Motto:

Namítal jsem: A co když i vražda tohohle člověka je chybný krok? Nebylo by lepší se mu jednoduše vyhnout a hotovo?

Stařec se na mě udiveně podíval a odpověděl s takovým přesvědčením, až mě to omráčilo: Kdo si myslíš, že jsi, chlapče? Ježíš Kristus? Jenom on může dělat zázraky, my musíme jen sloužit našemu Pánu. A co je lepší služba, než odklízet z povrchu zemského zplozence pekla?

Ten stařec byl náramný dobrák. Zkrátka díky našim staršinům jsme si byli jistí, že pravda je na naší straně.

Nestává se často, aby beletristická kniha na našem trhu získala tolik recenzí jako prvotina Nicolaie Lilina Sibiřská výchova. Zájem vynikne zvláště ve srovnání s takovým velikánem jako Umberto Eco, jehož poslední román Pražský hřbitov vyšel téměř současně. Získat remízu na literárněvědném poli s Ecem, to se opravdu jen tak někomu nepodaří.

Odkud se vzal tenhle Lilin? Ze Sibiře, z Benderu v Podněstří nebo z Milána v Itálii? Téměř příznačně autor popisující jistý zaniklý svět, jeho pravidla, hodnoty a vzorce, přichází sám jakoby odnikud, velryba vyvržená na břeh a pokud chce přežít, pak se z nekonečných mořských hlubin musí přeorientovat na život pozemšťana a zařadit mezi ostatní savce. Lilin tak v závěru své knihy – byť neochotně – činí, a díky tomu nám zanechal svědectví časů svého dětství, života otce, matky, přátel a vůbec nekonečné komunity zvoucí se sibiřští urkové. Ti se v Podněstří měli ocitnout během 30. let, kdy se Stalin rozhodl zatočit se všemi tradičními etniky a nechal je rozvézt po všech končinách široširého svazu. Co se týče názvu společenství, je přesnější hovořit o zločinecké komunitě urků, přičemž ve vyprávění nezbývá žádný prostor pro myšlenku, že někteří urkové by zločinci nakonec nebyli. Podobných rozporů je v knize plno. Každý, kdo v ní vystupuje, je zločinec, ať poctivý, či nepoctivý, ať je na „naší“ nebo „druhé“ straně. Zločinci jsou všichni, kam oko vypravěče dohlédne, a jsou to ti nejlepší přátelé nebo „zplozenci pekla“, kteří zasluhující smrt.

Čtenář se maně ptá, co je obživou takových „zločinců“, a dostává se mu vágní odpovědi, že přepadají vlaky a vylupují skladiště. Mnohem častěji se ale jedná o výpalné nebo kontrolu obchodů s lukrativním zbožím. Čtenář se ptá proto, že když jsou zločinci všichni, není vlastně možné žít na úkor někoho jiného, než opět jiných zločinců. Tady může být blízko pravdě, půtky s policií jsou sice časté, ale vlastně dobré jen k tomu, aby se různé komunity načas sjednotily v boji proti jednomu nepříteli, než nám dá zase pokoj a vše se vrátí do starých kolejí.

Policista je tak pro sibiřské urky podčlověk, s kterým svéprávný dospělý nesmí ani hovořit, jako prostředník může sloužit pouze žena. Z toho se dá snadno usoudit na rozdělení rolí v komunitě urků a jaké místo v ní náleží ženám.

Lilin má úžasný dar výstižných, stručných a věrohodných popisů scén zachycujících stěží představitelné násilí. Policisté znásilňující matku čtyř dětí, „nepoctivý“ zločinec umírající zatloukáním hřebíku do hlavy, krev stříkající od úderů palice, krev vytékající z konečníku po hromadném znásilnění ve vězení, lámající se kosti, bortící se lebky, krev, rituál obdržení prvního nože, krev, krev, rituál obdržení první pistole a další krev, byť podle intencí „sibiřské výchovy“ nikdy samoúčelná. Je rozumné o tom alespoň pochybovat, byť Lilinův obraz dětství je průzračně černý a bílý. O čem pochybovat netřeba je fakt, že narodit se jako urk neskýtalo žádnou velkou volbu.

Člověk se buď řídil pravidly a měl-li štěstí, přežil, pokud se jimi neřídil, štěstí mít ani nemohl. Alternativa nebyla, státní moc byla brutální stejně, jen byla nevypočitatelnější, poněvadž její zástupci si vytvářeli pravidla vlastní. Jako červenou niť tak můžeme sledovat pramalou úctu k lidskému životu, věc pro sovětské Rusko typickou. A popisuje-li Lilin divoká devadesátá léta, věc jen obtížně vykořenitelnou.

Pro někoho může Sibiřská výchova představovat kus zastupující v současnosti přepopulární škatulku kulturní antropologie. Kniha není jen sledem autentických nebo odposlouchaných příhod, především je svědkem zanikajícího životního stylu, pravidel, zásad a hodnot čerpajících z tvrdých přírodních podmínek Sibiře a tamního způsobu života. Lilin na své dětství vzpomíná s láskou jako na dobu, kdy všechno mělo svá pravidla a třebaže byla komplikovaná, pokud se je člověk naučil dobře ovládat a řídil se jimi, nakonec vždy našel zastání. Ta pravidla jsou rigidní, porušení často končí smrtí, ale pro Lilina jsou funkční a zárukou něčeho lepšího odlišujícího urky od jiných lidí. Není to tedy antropologie, spíše apoteóza něčeho, co se už nevrátí. Je tomu ale skutečně tak? Je popisovaný svět skutečně zaniklý nebo se jen vyvíjí, tak jako vše kolem nás?

Lilin jen chabě naznačuje, co bylo příčinou rozpadu tradičních vazeb a vztahů uvnitř komunity, přesto však dostatečně, abychom to zkusili pojmenovat. Je třeba se ovšem vrátit na začátek, jak tato pravidla vlastně vznikla. Zmíněny byly tvrdé přírodní podmínky, trochu naznačen věčný spor o autoritu mezi státními institucemi a urky jako komunitou. Jako každý i urkové coby nejvyšší dar pojímají svobodu, tedy přesně to, co si každá státní autorita v přeneseném smyslu nárokuje pro sebe. Vymezení se vůči cizím autoritám bylo pro urky odedávna běžné, odlehlost Sibiře jim poskytovala prostor pro víceméně úspěšnou rezistenci. Průmyslové dvacáté století a zvláště pak nástup nekompromisní sovětské moci byl pro urky těžkou zkouškou, v které podle Lilina vlastně obstáli. I přes deportace žila komunita dál nezměněným způsobem – ať na Sibiři, pod Kavkazem nebo v Podněstří. Šrouby sovětského aparátu se mohly točit, jak chtěly, ale urkové zůstávali imunní. Vnější tlak je naopak utvrzoval v jednotě a pomáhal v dodržování těch nejabsurdnějších pravidel, která mimo příručku k návodu na život sloužila i jako zábrana proti infiltraci někoho zvenčí. Ve jménu vlastní svobody si tak urkové vytvořili pravidla, zvyky nebo rituály, jejichž dodržováním vznikla společnost mnohem rigidnější a nesvobodnější, než by si kdo dokázal představit. Slovy středoškoláka, středověk hadr.

Lilin nám popisuje, jak vše bylo „spravedlivé a správné“. Nakonec ale připomíná domorodého šamana v amazonské džungli, který zná léčivé účinky každé rostliny a že jich tam je. Člověk tiše žasne do doby, než mu šaman opáčí, že průměrná doba života je 40 let. Do takových statistických dat se Lilin u urků nepouští, dost možná je ale přibližně stejná. Samozřejmě nelze generalizovat, samotná délka života není apriori absolutní hodnotou, nicméně oblíbené přeřezávání podkolenních šlach u protivníků nakonec také ne. Lilin nakonec pláče na cizím hrobě. Jakmile šrouby režimu rozpadem SSSR povolily, i v komunitě urků se začali množit lidé, kteří zažitá pravidla a strukturu zpochybňovali. V novém režimu se tak museli učit žít všichni, zločince nevyjímaje. Lilin má nyní tatarské studio a galerii v Itálii, tak o těch současných toho asi moc nenapíše. Díky tomu ale mohl napsat aspoň o těch minulých. Napsal to nejlépe, jak uměl a napsal to dobře.

Nicolai Lilin, Sibiřská výchova. Přeložila Alice Flemrová, Paseka 2011, 284 stran

Babylon č. 6/XX, 30. listopadu 2011