Vendelín Vopička vyběhl z oprýskaného modrobílého paneláku ven do deště. Snažil se v běhu rychle dopnout kabát a ohrnout si jeho límec až ke krku, ani ne tak kvůli studeným kapkám a ledovému větru, ale hlavně proto, aby mu nezmokla košile s bílým límečkem – modrá barva košile by pak mohla snadno vzlínat nahoru a zamazat bílý límeček modrými fleky.

To úředníci obzvlášť neradi viděli: člověk, který přišel na úřad s umazaným bílým límcem modré košile pak neměl žádnou šanci dosáhnout svého, i kdyby měl všechny paragrafy na své straně. Navíc, když přišel pozdě! A to nyní Vendelínovi hrozilo, byl totiž trochu líný a často se opožďoval.

Přijít pozdě! Strašná věc! Nešlo se na nic vymluvit. Žádné ujelo mi metro, byla zácpa, pomáhal jsem slepci přejít ulici. Ne, pro lež už ve světě, v němž Vendelín Vopička žil, nebylo žádné místo. Náramek VES (což znamenalo Veřejný Elektronický Strážce, familiérně přezdívaný „vesko“), který měl Vendelín na zápěstí, náramek vodovzdorný, ohněvzdorný a nesejmutelný, totiž přesně mapoval a zaznamenával každý jeho krok, slovo i dech. Přesně, dokonale, neúprosně a neúplatně.

Kdysi prý existovalo cosi, cosi strašně zlého, čemu se říkalo korupce. Když o ní Vendelín poprvé uslyšel ve škole od paní učitelky, rozplakal se. Nemohl pochopit, jak mohlo existovat něco tak hrozného. To slovo v něm vyvolávalo pocit hnusu, stejný, jaký měl, když probírali pravěk a paní učitelka jim vysvětlovala, že tehdejší lidé, nazí a chlupatí, lovili divoká zvířata, jejichž maso si pak opékali na ohni. Ale vnitřnosti, ty prý jedli syrové! Fuj! Vendelínovi se pak o nich často zdálo, o těch chlupatcích, jak sedí u ohně, nečesaní, nemytí, zapáchající, a rvou žlutými zuby plnými kazů kusy masa z kostí, jak pak sousta dlouho žvýkají a šíleně u toho mlaskají. A jak stranou od nich, u jiného ohně, většího, teplejšího, čistšího, sedí chlupatci trochu uhlazenější a chroupají dobře propečené kousky toho nejlepšího masíčka. To byli korupčníci, kteří zastrčili náčelníkovi mezi chlupy na břiše obálku s penězi, a mohli si tak ty nejlepší kousky masa nechat pro sebe.

Jak byli dřívější lidé zaostalí a ubozí! Neznali elektřinu ani internet, nenosili košile, natož ty krásné modré s bílým límečkem, nevoněli se, jedli syrové vnitřnosti chlupatých slonů zvaných mamuti a jejich tuhé maso si opékali v lese u ohně. A panovala mezi nimi korupce!

Pravda, člověk se pak v mnohém zdokonalil. Vynalezl kolo, parní stroj, automobil, pračku i tkalcovský stav, na němž se pak začaly tkát i košile. Ne tak hezké jako jsou ty dnešní, a už vůbec ne modré s bílým límečkem. Ale i obyčejná jednobarevná košile byla přeci ve srovnání s chlupy obrovský pokrok! Stejně, pomyslel si Vendelín, nejlepším vynálezem v lidských dějinách byla modrá košile s bílým límečkem. Ta teprve oddělila člověka od opice. Právě až díky ní si opičí předčlověk uvědomil, jak nádherné je být něčím lepším, vyvinutějším, krásnějším, a jakým zlem je korupce.

No a kdo vynalezl modrou košili s bílým límečkem? Přece ON! VB! Velký Bratr Veřejné Bezpečnosti. Vít Bárta. Jeho vlídní úsměv se teď přímo vpíjel do Vendelínovy duše, neboť míjel jeho velký billboardový portrét u vchodu do metra. Jindy, i za takového nečasu, by hřál, hřál by u srdce, hřál by po celém těle. Ale dnes, dnes vyvolával hořkou výčitku, ba mrazení. Vendelín byl totiž PŘEDVOLÁN. Předvolán na VVVB, na Veřejný výbor veřejného blaha. Ten sídlil v historické budově, které se dříve hanlivě říkalo kachlíkárna. Teď už se jí tak neříkalo, zářila novotou, a i za zamračených dnů se zdálo, že z bílých a modrých kachliček na jejích zdech vyzařuje samotné slunko. Tak se to zdálo i Vendelínovi pokaždé, když jel kolem, za prosvětlených letních dnů i za listopadových plískanic.

Proč byl předvolán, to Vendelín nevěděl. Důvod předvolání neznal nikdo, to se nesdělovalo, NESMĚLO se to sdělovat. A hodně předvolaných se už nikdy nevrátilo. Dostali prostě předvolání, elektronicky, samozřejmě, jak jinak, pomocí VV-MAILU, odjeli na VVVB, a už se nevrátili. Byt takového člověka pak zapečetila VB (Veřejná bezpečnost), měl-li rodinu, byli její příslušníci předáni do Center veřejné převýchovy – do takzvaných „cévépéček“. Jeho osobní kódy byly vymazány, odevšad, takže třeba na Vopencard takového člověka se nedalo jet metrem ani tramvají, ani jít do knihovny půjčit si knížku. Vymazán byl i z Facebooku, automaticky se vymazala všechna videa, která kdy nahrál na You Tube, a zmizely samozřejmě i všechny záznamy na pracovišti. O takovém člověku se nesmělo mluvit. Nesmělo, protože se ZNELÍBIL. A znelíbit se, to byl nejhorší zločin, stejně hrozný, jako kdysi korupce. A znelíbit se člověk mohl už jen tím, že by s někým jiným mluvil o tom, co takové znelíbení se vlastně znamená, jaké jsou jeho důvody, proč je člověk, spáchavší zločin znelíbení, tak nebezpečný, že se musí RESETOVAT. Každý hovor, i ten o znelíbení, byl totiž zaznamenáván „veskem“ a vyhodnocován VMVS, Velkým mozkem veřejného státu, superpočítačem, který prý zkonstruoval sám Vít Bárta a nechal ho neslyšně pracovat na neznámém místě.

Vendelín si vždycky myslel, že je to tak správné. Celých třicet let, až do chvíle, kdy mu přišlo předvolání. Pak teprve začal pochybovat. O sobě, a, což bylo ještě horší, o veřejném dobru veřejného státu Velkého Bratra Víta Bárty. Pak ho napadlo, že se vlastně nemůže divit, že mu přišlo předvolání, když byl schopen zapochybovat o tom, jestli je předvolání skutečně oprávněné a spravedlivé. Myslel si sice, že nespáchal nic špatného, ale cožpak je chytřejší než superpočítač zkonstruovaný Vítem Bártou? Počítač přece po celých čtyřiadvacet hodin veřejného dne pečlivě a trpělivě vyhodnocuje každý jeho krok, každé hnutí mysli. Ano, i hnutí mysli „vesko“ zaznamenávalo, jelikož bylo bezdrátově spojeno s VV-čipem v mozku.

No co, jestli se ve mně něco zadrhlo, půjde to třeba ještě napravit, pomyslel si, když vyjížděl eskalátorem ze stanice metra Vltavská, aby pak nasedl na tramvaj směrem k někdejší kachlíkárně. Vltavská byla, spolu se stanicemi Vyšehrad a Vysočanská, jedinou stanicí metra, jejíž název zůstal stejný jako v době diktatury politických dinosaurů, kterou svrhl Velký VB. Začínala totiž na V, a po Velkém Vítězství Veřejného se na znamení triumfu skoro všechno přejmenovávalo názvem začínajícím na V. I lidé se museli jmenovat tak, aby iniciály jejich jména a příjmení byly VV.

Existovaly pouze dvě výjimky, dva Nesmrtelní, kteří byli z platnosti zákona o V-jménech vyňati. Vít Bárta, jemuž stačilo vynětí pouze poloviční, a sličná KK, Kateřina Klasnová, Bártova věrná družka, spolupracovnice, spolubojovnice, milenka, matka a později i manželka v jedné osobě. O vynětí usiloval i jejich druhdy dobrý kamarád Radek John, protože mu po veřejné revoluci, která svrhla tyranii tyranosaurů, stoupla sláva do hlavy, ale to si panečku naběhl! Vít Bárta na něj moudře poslal protikorupčního agenta-provokatéra, a z Johna se vyklubal korupčník, který své rozhořčení proti korupci a vládě dinosaurů jen hrál. Byl pak po zásluze ve veřejném transparentním procesu – hlasováním véčkařů na internetu – odsouzen k smrti a na Václaváku veřejně oběšen.

Jak byli lidé dříve tupí! Mysleli si, že nejhloupější bytosti jsou právě blondýnky jako KK. Taková pošetilost! Dnes už naštěstí každý ví, že blondýnky jsou naopak nejchytřejší, což jako první geniálně rozpoznal Velký VB. To kvůli ní, kvůli KK, aby ji okouzlil, přece vynalezl nádhernou modrou košili s bílým límečkem! Alespoň se to tak učili ve škole a Vendelín nepochyboval, a to ani poté, co dostal předvolání, o tom, že tomu tak bylo, že je to pravda. Vůbec nechápal jak dříve, v zašlých temných dobách, mohly ženy mít jinou barvu vlasů než světlou. Dříve prý ženy měly vlasy i hnědé, černé, zrzavé, či si je dokonce barvily třeba na zeleno. FUJ! Jaké štěstí, že žil ve světě, kde už byly takové zvrácenosti vymýceny. Žena má přece jenom světlé vlasy, jako KK, žena s jinými než světlými vlasy přece neexistuje, nemůže existovat, vždyť to by pak už nebyla žena, ale… ale neandrtálec, něco podobně odporného, jako chlupatí, smradlaví a mlaskající lovci mamutů.

Tok Vendelínových úvah se ale náhle zastavil. Došel totiž až do vrátnice krásné modrobílé kachlíkárny, přiložil ruku s „veskem“ na čtečku a na displeji se mu rozsvítilo číslo místnosti, kam se má dostavit: 101.

Když za ním zapadly ocelové dveře s velkými písmeny VV, zhotovenými z modrých a bílých nýtů, musely Vendelínovy oči nejprve přivyknout šeru, jež se v místnosti rozprostíralo těžce jako nějaký sirný dým. Sluch a čich však pracovaly okamžitě. Vendelín ucítil pronikavou vůni čerstvé pečeně a uslyšel hlasité mlaskání. Pak se ozval hlas, hluboký a chraplavý, a také těžko srozumitelný, neboť vycházel z úst, která žádostivě žvýkala pečené maso.

„Přistup blíž, hochu, jen pojď blíž,“ zaznělo místností mlaskavě.

Vendelín přistoupil blíž, k obrovskému dubovému stolu, osvětlenému pouze matným světlem stolní lampy. Teprve teď se jeho oči přizpůsobily šeru. Do posledních chvil života, a nezbývalo mu jich mnoho, nemohl, nechtěl a strašlivě se vzpíral uvěřit tomu, co vidí. Za stolem seděl neandrtálec. Chlupatý, kosmatý, ale ne nahý. Na sobě měl, ó hrůza, modrou košili s bílým límečkem. Ale jak špinavou! Tak zaprasenou košili Vendelín jaktěživ neviděl. Že byla kdysi modrá s bílým límcem, to se dalo poznat spíše intuitivně než zrakem. Ruku, spíše tlapu, přikládala ta kreatura zrovna k ústům, spíše tedy k tlamě, a v tlapě svírala obrovskou kost obalenou opečeným masem, z níž kapaly na už tak zasviněný a umaštěný stůl další krůpěje tuku.

Ale, vždyť… sevřela Vendelína velká račí klepeta hrůzy, vždyť… vždyť to je… lidská noha!

„Zrovna žeru stehno tvý holky, ty pičo!“ oznámilo zvíře v modré košili stroze a ďábelsky se rozchechtalo.

Vendelínovi bylo, jako by mu najednou spadla na hlavu traverza. Došlo mu, proč jeho Viktorka včera nepřišla do baru U Splavu na rande. Celý den se trápil, jestli jí má říct o tom předvolání, a tak byl vlastně rád, že nepřišla. Třeba jí to sdělili, nějak úředně, že má předvolání, že v něm musí jen něco opravit, že se v něm něco pokazilo, že by ji třeba mohl nějak ublížit, něčím ji nakazit, ale že se to spraví a pak jí ho zase vrátí, pomyslel si tehdy. Jak prozíravý a moudrý je VB, když řeší i tyhle detaily, napadlo ho včera U Splavu a pocítil k VB tak velkou lásku, že mu dojetím ukáplo pár slz do panáku VV-vodky, která se tam prodávala a které všichni říkali bártovice.

„No co čumíš jak vopařenej,“ obořilo se náhle zvíře na Vendelína. „Zme humanysti, každýmu nakonec řeknem pravdu. I když, teda, ta pravda mu je akorát tak na hovno… Tak co, už ses posral? Pravda na hovno, cha, cha, cha cha…“

Neandrtálská kreatura se začala svíjet v křečích smíchu nad vlastním nejapným vtipem, přičemž smích se záhy začal mísit s chraplavým kuckáním a zajíkáním, jak zvířeti zaskočilo sousto. To ho po chvíli vychrchlo, obalené zelenkavým hlenem, na stůl a utřelo si hubu špinavým rukávem kdysi blankytně modré košile. Když se dosyta vychechtalo, vychrchlalo a vykuckalo, obrátilo z pod mohutných nadočnicových oblouků své prázdné a studené oči přímo na Vendelína a pravilo:

„Ta pravda, teda, ehm, chrrr, tak ta pravda je teda taková. Zme lidožrouti. Ten, kdo se oficiálně znelíbí, je dovopravdy, myslim reálně jako, ten, kdo má zrovna nejlepší masíčko. Kvalitu toho masíčka, kromě jinejch teda věcí, žejo, měří ten nárameček, co má každej vod Víťi Bártovýho na ruce. No a když ta věcička změří, že by mohla bejt dobrá žranice, pošle nám zprávičku, majlíka takovýho se smajlíkem, a my už si holátko zavoláme k sobě. No a to je vlastně všecko. Neboj mladej, teďkonc už to s tebou veme rychlej konec. Dlouhej stress prej kazí kvalitu masíčka…“

Zkoprnělý Vendelín se nezmohl na žádnou odpověď, nevydal ani hlásku, ba snad nehnul ani brvou. Na zátylku náhle ucítil chlad, jenž pocházel z ocelové hlavně pistole. Obraz Velkého VB, který visel na zdi napravo nad stolem, a z něhož na něj VB, oděn v krásné modré košili s bílým límečkem, moudře a laskavě shlížel, bylo to poslední, co Vendelín ve svém pozemském životě spatřil.

Josef Mátoha

Babylon č. 10-11/XIX, červen 2010