Kubánské národní shromáždění zvolilo minulý týden nového prezidenta. Stal se jím inženýr, učitel a Raúlův milec Miguel Díaz-Canel, přezdívaný „Kondom“.

Kubánský prezident je sice podle komunistické ústavy šéfem vlády a armády, jeho moc je ale ve skutečnosti spíše symbolická a téměř nikdo na Kubě od Díaze-Canela neočekává žádnou změnu. Je pravděpodobné, že ho Raúl Castro pověří některými ekonomickými reformami, jako například sjednocení dvou kubánských měn – místní měny, ve které vydělává většina Kubánců a za kterou nelze téměř nic koupit, a „konvertibilního“ pesa, ke kterému má ale legální přístup jen někdo. Když se reforma nepovede, padne to na Díaze-Canela.

Miguel Díaz-Canel se narodil v roce 1960 v provincii Villa Clara, vystudoval na tamní universitě elektrotechnický obor a zahájil kariéru v armádě a ve straně. Od roku 2003 byl tajemníkem Komunistické strany Kuby v provincii Holguín, kde si vysloužil přezdívku „Kondom“, protože zakázal venkovanům prodávat ve městě mléko a mléčné výrobky. Od roku 2009 s touto skvělou kvalifikací zastával již jen ministerské funkce.

V inauguračním projevu prohlásil, že „nepřichází s žádnými sliby“ stejně jako prý nikdy nic neslibovala revoluce. Před nedávnem ale slíbil, že bude postupovat tvrdě proti opozici. Fidel Castro byl velký řečník, Raúl Castro již tolik ne. Miguel Díaz-Canel není v podstatě schopen zformulovat během veřejných vystoupení smysluplné souvětí a zamotává se i v obvyklých stranických frázích.

Politická rozhodnutí se činí na ústředním výboru Komunistické strany, která je všemocná, ale ještě mocnější je formálně neexistující vojenská junta ovládaná rodinným klanem Castrů, kde má čím dál větší vliv Raúlův syn Alejandro Castro Espín, a jejich nejbližšími přáteli. Vláda v čele s prezidentem dělá klanu a komunistické straně jen jakýsi administrativní servis.

Raúl Castro nadále zůstává ve funkci předsedy ústředního výboru Komunistické strany Kuby. Některá média zdůrazňovala, že Díaz-Canel bude prvním prezidentem od vítězství revoluce, který se nejmenuje příjmením Castro, což není pravda. Kuba měla v porevoluční historii dva prezidenty – ten první, Manuel Urrutia, si zachránil život po několika měsících prezidentování útěkem přes venezuelskou ambasádu do exilu, ten druhý Osvaldo Dórticos sice vládnul relativně dlouho, ale nakonec spáchal sebevraždu.

Castrové si vždycky velmi dobře hlídali, aby jim mezi bývalými spolubojovníky ani nomenklaturními komunisty nevyrostla konkurence. V první fázi jejich vlády končili bývalý velitelé revoluční armády na popravišti, umírali při záhadných dopravních nehodách nebo byli zavíráni na desítky let do kriminálu. V roce 1989 nechali Castrové popravit vlivného generála Arnalda Ochou, obdivovatele Michaila Gorbačova a velitele kubánských vojsk ve válce v Angole. Od devadesátých let už to nebylo tak hrozné. Castrové jen v pravidelných vlnách odvolávali politiky, kteří začali trochu vyčnívat. Bývalí ministři zahraničí Roberto Robaina a Felipe Pérez Roque, ambiciózní šéf Národního shromáždění Carlos Lage a mnozí další už nebyli uvězněni, jen se museli kát v médiích, že zradili revoluci, a byli decentně odklizeni do ústraní. Pérez Roque dnes pracuje jako inženýr v jednom malém stavebním podniku, Lage jako úředník v nemocnici na předměstí Havany a Roberto Robaina v sobě objevil umělecký talent a prodává vlastní obrázky turistům. Jak skončí kondom?