Přesná odpověď na tuto otázku by byla nepochybně možná jen po podrobné a poměrně složité analýze, která by systematicky prozkoumala všechny složky životního prostředí a možné varianty jejich vývoje. Na druhé straně, v té nejjednodušší podobě by se stačilo podívat na kteroukoliv z nich a srovnat situaci řekněme těsně po revoluci 1989, pak před vstupem do Unie v roce 2004 a konečně dnes. Úplně stručně můžeme říct, že přes celou řadu ekologických problémů dneška, žijeme ve zcela jiné zemi, než jsme žili do roku 1989. Vzduch a voda jsou podstatně čistější, deště méně kyselé, odpady lépe regulované a recyklované, potraviny bezpečnější a lidé se dožívají podstatně delšího věku. Jen přírodní prostředí se jaksi dramaticky „nezlepšuje“ – přece ale máme mnohem lepší nástroje k jeho ochraně a přírodu chráníme efektivněji než kdykoliv předtím. Co z toho lze připsat vlivu EU a co by se stalo tak či tak, i kdyby Unie nebyla? Odpověď není jednoduchá, ale dle našeho názoru přesto celkově jednoznačná: je jisté, že i bez Unie by situace byla lepší než byla v roce 1989, ale současně by v mnoha ohledech nebyla natolik pokročilá, jako je dnes. Zkusme si na příkladech ukázat některé efekty, které s Unií přímo nebo nepřímo souvisí a které měly na vývoj v Československu a posléze v České republice zásadní význam.

Černý trojúhelník

Před 1989 patřilo k nejhorším znečišťovatelům životního prostředí v Evropě. Odstrašující pojem „černý trojúhelník“ kam se řadila velká část našeho území, pojem „pohřebného“, vypláceného jako náhrada za ztracenou kvalitu životního prostředí, rozsáhlá devastace krajiny, lesy drasticky likvidované kyselými dešti a další fenomény jsou stále ještě v živé paměti řady lidí. Problém byl natolik vyhrocený, že environmentálně orientovaná hnutí představovala určitou formu protestu proti režimu, projevující se v činnosti řady tzv. dobrovolných společenských organizací (dnes by se dalo říct NGO), církví apod. Je dobré připomenout, že i sametová revoluce vlastně „začala“ demonstrací za zlepšení životního prostředí v severních Čechách. Byť EU tehdy nebyla ještě Unií, ale společenstvím, první vlivy lze vystopovat už v té době. Přístup k řešení tehdejších problémů v zemích na západ od naší hranice byl totiž jakýmsi měřítkem, ukázkou toho, že problémy, které jsme znali od nás, jsou řešitelné – a požadavky nejen environmentalistů ale i občanů v podstatě zněly ve smyslu: „Chceme, abychom problémy řešili tak, jak je řeší vyspělá Evropa.“

Příklad Západu

Ekologická krize se tudíž zákonitě projevila v prvních letech po revoluci. Ochrana životního prostředí byla vedle svobodné společnosti, plurality a tržního hospodářství jednou z priorit státu a měla dnes těžko představitelnou širokou podporu obyvatelstva. Ekologové, také díky znalosti přístupu Evropského společenství (a USA) byli také relativně připraveni s návrhy nových politik, institucí a právních předpisů ve srovnání s jinými obory. Díky tomu byla počátkem 90. let přijata řada právních předpisů, které znamenaly značný obrat v právním rámci ochrany životního prostředí. Vznikla ministerstva životního prostředí, byy schváleny předpisy na národní (např. ovzduší, EIA) i federální úrovni (např. začlenění environmentálních aspektu do zákonů o privatizaci). Rovněž byly přijaty strategie ochrany životního prostředí, které vycházely z aktuálního stavu a prioritní povahy řešení problému. Důsledkem tohoto legislativního vzepětí bylo následně několikaleté období, během něhož došlo k podstatné pozitivní změně stavu ŽP – například obsah sloučenin síry v ovzduší poklesl o mnoho desítek procent, začaly se výrazněji řešit odpadní vody, vznikl Státní fond životního prostředí a došlo k vyčleňování na tehdejší dobu nevídaných prostředků do ekologických investic („ekologická miliarda“). Viditelného pokroku bylo dosaženo i ve vymáhání práva životního prostředí – vznikla Česká inspekce životního prostředí, byly zavedeny citelné sankce i poplatky za znečišťování atd. Můžeme tedy říci, že prvním významným vlivem sjednocené Evropy bylo, že posloužila jako příklad a jeden z významných zdrojů práva i praktických zkušeností uplatněných u nás.

Zdravé prostředí jako podmínka

Porevoluční legislativní „smršť“ v oblasti životního prostředí spolu s prvními, skutečně zřetelnými pozitivními dopady v naší zemi vedly nicméně k postupnému ochabnutí proekologického nadšení. Mnoha lidem se zdálo, že problém je do značné míry „vyřešen“, a tak se postupně hlavním tématem politického diskursu a následně vládními prioritami staly spíše otázky ekonomiky a mezinárodního zakotvení ČR. Již první kontakty s Unií ale ukázaly, že přes velký pokrok učiněný zhruba do roku 1996, je stále velký rozdíl mezi právním rámcem životního prostředí v Unii a v ČR. Vstup do „klubu“ vyspělých evropských zemí byl ovšem podmíněn harmonizací naší právní úpravy s evropskou. Série přístupových a předvstupních jednání vedla k vypracování úctyhodně dlouhého seznamu rozdílů, které bylo třeba do doby vstupu odstranit (nebo případně dojednat určitou dobu k jejich řešení po vstupu do EU, jak tomu bylo v oblasti čištění komunálních odpadních vod). Troufáme si tvrdit, že právě zde byl dopad existence EU na následný vývoj ekologické situace v ČR nejzásadnější. Rozsah a míra změn v právu životního prostředí a jeho integrace do ostatních odvětví (průmyslu, dopravy, zemědělství) by nikdy nedosáhly v tak krátké době takových rozměrů – bylo to možné jen díky velmi silné touze dosáhnout prestiže členství v EU a také neoblomnosti tehdejší EU, která na sjednocení právního rámce trvala (a také jej podporovala řadou asistenčních předvstupních programů, twinningů apod.). Z vlastní zkušenosti můžeme potvrdit, že řada environmentálních norem schválených v té době v českém parlamentu procházela s komentářem – „tohle bychom nikdy nepodpořili, kdyby to nebyla podmínka vstupu“. Druhým, zcela zásadním vlivem EU na naši ekologickou situaci bylo tedy zajištění moderního a s Evropou harmonizovaného právního rámce, který v řadě ohledů znamenal skokovou změnu k lepšímu.

Ani zde však vliv EU zdaleka neskončil. Jednou z nejpodstatnějších věcí je fakt, že EU nevyžaduje pouze změnu právní úpravy, ale také její úplnou a správnou implementaci. Jako prakticky jediná z velkých nadnárodních uskupení má Unie k dispozici poměrně široké kompetence v oblasti prosazování práva a potenciálních sankcí, a také systém pobídek a asistence včetně finanční podpory. Přístup k finanční podpoře je v zásadě podmíněn dodržováním evropského práva. Jeho nerespektování současně vede k řízením v rámci tzv. infringementu, popř. i k citelným sankcím. Díky tomu se po přijetí právního rámce začala řada věcí skutečně měnit, opět s rychlostí, která by v případě samostatného vývoje mimo EU v oblasti řešení ekologických problémů naprosto nepřicházela v úvahu.

K tomu, aby bylo možné právní požadavky naplnit, bylo nezbytné situaci podrobně zmapovat a dlouhodobě monitorovat. V důsledku toho začalo široké a obsáhlé shromažďování dat, pořizovaných podle harmonizovaných evropských metodik. Poprvé jsme se dozvěděli, jaká je naše skutečná situace ve srovnání se zeměmi EU. Zjistili jsme, kolik produkujeme odpadu, jak moc ho skládkujeme a jak málo recyklujeme. Získali jsme informace o tom, kolik a jakých investic je potřeba k vyčištění komunálních odpadních vod. V řešeních čistoty ovzduší, prevence či likvidace ekologických havárií a dalších dopadů průmyslové výroby tlačilo prosazování unijního práva k využití nejlepších dostupných technologií, zmapování a prevenci rizik atd. V oblasti ochrany přírody vedl požadavek k vytvoření evropské soustavy chráněných území zvané Natura 2000 k naprosto nevídané a deset let předtím nepředstavitelné aktivitě: aby bylo možné systém navrhnout, ale také ve společnosti obhájit a postavit na vědeckých podkladech, bylo podrobně zmapováno celé území ČR. To pochopitelně nebylo možné udělat „na koleně“ či ad hoc podle dostupnosti financí i odborníků, jak tomu bylo povětšinou před vstupem do EU. Vznikl tedy základ pro systematický a odborný monitoring území v rozsahu, který by bez požadavku Natury 2000 byl těžko myslitelný.

Sebrané údaje následně umožňovaly sledovat trendy a dopady přijatých opatření v mnohem větší míře a taky přesněji než kdykoliv předtím. Třetím významným dopadem EU na ekologickou situaci tedy bezpochyby je zásadní zlepšení informovanosti o jeho stavu, možnost sledování trendů a postavení rozhodování na solidnější, vědecký základ. Není nepodstatné ani to, že tímto vzniklo uplatnění pro širokou škálu odborníků – nejen na úrovni státní správy, ale následně taky v průmyslu či privátním byznysu (vznikly širší a odbornější ekologické sekce velkých podniků, ekologické konzultační firmy, školy atd. s dopadem na ekologické povědomí celé sféry byznysu). To vše umožnilo postavit rozhodování státní správy na podrobnější odborný základ a přes všechny potíže a nedokonalosti či lobbystické zájmy stále více ztěžovalo aktivity zbytečně devastující životní prostředí.

Finanční podpora

Vedle vytvoření právního rámce, zajištění odborné základny a potřebných dat, včetně tlaků na dodržování limitů, není možné nezmínit také finanční nástroje. Přímá finanční podpora v rámci evropských fondů, ale také podmínění využití financí dodržováním práva (např. cross-compliance v zemědělské politice) vedou dlouhodobě k větší integraci ekologických aspektů do ostatních odvětví. Současně, řada environmentálních investic by mohla být realizována ve značně pomalejším tempu a menším rozsahu, pokud by neexistovala přímá finanční podpora z EU. To se týká kupříkladu masivní změny v budování čistíren odpadních vod pro všechny obce v celé republice s počtem obyvatel nad 2 000 osob. Přesto, že se celý program, původně ujednaný na desetiletí, ještě nepodařilo naplnit, došlo ke zcela zásadní kvalitativní změně v čistotě vod, která by byla v našich podmínkách bez EU nepředstavitelná. Podobně v ochraně přírody: podíl chráněných území v ČR se vyšplhal z jednotek procent před zahájením procesu vstupu do EU na dnešních cca 20%; jen počet nově navržených a schválených území zařazených do soustavy Natura 2000 je přes 1100. Právní rámec EU přitom umožňuje tuto ochranu, aniž by omezoval možnosti rozvoje ekonomiky – původní obavy o paralyzování podnikání kvůli rozsahu ochrany přírody se zjevně nenaplnily. Přesto, že v řadě environmentálních ukazatelů máme před sebou ještě mnoho problémů k řešení a některé další a nové se objevují (například v otázce smogu a polétavého prachu v ovzduší, energetické náročnosti, využití a recyklace odpadů, v oblasti adaptace na klimatické změny atd.), lze bez jakýchkoliv pochyb doložit, že v řadě parametrů se ekologická situace v ČR výrazně zlepšila, případně že se problémy řeší. Otázky životního prostředí se staly integrální součástí rozhodování a také např. dopravní či průmyslové politiky. EU je současně garancí, že cyklicky se objevující tendence zatlačovat ekologické problémy do pozadí, tendence obětovat „ekologii“ v zájmu ekonomiky a jejího růstu apod. nepřesáhnou určitou míru danou evropským právním rámcem a jsou pod permanentní kontrolou nejen administrativy, ale i veřejnosti. V této souvislosti je rovněž třeba zmínit zakotvení práv veřejnosti (zejména nevládních organizací) podílet se na rozhodování o otázkách životního prostředí, včetně práva obrátit se s žalobou na soud (kterýžto aspekt vyžaduje ještě drobné úpravy). Je naprosto jasné, že bez tlaku práva EU by k tomuto důležitému posunu u nás nedošlo.

To vše vede mimo jiné k tomu, že „ekologická“ image je stále důležitější složkou sebeprezentace jak byznysu, tak stále více i politických uskupení a municipalit a přes řadu excesů, obcházení či ignorance vede k tomu, že řada ekologicky negativních efektů je eliminována už napočátku a vůbec nenastane.

Lze tedy, a to i pře vědomí nedostatků, excesů, snah o „zmírnění“ ekologické legislativy atd., konstatovat, že nebýt členství České republiky v EU, byl by pokrok v řešení ekologických problémů na našem území pomalejší, méně systematický, pravděpodobně také méně transparentní a méně finančně zajištěný. Jinými slovy, i když v relativním vyjádření by se ekologická situace objektivně zlepšovala i bez EU, ve srovnání se zeměmi EU bychom s největší pravděpodobností výrazně zaostávali, a místo přiblížení naší situace v životním prostředí k unijníu standardu bychom se od něj dnes nejspíš vzdalovali. Byť se tento efekt s členstvím v EU stal jaksi „samozřejmým“, neměli bychom na něj zapomínat.

Původně vyšlo v papírovém vydání revue Babylon 11. 12. 2015