Protože bylo šestého ledna odpoledne, sešli se všichni slušní lidé této země pod sochou Svatého Václava v Praze na Václavském náměstí, aby se odtud vydali na již tradiční Tříkrálový pochod za monarchii směrem na Pražský hrad. Nebylo nás sice více než padesát duší, nicméně policejního doprovodu se nám přesto dostalo. V čele průvodu šel vodič oslů následován pochopitelně oslíkem, na němž se vezl malý chlapec.

Za nimi pochodovala dechová sekce s bubeníkem a vyhrávala nám pěkně na cestu pochody z dob Rakouska-Uherska. Za muzikanty šlapali dva ukázkoví monarchisté v klasických vojenských c.k. čepicích, kteří nesli transparent s nápisem Ať žije monarchie! Výše zmíněné pak následoval zakladatel royalistického hnutí České děti a šéfredaktor časopisu Babylon Petr Placák a konečně po něm řadoví monarchisté, z nichž mnozí radostně mávali vlajkami s obrázkem mocnáře Františka Josefa I. a v kapsách kabátů si nesli láhve s alkoholem, z nichž si co chvíli přihýbali. Jeden ochotný monarchista z Plzně nesl dokonce kanystr s vínem, aby mohl kdykoli přispěchat na pomoc druhovi, který by trpěl žízní, pročež se mu přezdívalo Cisterna. Bylo by chybou opomenout přítomnost mladých manželů Machoninových, kteří se pochodu účastnili i s Kuličem, což je jejich stále neposedný pejsek, takže nám chyběla snad už jen kočička.

Náš vskutku bakchický průvod upoutával pozornost na každém kroku, a to jak našinců, tak i cizinců. Třeba kolega-monarchista Muška byl osloven kterýmsi německým občanem, zda umí německy a když mu Muška odvětil „Nur bischen“, zeptal se ho Němec, co že jsme zač. Nato mu Muška vysvětloval, že jsme monarchisté, přičemž německý občan vrtěl nechápavě hlavou a ptal se, zda nejsme anarchisté. To už se do věci také vložil kolega-monarchista Čumba, organizátor hudební sekce pochodu a bohulibý občan, jenž dotáhl na pochod všechen alkohol z vlastních zásob. Nuže tento nám tolik drahý Čumba opakoval Němci Muškova slova a zdůrazňoval zvláště rozdíl mezi výrazy anarchie a monarchie. Němec se nám v této chvíli jevil poněkud slaboduchým, což stvrdil tím, když se nám přiznal, že on sám je trockista. Za tento levičácký postoj ho chtěl Muška přetáhnout žerdí vlajky, leč trockista zbaběle prchl.

Pod Orlojem se náš průvod zastavil a z plna hrdla zapěl dvě sloky rakouské národní hymny s úvodními verši Zachovej nám, Hospodine od vlasteneckého básníka Jana Gabriela Seidla. Ke zpěvu se připojil jeden stoletý stařík, jenž po jejím dozpívání vyplísnil Petra Placáka i nás ostatní, že hymnu máme zpívat celou a nikoli falešně, v čemž měl pravdu. Navíc někteří sboristé neznali pořádně ani slova a nebýt obětavého úsilí Ladislava Čumby, jenž nechal vytisknout a rozdat jistý počet letáků s textem rakouské hymny, snad by nás tento čiperný stařík i fyzicky napadl. Zkrátka reakce přihlížejících občanů byly různorodé. Tak například pisatel tohoto raportu měl štěstí na usměvavého japonského turistu, kterýmžto byl anglicky dotázán po smyslu průvodu. A jelikož pisatel není velký lingvista, musel se Japonec smířit se stručnou, avšak jasnou odpovědí: „We want the King! No president! We want the Monarchy!“ Poté se občan ze země vycházejícího slunce chápavě usmál, přikývl a jeho digitální fotoaparát nás všechny zvěčnil.

Mimochodem po celou dobu pochodu padala z našich úst krásná a výstižná hesla jako například „Ať žije král!“ nebo „Ať žije císař!“ anebo „Za císaře pána a jeho rodinu!“ případně „Ať žije arcivévoda!“ a také „Klausi vylez!“ a „Osla na hrad!“ a „Osla z hradu!“. Zaslechl jsem též heslo „Osla do klobás!“, což mi asociovalo pobuřující heslo „Klause do klobás!“, ale vzhledem k tomu, že vedle mě kráčel policista, nechal jsem si je raději pro sebe. Svoboda slova je sice hezká věc, jenže jeden stejně nikdy neví, zač může dostat přes ústa. Další zastávka byla pod klenbou Staroměstské mostecké věže, kde se opět zpívalo Zachovej nám, Hospodine. Cesta přes Karlův most byla vskutku fenomenální. Naše hudba přehlušila i flašinet místního umělce, který zde vyhrával také několik postarších šlágrů. Rusky hovořící turisté byly pobaveni a několik českých stařenek se k nám na chvíli přidalo. Velmi těžký byl výstup Nerudovou ulicí, jenž trochu připomínal zdolávání himalájské osmitisícovky. Problémy měli zvláště ti, kteří se nemírnili v posilňování pálenkou. Nicméně jsme všichni společně sebrali všechny síly, abychom vystoupili až na vrchol před brány Pražského hradu. Zde se naposledy zpívala rakouská hymna a to dokonce celá. Poté Petr Placák přednesl plamenný projev, ve kterém mimo jiné slíbil prezidentu Klausovi, že mu náš Pražský hrad ještě na jeden rok zapůjčíme.

Nu a následoval odjezd oslíka, jenž nám na rozloučenou moc pěkně zaíal a pak jsme započali sestupovati Nerudovou ulicí do Všebaráčnické rychty. Na pódiu tohoto pohostinství jsme byli svědky vystoupení dvojice námezdných pianistek, slečny Dity a slečny Uranie. Hrály moc pěkně. Vrcholem večera bylo slavnostní Vyhlášení Ceny Ferdinanda Dobrotivého – posledního korunovaného českého panovníka. Tato cena byla udělena publicistce Petrušce Šustrové. Bohužel laureátka se osobně nedostavila, a tak bustu Ferdinanda Dobrotivého a diplom převzal v zastoupení její životní druh. Jestli převzal také morální útěchu, jež byla hlavní součástí ceny, to se nám již zjistit nepodařilo.

Pro časopis Babylon sepsal oddaný monarchista

Viki Shock