„Moje generace byla první skutečně depolitizovaná generace. Byla to generace lidí, co odcházeli do svého světa a nic od reality nečekali. Já a lidé z mého okolí jsme měli jediné přání – prostě si toho všeho nevšímat, žít nějakým svým vnitřním životem…“ vzpomínal na Rádiu Svoboda v lednu 2019 na období brežněvovské stagnace spisovatel Alexej Makušinskij a dodal: „Mám chuť říct strašnou věc: myslím, že to nebyla ta nejhorší doba, byla to doba velké vnitřní svobody.“

Tu „strašnou věc“ o 70. letech a polovině 80. let se ve své knize Everything Was For Ever, Until It Was No More pokusil vyslovit už v roce 2005 Makušinského vrstevník, leningradský rodák a profesor Kalifornské univerzity v Berkeley Alexej Jurčak. České vydání jeho svého času provokativní práce z oblasti sociálně kulturní antropologie vychází pod názvem Bylo to na věčné časy, dokud to neskončilo s více než desetiletým zpožděním. Vychází v době, kdy výzkum socialistické každodennosti už není žádná „strašná věc“, kdy se i ten český dávno o Jurčakovy koncepce opírá (pro popis konce komunistické éry v Československu si je půjčil Michal Pullman).

Makušinského vzpomínka pokračuje: „A po Praze, po potlačení pražského jara nastalo bezčasí, existence mimo běh dějin, měli jsme dojem, že Brežněv byl a bude vždy, že to obočí nad námi bude viset na věky, museli jsme se v tom životě nějak zařídit.“ Jurčak ve své knize zkoumá právě to, jak se takoví lidé jako Makušinskij, tedy dospívající, vzdělaní obyvatelé velkých ruských měst ve zdánlivě věčném a neměnném pozdně sovětském systému zařídili, a snaží se dokázat, že přitom právě oni mimoděk vytvářeli podmínky pro jeho zhroucení. Jurčak o těchto lidech, narozených mezi 50. lety a počátkem 70. let, hovoří jako o poslední sovětské generaci. A není nepodstatné, že sám k ní patří. Tato biografická okolnost však zdaleka nebyla hlavní motivací pro napsání knihy. Byla to potřeba zpochybnit dosavadní černobílé vnímání pozdního sovětského socialismu. Potřeba ukázat, že mezi ostře vyhrocenými krajnostmi leží poměrně rozlehlé a vůbec ne nezajímavé pole, které nelze jednoduše omezit na podporu režimu nebo odpor vůči němu, že mezi dvěma protipóly – mezi prorežimními aktivisty na jedné straně a disidenty na straně druhé – se nacházelo velké množství občanů, pro něž „žít socialismus (…) bylo často něco docela jiného, než co říkala oficiální, státem proklamovaná interpretace.“ (s. 21)

Od významu k prázdné formě

Ve snaze vyhnout se podobným binárním opozicím Jurčak volá po novém jazyce analýzy sovětského socialismu. A obecně je to právě problematika jazyka, na kterou se ve svém výzkumu zaměřuje. Tvrdí, že v sovětském státu se hned od prvních let jeho existence začal projevovat obecný paradox moderní ideologie, na který upozornil Claude Lefort – nesoulad mezi ideologickými prohlášeními a ideologickou vládou, jehož sovětská verze zněla: absolutní osvobození jednotlivce i společnosti prostřednictvím jejich totálního podřízení stranické kontrole. Do poloviny 50. let měl podle Jurčaka tento rozpor z vnější pozice jediného držitele pravdy zastírat Stalin, který tak ideologickému diskurzu dodával legitimitu. S jeho smrtí však tato pozice zasvěceného komentátora zanikla. Tehdy vyhřezl zmíněný paradox – Lefortův paradox, jak jej nazývá Jurčak. Tehdy začala klesat důležitost doslovného významu ideologických reprezentací a naopak stoupala váha reprodukce jejich formy. Všudypřítomný ideologický diskurz zbavený jediné posvěcující autority se postupně normalizoval. Tuto jeho zkostnatělou a stále předvídatelnější podobu Jurčak označuje termínem Michaila Bachtina – autoritativní diskurz. Byl nezměnitelný a všichni a všechno se k němu museli vztahovat – stále víc v rovině výpovědi, která něco dělá, než té, která něco tvrdí. Proto Jurčak o obratu od významu k formě mluví s odvoláním na Johna Austina jako o performativní změně pozdně sovětského systému. Považuje ji za ústřední princip jeho fungování, za hlavní podmínku jeho vnitřní proměny a v konečném důsledku i jeho kolapsu.

Když se však čtenář zamyslí nad Jurčakovým vysvětlením, proč lidé tak ochotně opakovali vyprázdněné ideologické formy: „Reprodukce forem autoritativního diskurzu získala silně performativní funkci: lidé tyto formy reprodukovali i proto, že se před nimi otevíral neuvěřitelně rozmanitý pozdně socialistický svět nových a netušených významů, nových možností ozvláštňujících jejich každodenní životy, svět nových zálib a aktivit, jež nemusely nijak zvlášť souviset s konstativními významy autoritativního diskurzu,“ (s. 43) napadne ho, zdali sám autor není jen v zajetí své teorie, zdali za vším tím pojmoslovím jsou vůbec skutečné významy, zdali to celé není jen vědecký konstrukt. Jakým konkrétně obsahem jsou naplněna ta vzletná slova o nových možnostech, které se člověku údajně odhalovaly díky pouhému mechanickému reprodukování formy – když si třeba jako zelinář z Havlova eseje Moc bezmocných dal do výlohy předepsané heslo jen proto, že se to po něm žádalo, že to tak přece dělali všichni? Jaké netušené významy se mu otevřely? Havel mluví o přetvářce, Jurčak soudit odmítá, chce být nestranným badatelem – konkrétnější významy se snaží ukázat v pěti kapitolách, které následují po poněkud těžkopádném teoreticko-historickém úvodu.

Jde přece o pouhý rituál

Svět pozdního socialismu, který v následujících kapitolách představuje, je skutečně pestrý – od vedoucích komsomolských pracovníků, kteří jsou s autoritativním diskurzem v denním těsném styku, přes vzdělanou městskou mládež, co se před ním schovává, přesněji řečeno „zašívá“ po kavárnách a kotelnách, ve snech o nedosažitelném Západu nebo při poslechu zahraničních rozhlasových stanic a rockové hudby, až po bohému, co život v brežněvovském bezčasí proměňuje v umělecký projekt a ze všeho kolem si jen střílí. Všechny ty rozdílné skupiny, které se v reálném životě sotva protínaly, spojuje skutečnost, že stály mezi dvěma póly, že nebyly prorežimními aktivisty ani disidenty – ti jsou podle Jurčaka jen obrácenými stranami jedné mince, protože autoritativní diskurz vnímají doslovně, jedni jako pravdivý, druzí jako lživý. A Jurčak tvrdí, že na rozdíl od nich se například komsomolští vedoucí naučili nebrat autoritativní diskurz příliš vážně: opisovali staré prověřené texty a skládali z nich vlastní projevy, chodili na schůze a hlasovali neznámo pro co a koho, zkrátka prý věděli, že „čistě formální procedura těchto rituálů musí být řádně vykonána, jelikož tyto rituály vytvářejí podhoubí pro vznik tvůrčích a pozitivních složek socialistického života“ (s. 119). Nadále ovšem zůstává nejasné, co tvůrčího a pozitivního tito komsomolci svou rituální hrou přivedli na svět. A čtenáře až zamrazí, když si v kapitole s názvem „Maličké lsti“ čte o jisté Máše, člence středoškolského komsomolského výboru, která měla za úkol podávat zprávy o špatných studentech, ale protože si s nimi nechtěla kazit vztahy, předtím, než je nahlásila, řekla jim o tom, a také, že si z toho nemají nic dělat, že jde přece o pouhý rituál. A vzápětí Jurčak přiznává, že samotné Máše týž rituál jednoduše pomáhal budovat kariéru. To má být ten nový a netušený význam? A co teprve kdyby se nějaký student Máše postavil? Vyloučili by ho, jak ostatně dokládá jiný příklad mladíka, který chtěl vyučovat latinu v kněžském semináři. Toho vyloučili právě za to, že se komsomolskému výboru postavil, že s nimi nemluvil jako s „normálními lidmi“.

„Náš člověk“ v pozdním socialismu

Jurčak v této souvislosti jen poznamená, že člověk zkrátka musel být ve spojení nejen s autoritativním diskurzem, ale právě s takovými lidmi jako Máša, s „našimi lidmi“, jak toto společenství označuje, a říká o něm, že to byli lidé, co se vyhýbali otevřené podpoře i otevřené opozici, že stáli vně všeobjímajícího autoritativního diskurzu. Označení „náš člověk“ je ovšem poněkud problematické a zavádějící, neboť většina ruských společenství o svých ideových druzích vždy hovoří jako o „svých lidech“, a v uměleckém prostředí, které se v druhé polovině 20. století nacházelo ne nutně v undergroundu, ale právě vně, jak by řekl Jurčak, jej sami účastníci naplňovali docela jiným obsahem: „Nebyl to sociální původ ani národnostní příslušnost, nebyla to profese ani úroveň dosaženého vzdělání – bylo to cosi nezachytitelného a částečně spojeného s odmítnutím sovětské moci, nicméně se to tím nevyčerpávalo. Aby byl člověk ‚náš‘, musel ještě zakoušet neurčitý neklid, nespokojenost se vším tím, co se mu nabízí a je mu dostupné, nevoli vůči existujícímu světu jako takovému. (…) Ti, kdo zkoumali vlastnosti rostoucích mozkových kapilár, pravidla čínské gramatiky nebo elektrojiskrové metody obrábění kovů, neměli šanci se mezi ‚naše lidi‘ dostat. I mezi nimi se sice našli utajení odpůrci sovětské moci, dodržovali však maskovací pravidla – každé ráno si uvázali kravatu a načesaní jako z kadeřnictví se osm pracovních hodin denně tvářili loajálně.“ Tak společenství „našich lidí“ v románu Případ Kukockij popisuje jeho účastnice Ljudmila Ulická. Je jisté, že Jurčakova Máša ani jiní komsomolští vedoucí, dodržující „maskovací pravidla“, se do tohoto pojetí se svými „maličkými lstmi“, z nichž se člověku dělá jen zle, nevejdou. Jurčakova snaha zbavit je nálepky konformistů či hůř kolaborantů je dojemná, někdy až tragikomická jako v případě studentky žurnalistiky Leny, která měla napsat článek o úspěších velkoskladu zeleniny, jenže nemohla, protože na ni ze zdi shlížel portrét Lenina. Svěřila se se svými potížemi redaktorovi a dodala, že stejné to má ale i s polooficiálním Vysockým, kterého má doma vylepeného její kamarádka, ani pod jeho zraky psát nemůže. Redaktor ihned pochopil, že Lena je „náš člověk“, odešel na schůzi a pustil Leně k psaní nahrávku Vysockého. A Jurčak scénu uzavře: „Tento příklad je další ilustrací faktu, že autoritativní rituály pro forma umožňovaly vytvářet nečekané a kreativní světy, významy a publika“ (s. 151). Jaký kreativní svět Lena pod Leninovým dohledem, za Vysockého chrapotu stvořila, už Jurčak bohužel nerozvádí.

Mimo státní dohled, díky jeho podpoře

O něco kreativnější prostředí, která se vymykala státnímu dohledu, byť zároveň byla bez státní podpory nemyslitelná, Jurčak představuje v následujících kapitolách, které nabízejí poutavé čtení především proto, že zahraničnímu čtenáři přinášejí pestrou mozaiku zajímavých faktů ze sovětské každodennosti, kterou si zvykl vnímat jen jako mrtvolné a šedivé bezčasí. Jurčak v nich popisuje nejrůznější živá společenství, která stála mimo bezprostřední dosah autoritativního diskurzu – zájmové kroužky při Paláci pionýrů, kavárenské společnosti nebo kotelny. Ty poslední prý svému osazenstvu poskytovaly „až utopické množství času, prostoru a intelektuální svobody zbavené všech omezení“. (s. 185) Plat za práci v kotelně Jurčak dokonce přirovnává k akademickému grantu, zapomíná ovšem, že odborníci bádající v těch suterénních prostorách jen sotva mohli s výsledky svého výzkumu vyjít ven a doufat ve zveřejnění svých objevů.

K těmto, jak Jurčak říká, deteritorializovaným milieu patřil také Západ, respektive jeho obraz – imaginární Západ, který s tím skutečným neměl mnoho společného a který stát podle Jurčaka nejen nepotlačoval, ale dokonce ho umožňoval – například výrobou krátkovlnných rádií, která chytala stanice vysílající anglicky, vysílající jazz a rokenrol. A moderní hudba šířená třeba na deskách pokoutně vyrobených z rentgenových snímků je pro Jurčaka tím hlavním západním vlivem. Píše ale i o módě – o značkách a obalech. Pro amerického čtenáře to jistě muselo být kuriózní čtení – třeba pasáž o sovětském chodci s igelitkou potištěnou fotografiemi polonahých modelek: „Co se zdálo vnějšímu pozorovateli absurdní, připadalo sovětským lidem zcela normální,“ píše Jurčak. „Sám potisk igelitek, nehrál žádnou roli (…), igelitky, obrázky, textura byly důležité pro spojení, které navazovaly s imaginárním Západem“. (s. 230)

Skutečně tvůrčí světy Jurčak odkrývá teprve v poslední kapitole, kde se soustředí především na sféru neoficiálního umění, aniž by ovšem toto tradiční označení používal. Píše o leningradské skupině, která si říkala Miťkové a která se svou hravě absurdní poetikou hodlala zmocnit veškeré nezáživné každodennosti. Píše o nekrorealistech, kteří ve svých performancích stírali hranice nejen mezi uměním a životem, ale i mezi životem a smrtí. Píše o „sťobu“, o zvláštním typu humoru postaveném na recipientově nejistotě, zda je věc ještě míněna vážně či už nikoli. A poněkud nemístně v této souvislosti míchá trapné žertíky komsomolských vedoucích, kteří uboze a prvoplánově parodovali jazyk oficiálních dokumentů, když si navzájem blahopřáli třeba k narozeninám, s poezií moskevského konceptualisty Dmitrije Prigova, který v sofistikovaných a významově mnohovrstevnatých textech nelítostně odhaluje zkostnatělost jazyka autoritativního diskurzu a usvědčuje ho tak ze lži.

Krajina „normálního života“

V Jurčakově knize je ještě celá řada dalších drobných faktů a kuriozit, které svědčí o tom, že pozdně sovětská každodennost rozhodně nebyla jen šedivá a nudná a nedala se jednoduše uzavřít do systémových či antisystémových vtahů. A to je bezesporu velká přednost jeho práce. Vždyť i podoba dnešního Ruska je mnohem složitější a rozmanitější než jeho donekonečna omílaný mediální obraz šestaosmdesáti nadšených podporovatelů Putinova režimu proti čtyřem procentům pronásledované liberální opozice a zbytku nerozhodných.

Jistý problém však spočívá v tom, že ačkoli Jurčak chce být nezaujatým vědcem, čtenář se nemůže zbavit dojmu, že v jeho slovech: „Sovětský systém totiž mohl přežít mnohem delší dobu, než ve skutečnosti přežil,“ (s. 343) není pouhá konstatace, ale zbožné přání, že nejen v očích sovětské mládeže, ale i v očích samotného autora je tehdejší socialismus ztracenou, téměř rajskou „krajinou ‚normálního života‘ plného tvůrčích světů, imaginárních prostorů a smysluplných forem společenskosti“ (s. 343). Podobně o brežněvovské stagnaci mluvil i v úvodu zmiňovaný Alexej Makušinskij. Přiznával, že na tu dobu dodnes občas vzpomíná s nostalgií. Doplnil ovšem podstatný závěr: „Zároveň tato existence mimo běh dějin člověka zbavuje zodpovědnosti, člověk vlastně nemusí o ničem rozhodovat, a to je velmi nebezpečné.“ A celá ta Jurčakova pestrá krajina „normálního života“ byla takto nebezpečná.

Alexej Jurčak: Bylo to na věčné časy, dokud to neskončilo. Poslední sovětská generace. Přeložili Přemysl Houda a Veronika Bránišová. Karolinum, Praha 2018, 388 stran.