Je zajímavé sledovat diskusi okolo vývoje ve světě, v Evropě i u nás. V řadě bystře napsaných komentářů se v podstatě opakuje stále stejný popis situace, který se označuje jako krise demokracie, v době krize okolo státního rozpočtu USA jsem si dokonce všiml označení shutdown liberální demokracie. Nejčastěji popisované symptomy této krise bývají:

Politické strany přestávají v demokracii fungovat jako zprostředkovatel mezi voličem a mocí, i jako tlumočník veřejného zájmu. Do módy se dostávají různé formy demokracie přímé, je oblíbené upřednostňovat co nejpřímější vliv ulice. Ten je samozřejmě z povahy věci bez zpětné vazby, kritického zhodnocení, prost veškerých idejí nebo myšlenek. Směřování zemí i mezinárodní vztahy v důsledku toho definuje nejasná a nesystematická politika. Jako typické příklady se uvádějí Brexit nebo hnutí Žlutých vest. Směr politiky vedou emoce a  nezodpovědné anonymní síly. Často vágní a nekoherentní přání ulice jsou ale nuceni plnit odpovědní legitimně zvolení politici a státní instituce.

Demokratická politika přestává být uměním kompromisu a argumentace a namísto toho se stává dětinskou konfrontací

Globální spolupráce přestává fungovat, namísto toho nastupují momentální nápady jednotlivých politiků, které jsou vydávány za zájmy jednotlivých zemí, regionů nebo skupin. Z politiky budování spojenectví, založené na hodnotách, se stává byznys, ve kterém platí něco za něco. Navazují se a rozvazují vztahy ad hoc podle momentálních společných nebo protichůdných zájmů. Z toho samozřejmě těží země, které mají konsistentní a jasně danou zahraniční politiku jako je Rusko nebo Čína. S tím logicky souvisí ztráta dominance liberálních zemí ve světové zahraniční politice a celosvětový propad důvěry v pojmy jako svoboda, mír nebo demokracie.

Tradiční média ztratila v době internetu funkci zdroje informací. Na jejich místo nastupují informace „zdola“ ze sociálních sítí a množství jiných pramenů, které často kontrolují různí mizerové a dobrodruzi nebo přímo cizí, liberálnímu právnímu státu otevřeně nepřátelské režimy. Konzumenti fake news toto vše sice vědí, nebrání to ale kupodivu tomu, aby se tyto zdroje těšily větší důvěře a oblibě než tradiční solidní novinařina.

Jako důvod tohoto vývoje bývá asi správně uváděn odklon od hodnot, jejichž zavedení po největší válečné katastrofě bylo podmínkou přežití a dalšího fungování civilisace. Jednalo se o hodnoty, které si ti, kteří měli všech pět pohromadě, uvědomovali a s nimiž mohli souhlasit. Tyto hodnoty zaručovaly rozvoj a prosperitu společnostem, které se k nim přihlásily. Podstata dnešní krize liberální demokracie spočívá v tom, že touha po svobodném životě, prosperitě, rozvoji, spravedlnosti byla zredukována na touhu po zisku, konzumu a pohodlí …

Je to podáno pěkně a srozumitelně, ale jedna věc mi nějak neštymuje. Všude se konstatuje, že se jedná o krisi demokracie, ale to, co se se popisuje, je ve skutečnosti spíše úpadek aristokracie a nástup demokracie. Nenechme se mýlit, že se většinou nejedná o rodovou aristokracii. I když –zejména v těch „nejdemokratičtějších“ zemích, v anglosaském světě či ve Skandinávii – ke vzniku rodových linií v politice dochází poměrně často. Tak například Jens Stoltenberg, současný generální tajemník NATO je takového původu. Ideové, politické nebo kulturní dědictví se ovšem většinou nepředává s geny, o správu a čistotu kulturního odkazu se starají instituce – ať už formální, k tomu účelu konstituované, nebo spontánně vrostlé do života společnosti. O jejich existenci se často dovídáme, až když je pozdě, když přestanou fungovat a chybí nám. Církve coby typický příklad duchovní aristokracie fungují ostatně většinou na stejném principu.

Důraz na pohodlí, na komfort a na materiální požitky obecně, jako typicky nearistokratická, plebejská vlastnost, je podle mě jeden z podstatných důvodů i příznaků krize liberálního modelu. Právě neochota se uskrovnit, obětovat cokoliv z dosaženého komfortu možná nejnápadněji odlišuje takzvaný lid od těch, kteří usilují o cosi, co tyto hodnoty přesahuje.

Odkaz na klasiky bývá oblíbenou taktikou při obhajobě nějakého tvrzení. Když nakoukneme do spisů řeckých a helenistických politologů, je těžké přehlédnout, že jejich myšlenky se často nápadně shodují s výše popsaným. Aristoteles, Platon i Polybios se shodují na tom, že nejlepší formou ústavy je aristokracie. Jejich definice demokracie pak lze celkem bez problémů aplikovat na různé revoluční experimenty uskutečněné v začátcích 20. století v Rusku, Německu, Itálii, se zpožděním pak i v našich zemích a jinde. Jejich postřehu, že demokracie víceméně plynule přechází v tyranii, dal rovněž vývoj v minulém století bohužel zapravdu.

Co lépe definuje současný společenský vývoj než poučka „Demokracie – vláda lůzy – je podřízením rozumu vášni“? Možná, že současné obavy z ohrožení demokracie jsou liché a chybné a místo toho bychom se měli cítit ohrožení demokracií.