 2010) a konečně poměrně skromný výbor z vlastních březinovských studií, Březiniana, Torst, Praha 2003 (ano, proto se recenzovaný velesvazek jmenuje Březiniana II). Stranou ponecháváme Holmanovy práce na příbuzných tématech, na díle Stanislava Vodičky, Matěje Lukšů, Anny Pammrové, Jakuba Demla, autorů katolické moderny, jeho studie indologické: připomínáme je zde jen proto, že i ony mají v Březinianách II svůj ozvuk.

Holmanovy zásluhy o zpřítomnění Březinova díla jsou nepopiratelné, nicméně už jen svým rozsahem jeho zatím poslední příspěvek v této oblasti nutně vede čtenáře k otázce: proč právě Otokar Březina? Málokdo by se i dnes odvážil upírat Březinovi jeho výsostné postavení mezi českými básníky, výsostné možná pro dobu od počátků českého písemnictví až doposud, ale na druhé straně nebyl O. B. nikdy v masové oblibě, nikdy nebyl tak populární jako třeba ve své době Hálek, Erben, Gellner, Nezval či Seifert, o prozaicích ani nemluvě. A nikdy nebyl ani vyvolen na místo „mluvčího národa“: mezi Havlíčkem a Havlem by na toto místo aspirovalo spíše dílo Haškovo než Březinovo. A přece – resp. snad právě i proto! – byl Holman dílem Březinovým celoživotně natolik fascinován, že mu doslova a do písmene zasvětil svůj život. Kromě literární, umělecké hodnoty tu vždy hrála roli Březinova nadčasovost, nekonjunkturálnost, právě to, že jeho dílo nikdy nebylo zprofanováno. A na druhé straně právě skutečnost, že obec Březinových čtenářů ani v posledních více než čtyřiceti letech netvořili zase jen literáti, literární fajnšmekři, případně ti, kdo snad poněkud jednostranně vyhledávají v literatuře mystično, tajemno, nevyslovitelno, reflexe „metafyzické“, ale též čtenáři běžní, možno říci „nezasvěcení“, dosvědčuje právě svazek Březiniana II.

Nuže, kdo jsou ti, jejichž písemné projevy pojal Holman do této knihy, tedy ty stovky a stovky jeho „spoluautorů“, kteří ať bezděčně, ať vědomky či zcela cílevědomě se tu stávají pokračovateli Březinova „jediného díla“, ti „šílenci“, jejichž hlasy jaksi pokračují v Březinově „kolozpěvu srdcí“? Ti, kdo z Holmanova rozhodnutí v Březinianách II vystupují toliko pod iniciálami, zůstávajíce takto v jisté míře anonymní?

Spektrum je vskutku neobyčejně široké a rozmanité. Páteř „příběhu“ sice tvoří výbor z Holmanovy přijaté korespondence, přičemž odesilateli jsou – jak se ovšem čtenář může s větší či menší jistotou jen dohadovat – nejen význační Holmanovi kolegové a učitelé, dále literární historikové, kritici, publicisté, editoři či bibliografové, ale též různí jednatelé, zástupci institucí a organizací, v neposlední řadě pak jeho přátelé, bližní, členové rodiny… Kromě korespondence jsou zde však přítomny i místy dosti rozsáhlé ukázky z březinovské literatury, která během oněch čtyř dekád vycházela (byť občas napsána, případně samizdatem šířena dlouho před svou oficiální publikací, což je zřejmě jedna z příčin jisté „chronologické nevyváženosti“ díla: záznamy do konce r. 1989 končí na s. 213, tvoří tedy cca jednu sedminu celé knihy). Identifikovat autory této textové vrstvy je zřejmě nejsnazší, a to tím spíše, že Holman u dříve publikovaných textů – většinou – cituje pramen. Specifická hodnota literární koláže Březinian II však spočívá též v tom, že např. vedle ukázek suverénní esejistiky z knihy Čtrnáctero zastavení autora „B. F.“ se tu nacházejí třeba marginální vzkazy, projevy rutinní úředničiny či dojemná osobní vyznání, která evidentně nikdy nebyla svými autory určena k publikaci. Zde nutno poznamenat, že ona Holmanova diskrétnost, ona „hra na schovávanou“, kryptičnost iniciál, které sice napovídají, ale přímo neprozrazují, je tak trochu dvojsečnou zbraní: smířit se s tím, že buď vím, nebo nevím, kdo je ten který autor, číst text knihy jako jeden proud, jako kolektivní hlas, v němž už na jednotlivých jménech vlastně ani nezáleží, a nebo podlehnout tomuto svodu, aktivizovat se touto provokací – a začít se pídit, pátrat v té či oné literární i mimoliterární oblasti? A to nejen v takové, kde se jedná bezprostředně o Březinu! Jsou tu totiž i příspěvky, v nichž není Mistr vůbec zmíněn! A přece nepochybujeme, že i ony jaksi tajemně Holmanovi s dílem O. B. souvisejí. Ale proč? Jak? Takovýmto způsobem by bylo jistěže možno Březiniana II číst třeba celá léta…

Ze známých autorů setkáváme se zde tedy např. s Miroslavem Červenkou, Milošem Dvořákem, J. B. Čapkem, Otakarem Fialou, Oldřichem Králíkem, Stanislavem Vodičkou, Rudolfem Havlem, Josefem Jedličkou, Bedřichem Fučíkem, Josefem Glivickým, Johannou Posset, Mojmírem Trávníčkem, Olegem Malevičem, Ursem Heftrichem, J. H. Kocmanem, Vladimírem Justlem, Miladou Blekastad, Jiřím Reynkem, Jaromírem Kabíčkem, Vladimírem Binarem, Petrem Mikešem, Erikou Abrams, Dušanem Zbavitelem, Jaromírem Slomkem, Ludvíkem Kunderou, Jiřím Kuběnou, Ferdinandem Höferem, Jiřinou Lukšů, Viktorem Fischlem, Antonínem Měšťanem, Ladislavem Soldánem, Jamesem Naughtonem, Vladislavem Zadrobílkem, Václavem Fialou, Martinem C. Putnou, Ivo Markvartem, Josefem Vojvodíkem, Ludmilou Klukanovou, Odilo Štampachem, Walterem Schamschulou, Radovanem Zejdou, Alenou Blažejovskou, Marií Daňkovou, Milanem Uhdem, Tomášem Špidlíkem, Michaelem Špiritem, Bronislavou Volkovou, Petrem Steinerem, Vlastou Urbánkovou, Xavierem Galmichem, Danielou Iwashitou, Marcelou Mrázovou, Janem Wiendlem, Markem Vajchrem, Richardem Popelem, Helenou Pernicovou, I. M. Jirousem atd. atd., ovšem jsou tu desítky, stovky iniciál stěží dešifrovatelných, patřících jménům autorů soukromých dopisů určených Petru Holmanovi. (Mýlí se tedy Emil Černý ve své recenzi Březinian II, otištěné v Bulletinu Společnosti O. B., č. 60, prosinec 2012, když tvrdí, že, „…autora, krytého iniciálami /…/ lze, víceméně snadno, dešifrovat dle rejstříku jmen“. Jmenný rejstřík je tu sice velmi obsáhlý, avšak zachycuje JEN příjmení, která jsou v knize vskutku in extenso uvedena – a autoři, píšíce „o něčem“, svá vlastní jména ve svých textech většinou nezmiňují, nemluvě pak už vůbec o onom kvantu autorů soukromé korespondence, která zejména v posledních třech zaznamenaných letech zdá se narůstat téměř hyperbolickou křivkou.)

Mezi těmito stovkami de facto anonymizovaných pisatelů se naprostá většina vyskytuje jen jednou či dvakrát, ale jsou zde např. i tři pisatelky-ženy (iniciály I. C., z let 2004-2005, J. N., z let 2004-2006, I. V., z týchž let), které jsou autorkami desítek často velice pozoruhodných dopisů autorovi, resp. pořadateli – a jejich totožnost zůstává přitom čtenářům záměrně skryta.

Co říci k celé této fantastické publikaci? Snad jeden paradox: Holmanova maximalistická služba dílu Březinovu (a vskutku právě tento svazek bezděky dosvědčuje, že autorovi-pořadateli se po mnohaletém úsilí podařilo nejen oživit, ale i znásobit zájem o Březinu!) jakožto typ literatury nemá s Březinovou poetikou skoro nic společného. Snad ještě mnohem více než vzpomenuté knihy Zábranovy, Divišovy či Vladislavovy připomenou

Petr Holman, Březiniana II. Dokumenty ohlasy paralely přesahy. 1966-2006, Triáda, Praha 2012, 1464 s. 

Babylon č. 2/XXII z 24.6.2013