V sobotu 27. ledna ve svých sedmdesáti letech umřel Budy, včera měl na Vinohradech pohřeb. Seznámil mě s ním kdysi Zdeněk Vašíček, který k němu do boudy na Libeňském ostrově chodil na pivo s Martinem Hyblerem, kdykoli Martin zavítal do Čech z Francie, a chodil tam i v mezidobí. Já pak s Budym udělal rozhovor do Babylonu, viz dole. Rozhovor jsem mu nedal autorizovat obávaje se, že by jej proškrtal a česká kultura by tak byla ochuzena o autentický projev představitele autentického, tedy ne-bolševického pražského proletariátu, který byl člověku vždy bližší, než různí salónní nonkonformisté v mezích zákona. Samozřejmě mi bylo jasný, že z toho bude průser, a byl: Budy na mě vlítl, že na něj vlítly báby – sousedky-zahrádkářky, že o nich prý rozšiřuje, že jsou pionýrky, kterým čouhá z prdele úmrtní list, já že mám z toho legraci, ale on tam s nimi musí žít! Rozčilený byl nefalšovaně, zjebal mě náramně, poprávu, a já trpělivě – i když, pravda, s jistou poťouchlostí – snášel Budyho nadávky na mou hlavu jako svou skromnou oběť, kterou jsem přinesl na oltář české literatury. Pak šel ovšem Budy do nemocnice, nevypadalo to s ním dobře, chtěl si dát věci do pořádku a obrátil se na mě, zda bychom nechtěli boudu od něj koupit. Slovo dalo slovo a transakce se uskutečnila. Byl pak na JIPce, byl na tom zle, měl na kahánku, smrt už klepala na okenní rám, když tu mi od něj zvoní telefon. Říkám si, to mi asi volá jeho přítelkyně, to je blbý. Zvednu hovor s obavami a slyším Budyho hlas: „Jo, a pane Placák, zapomněl jsem na basu piv, vzadu pod lavicí. Tak mám u vás ještě 240 korun i se zálohou. Prázdný lahve si nechte.“ Myslím, že tenhle dluh ho zachránil, vyhrabal se z toho a byl tady pak ještě bezmála deset let. Čest jeho památce.

Od kdy přebýváte v týhle boudě na Libeňskym poloostrově?

Asi jedenáct let. Měli jsme tu chajdu s přítelkyní, napůl. Pak přišla velká voda, která to smetla. Já boudu postavil znovu, ona se se mnou rozešla a já tu zůstal, protože mně se tady líbí. No bylo jich tady víc. Chodily vedle do hospody, k Pytlounovi a Pytloun je vyhodil, tak začaly škemrat, protože se na chatách nudily, jestli by se mohly stavit. Poslaly jednu vyzvědačku, druhou a pak přitáhla celá parta a nedaly si pokoj, pořád do toho šťouraly jako klackem do hovna, až mně bouchly saze a řekl jsem, tak tohle ne. Takže natáhly huby a chodily jenom tak jednou tejdně.

Kde je U Pytlouna?

Hnedka tady za rohem, jak je Kulaťák, tak po levé straně.

To je ale zavřený.

No Venca je v důchodu a Marcela taky, zavřeli to pro veřejnost a udělali si to pro sebe.

Smrtelník se tam tedy nedostane.

Ne, musíte tam jít s někým známým a pak do toho nesmíte kecat, jen sedět jako zaříznutá slepice, hlavně nemít žádný hlasitý názory. Oni jsou všichni chytrý jak rádio.

Bydlí tady někdo na stálo?

Samozřejmě, naše skvělá bytová politika zařídila, že v tomhle dílu osady bydlí asi osm lidí imrvére.

Mají tady stálý adresy?

Nemaj, maximálně si tady můžou zahlásit trvalý pobyt, ale úřední věci si musí vyzvedávat na poště. Vlastně to jsou bezdomovci. Soused Mirek tady bydlí per huba s tím, že když to tady skončí, tak se oběsí – jít nemá kam a pod mostem že spát nebude. Tady není nikomu pomoci, všichni koukaj jenom na sebe. Jsou tady lidi, kteří si z těch bouraček po povodních postavili boudu, kam nezatéká,  s kamnama, na kterejch si uvaří, v létě mají venku gril.

Existuje tady něco jako starosta?

Tady jsou tři díly a v každym je předseda. Nad nimi je pak ještě šéf. Jmenujete se to Českej zahrádkařskej svaz, kterej se na nás taky vysral – to jsou prospěcháři, který čuměj jenom na prachy. Původně jsme tady měli předsedu, komunistu, pak komunistku a dneska maj oba zahrádky na druhým konci Prahy a jsou vysmátý – hned po povodni si to vyřídili a na nás se vysrali.

Voda vám chatku nevzala?

Já měl v prdeli tři, moje byla vespod a na ní byly naštosovaný ještě další dvě. Když to pak trvalo dlouho a nic se nedělo, říkám sousedovi, který měl nádhernou chatu, montovanou, krátce předtím ji koupil, hele, vole, tak si to odsud odstěhuj, my tady chceme žít, nebo ti to zapálím. Tak jsem byl ještě palič, a takovýhle kecy. Pak sem poslal čtyři Ukrajince a ty krásný palubky rozštípali na sračky – z chaty zbyla čtvrtina. Tak jsme to dali na hromadu a zapálili to. Pálit se muselo všechno, kvůli nemocem. Když opadla voda, tady byli králíci, psi, potkani, kočky, všechno naplavený, ryby smrděly v plotech, všude padesát čísel bahna. Trvalo to půl roku, než jsme se tím prohrabali na základy a začali likvidovat ty starý prkna. Některý prkna se zachránily, ty se pak použily, něco se dokoupilo. Rok jsme tady řádili, než jsme mohli začít stavět na starejch základech.

Zahrádkaři byla kdysi mocná organisace.

Bohužel, zahrádkáři maj přes milion členů, a kdyby tohleto dal někdo dohromady, tak kam se serou všechny politický strany.

To by nebylo špatný, kdyby se z Český republiky stala zahrádkářská kolonie rozdělená na díly.

No právě. To by byl počin. Blbečkové ve vládě z toho úplně koktali, když se v novinách psalo o tom, kolik máme členů, a teď se to rozebíralo ze všech stran.

Jak to vypadá s kolonií na Libeňáku?

Dělali územní plán a nám to dali k připomínkování, jako těm, kteří to užívají. Byl jsem tam taky, ale nebyl jsem z toho vůbec chytrej. Tam udělali akorát zelený pásmo, pak tam bylo sportovní pásmo, a tady jak je ta organisace, s těma retardovanejma dětma, tak jim tam na břehu vyhradili takovej kousek.

Takže vaše existence je na bahně.

Je, což je dobrý v tom, že tady nemůžou stavět nic velkýho. Za posledních sedm let tady bylo šest, sedm geologickejch vrtů, ale tady je to všechno navážka –támhle například v tom bahně ve starym korytu řeky leží Stalin. Jako dítě si pamatuju, když ho tam topili. Když byl na osmičce ještě Bürgermeister, tak ten měl o to tady eminentní zájem – zřejmě větřil, že se tady napakuje.

Kde jste rozenej?

Já jsem rozenej v Karlíně, což je taky naplavenina. Narodil jsem se v roce 1947 v porodnici na Štvanici, takže jsem křtěnej Vltavou. V Karlíně jsem byl do svých dvaadvaceti let, než tam začali stavět metro, stanici Sokolovskou. Zbourali tam tehdy čtrnáct bloků baráků. Dostali jsme pak se ženou družstevní byt a stěhovali se jako burani do Ďáblic na sídliště. To byla anabáze. Když jsme jeli do města, museli jsme si vzít holinky, který jsme pak dali do igelitky – tam nebylo vůbec nic, žádný komunikace, obchody, nic, všechno jsme si museli vozit z Prahy.

Jaké bylo dětství v Karlíně?

To bylo úplně neskutečný dětství. Žili jsme hlavně na Štvanici, na Maninách a na Rohanským ostrově. Sem na Libeňák jsme chodili jako parchanti na drbes, do zahrádek. Karlín, to bylo nejkrásnější dětství, co si můžu představit. To byly války s Petrským náměstím, s Rudým právem, se spodníma Karlíňákama – pořád jsme se s někým mydlili.

S Rudým právem?

To byla tiskárna, jak je Masaryčka a Florenc, tak ten vingl – tam bylo skladiště Rudýho práva. Oni tam měli tři broskvoně, pro nás děti byly broskve zázrak a chodili jsme tam na drbes. Oni to nemohli vydejchat a pozvali si na nás tři patnáctiletý kluky. Nám bylo sedm, vosm let, oni si udělali takovýhle bejčáky a třískali nás hlava nehlava, co rána to jelito.

To jste si 17. listopad prožili už v 50. letech…

No jo, ale v dětským provedení. Tak jsme si říkali, co teďko. Tenkrát ještě jezdili pošťácký koně, tam byly hromady koblih, tak jsme si řekli, jdeme do nich hovnama, šup. Začali jsme je mazat hovnama a dostat hovnem do ksichtu není zrovna žádnej med. Tak se odporoučeli.

Tenkrát ještě jezdily starý tramvaje s  plošinou uprostřed, a jak jsme byli v ráži, použili jsme ty hovna i na tramvaje. Dodnes vidím, jak tam to lejno přistálo takový navoněný paničce rovnou pod nohama a jak začala pištět, oóó. Dostali jsme sice výprask, ale pořádně jsme se nasmáli.

V karlínským parku, Poříčáku, jsme vyhrabali velikánskou jámu, to byla taková hodně mazlavá zemina, z který jsme udělali kostky, naházeli jsme je do jámy, na čtrnáct dní je přikryli, ty kostky ztuhly a měli jsme skvělý střelivo: když byla proti nám nějaká přesilovka – za letu to drželo pohromadě, až kdyžs to koupil do čela, tak se to nádherně rozprsklo. Dělali jsme válku s Petrským náměstím, oni nic netušili a my na ně vytáhly tyhle zbraně. Když jsme je nechali ještě víc ztuhnout, tak se potom daly použít i do praků. To byly krásný řežby, to bylo neskutečný.

V zimě jsme chodili do Rajský zahrady, kde jsme se prali pro změnu s Žižkovákama a s Vinohraďákama. To jsme si dělali boby ze šlajfek nebo z kanad, takže jsme vždycky předváděli jízdu a nějákej Ruda Drajchl, který si udělal takový těžký boby, nějak blbě ho to vyhodilo a měl sedmkrát přeraženou nohu. Já měl nádherný dětství.

Co karlínští Cikáni?

Těch tam bylo plno a vycházeli jsme s nimi normálně – tuhletu rasovou diskriminaci vyrobila až ta snůška blbců ve vládě. Chodili s náma do školy a žádný problémy jsme s nima neměli.

Stavěli jste si u Vltavy boudy?

Jasně. Dětství jsem prožil v trdlišti pod Hlávkovým mostem, který se zrovna stavěl – nejdřív jedna půlka a pak druhá. Stavební materiál, co jim přitom napadal dolů, tam stavaři nechali ležet, přece pro něj nepolezou dolu, takže jsme měli hranolky, desítky, zbouchalo se to dohromady, natáhli jsme si plachty a bylo.

Pod Negreliho viaduktem byly ještě starý dřevěný piloty, tak jsme tam natahali příčníky a na tom jsme si postavili boudu. Různý bunkry a skrýše jsme měli i na Rohanským ostrově a na Šibeňáku.

Lovili jste ryby?

Pořád, to byl základ naší obživy. Pod Hládkovym mostem byly takový nánosy písku a tvořily se tam ostrovy, kde jsme si postavili taky chatu a na rohožce jsme si rožnili ryby. Policajti a porybný z nás byli hotoví.

Nosili jste ryby domů?

Kdepak, to by nás máma zabila. Maminka nás držela zkrátka. Rybářům jsme prodávali karásky za korunu, abychom měli co kouřit – v šesti, v sedmi letech jsme už bánili.

Letky?

Bystrice, Letky, Glóbusky, Džunky, Májky. Maminka s tátou kouřili dutinky a já vždycky, mami, nechceš ubalit nějaký cigarety – prodávalo se to po stovce. Takže jsem jí našťouchal čtyřicet padesát dutinek, aby se to v tom množství ztratilo, a čtyři si nechal.

Čím dalším jste se živili?

V Pobřežní byly Jelínkovy domy, kde byly velikánský sklady, nějaká kuchyně tam byla, tak jsme vždycky vzali lana, přivázali jsme to za mříž, jeden nebo dva vlezli do sklepa, naplnili tašku bramborama, a na Štvanici nebo na ostrově jsme si je pekli v popelu. Vedle byly vinařský závody, oni tam složili hadici z auta a v ní vždycky tak litránek, litránek a půl zůstal, tak jsme to tam vždycky slejvali a pak jsme byly zmatlaný.

Bledé tváře vás nechali na pokoji…

Kdepak, nemohli to přenést přes srdce, tak na nás udělali zátah, železniční policie. V těch kanálech u řeky byly pálený cihly, tvrdý jak křemen, a když jsi tam hodil oblázek, tak jak se to od těch cihel odráželo, lítaly jiskry jedna za druhou. Takže my tam měli velké zásoby oblázků. Když nás začali nahánět tyhleti železniční policajti – mezi nima jeden, my jsme mu říkali Kostěj nemsrtelnej, to byl takovej vychrtlej, hubenej chlap, hrozně nebezpečnej, jak někoho chytil, tak ho zmlátil klackem, nikoho nešetřil –, my jsme vždycky zalezli do kanálů a tam se jim za náma nechtělo. Jednou si na nás vzali psy, jenže my jsme začali házet ty oblázky, a jak od toho lítaly ty jiskry, tak se psi za náma báli – některý dostal taky šutrem, zakňučel, a to už potom po nás vystartovali úplně.

U Negreliho viaduktu v Pobřežní ulici jsme měli únikovej kanál – z pod mříže jsme vytáhli záchytnej koš a udělali jsme si tam únikovou cestu. Když nás honili a už to vypadalo, že by nás mohli chytit, tak jsme tamtudy zdrhli. Zvedli jsme tu mříž, vylezli na ulici, kolem šly zrovna dvě báby a málem to s nima šoustlo, jak jim pod nohama lezou z kanálu osmiletý smradi.

V Pobřežní bylo taky překladiště melounů, okurek. Byla tam zeď, pět metrů dolů ke starý Vltavě, takže jsme si udělali vor, přeplavili se tam ze zadu, v tý zdi byly k řece schody, po nich nahoru, v plotě nahoře jsme si vystříhali díru a chodili jsme tam na okurky a na melouny.

Tenkrát to jednoho kluka zabilo – honil ho nádražák a on se trefil hlavou přímo do nárazníku od vagonu. Po týhle příhodě nás pak už tolik nehonili. Za to zelináři, ti nás něměli rádi. Tam byl takovej kopeček nahoru, a když na korbu naložili padesát metráků, tak ta Erena do toho kopce nemohla, to byla třítuna, tak jsme vždycky zatím autem běželi, jeden vylezl na korbu a házel těm druhejm dolů melouny.

Jednou si nás vyčíhli, my si nevšimli, že druhý jsou za náma, a strašně nás zmlátili.

Na těch Erenách na korbě byly kerháky, který byly zajištěný jenom takovejma řetízkama, takže jsme jim pak udělali to, že jsme je vyhákli, sajtna se v tom kopci otevřela a padesát metráků melounů bylo na ulici. My jsme si nenechali nic líbit.

V Poříčským parku, co je městské museum, byl hlídač, kterej nás tam nechtěl pouštět, že to je jen pro malý děti a maminky s kočárky. My jsme tam chodili hrávat fotbal a on nám propíchl tři míče, tři balony nám oddělal, a tenkrát míč, to bylo něco.

On si tam do bazénu nasadil ozdobný karasy, tak jsme mu je vychytali a posledního, co zbyl, jsme mu přibyli na dveře boudy, zalehli jsme a pozorovali, co se bude dít. Hlídač přišel, uviděl na dveřích karase a hned věděl, kolik uhodilo – běžel od tý boudy k bazénu, a ten byl prázdnej. My jsme mu všechny rybičky za trest sežrali.

Okrasní karasové se dají jíst?

Normální jedlá ryba a my měli hlad pořád.

Po základce bylo co?

Po základce jsem začal jezdit na trampy.

Sám?

S partou z ulice. Z naší ulice jezdili na čundry všichni starší kluci. My jim záviděli, a oni na nás vždycky volali, ahoj smradi, až vyrostete, tak vás možná vezmeme sebou. Tenkrát jsem ukecal maminku, aby nás pustila. A co chceš k jídlu? Já povídám, že nevím. Tak mi dala kus chleba a lunchmeat.

První tramp jsme měli v Pikovicích. Rozdělali jsme si ohýnek, klepali jsme se zimou a strachy. V noci tam dorazil nějakej chlap a povídá, parchanti, jestli nepřestane řvát, tak vás naházím do Sázavy. My neřveme. Drž hubu, ty řveš nejvíc! Tak jo. A on, bojíte se, co! Tak hlavně neřvete, za dvě hodiny bude ráno, tak se z toho hlavně neposerte.

Příjemnej chlapík.

No šel z hospody, nasranej, jestli tam dostal nadržku, odmítla ho holka nebo mu nedali závěrečnýho panáka, nevím.

Začali jsme jezdit na ostrov do Pikovic. Hrozně jsme chtěli stan. V Kotcích se prodávaly takový zbytky vojenský výstroje, americký, český i německý, a to byly takový kosokundelníky, který se spojovaly dohromady, pod větev, čtyři kolíky a byl z toho stan. Tenkrát jsem sehnal půlku toho stanu a byl jsem z toho úplně hotovej. Postavili jsme si k těm ostatním stan, ke Šlahounovi. To byl šerif tý osady, uměl asi deset akordů na kytaru, takže jsme na něj zbožně koukali. Pak jsme začali jezdit na Brdy.

Četli jste rodokapsy?

Tenkrát to moc nebylo. Kdyžs náhodou sehnal Rodokaps, taks ho musel dopoledne přečíst a odpoledne ho zase vrátit. Takžes to musel číst během vyučování pod lavicí.

Co fotky nahatej holek?

Ty vole, z novin takovej hroznej patisk, že nebylo rozeznat, vo co de. Já jsem říkal, že bysme to měli ještě jednou obkreslit, aby to získalo vůbec nějakej tvar. Tenkrát jsme se k tomu vůbec nedostali, a když už jsme se pak k tomu dostali, tak už jsme to nepotřebovali – už jsme to měli živý.

Honili vás v 50. letech do pionýra?

Mě speciálně, ale já tam byl jenom čtyři dny. Jak se dělaly lampiónový průvody na říjnovou revoluci, byly takový náplně do zapalovačů, benzínky, my to napíchli a stříkali jsme benzín na ty lampióny. Mně se to ale nějak nepovedlo a strefil jsem se do ruský vlajky. Chystali mi pasťák, maminka s tátou do školy a jediný štěstí bylo, že strejc byl ohromnej komunista, tak ten mě z toho vysekal – to bylo hanobení Sovětského svazu a takovýhle debility. Navíc jsme tam měli ještě úplně debilní učitele, kteří to žrali, ten švajneraj, ten socialismus.

Kluci v Karlíně ale byli vpohodě, tam se žádný rudý šátky po ulicích nepoflakovaly. My byli strašný reakcionáři. V devátý už jsme byli nezvládnutelná třída, takže nás z dvanáctiletky přesunuli do devítiletky do Pernerovky, kde měli všichni rudý šátky, byl tam debil ředitel a posraní učitelé. A Petr Obrmanů, Kouba a ještě jeden tam přišli, vytřeli si zadek rudým šátkem a pověsili to zpátky na nástěnku. Okamžitě je vykopali. Pak tam poslali druhou garnituru, to jsem byl já, s asi ještě pěti dalšíma. Přijdeme do třídy, a oni tam všichni seděli takhle, ruce za zády, jako v kriminále, tak jsem namočil houbu a šup a už to tam lítalo.

Jako trampy vás nenaháněli?

Naháněli nás. To bylo v roce 1963 na Opičím palouku nahoře na Mníšku. Kluci z Dakoty z Dobříše tam dělali potlach. Bylo to normálně nahlášený, nahlásil se oheň, výročí za mrtvý kamarády, oni to povolili, pamatuju si to přesně do puntíku, ale co se dělo včera, nevim. V noci tam přijely dvě vejtřasky zkurvených milicionářů, ve tři ráno nás vytáhli ze stanů, měli sundaný opasky a mydlili nás těma kovovejma přezkama. Já měl na ešusu od toho obtisknutou rudou hvězdu. Tím dostat do hlavy, tak by tě zabil. U výslechu, že prý propagujeme západní styl života. My hovno, my nic nepropagujeme, my jedeme do lesa, tam si zapíváme a je nám dobře, nechte nás bejt.

Teď z toho byli na větvi, protože jsme nebyli organisace, tak nás nemohli zjistit, jako skauty. Zavolali mě třeba do Rosenberkovejch, ukázali mi fotku a povídaj, kdo to je?! Já říkám, Reďák. Oni dobrý, ale jak se jmenuje! Jmenuje se Reďák, jinak ho neznám. Kde bydlí? Nevím, my se potkáme na nádraží.

To byl strach, nic jiného, báli se, jestli v těch lesích nepečeme nějakej převrat, ale mi z toho měli prdel. Kdyby si nás nevšímali, tak my bychom si nevšímali jich. My jsme třeba jezdili na Vyžinu, kde jsme si postavili srub. Potom vyhodili hajnýho, s kterým jsme byli za dobře, pomáhali jsme mu hasit les, a první co bylo, že to tam srovnali – boudy, který nemohli stáhnout traktorem, tak tam dali dynamit a udělali to dynamitem. Pak už jsme jezdili jen pod širák.

Do kterých karlínských hospod jste chodili?

To bylo ještě U Báby za Poříčskou branou. Pak jsme chodili k Sadům, na Rychtu, ale nejvíc na Žižkov, kde se mohlo hrát na kytaru – na Schůdky, ke Kostelu, ještě když byla otevřena Modrá hvězda, ke Kalichu, do Sportky, na Velitelství, nebo k Tunelu – k Růženě, Cikánce, která měla vzadu salonek.

Co bylo v roce 1968?

V šedesátým osmým  roce jsem si říkal, co od nich může člověk čekat.

A rok 1969?

V roce 69. mě naháněli, že jsem rozmlátil Aeroflot. V Rosenbergových na mě vybafli, že jsem byl na Václaváku a hodil do výlohy dlaždičku. Já na to, já byl v Dubrovníku, ve vinárně a mám na to šedesát svědků. Tak sklapli. Já jim povídám, helejte, mě ty vaše kecy vůbec nezajímaj, co si vymejšlíte a říkáte lidem, já mám vlastní rozum.

Na druhou stranu si ale nemůžu zas moc stěžovat – já se měl dobře, měl jsem kamarády, v 27 letech byt tři plus jedna, nový auto… Je pravda, že to bylo na úkor mýho zdravý, dřel jsem jak kůň. Dělal jsem rozvoz limonád, ta bedna měla 25 kilo, já si dal čtyři na záda a dvě do ruky a šel jsem do druhého patra, třeba. V pivovaru, v Holešovicích a pak na Smíchově, to samý – ta bedna měla 170 kilo s rudlem a na tu sedmitunu jsem jich nakládal padesát, sám, po prkně, složit, naložit. Taky jsem dělal stěhováka, takže mám zničený kyčle, záda, kolena v prdeli, a když přišel kapitalismus, tak jsem nebyl schopnej zvednout pomalu ani nohu. Prachy jsem si ale vydělal.

Pak jsem dělal pět let hasiče, a když to prdlo, tak jsem šel na volnou nohu. Dělal jsem řidiče, měl jsem na tři roky nasmlouvanou práci v Berlíně, dobře placenou, jenomže ty komunisti prašiví, kteří tu práci zprostředkovávali, po půl roce přišli a zamázli to – skončili s náma bez jakýchkoli řečí. Chvíli jsem ještě jezdil Holandsko a Švýcarsko, pak jsem přišel o práci a udělal jsem si tady hospodu, U Pumpy, což se taky nepovedlo. Měl jsem tam jednu výměnu názoru s nějakým debilem ze Žižkova, a on tam pak na mě poslal bandu pěti Gruzínců, hospodu mě roztřískali na sračku, vyrazili mi zuby, nějaký žebra mi zlámali a za půl roku pak tu hospodu někdo zapálil, takže jsem měl hovno. Tak mi to všechno spočítali za posledních dvacet let a dali mi 6 171 důchodu!

Na čundry ještě jezdíte?

Málo. Tak dvakrát třikrát do roka děláme nějaký akce. Loni byli kluci na přepadení srubu ve Včelný, kde má kamarád takovou haciendu – já jsem tady měl zrovna nohejbal, tak jsem se tam nedostal, ale bylo to prý velkolepý. Předtím jsme dělali přepadení vlaku v Kamenici nad Lipou za Humpolcem.

Jak přepadení vlaku probíhá?

Oblíkli jsme se do kovbojskýho, přijel tam vyhlídkový vlak, taková velká stará pára, tak jsme museli lidi upozornit, že se bude střílet, aby se nesplašili. Když přijížděla ta lokomotiva do stanice, přijeli tři na koních, já měl dvojku a ještě s jedním jsme dělali ochranu vlaku, a tak jsme po sobě pražili na tom nástupišti, to bylo velikánský.

Jak to skončilo?

Velkolepě, v hospodě, jako vždycky.

Nějak se belháte, to máte z toho přepadení…

Ale hovno. Stříhal jsem stromy, šláp jsem ze žebříku do luftu a udělal brouka pytlíka. Byl jsem u zubařky, lez jsem do toho křesla jako zlomenej a ona povídá: běžte dolu na chýru. Tak jsem tam šel, vyfotili mě a prej – šestý a sedmý žebro je zlomený. Povídám, dejte mi nějakou injekci, nebo se pochčiju, a ten doktor, musíte něco vydržet. Já, dejte mi nějakou injekci nebo prášek, už jsem zvýšil hlas. Tak mi sestra šoupla injekci. To vydrželo čtyři hodiny a pak to přišlo úplně k sobě. Lez jsem po zádech do postele a pak už jsem spal jenom v sedě, to nešlo vydržet.

To znám – nejhorší je, když člověk kejchne.

Co kejchne, nejhorší je to na hajzlu, když se chce člověk vysrat – tak to mu lezou oči z důlků. Žebra, to bylo poslední, co mně chybělo. Začalo to nártama, pak přišly kolena, kyčle, teďko ty žebra. Hlavu jsem měl rozbitou několikrát… Taky játra, ledvina, slinivka a dna, takže letošní rok byl opravdu úspěšnej – jo a natržený hýžďový svaly…

To jste se vrátil do dětství.

Takhle dojebanej jsem jako kluk nikdy nebyl.

Jak se dají natrhnout hýžďový svaly, to vás někdo znásilnil?

Hovno znásilnil, udělal jsem ve svých třiašedesáti provaz.

To jste někde frajeřil?

Kdepak, ani kozáčka jsem nechtěl tancovat. Na mokrým koberci se mně to rozjelo, zašprajcoval jsem se za boudu, nohy každou na jinou stranu a nemohl jsem se zvednout. Teď tam byly střepy a hřebíky, tak to jsem měl v prdeli, až mě uslyšel Kuba, jak tam úpím, a přišel mě zvednout. Za čtyři dny měl bejt volejbalovej turnaj, takže nejrůznější mazání, masáže… Letošní rok byl opravdu úrodnej.

Turnaje děláte pořád?

Tady bylo akcí. Vánoce jsme dělali v létě, měli jsme stromeček a všechno, a všichni v plavkách, nebo jsme tu měli šátkování pionýrek, přičemž každý pionýrce koukal z prdele úmrtní list. Nejmladší bylo sedmdesát, a když se šátkovala Čahounka, tak se k tomu musela vzít židle, protože ta nejmenší pionýrka měla dva metry.

To byly ženský, nebo velbloudi?

Ženský, samý ženský. Tady bejvávaly srandy. Po tý povodni to ale šlo doprdele. Baby zestárly, ale ony si to neuvědomujou, krůty. Jde jim jen o to, jak někoho nachytat na švestkách, jestli má srovnaný řádky atd. Celý léta tady jedna držela teror, a když jsem se postavil na zadní, tak byla z toho teďko divoká. To jinak nejde, já nejsem žádnej smrad, aby se po mně kdejaká baba vozila.

Zkouší to.

Zkoušej, pořád, ale tady tedy neúspěšně. Vyhodil jsem je z hospody, kupte si krabičák a zalezte si s ním do boudy. Pořád maj kecy, šedesátiletý pindy, ať jdou někam.

A doprdele jde všechno. Já ještě pamatuju, jak se prodávaly okurky na ulicích z beček, nebo do mlíkárny jsme chodili s bandaskou pro rozlívaný mlíko. Když bylo vedro, tak jsme chodili vždycky před koloniál a – pane Malec, za pět halířů. On tam měl hrneček na řetízku, tak nám nabral ten okurkovej lák. Dneska by se z toho všichni hygienici posrali.

Špína je přitom zdravá.

Jasně, ekologická.

Posiluje imunitní systém.

No jasně. Dneska harantovi spadne bonbón do hovna a už ho nechce.

 

Babylon č. 5-6/XIX, 14. prosince 2009