Ne, nejedná se o překlep, i když se o známém pražsko-litomyšlském nakladatelství běžně mluví v ženském rodě a vyloučen není ani rod střední, míníme-li (to) nakladatelství. (Ten) Josef Paseka je literární postavou z Váchalova Krvavého románu a nakladatel Ladislav Horáček, který nás opustil 21. července 2015, na uvedený kryptonym slyšel – ostatně po jistou dobu své existence bylo nakladatelství registrováno pod názvem Ladislav Horáček-Paseka.

Nakladatelství formálně vzniklo již v prosinci 1989, kdy si Láďa splnil sen z časů, či spíše bezčasí „normalizační fáze“ komunistického režimu, kdy nepovolená iniciativa v kulturní sféře byla a priori považována za podezřelou a vize bez oficiálního „požehnání“ za nepřípustné. V tomto smyslu zůstal Horáček přesvědčeným antikomunistou a v širším slova smyslu antitotalitaristou. Není divu, že ve svém nakladatelství vydal (s mimořádným ohlasem) Černou knihu komunismu.

Láďa ovšem pociťoval silnou averzi i k nacismu, i když s ním – podle vlastních slov – neměl osobní zkušenost, a totéž lze říci o náboženském fundamentalismu, či organizovaném zločinu ve svobodné společnosti. Skutečnost, že vydal díla proskribovaných osobností, k jakým náleží Salman Rushdie a Roberto Saviano, nelze zdůvodnit jen jejich mezinárodní publicitou a komerčními důvody. Ty ostatně nehrály už při založení nakladatelství primární roli. Stačí připomenout třeba investici do restaurování litomyšlského Portmonea, a s tím souvisejícího založení restaurátorské školy.

Horáček též odmítavě reagoval na projevy šovinismu či rasismu a prakticky proti nim bojoval nakladatelskou strategií. Tituly týkající se (ne)soužití českého, německého a židovského obyvatelstva v českých zemích, ale také zločinů je provázejících, se počítají na mnoho desítek. A nejedná se jen o odborné knihy, ale i pozoruhodné memoáry (např. Victora Klemperera) a v neposlední řadě výtečná beletristická zpracování ve stylu non fiction – za všechny uveďme alespoň zpracování osudů židovského ghetta v Lodži za druhé světové války nebo příběh bratrů Mašínových.

Nejsem kompetentní hodnotit uměleckou prózu, a tím méně poezii v Horáčkově nakladatelství vydanou – nelze v podstatě ani vyjmenovat konkrétní tituly. Jisté je, že se Láďa od svých záměrů nechal jen výjimečně odradit, ať mu již přinesly nečekaný úspěch (jako reprint Ottova slovníku naučného), nebo tomu bylo spíše naopak (jako pokus o integraci „klubu odložených zaměstnanců“ nakladatelství Mladá fronta do Paseky). Některé projekty samozřejmě podcenil, některé tituly zase nedocenil a některé autory, kteří ho zcela zásadně zklamali, na samém počátku přecenil – jak sám s trpkostí konstatoval.

Paseka vstoupil(a) do historie nejen v širším smyslu kulturně-civilizačního vývoje, nýbrž i do historie v užším slova smyslu – jako dějepisectví. S dnešním odstupem a pod dojmem smrti blízkého člověka nepovažuji za pouhou souhru okolností, že jsme ve chvíli, kdy odmítlo jedno (post)komunistické nakladatelství, a poté i nakladatelství vzniklé z jiného reliktu bývalého režimu, týmový projekt středoškolské učebnice Dějiny zemí Koruny české, narazili v hospodě na Láďu Horáčka a jeho přítele Jirku Kaše.

Proběhlo to sice malinko jinak, než Láďa vylíčil v literárním rozhovoru s Petrem Placákem, který vyšel (a zřejmě ne náhodou) na jaře 2015, ale na podstatě věci to nic nemění. Těch učebnic i příruček bylo více a nakonec Horáčkova spolupráce s historiky vyústila v mnohasvazkový projekt Velkých dějin zemí Koruny české, který se podařilo chronologicky dovést až do roku 1945. Spolupráce to rozhodně nebyla idylická, ale ve skutečnosti nás Láďa – poprvé a zároveň naposledy – doopravdy naštval, když z našeho středu odešel na věčnost.

Začátek byl senzační, to byla samá stávka