Vážení čtenáři, Proroctví slepého mládence ze Žižkova z roku 1879, jehož část jsme vpravo přetiskli, se dnes naplňuje – prostupuje celou společností z Hradu do hospody a vice versa, šíří se po sociálních sítích, v institucích, stranách, médiích, na školách… satira bez hranic, umocněná tím, že ji – na rozdíl od roku 1879 – myslíme vážně, tedy konečně. Je možná existence mezi samými proroky?

Jedno z dosud největších satirických vystoupení předvedl ministr vnitra Hamáček a celá vláda strany pro oprawy námořnictwa w Žižkowě v čele s Babišem ohledně jednání o přijetí 40 syrských sirotků. To je něco tak hloupě blbého, dětinského, ponižujícího, nedůstojného, že to svět neviděl. K tomu viz Andula Hradilková i Petr Mach na str. 3.

Pepa Mlejnek nad nimi píše o krizi západní civilisace jako o nemoci. To je ale contradictio in adjecto. Krize je organickou součástí západní civilisace, jejím oživujícím šémem už od pádu pohanského Říma a rozdělení moci na světskou a církevní ve středověku. Potíž je v tom, že zatímco teokratická Byzanc, která teoreticky přišla na to, jak se vyrovnat s „kapitalismem“ – materialismem, egoismem, úpadkem hodnot, jak z profánního udělat posvátné, je dávnou historií, Západ jde „spokojeně“ z jedné krize do druhé, ač mu různí Spenglerové pravidelně předpovídají Zánik. Pluralitní společnost má totiž možnost pružně reagovat na výzvy, na rozdíl od režimů, které leta na povrchu vypadají jako harmonický ráj, než se náhle zhroutí. To čeká v tomto století maoistickou Čínu.

O stranu dál to ostatně Pepa sám nastiňuje. „U nás se církev proměnila v mrtvou byrokratickou instituci, církevní bohoslužby se ze služby Bohu změnily ve službu pozemským bohům a pravoslaví jako celek – v pravoslavné pohanství,“ napsal ruský inovátor Sergej Witte, v letech 1905–1906 první carský premiér. Tahle slovansko-byzantská matlanice, služka režimu, ve které šlo o vše jiné, jen ne o křesťanství, má ovšem své pappenheimské i v katolické střední Evropě, viz arcibiskup Duka. Španělé to na rozdíl od něj ví a posvátné oddělili od profánního, respektive profánní od posvátného. K diskusím kolem Franka viz Standa Škoda na straně 7.

Kurýr ze Západu postával v hloučku turistů u Staronové synagogy v Pařížské ulici. Poznala ho podle novin, které měl v ruce, a když ho oslovila dohodnutým heslem, správně na něj reagoval … To není scénka ze seriálu Třicet případů majora Zemana, i když by bezpochyby mohla být. K tomu viz rozhovor s organizátorkou ilegální distribuce knih do komunistického Československa a ven Jiřinou Šiklovou. Pak to ovšem prasklo, rozloučila se s dětmi a šla sedět, načež v kriminále pomáhala holkám formulovat erotický dopisy, protože to bylo jen: roztáhnu nohy, a ty mi ho tam vrazíš apod., zkrátka bez fantasie, zatímco pak si celá Ruzyň cucala palec u nohy. To na straně 1 a dál.

Aby toho nebylo dost, k Jiřině Šiklové jsme přidali i Beatrici Landovskou, která, když mluví, je u vytržení, aniž by za to mohla, zní z ní prorocké hlasy slepé dívky, pak se toho ale zpětně lekne, a začne všechno přepisovat. Nakonec to ale dopadlo dobře, viz strana jedna přílohy a dál.

A do třetice všeho dobrého. Tohle číslo je nejen ženské, ale i trojgenerační. Doplňuje jej rozhovor s moravskou básnířkou Monikou Návratovou, která není morbidní, ale miluje Krchovského a Spalovače mrtvol, zatímco Máj má ráda až od scény, kdy je tělo odsouzence zlámáno v kolo.

Začali jsme apokalypticky, abychom mohli skončit radostně. Milí čtenáři, přejeme Vám pod stromeček vyrovnanou, klidnou, veselou mysl, jakou měl bezpochyby i autor žižkovského proroctví, ergo:

Požehnané svátky vánoční!