Opět se naskytla příležitost, aby mohla česká média skloňovat jméno Patrika Ouředníka, a to v souvislosti s jeho novou knihou Příhodná chvíle, 1855. Jenže jak se skloňuje takový Ouředník? Podle vzoru pán, horší to bude se škatulkami umožňujícími jeho bližší zařazení: prozaik, slovní ekvilibrista, lingvista, básník, šachista, esejista, humorista, překladatel, mystifikátor, vyžadují hned několik vzorů (možný výčet je neúplný, jen ilustrativní) a někdy je těžké vysvětlit, pro který jsme se rozhodli. Neboli: těžko říct, k jakému žánru jeho knihy s výjimkou jen některých jeho básní, zařadit. Když se stala jeho Europeana v roce 2001 knihou roku (později byla přeložena do jednadvaceti jazyků), referenti museli namísto žánrového zařazení její obsah čtenářům vysvětlit.

V dalších opusech — dvou básnických sbírkách a jednom doplněném výboru (Anebo, Neřkuli a Dům bosého) — podobně jako v nejnovější knize Příhodná chvíle, 1855 Ouředník čtenářům v tomto ohledu trochu ulehčuje, ale možná jen zdánlivě.

Ouředníkova poslední kniha je složená ze dvou různým jazykem napsaných textů. V prvním části formou květnatého dopisu libertina své měšťácké známé, plný sarkasmu, jazykové ekvilibristiky, kterou si občas lidé vyřizují účty se světem nebo se utvrzují ve své výjimečnosti. Druhá část je pak psaná jazykem připomínajícím trochu starší Ouředníkovu knihu Europeana — totiž jednoduchými záznamy výroků o banálních i nebanálních věcech, které mají velký potenciál ve své lapidárnosti ilustrovat pozadí určitého projevu lidského myšlení věku utopií nebo utopie samotné.

Dopis anarchisty – aristokrata uvozuje pozdější deníkové záznamy. Ten totiž, jak je jeho povinností nebo zvykem, odhaluje a pranýřuje myšlenková schémata a staví se do role pozorovatele a ironického glosátora veškerého hemžení. Trochu tato část knihy připomíná fiktivní dopisy Gasparovy z knihy Zpráva z Lisabonu Jiřího Kovtuna. Pisatelův individualistický náhled a skepse může někomu připadat velmi inspirativní a jaksi myšlenkově neprůstřelná. Ale to, jak se zdá, je Ouředníkovi spíš výzvou znesnadnit vše pomocí stejné zbraně, totiž práce s logikou jazyka a jeho možnostmi.

Vypravěčem druhé části je také anarchista, který se však během cesty na palubě lodi do Brazílie, kde chce se svými druhy založit kolonii Fraternitas, nenachází v podmínkách zralých pro systematické psaní, a tak jen zaznamenává, co říkají ostatní. Zde používá Ouředník stejného postupu jako v Europeanách, hledá opět možnosti jazyka a především možnosti pojmenování skutečnosti. Opět uvozuje situace ve stylu „jedni lidé říkali (mysleli si)“, ovšem s tím rozdílem, že zde nechává autor promlouvat osoby s konkrétními jmény, kteří se dokonce sami identifikují přihlášením k některému směru utopického myšlení (jednání), tj. anarchisty, komunisty, socialisty, rovnostáře.

Tito lidé se plaví do Brazílie a cestou dojednávají podmínky, za jakých má jejich kolonie zbavená všech atributů kapitalistické společnosti fungovat. Všichni jsou vedeni svojí dobrou vůlí a přesvědčením a z jejich rozprav vyvěrá nejeden komický moment, když jen těžko nalézají společnou řeč. Cestovatelé rokují, jestli například do osady vpustit černochy a Slovany, jak zorganizovat volnou lásku, když žena je vlastně naprosto svobodná bytost, ale zároveň se jí vždy nemusí chtít volnou lásku realizovat, což je ale zase podrývání anarchistických ideálů.

Podle toho pak fungování osady, jak může čtenář od počátku tušit, vypadá. V osadě jim všechno padá doslovně i metaforicky řečeno na hlavu. Obyvatelé se snaží své vztahy z holé nutnosti přežití regulovat, což je ale v rozporu s jejich programem. Anarchisté jsou zpočátku sympatičtější než ostatní utopisté, nakonec se ale všichni svlékají ze svých ideologických hávů a jednají jako synové měšťanské matky Evropy.

Závěr je rozostřen, Ouředník nabízí několik variant, jak může život v osadě po nějaké době vypadat.

Ouředník napsal prostřednictvím jednoho dopisu a fiktivních deníků spíš zakuklenou esej než jakýkoliv prozaický útvar. Esej o možnostech jazyka – každé označení skutečnosti má své limity, a o utopiích – všechny jsou myšlené upřímně, jsou ve své poctivosti (zejména anarchismus) velmi přitažlivé, ale bohužel ve své radikální podobě nerealizovatelné. Je znát, že i formu si zvolil přesně podle vlastních literárních potřeb. Nutit ho k příklonu k tradičnějším žánrům je nesmyslné a postrádá důvod. Jeho humoru, který se zvlášť ve druhé části valí z každé stránky, vyhovuje právě forma fragmentů a neukončenosti. Čtenář se může bavit a přemýšlet, proč jsou například utopie tak lákavé, ale na onen poslední schod nedošlápnou a když, tak teče krev. Ale to už nejsou utopie.

Stanislav Škoda

Patrik Ouředník, Příhodná chvíle, 1855, Torst 2006, 138 stran

Babylon 9/15, 29. 5. 2006