Kyjev si připomněl 85. výročí jednoho z největších zločinů minulého století ukrajinského holodomoru. David Svoboda, který se dějinami Ukrajiny profesně zabývá, napsal k tomu článek ve formě odpovědí na otázky, které se často ohledně tohoto velezločinu opakují.

Zaujalo mě, že Ukrajinci asi jako jediný evropský národ prožívají jako milník své historie hladomor…

Ještě Irové, ale tohle jejich trauma je umístěné ve vzdáleném 19. století a příčinu tzv. Velkého hladu nemůžeme hledat v nějakém ďábelském úmyslu Velké Británie, maximálně v bezohledné přezíravosti impéria. Jinak do toho vstupovaly ještě přírodní podmínky, ty zejména.

Zatímco Stalin ve třicátých letech minulého století hodlal Ukrajince vyhladit …

Tohle je trochu úporně prosazovaný patriotický výklad, který na Ukrajině převládá, ale míjí se trochu podstatou věci.

A sice?

Sovětský zločin byl mnohem rafinovanější, promítala se do něj diktátorova chorá mysl spolu s bezcitným kalkulem.

To zní trochu záhadně. O co tedy bolševikům šlo?

Napřed začnu pointou a pak se budeme muset ponořit trochu do prehistorie celé té pohromy, která se na Ukrajince nesnesla z modré oblohy. Pointou míním, že Ukrajinci se skutečně stali obětí genocidy. Byl to systematičtější útok na jejich genofond, než co zakusili za nacistické okupace, i když i tehdy jich miliony podlehly. Ukrajinština nezná výraz hladomor v jeho neutrálním významu, jak ho používá jazyk český. Slovo Holodomor s velkým počátečním písmenem nám staví před oči to hlavní sdělení přítomné v koncovce -mor: mořiti, hubiti hladem. To slovo obsahuje vraždu. Tím nabývá stejné významové intenzity jako šoa, nestejně přijímaný romský porajmos atd. Ale Ukrajinci se nestali obětí z titulu své ostře vymezené etnické příslušnosti, spíš jako obyvatelé hospodářsky a strategicky klíčových oblastí, na které cílila stalinská kolektivizace.

To slovo kolektivizace myslím dobře ukazuje, že z modré oblohy se to nesneslo. Jak se teda stahovaly mraky.

Drastickou kolektivizací, která zahajovala Stalinovu tzv. druhou revoluci, Stalin hodlal konečně ukončit relativně oddechové období Nové ekonomické politiky, tzv. NEP, kdy strana přešlapovala a ekonomická realita země se odvíjela nezávisle na ideologickém diktátu. Nyní nastal čas podřídit ekonomiku závazné ideologické šabloně, kterou se po přešlapování dvacátých let stala doktrína tzv. socialismu v jedné zemi. SSSR v ní měl roli pevnosti obležené imperialisty. Faktorem, který bolševici vnímali jako ohrožující a jehož naléhavost vyvstala Stalinovi v čase jeho války s venkovem, byla národnostní otázka.

Začni teda od konce. Ohrožovali Moskvu ukrajinští nacionalisté?

Za občanské války se rudá moc musela krom bělogvardějců utkat s nacionalistickým odbojem národů na okraji impéria. Ačkoli ho zdolala, museli bolševici s nacionalismem ne-Rusů počítat při budování svého veleprojektu. A Lenin, geniální taktik, ho dokázal zapojit do výstavby svazu navenek nezávislých republik, což měl být okázalý rozchod s carským centralismem a jitřenka budoucí celosvětové komunistické federace národů. Národní kultury dostávaly tedy v prvním desetiletí zelenou, Ukrajina v pseudorepublikánském formátu okouzlovala i mnohé veterány předešlých bojů za nezávislý stát, takže se mnozí vraceli z exilu v důvěře, že se pod bolševiky nakonec naskýtá šance dovršit jejich sen. To se týkalo např. i Bělorusů. Netřeba podotýkat, že ty lidi čekala později smrt na stalinských popravištích.

Chápu dobře, že Moskva si teda „nacionalistickou úchylku“ sama pěstovala?

Nechala ji z taktických důvodů prosperovat, otěže kontroly ale nikdy nepouštěla z rukou. Hluboce „věřící“ ukrajinští komunisté v sobě snoubili víru uhlířskou s ukrajinským cítěním. Ti horliví, jako Oleksandr Šumskyj, byli sice přibrzděni a zbaveni pozic, ale trend ukrajinizace pokračoval formálně až do roku 1932. Koncem dvacátých let se Stalin dere vzhůru a prosazuje zmíněnou koncepci socialismu v jedné zemi. Podle ní mohla k autentickému socialismu dospět i jediná země jinak v kapitalistickém moři, aniž by to šlo ruku v ruce s revolucí světovou. Ta se, jak víme, nekonala. To hrálo na strunu ruského mesianismu a s fámami o brzké válce mělo mobilizovat masy k výkonům.

Takže?

Stalin zavelel k prudké průmyslové výstavbě. S NEP byl konec, obilí se už nemělo vymáhat na samostatně hospodařících rolnících, ale na velkých celcích, kolchozech, se sdílenou půdou, vybavením i odpovědností. Začal se kamenovat ďábel ‒ zprvu kulaci, za něž mohl být označen každý úspěšnější sedlák, pak ten, kdo vzdoroval kolektivizaci, nakonec tajuplné bytosti, které měly stát za nedostatečnými dodávkami. Počátek třicátých let byl regulérní občanskou válkou, kterou sovětská moc vedla s vlastní rolnickou populací. Výnosy ze sklizně začaly ale rok po roce setrvale klesat, na což měla vliv naprostá demotivace rozkulačených rolníků, amatérské a zupácké řízení kolchozů, které převzaly spolehlivé dělnické kádry z měst, nehospodárné zacházení se sklizní a docela přirozené projevy odboje proti této loupeži.

To je vcelku známý Stalinův zločin. Jaká byla ukrajinská specifika?

Ukrajina se těšila primátu hlavní obilnice, která měla sanovat ostatní strádající oblasti. Táhla polovinu zemědělských výnosů svazu.

To vedlo k hladomoru?

Aby ne. Léta 1931‒1932 jsou obdobím sovětských hladomorů v množném čísle. Kazaši to odnesli asi nejvíce, podlehlo 40 % jejich populace. Ptal ses ale na ukrajinská specifika. Zatímco jinde moc reagovala na vyčerpané kapacity mírným ústupem od ostrých kvót, Ukrajině bylo snížení dopřáno až po květnu 1932, kdy bylo i Stalinovi zjevné, že zde není kde brát; výnosy se rok od roku ztenčovaly, zatímco kvóty se neměnily. Tahle falešná velkorysost byla ovšem kompenzována ostrým úsilím speciální komise z Moskvy, kterou vedl Vjačeslav Molotov.

Ten, co si pak rozuměl s Ribbentropem?

Jasně. Tehdy měl funkci předsedy celosovětské vlády a pomáhala mu esa jako ukrajinský rodák Lazar Kaganovič, Pavel Postyšev aj., ale nakonec i ukrajinští straničtí předáci, kteří se třásli strachy před hněvem Nejvyššího. Molotov objížděl Ukrajinu, vyhrožoval, prováděl čistky v aparátu. Důležitý je dopis, který psal Stalin 11. srpna 1932 Kaganovičovi. Z něj už zlověstně prosvítalo diktátorovo hodnocení zásobovacích těžkostí: Mezi ukrajinské komunisty a do kolchozů se vetřeli agenti ukrajinského nacionalismu, kteří sabotážemi připravují terén pro imperialistickou intervenci proti SSSR. Hrozí, že Ukrajinu, z níž potřebujeme mít vzorovou sovětskou pevnost, ztratíme.

Co to znamenalo?

Že kulaci jako osvědčený nepřítel začali být ideologicky spojováni s ukrajinskou ideou a že nepřátelskou se začala jevit už samotná ukrajinská partaj. Snu o vzorné pevnosti Ukrajina se přirozeně stavěla do cesty národnostní emancipace, které Ukrajinci dosáhli. Ta musela být zlomena, protože tamní záškodníci nyní podle Stalina zaútočili na kriticky důležité potřeby státu tím, jak zatajovali hojné zásoby sklizně.

A zlomit ji měl hlad…

Přesně tak. Od léta 1932 už na Ukrajině mnohde zuřil, jelikož k drancování se přidalo i sucho. V listopadu bylo odsouhlaseno zavádění černých listin rajonů, které nesplnily požadované odvody. Co to obnášelo? Z potrestaných oblastí se odvezly veškeré potraviny, doslova se odřízly od světa. To byla fakticky poprava hladem, protože v prosinci se hladovějícím zakázalo opouštět postižené regiony. Zastavil se prodej lístků na vlak, kdo proklouzl, mohl putovat do méně zubožených městských středisek podél trati ‒ a zemřít vyčerpáním tam. Já to shrnu bez dalších naturalistických detailů: Miliony lidí byly vystaveny trýznivé smrti hladem. Byla to hroznější smrt než ta v plynových komorách…

Dá se to srovnávat? Říkal jsi, že Stalin nemínil Ukrajince vyhladit.

Škála hledisek je značná. Od úplných popíračů hladomoru, jimiž se nemusíme zabývat, k těm, kteří vysvětlují hladomor jako souběh nešťastných ‒ a bolševiky nezamýšlených ‒ okolností. Ti tvrdí, že vláda hladomor zavinila, ale nespáchala, že tedy nešlo o součást plánovitého teroru. Jak jsme ale viděli, Kreml hladomor napřed zavinil a poté spáchal. Co tím míním? Že poté, co se v důsledku kolektivizace projevil hlad, Stalin začal uvažovat nově: Hladovění vyhodnotil jako akt obzvlášť rafinované diverze, jak podlomit dělnictvo s armádou a diskreditovat politiku strany. Ať tedy „zahaleči“ a „kulaci“ pochcípají, k čemuž jim nyní ochotně dopomůžeme. Proto i počátkem roku 1933 upustil od chystaných deportací tří milionů „škůdců“ ‒ hlad se jevil jako zbraň levnější a účinnější.

To zní jako špatný vtip.

A taky proto se tahle paranoidní optika vzpírá jasnému uchopení, na rozdíl od jiných genocid. Úzké pojetí z hlediska mezinárodního práva totiž ke kvalifikaci genocidy potřebuje tzv. specifický záměr. To jest čitelně narýsovaný a zdůvodněný plán, jak se zbavit etnické, rasové nebo náboženské skupiny. My bohužel nikde nenacházíme doklady typu Dnes jsme vyčistili oblast od tolika a tolika Ukrajinců. Současně ale víme, že Stalinova politika hladu byla vědomá a cílevědomá, že jeho decimace ukrajinského rolnictva zasáhla bázi ukrajinské identity. A nemusel chtít tuto bázi vyhladit, stačilo ji, ošklivě řečeno, „přivyhladit“, srazit ji na kolena. Pokud tedy uplatníme volnější právní definici, pak o genocidu šlo, a to přesto, že její objekt byl definován více třídně-ideologicky než etnicky. Sedmdesát let stará definice genocidy Valného shromáždění OSN s třídním hlediskem v definici genocidy nepočítá, ale třeba na Kubáni, nacházející se mimo ukrajinskou svazovou republiku, byla etnická dominance ukrajinského živlu zlomena a oblast rusifikována. Navíc byla odtroubena politika ukrajinizace a přikročila k tomu likvidace ukrajinských kulturních elit. To zakusili mimochodem i Bělorusové.

Ukrajinci a rolníci Stalinovi v tomhle případě prostě splývali…

Ano, a navíc se později stali oběťmi etnického teroru i sovětští Poláci, Korejci, po válce krymští Tataři a další. Takže Stalin samozřejmě etnicky uvažoval, akorát to v případě Holodomoru bylo spletitější, jak jsem ukázal.

Kolik lidí zahynulo a co na to svět?

Odhady kolísají až dramaticky, dnes se to, pokud jde o Ukrajince, ustaluje na nějakých čtyřech, pěti milionech. Celkově si kolektivizace mohla vyžádat na sedm milionů životů. Jde taky o to, co do počtů zahrnout. Zemřelé v hranicích svazové republiky? Nebo i Kubáň? Postřílené a deportované? Nikdy nebudeme znát celou pravdu. A svět… O statečném britském novináři Garethu Jonesovi, který o hrůzách informoval Západ, točí Agnieszka Hollandová celovečerní film. A Jones nebyl sám. Ale jinak platí, že ač se mnohé tušilo, převážně se to zatloukalo. Například pražskému Ukrajinci Hyppolitu Boczkowskému se vůbec nepodařilo s varováním českou veřejnost oslovit. Darebáku Walteru Durantymu nebyla ani sedmdesát let poté, co se ukázalo jeho lhaní o Stalinových úspěších, odebrána Pulitzerova cena, kterou za své reportáže ze SSSR dostal.

Typicky západní pokrytectví?

Zakončím to ironií: Rusko se okupací Krymu jen bránilo expanzi NATO a v Donbasu „povstali separatisté“, ne? Dějiny se možná neopakují, ale lidé ano. Naději skýtá, že naštěstí i v tom dobrém.