Šatlava – neboli vězení, tedy arest, loch čili díra, cela, basa, kobka neboli pobyt za mřížemi – byla v dobách minulých takové všeobjímající zařízení, byla přítomna 24 hodin denně, 365 dní v roce, na sv. Annu stejně jako na Mikuláše. A byla i součástí našeho dospívání. Edmond Dantes strávil bez soudu v kobce čtrnáct let, stejně jako Ed Morell, který se, jsa ve svěrací kazajce, toulal hvězdách, překračoval hranice času a prostoru, které jsou svěrací kazajkou pozemšťanů. Už od mala se člověk díky literatuře toulal – pobýval za hranicemi toho, co bylo, a toho, co bylo povolené. Neuznávat pravidla, která omezují a znetvořují lidskou přirozenost, je základní životní instinkt, který ve společnosti pokojně přežvykující jako brav za elektrickým ohradníkem člověk čerpal nejen z dobrodružné literatury. Ne coby idealisté, nýbrž jako ryzí praktici, vyškolení Karlem Mayem, Julesem Vernem a Otakarem Batličkou, vyhlásili jsme obnovu českého království, čímž jsme vypadli z dějin dělnického hnutí, dostali se z příruček o třídním nepříteli, ocitli se mimo horizont strany a vědy, vystoupili jsme z kazajky přítomnosti a vydali se zpět proti toku času k pramenům poznání. Systém zůstal fízlům.

JIŘÍ GRUNTORÁD

Důsledným tulákem po hvězdách naší současnosti je na první pohled nenápadný knihovník Jiří Gruntorád, který kdysi vzal knihy za slovo, což bylo ve společnosti, kde se všechno jen předstírá, práce stejně jako názory, city, postoje, nejen faux paux, ale přímo trestným činem. Gruntorád s knihami vyrůstal. Už jako školák si četl pod lavicí verneovky, indiánky, J. F. Coopera a jeho oblíbený autor byl rovněž Alexandr Dumas. Není divu, že v roce 1978 založil samizdatovou edici Popelnice, ve které vydal 130 knih – jako tesař zhotovil 130 oken do světa svobody. To nemohl minulý režim, jehož hlavní strategií bylo držet i tu sebevětší pitomost pod pokličkou, přejít bez povšimnutí.

Když se Řehoř Samsa jednoho rána probudil z nepříjemného snu, shledal, že je proměněn v jakýsi nestvůrný hmyz. Když se jednoho prosincového rána LP 1980 Jiří Gruntorád probudil ze sna, stály u jeho postele dvě postavy, z nichž jedna pronesla: „Jménem zákona půjdete s námi!“ Jiří si vzal kartáček na zuby, pár cigaret a šel. Matce řekl: „Vrátím se za čtyři dny.“ To se tedy sekl. Z Proměny byl Proces.

Psychopatická justice psychopatického režimu napařila Gruntorádovi psychopatický trest čtyři roky vězení za podvracení republiky, které spočívalo v tom, že opisoval a vydával texty mimo jiné básní Bohuslava Reynka nebo Jaroslava Seiferta, což justiční zrůda jménem Jan Rojt zdůvodnila tak, že „i nezávadného textu lze použít k nepřátelské propagandě proti našemu socialistickému společenskému řádu,“ prohlásila zrůda a na vysvětlenou té zrůdnosti dodala: „U sbírky ‚Pieta‘ je zejména v úvodní básni líčena krajina a její nálady velmi chmurně, stejně tak ve sbírce ‚Setba samot‘, v níž lze poukázat na báseň ‚Žalář‘, ‚Krysa v parku‘ a jiné.“

Reynkova Pieta je z roku 1940 z doby, kdy si komunisté ruku v ruce s nacisty rozdělili mezi sebe Evropu, přepadli Polsko a rozpoutali 2. sv. válku. Reynkova Setba samot je pak z roku 1936 z fašistické první republiky, jak komunisté nadávali Masarykovu Československu stejně jako dnes jejich hnědí dědici nadávají Ukrajině. Existovalo na tomto světě někdy někde něco tak zrůdně pitomého, jako byla Československá socialistická republika? Prase Pištík z Farmy zvířat se střelil do své prasečí nohy. Libri prohibiti tím byly definitivně založeny.

Když Jiří ve vězení dostal nášup za to, že ho dozorce zbil, ne tedy že snad on zbil dozorce, a z Minkovic ho za trest přeřadili do Valdic, což mu podle jeho slov zachránilo život, setkal se tam s Magorem, který

na Mírově makal v kapli. Když teďka po čtvrtý ho lapli, šoupli ho dělat do kostela a v klášteře je jeho cela. 

Magor seděl ve valdické kartouze za VOKNO. S Gruntorádem se potkávali při vycházkách na klášterním dvoře, přičemž hlavní komunikační uzel mezi nimi byl hajzl – jejich cely sousedily a hajzly měly společnou větrací šachtu, přes kterou si mohly vyměňovat věci. Hajzl nemusí být vždycky hajzl, pokud to tedy není osoba, ale zařízení.

A přes hajzl šly i Magorovy Labutí písně, které si – postupně skládané v mysli, učené nazpaměť a pak zapisované na útržcích papírků – Jirous u Gruntíka schovával s tím, že se je Gruntorád, kterému končil trest dřív, pokusí propašovat ven.

Když pak Jirku eskortovali z Valdic k soudu za Minkovice do Liberce, několik Labutích písní vybral, tenké cigaretové papírky smotal do ruličky, tu zabalil do staniolu a písně si jako sv. Jan Nepomucký schoval pod jazyk za zuby. A teď šlo o to, aby u soudu byla z venku přítomna nějaká spřízněná, kompetentní osoba pohlaví ženského, protože dát na chodbě před bachaři francouzáka chlapovi by asi bylo fízlům podezřelý…

Dana Němcová do Liberce přijela za VONS, stála na chodbě soudní budovy, a když Gruntoráda eskorta přiváděla, okamžitě na ni Jirka začal dělat grimasy a znamení očima, aby Dana pochopila, že má být ve střehu. Ačkoli ho bachaři vedli spoutaného v medvědu – v koženém opasku s ocelovým okem, ke kterému byla připevněna pouta na ruce a taky řetěz, za který dozorce vězně vedl jako medvěda v cirkusu, když Danu míjeli, podařilo se Gruntíkovi v nestřeženém okamžiku k ní nahnout, dát ji polibek a strčit ji jazykem do úst aluminiovou kuličku skrývající dvanáct Labutích písní. Dana ani nemrkla, a když eskorta s Jirkou zmizela, šla na toaletu, kde si motáky schovala do podšívky kabátu. Na chodbě profízlovaného soudu profízlovaného státu, před dozorci, polibkem mezi přáteli, z nichž jeden byl v železech, se tak Labutí písně dostaly ven z jedné z nejstřeženějších komunistických věznic. Může existovat dokonalejší příběh a svědectví o síle poesie? – napsal jsem v doslovu k Labutím písním, které nedávno v nové edici vydal Maťa.

„To byl husarský kousek od Gruntíka. Představ si, jak ho vedou dva chlapi po chodbě ‚v medvědu‘. On na nás jen zakoulel očima, my jsme přiskočily, a už to bylo. To byla taková rychlost,“ řekla kdysi v Babylonu Dana.

Vědělas hned, o co jde?

„Ne, ale nezaváhala jsem, když jsem viděla, že se má k činu.“

Ten den 4. června 1984 jsem se zrovna poflakoval v Ječné, kam jsem chodil tamní obyvatele terorizovat předčítáním svých juvenilních básní, když se pozdě večer Dana vrátila od soudu domů s pokladem – z valdických kartouz propašovaným výběrem z Labutích písní a první, co jsme udělali, že jsme je hned rozepsali v deseti kopiích, které se pak roznesly. Společensky poněkud unaven, uvařil jsem si dvojitý kafe, sedl si za psací stroj, Dana s pomocí lupy motáky luštila, a já pak písně písmenko po písmenku ťukal do staré Underwoodky.

Labutí písně Magor dokončil v prosinci 1984, a když šel Gruntorád záhy na to z vězení ven, měl celou sbírku, která čítala 183 básní, u sebe. Takové množství poesie se ale do úst nevejde, to by to muselo být s Jirkou jako s velrybou, která Jonáše po třech dnech vyplivne na břeh. Gruntorád písně pronesl ven v jiné tělesné dutině zabalené v igelitové šulce.

„Stejně jako Ježíš Kristus, přítomný v eucharistii po způsobu chleba a vína, projde ústy i prdelí, čímž posvětí celé naše vezdejší pobývání, přepodstatnily se Labutí písně v bytí,“ okomentoval jsem to ve zmíněném doslovu. Chtěli historickým materialismem zcela zblblí komunisté zavřít poesii do vězení? Labutí písně, jakoby vyplivnuté z útrob biblické velryby, vyšly v řadě samizdatových edic ještě v době, kdy Magor seděl.

Libri prohibiti

Když padl komunismus, měl Gruntorád byt plný samizdatů, které mu vrátili z domovní prohlídky, a rozhodoval se, co s nimi. Sondoval v různých knihovnách i v Památníku národního písemnictví, zda by to tam nechtěli, ale tyhle instituce jako značná část země dosud mentálně dlící v bolševismu, netušily, co jim nabízí za poklad. Gruntík se tak na ně vybodl a založil si knihovnu nezávislou, vlastní.

Tehdy ještě šlo cokoli jako po másle, protože komunističtí úředníci, majíce na paměti thermidor a gilotinu, se dosud třásli. Gruntorádovi byly přiděleny prostory a knihovna se otevřela 22. října 1990. Jejím základem se stala soukromá Gruntorádova samizdatová a exilová knihovna, která tak ostatně fungovala, pro známé, už před listopadem 1989, a která se po listopadu rozrostla o dary obdobných knihoven přátel.

A věren své samizdatové edici, doplňuje Gruntorád svůj archivní fond například i z popelnic. Zdeněk Vašíček psal v l. 1968 a 69, když pracoval v trutnovském archivu, do Krkonošské pravdy. „Byly to politický věci, takový burcující, proti Rusům atd. a vždycky jsem ze srandy dodal, že v příštím čísle uveřejníme seznamy zrádců a kolaborantů,“ vzpomínal Vašíček. „Stejně jsem si ale nebyl jistej, jak jsem to napsal, a teď si představ, Gruntorád před několika lety našel kompletní inkriminovaný ročníky Krkonošskejch pravd na Vinohradech v kontejneru, tak mi zavolal, já si to přečet a jde to.“

Libri prohibiti – Knihovna samizdatových knih a periodik, čítající desetitisíce položek, je světově unikátní množstvím, šíří a kvalitou sbírek, i jejich zpracováním a od roku 2013 je zapsána v programu UNESCO Paměť světa.

„Knihy jsou pro mne bez přehánění osudové a nedovedu si bez nich život představit,“ říká Gruntorád, což potvrzuje i to, že jeho cela ve valdické kartouze byla kdysi klášterní knihovnou a nad jejím původním, posléze zazděným vchodem se skvěl nápis Bibliotheca. „Myslím si a doufám, že internet knihy nezničí, jako televize nezničila film. Ale internet je silnější než televize, tak nevím. Ale naštěstí se případného zániku knihy nedožiju,“ řekl Jiří Gruntorád na závěr rozhovoru v Babylonu.

Jednou jsme s Jáchymem vzpomínali na starý dobrý časy, kdy měly knihy takovou cenu, že se jako kdysi koně pašovaly z Polska, a já povídám: „Na cele v arestu B ve Wroclawi jsem na zeď pod podpis Frasyniuka, vyryl: Ať žije monarchie! Petr Placák, České děti, Praha.“ Na to Jáchym povídá: „Já byl jednu dobu dost protigruntorádovsky zaměřenej, protože kdykoli jsem se ocitl na cele předběžného zadržení a vyjedl jsem nějaký ešus, ty strašný blafy, co nám tam dávali, tak na dně ešusu vždycky stálo: ‚Ať žije Charta 77! Gruntorád‘, nebo: ‚Svobodu si vzít nenecháme! Gruntorád‘. Všude byl, všude seděl, až mě to rozčilovalo. No ne, pochopitelně jsem měl radost.“

Jiří Gruntorád stvrdil to, že samizdat nebyla jen nějaká z nouze ctnost. Jeho vydávání a šíření mělo existenciální rozměr kultury, s kterou žádný systém ani represe nic nezmůžou, protože je žitá. A podobně to bylo s Chartou 77, která nebyla spolek nějakých zhrzených politiků a intelektuálů pražského jara, kteří se brali za lidská práva, protože jim režim po srpnu 1968 šlápl na kuří oko. Když se vláda pana Fialy deklaratorně k Chartě přihlásila s tím, že si váží všech těch, kteří aktivně proti režimu vystupovali, vzal ji Jiří Gruntorád za slovo a konfrontoval ji se skutečností, kdy se postbolševický stát, který přijal zákon o protiprávnosti komunistického režimu a odpor proti němu vyhlásil za spravedlivý a hodný úcty, se ve skutečnosti disidentům vysmíval: mnozí měli až násobně nižší důchody než ti, kteří podle téhož zákona systematicky a trvale porušovali lidská a občanská práva, páchali zločiny, spojili se s okupační mocností, ukradli a zničili kde co mohli, otrávili přírodu –  funkcionáři KSČ nebo důstojníci StB. Charta 77 ale nebyla pro srandu králíkům, jak si snad myslela Fialova vláda, když měla za to, že přihlásit se k boji za lidská práva je deklarace, která nic nestojí.

JOHN BOK

Když pak Gruntorád po marném dopisování si s vládními úřady vyhlásil na protest proti výše uvedenému před Strakovou akademií hladovku, přidal se k němu John Bok, který byl po listopadu jeden z mála těch, kdo nepropadl představě, že jsme to snad my, kdo je nyní u moci a že když vládnou kamarádi, že je jednou provždy vymalováno.

Za too Velvet revoluce dělal Bok bodyquarda Václavu Havlovi spolu se Standou Milotou. V knižním rozhovoru, který s ním udělal Honza Novák, to John popisuje následovně:

„V Laterně magice už to šlapalo na plný pecky, tam už se začali nabalovat ty váhavý, tam už se sháněli lidi do vlády, tam už přijela paní Burešová a Rychetský a komunista Komárek a Klaus a už to fičelo. A já jsem se tam staral o takový ty organizační věci, aby byly hlídaný dveře do Laterny magiky, aby tam neproudily davy fanoušků a příznivců, páč to bysme se zbláznili, a spolu se Standou Milotou jsme hlídali před Vaškovou šatnou, kam furt chodili lidi a my je ohlašovali a říkali Vaškovi, co potřebujou. No a najednou tam napochodoval Zdeněk Mlynář s tím svým synkem, že jdou za Václavem Havlem. To byl ten Mlynář, co napsal knížku Mráz přichází z Kremlu, bolševický prase až na půdu, kterej dokonce v Moskvě v srpnu 1968 zradil a s Dubčekem podepsal tu kapitulaci. No a tahleta kurva bolševická nomenklaturní najednou přiharcovala z emigrace a že prej mají pro Vaška nabídku. Já říkám: „Tak fajn, pánové, tak si tady sedněte a počkejte.“ A mladej Mlynář mi říká: „No ale vy asi nevíte, kdo tady otec je.“ – „Ale jo, vím, to je pan Mlynář, co přitáhl mráz z Moskvy, že jo? Takže počká jako každý jiný.“ Tak si nasupeně sedli na sedačky a po čtvrt hodině se starej naštval: „Tak ohlásíte nás?“ – „Už jsem vás ohlásil, a až mně pan Havel řekne, tak vás pustím dovnitř.“ – „Já vás nebudu prosit! Pusťte mě dovnitř!“ Říkám: „No nepustím vás dovnitř! Prostě vás tam nepustím.“ Standa stál při mně, a tvrdě, protože tyhle bolševiky taky nesnášel, takže Mlynář odtáh do hajzlu.

Pak ovšem John slyšel Klause, který vylezl ze šatny, kde úřadoval, a holce, která šla okolo něj, říká: „Přineste mi sešívačku!“ John sešel k němu a povídá: „Pane Klausi, víte, když někdo po někom něco chce, tak se říká: kdybyste byla tak laskavá, nebo mohla byste prosím vás. To se neříká direktivním způsobem, i když je ten člověk mladý. Ti lidé nám sem přišli dobrovolně pomáhat ve svém volném čase a zanedbávají svá studia.“ Klaus se zarazil a říká: „Víte, pane Boku, všichni jsme tady unavení.“ A John na to: „No, já nevím, z čeho vy jste tak hrozně unavený, protože vy sem přijdete v devět hodin ráno jako do toho vašeho Prognostického ústavu a v pět jdete domů!“ načež Klaus zalezl zpátky do kanceláře bez sešívačky.

Nešlo přitom pochopitelně o nějakého blbého Klause, kterému by člověk musel nafackovat každý den, ale o zásady slušného chování, o princip. Když se pak v Činoherním klubu slavilo 1. výročí založení Občanského fóra, „na jevišti seděla elita bejvalejch mluvčích Charty 77, Vašek Malý, Kantůrková, Saša Vondra, oba Rumlové,“ vzpomínal dál John. „V hledišti byl Honza Urban a byl tam i Klaus, kterej těsně předtím založil někde v Hostivaři ODS. No a teďka do něj všichni řezali, že rozvrací OF a co že si to dovoluje. Já to chvilku poslouchal a pak jsem se z toho balkonu naklonil a hlasitě říkám: ‚No můžu vám říct, že to, co tady předvádíte, nemá s demokracií nic společného.‘ A Kantůrková, jejíž manžel byl za totáče ředitelem televize, mi říká: ‚Johne, nedala jsem ti slovo.‘ – Říkám: ‚Víš, někdo, kdo byl v 50. letech v komunistické straně, i kdyby tisíckrát podepsal Chartu, tak není oprávněný dávat slovo člověku, jako jsem já. Já si to slovo beru. A ptám se, jak to, že starej Ruml si tady takhle otevírá držku, a přitom normálně vyzýval občany k popravení svých komunistických straníků?‘ A teďka jsem je tam takhle jmenoval.

Ale hlavní věc, kterou jsem tam říkal, byla: ‚Já se zastávám tady Klause jenom proto, že si myslím, že má právo si založit stranu se svými lidmi. Protože to je to nejlepší, co mohl Občanskému fóru udělat, protože co je to Občanské fórum? To je nová Národní fronta! Všichni si zase budete lízat prdele a určovat role. To není pluralitní demokracie. Takže i když s Klausem často nesouhlasím a v některých věcech mi jde hodně proti srsti, tak hájím jeho právo na názor, který nám tu sděluje, i na to, co udělal v politice.‘ No a od tý doby mě všichni nenáviděli.“

Já s Johnem taky dělal rozhovor, ne sice knižní, ale do Babylonu. Ptal jsem se ho na kauzu Jany Chalupové z Havlovy prezidentské kanceláře, kterou se zabýval spolek Šalamoun, ona se upila, a nějaký nešťastník pak kvůli tomu dostal patnáct let na základě nějakých zcela fantasmagorických domněnek:

Jo, nebylo mu prokázáno nic, že by snad něco plánoval, a stále je zavřenej – povídá John. Ona byla alkoholička, klesla na úplné dno, Vašek jí pak nedovolil už chodit ani na Hrad, ale nevyhodil ji, z altruismu. Měla tři dcery, na které srala, manžel spáchal sebevraždu, protože začala píchat s tím squatterem… no takovým tím křivohubým…

Nevím.

Opravdu slavný.

Já znám akorát Brabence, ten má ale křivej nos a není squatter…

Ale hovno Brabenec! Její manžel měl dobrou práci, dělal pro nějakou firmu ve Vídni, ona se mu spustila s takovýmhle šílencem… Jo už vím, říkali mu nestor českých anarchistů, Jakub Polák. Blbý nebyl, jen svojský, takový malý diktátor, ale zastával se Romů a nesnášel rasisty.

Kde ses pohyboval před listopadem?

Hlavně v NMS, to byli Vydra, Hanka Marvanová, Miloš Zeman (ne ten mastodont z hradu), Ruda, ne ten novinář, ale úředník z Metra (oba se nakonec ukázali být práskači), Dvořák, manželé Svobodovi, Ruth Šormová a ten synovec Pavla Rychetského…

Nevím, kdo je synovec Rychetského.

No dnešní mluvčí Tykače.

Nevím, kdo je mluvčí Tykače.

Jak se jmenovala první tajemnice paní Burešový na český vládě…

Nevím, já byl tehdy na ulici…

Chudomel!

Cože, Honza Chudomel, fakt?

Jo, Chudomel.

Dělá mluvčího Tykačovi?!

Jo, Honza Chudomel, synovec Rychetského. …

Tý jo, to bych neřek. Vypadal jako takovej skromnej, neprůbojnej kluk, sympatickej…

No a dělá u Tykače. Ti říkám, ty vysoký rodiny z komunismu se po listopadu přetaví do nějakých vysokých rodin znovu. Paní Rychetská, jeho babička, matka jeho maminky a matka Rychetského, nosila Gottwaldovi podepisovat tresty smrti. Tos věděl?

Ne.

No. Mě to nešokuje, že je něco absurdní, a když se něco vynoří, tak mě to nepřekvapí.

Z Hradu jsi šel rovnou na Hajzl?

Já se na Hrad vůbec nedostal. Dělal jsem Vaškovi ochranku do poslední mrtě, postavil jsem ji a zařizoval všechnu logistiku. No a pak přišlo, že tedy bude tím prezidentem a najednou se ve Špalíčku strhla strašná šuškanda a objeví se seznam, kdo kde bude, to a to, všechno. Já to tak projel, seděli jsme s Vaškem v baru dole ve Špalíčku a říkám, já tam nejsem, ne? A Vašek tak na mě koukal jako přistižený kocour a říká, no, oni… Říkám, kdo oni? To ještě nebyli poradci ─ poradci se stali až na Hradě. Tak povídám aha. „Oni říkali, že tam budeš jako neřízená střela a budeš vyhazovat komunisty.“ „To mají pravdu. Budu je vyhazovat. Tam nemají co dělat. Aspoň ti profláknutí.“ A povídám: „Víš co, Vašku? Strč si to Občanské fórum do prdele!“ On na to, počkej. „Ne. Strč si Občanské fórum do prdele!“ A šel jsem domů nasranej.

Havel mě po listopadu naštval především jednou věcí: že prodal Lucernu Chemapolu.

No to mi povídej. Pak se ukázalo, že Junek podváděl: všechny prachy, který dávaly banky na revitalizaci Chemapolu, Junek a spol. utráceli na koupi dalších majetků. No a najednou za mnou přišel… Jak se jmenuje, takový ožralý z disentu, má bráchu, který je docela fajn, furt je ožralej, má velkýho čůráka, jednou jsem s ním chcal na hajzlu a lekl jsem se…

Johne, to fakt nevím, kdo měl v disentu velkýho čůráka …

Furt je ožralej. Mluví blbě. Něco jako Šlichta, ne… Pazneht jsem mu říkal. Vždycky zavolá, že je někde večírek.

Hezky si ho popsal, ale nevím, jméno můžeme klidně vynechat.

No tak ten mi jednou volá a povídá ─ mám pro tebe zajímavou nabídku! Povídám, jakou nabídku? No kvůli Lucerně, té půlce. Dovedl mě do Paláce Rokoko. Vyjeli jsme do nejvyššího patra výtahem s tímhle tím… já si vzpomenu na jeho jméno a kdybych ti to ukázal, tak zařveš smíchy a řekneš no jo. Chodil s Čertem, často. Víš, kdo je Čert?

To asi není Jimi Čert…

Ne, kazatel. Utekl do Ameriky a tam se stal kazatelem, a tam taky obrážel ty mejdany. Figurka neuvěřitelná pražská.

Nemám ánunk. No a jak si tedy získal ten flek na hajzlu v Radosti?

Potkám Sysla a povídám, že už mě to všechno sere, nikdo mě nikam nechce a do fabriky nikam nepůjdu a on povídá, v Radosti shánějí někoho na hajzl. Říkám, co? No na hajzl! Tak sem tam zašel a Betty, co je s tím Richardem, ona je Američanka, povídá ─ vy takový člověk a vy se tady chcete starat o záchody?! Říkám a máte pro mě jinou práci? Manažera? Kuchaře? No to máme všechno obsazený. No tak, povídám. Dohodli jsme se, že mi budou všechno obstarávat, toaletní papír, mycí prostředky, a tak, a nebudou mi nic platit a já si budu nechávat všechny platby za záchody od hostů. Smrdělo to tam, takže jsem to tam vycídil, že by se z podlahy dalo jíst, jak tam bylo čisto. Udělal jsem z toho luxusní výstavní síň, kde jsem vystavoval a prodával Syslovy obrazy. Měl jsem tam takový empirový sloup ze sádry, a na něm byl plechový kyblíček, kam lidi házeli peníze. A nad tím jsem měl velkou fotografii, kterou jsem dostal od prezidenta Bushe, jak si s ním podávám ruku. A taky mám fotku s Dalajlámou, ale toho bych na hajzl nedal.

Měls tam automat na prezervativy?

Jasně že měl, automat na šprcky jsem tam nechal nainstalovat a k tomu nad každým pisoárem, bylo jich tam pět, visel Syslův obraz. Petr Král tam četl básně, Stankovič tam zpíval, Pepíček Čečil hrál na harmoniku a všichni dostali honorář, pět stovek v pěti korunách v koženém pytlíku. Král prohlásil, že platím líp než český rozhlas. Takhle to funguje.

Tolik tedy John, který vám k tomu jistě ještě něco řekne. Celé to vypadá jako literatura, ale ona to je realita. Dá se říci, že Jiří Gruntorád a John Bok jsou jedni z předních českých literátů. Knihy nepíší, ale žijí. Převádějí literaturu ve skutečnost, zreálňují libri prohibiti, což není od slova prohibice.

RESUMÉ

Cena Ferdinanda Dobrotivého je určena lidem ne za to, co snad vykonali, ale za to, jací jsou. Na Gruntorádovi a Bokovi oceňujeme především to, že jsou antipodem svazáctví, tedy snahy stát vždy na té správné straně, starosti o to, abych myslel a choval se jako ti druzí, a druzí, aby mysleli a jednali jako já, protože jsme všichni vespolek – máma a táta, strana a vláda, škola, TýVý, internet, vždy připraven pochodovat, když hvízdne dopravní strážník nebo zapískají dějiny. Systémové myšlení je mor škrtící v člověku vše lidské, v lidech to člověčí. Oceňujeme na laureátech to, že zůstali tací, jací jsou, po listopadu, stejně jako před ním, aniž by brali ohled na to, že se kulisy na jevišti vyměnily a nastoupili noví herci.

Když se ruka k ruce vine LP 2024 získávají Cenu Ferdinanda Dobrotivého společně

JIŘÍ GRUNTORÁD a JOHN BOK

 

Na Tři krále 2024 v Dobré Šatlavě na Starém Městě pražském