„My si v Čechách nenecháme bolševismem hlavy plést
republiku neprodáme za zradu a podlou lest.
My jsme národ příliš zdravý, Šmeral nás tu nenakazí.
Naše zem je maličká, má však svého tatíčka,
za ním půjde každý Čech s písní na svých rtech:

Kampak na nás, bolševíci,
copak vás to napadá,
vás si každý koupí,
na nás jste však hloupí.
Kampak na nás bolševíci,
copak vás to napadá,
víme, jak ta vaše volnost vypadá.“

Pěje se ve známé a po listopadu 1989 občas v různých estrádách prozpěvované písni Karla Hašlera z roku 1919 „Kampak na nás, bolševíci“. Její produkce může sloužit za příklad všude tolik rozšířeného „bezpečného hrdinství“, při němž se dosyta vyhulákají hlavně ti, kteří by v době, kdy to bylo zapotřebí, ani necekli. Ovšem polistopadové verze postrádají pátou sloku písně, jež původně zněla:

„V Uhrách byla revoluce,
s Károlyim se zbouřil trůn,
na něj used s kudlou v ruce maďarský žid Bela Khun.
S ním tam dvacet čtyři židů nekřesťansky vládne lidu,
lezou jako štěnice až na naše hranice.“

Z povahy textu je zřejmé, proč máme nyní Hašlerův hit z roku 1919 o sloku kratší. Karel Hašler zahynul v prosinci 1941 v koncentračním táboře Mauthausen, když na něj, nemocného a zmučeného, pouštěli ledovou vodu, a i z tohoto důvodu nemá smysl stavět ho nyní na pranýř coby antisemitu. Ostatně, jako autor populárních písní musel hodně dbát na příznivý ohlas publika. Dnes se sice soudí, že antisemitismus se vyskytoval hlavně v Polsku a pak také trochu v Německu, nicméně tato nákaza se historicky pevně usadila v celé Evropě, a tudíž i v české společnosti.

Antisemitismus však rovněž byl, byť nepřímo, jednou z hnacích sil bolševismu, neboť vize internacionální a staré předsudky překonavší komunistické společnosti logicky přitahovala velké množství Židů. A jejich nadprůměrný podíl v komunistických (či obecněji v radikálně levicových) organizacích pak antisemity utvrzoval v jejich přesvědčení, že komunismus (bolševismus) představuje projev židovského spiknutí. Tak se roztočil bludný kruh, jenž se záhy proměnil v šílenou dějinnou cirkulárku, které padly za oběť desítky milionů lidí.

Hašlerova „pátá sloka“ je pouhým odleskem onoho kruhu, a konkrétně pak zrcadlí takzvanou Maďarskou republiku rad a válečný konflikt, který vedla s čerstvě narozenou první republikou „tatíčka“ Masaryka.

Maďarská sovětská republika neboli Maďarská republika rad – ruské slovo „sovět“ má v češtině význam „rada“ – sice byla poměrně krátce trvajícím státním útvarem, existujícím od 21. března do 1. srpna 1919, leč zdaleka ne nevýznamným, neboť po bolševickém Rusku šlo o druhou republiku sovětského typu v Evropě. Pokud by se ji podařilo udržet, ba rozšířit, mohl komunismus opanovat celou střední Evropu již krátce po první světové válce, tedy zhruba o čtvrtstoletí dříve. A nejen to, mohl posléze ovládnout celý evropský kontinent, což byl ostatně plán přinejmenším významné části tehdejšího bolševického vedení v Rusku.

Zhrzený hrabě pouští šelmy z klece

Jak ale vůbec došlo k tomu, že se v Maďarsku chopili moci bolševici? Maďarsko se po první světové válce a po rozpadu Rakousko-Uherska dostalo do hluboké vnitropolitické krize. Nekontrolovaná inflace, nedostačující ubytovací kapacity, obrovská nezaměstnanost, nedostatek potravin a uhlí, to vše dále oslabovalo ekonomiku země a naopak podporovalo všeobecnou nespokojenost a protesty. V říjnu 1918 byla na základě tzv. Astrové revoluce ustavena demokratická, ale značně nestabilní koaliční vláda.

Společenské vědomí v Maďarsku navíc poznamenal trpký pocit válečné porážky, která přinesla i významné územní ztráty (v rozsahu 2/3 území někdejších Uher) ve prospěch nově vznikajících nástupnických států – Československa, Rumunska a Království Srbů, Chorvatů a Slovinců, pozdější Jugoslávie. V zemi s tradicí silného nacionalismu se tak vytvářely podmínky pro nebezpečnou kombinaci sociálního radikalismu s úsilím zachovat předválečnou integritu „svatoštěpánské koruny“, tedy předválečného Uherského království. Ještě 8. března 1919 přijala maďarská vláda tzv. zákon o Slovenské zemi, jímž začleňovala Slovensko do své pravomoci.

Hrabě Mihály Károlyi, liberál a prezident nově vzniklého Maďarska, se domníval, že jeho země bude nakonec velkých územních ztrát ušetřena. Ale 20. března 1919 mu plukovník Vyx, šéf dohodové mise v Maďarsku, předal nótu Dohody s určením demarkační linie. Nová linie znamenala, že se Maďaři musí stáhnout o 50–80 km a že Slovensko, Sedmihradsko a Chorvatsko jsou pro ně definitivně ztraceny.

Károlyi se rozhodl hrát „vabank“ – změnil ze dne na den prozápadní orientaci země na orientaci východní a předal vládu levici. Sám tento krok zdůvodňoval následovně: „Jen čistě sociálně demokratická vláda může udržet pokoj v zemi. Skutečná moc byla stejně už několik měsíců v rukou organizovaného dělnictva. Nechceme-li splnit vražedné podmínky Dohody, potřebujeme jednotného vojska. … Západní orientace, politika, vybudovaná na Wilsonovi, definitivně ztroskotala. Potřebujeme novou orientaci, která nám zajistí sympatie dělnické internacionály. … Nová sociálně demokratická vláda bude muset uzavřít spolek s komunisty, aby v zemi nepovstávaly nepořádek a obtíže, dokud se povede tento boj na život a na smrt proti imperialistickým vetřelcům.“

 Károlyi však rozpoutal síly, které mu přerostly přes hlavu. „Sociální demokraté a komunisté se sešli druhého dne, 21. března, k poradám, při nichž komunisté se ukázali stranou výbojnou a sociální demokraté stranou rozpačitou a ustupující,“ píše Ferdinand Peroutka v knize Budování státu (z níž pochází i většina dobových citátů v tomto textu) a pokračuje: „Pod komunistickým vlivem bylo usneseno přijmout nabídku, avšak utvořit vládu nikoliv sociálně demokratickou, nýbrž sovětskou. Odstoupivší vláda neměla už moci na tom něco změnit, neboť komunisté se zatím zmocnili zbraní a namířili děla na vládní budovy. Deputace socialistů odebrala se do vězení, v němž bylo zavřeno několik komunistických vůdců, mezi nimi Béla Kun, a sepsala s nimi provolání k proletariátu.“

V provolání se říkalo, že sociální demokraté a komunisté splývají v jednu stranu a ujímají se moci jménem proletariátu, že vládnout budou dělnické, vojenské a selské rady, a že volby do Národního shromáždění jsou zbytečné a nebudou se konat.

Oznamoval se též vznik proletářské armády, která ve spojení se sovětskou armádou porazí „imperialisty Dohody“ a vrátí Maďarsku „stará území“ – tedy i Slovensko. Károlyi pochopil, že se mu věci zcela vymkly z rukou, a vzdal se prezidentského úřadu. Komunista Béla Kun byl slavnostně vyveden z vězení a stanul v čele nového režimu. Nechal rozeslat telegram, nadepsaný „Všem!“, kde mimo jiné oznamoval: „Pařížská mírová konference rozhodla se vojensky obsadit téměř celé území Uher, považovat demarkační linii za konečnou politickou hranici, a tak znemožnit vyživování a zásobování revolučních Uher. V této situaci zbyl uherské revoluci jediný prostředek k záchraně: diktatura proletariátu, vláda dělníků a chudých sedláků.“

Sousedům Maďarska muselo být jasné, že válka je na spadnutí. Celý průběh převzetí moci maďarskými bolševiky podle Ferdinanda Peroutky: „Zřetelně napovídá, do jak velké míry měl maďarský bolševismus nacionální charakter a jak byl přímo plodem uražené národní pýchy.“

Peroutka v této souvislosti cituje i vrchního velitele maďarské Rudé armády Wilhelma Böhma, který později napsal: „I když revoluce zdánlivě brala na sebe formy sociální revoluce, ve svých vnějších formách, vnitřních jevech i ve svém výbuchu byla veskrze nacionálně bolševická.“

Revoluční maďarská vláda začala znárodňovat továrny, doly a banky. Konfiskovala půdu nad 40 hektarů. Prosazovala rovněž úplné zestátnění kultury a školství, zavedla stanné právo a revoluční teror s fyzickou likvidací odpůrců. Takzvaný rudý teror prováděla tajná policie, revoluční tribunály a pololegální speciální oddíly jako byla například asi dvousetčlenná skupina mladíků oděných v kožených pláštích, kteří si říkali Leninovi hoši. Počet popravených je odhadován na několik stovek.

Bacha na mě, slečno doktore!

Maďarská republika rad se ocitla v konfliktu s Československem a Rumunskem, a to primárně kvůli území. Ovšem československá armáda se tehdy teprve budovala a byla řízena dosti diletantsky. Na válečném poli tudíž žádných úspěchů nedosáhla, naopak. Když maďarská Rudá armáda přešla v květnu 1919 do protiútoku, postupovala velmi snadno vpřed. 2. června padly Nové Zámky, 6. června pak Košice. Na obsazeném území vznikaly orgány revoluční moci – dělnicko-rolnické rady a direktoria.

Na obsazených územích jižního Slovenska vznikla Slovenská republika rad se sídlem v Prešově. Vedení Maďarské republiky rad se tímto způsobem pokusilo rozšířit území pod svou kontrolou, navíc v naději na spojení se sovětskou mocí na Ukrajině a v Rusku. Avšak sovětskou Rudou armádu tehdy plně zaměstnávala občanská válka, a její přímá podpora byla tudíž nepravděpodobná.

Revoluční výkonný výbor Slovenské republiky rad jmenoval 16. června v Prešově jedenáctičlennou revoluční vládu pod předsednictvím českého komunisty Antonína Janouška. Ten pak 18. června telegrafoval do Prahy: „Dnešním dnem vyhlásil proletariát na Slovensku republiku rad; ujali jsme se moci, opírajíce se o dělnictvo a ozbrojenou radu proletariátu… Výslovně prohlašujeme, že Slovensko dnešním dnem náleží výhradně slovenskému dělnému lidu.“

Dceři československého prezidenta Alici Masarykové poslal Antonín Janoušek dopis, v němž shrnul své politické cíle: „Váš otec, slečno doktore, staví, a já bořím. Bořím proto, že stavba je zbudována na staré imperialisticko-kapitalistické hnilobě. A proto se mi bouračka daří… Komunistická propaganda získává české vojáky. Rozvrat v armádě postupuje. Sociální revoluce nezastaví se před hranicemi republiky a bylo by jen největším zájmem lidským, aby převrat i v Čechách a na Slovensku byl proveden klidně, bez prolévání krve a utrácení lidských životů.“

V dopise vyjádřenou touhu po sametovém provedení komunistického převratu diktovala spíše snaha udělat na adresátku dobrý dojem, ale kdo byl vlastně Antonín Janoušek? Historik Antonín Klimek o něm v knize Vítejte v První republice uvádí následující: „Původně strojní zámečník, pak novinář, dopisovatel kladenské Svobody v Budapešti. Když vznikla v březnu 1919 Maďarská republika rad, stal se šéfem její československé sekce. Poté, co maďarská Rudá armáda obsadila většinu Slovenska, postavil se 16. června v Prešově do čela Slovenské republiky rad. Jenomže ta nepřežila odchod rudých Maďarů. Na podzim 1921 pak nabídl z vězení úřadům pomoc při potlačení pokusu Karla Habsburského o puč v Maďarsku. Po propuštění z žaláře emigroval v roce 1923 do Sovětského svazu, kde se posléze stal členem bolševické strany a do smrti v roce 1941 vykonával nejrůznější hospodářské funkce nevalného významu. Roku 1959 obdržel in memoriam Řád republiky. Jeho syn byl důstojníkem NKVD a brutálním vyšetřovatelem Státní bezpečnosti.“

Janouškova vláda Slovenské republiky rad vydala výnos o zespolečenštění výrobních prostředků, znárodnění továren nad 20 pracovníků, velkostatků a peněžních ústavů. Vypracovala plán na vytvoření nových výrobních vztahů v zemědělství, zastavila činnost normálních soudů a nahradila je „revolučními tribunály“, zestátnila školy, zřídila slovenskou „Rudou armádu“ a bezpečnostní sbor „Rudá stráž“. Kvůli krátké době trvání tohoto státního útvaru se však zmíněná komunistická opatření naštěstí nemohla uskutečnit.

Béla Kun, Antonín Janoušek i další tehdejší revolucionáři doufali, že se revoluční požár rozšíří na celou Evropu, a že právě díky tomu zvítězí. Očekávali například propuknutí nepokojů i v průmyslových oblastech českých zemí, hlavně na Kladně. To se však přece jen přepočítali. V Rusku byla Rudá armáda tísněna intervenčními vojsky a zájmy sociální revoluce se v Evropě často křížily s nacionalismem či s vlastenectvím.

„Když Maďaři vtrhli na Slovensko, rozhostila se ve většině české levice bezradnost. Uznávala, že je podnikem příliš nesnadným rozmlouvat ohroženému národu právo na obranu. Nebyla ještě komunisticky tak vyspělá a odhodlaná, aby bezohledně postavila zájem revoluce nad zájem nového a i velkou částí dělnictva s radostí uvítaného státu. Dr. Šmeral stál v čele deprimovaných. Maďarská ofenzíva mu byla krajně nepříjemná, neboť správně předpokládal, že nakonec posílí v Československu nacionalismus a ztíží vítězství socialismu. Vyslal zvláštního posla ke Kunovi, aby mu vyložil tento názor a aby ho prosil o zastavení útoku, jenž činí pozici radikálních socialistů v Československu nemožnou,“ píše Ferdinand Peroutka a z jeho líčení je dobře patrný zásadní spor, jenž tehdy rozděloval představitele komunistického hnutí.

Ti se dělili na radikální maximalisty, k nimž patřil i Béla Kun, kteří hodlali rozpoutat celoevropskou revoluční vlnu stůj co stůj, a na pragmatické realisty, mezi něž nutno řadit především Vladimíra Iljiče Lenina. Realisté brali více v úvahu faktickou situaci a zastávali názor, že je třeba spíše upevnit moc tam, kde se jí bolševici zatím dokázali chopit, získat čas, nabrat síly a s útokem počkat na příznivější situaci.

Výpary z bažin

S Maďarskou republikou rad nakonec, když se jí nedostalo pomoci ani od ruských bolševiků, ani třeba od případného komunistického povstání na Kladně, učinila rázný konec Dohoda, tedy vítězné mocnosti první světové války. Do čela československé armády byl postaven francouzský generál Pellé. Obnovil disciplinu, rázně si vynutil dostatečné zásobování a požadoval rumunskou protiofenzivu. Dohoda navíc zakročila tvrdě diplomaticky a zaslala do Budapešti nótu žádající stažení maďarských vojsk ze Slovenska.

Pod soustředěným náporem československých a rumunských vojsk spojeným s nekompromisním diplomatickým postojem Dohody museli Maďaři ustoupit a 24. června 1919 uzavřít v Bratislavě mír, podle kterého se maďarská vojska musela stáhnout ze slovenského území. S jejich odchodem zanikla 7. července i Slovenská republika rad. Diletantsky vedená válka si však na československé straně vyžádala životy 1018 vojáků. Navíc v praxi prokázala, že organizace a působení nové československé armády budou narážet na četné, dříve nepředpokládané problémy.

„Vřelý politický svazek se západními mocnostmi, nikoliv vlastní síla, rozhodl tento boj ve prospěch Československa,“ konstatuje v Budování státu Ferdinand Peroutka.

Maďarská republika rad vydržela jen do 1. srpna. Toho dne ještě zhrzený Béla Kun na poslední schůzi své vlády pronesl: „Proletariát neopustil své vůdce, nýbrž sám sebe. … Chladně a klidně musím konstatovat: diktatura proletariátu je svržena. … Teď vidím, že jsme se nadarmo pokusili vychovat proletariát této země k sebevědomým revolucionářům. Tento proletariát potřebuje nejbezohlednější, nejstrašnější diktatury buržoazie, aby se stal revolučním.“

Ale když tímto způsobem oznámil, že maďarský proletariát ještě nedorostl k revolučním výšinám, uprchl Béla Kun do Rakouska, a Maďarská republika rad tak po 133 dnech přestala existovat. Vládu v Maďarsku zprvu, na pár dní, převzal kabinet Gyuly Peidla, sociálního demokrata a odboráře, který změnil jméno státu na Maďarskou lidovou republiku.

Jenže ani tím dramatické změny v Budapešti neskončily – počátkem srpna vtáhla do maďarské metropole rumunská vojska. Dohoda přinutila Peidlovu vládu k odstoupení a za „správce země“ jmenovala vévodu Josefa Habsburského. Faktickou moc však začal přebírat admirál Miklós Horthy, jenž se stal velitelem maďarské Národní armády a zavedl v zemi „bílý teror“.

Počty obětí bílého teroru se odhadují řádově na několik tisíc. Mezi oběťmi se nacházelo i hodně Židů, kteří tak zcela nevinně dopláceli na skutečnost, že mnoho maďarských komunistů, včetně Bély Kuna, bylo židovského původu. 1. března 1920 pak parlament vyhlásil Maďarské království, jehož regentem se stal právě Miklós Horthy. A jaké byly další osudy vůdce Maďarské republiky rad, Bély Kuna?

Z Rakouska, kam nejprve uprchl, se posléze dostal do sovětského Ruska. Tam stanul v čele oblastního revolučního výboru na Krymu. Z této pozice údajně přikázal zabít tisíce příslušníků tamních etnických menšin. Údajně také nechal pozabíjet deset tisíc zajatých bělogvardějců. Ve třicátých letech byl však během Stalinových čistek obviněn z trockismu a popraven.

Inu, kdo s čím zachází, s tím také často schází. Rudá republika Bély Kuna však potvrzuje starou, byť často přehlíženou pravdu: extrémní hnutí se dostávají k moci především díky výbušné kombinaci různých frustrací: ekonomických, sociálních, národnostních nebo „identitních“. Právě ve výparech z těchto bažin se mimořádně daří idejím i hnutím, po nichž by v normálních – alespoň relativně blahobytných a důstojných – časech neštěkl ani pes.

Josef Mlejnek jr.

Původně vyšlo: Babylon 1/XXII, 20. května 2013