Kazachstán je největší vnitrozemský stát na světě, těží nejvíc uranové rudy, a jeho prezident Nursultan Nazarbajev je patrně nejdéle vládnoucím panovníkem. Nezávislost na Sovětském svazu vyhlásil Kazachstán jako poslední z postsovětských republik poté, co se impérium rozpadlo.

Nazarbajev byl zvolen prezidentem v roce 1991, ale zemi vládl už od roku 1989 jako první tajemník všemocné komunistické strany. Od roku 2007 má kazachstánský prezident pravomoci, které mu fakticky do konce života zaručují postavení nezpochybnitelného vůdce státu. Při posledních volbách v roce 2012 se do parlamentu dostaly tři strany a ta prezidentská, Kazaši pro vlast, získala přes 80 % hlasů. Ani jedna z dalších dvou stran, jimiž jsou Národní komunisté a Demokratická strana, nedosáhla ani osmi procent.

Kazachstán je sice formálně demokratická země, ale o skutečné demokracii se nedá mluvit – je to autoritativní systém, v němž vládnou různé politické a ekonomické klany. Opozice je v podstatě rozprášená a nemá možnost chod státu ovlivnit. Zeměpisně leží Kazachstán mezi Ruskou federací a Čínou – a přirozeně čelí určitému tlaku obou velkých sousedů.

Vzhledem k tomu, že prezidentovi Nazarbajevovi je sedmdesát šest let, naskýtá se otázka, jak se bude země vyvíjet po jeho smrti. Otázka nepochybně leží na srdci i samotnému prezidentovi: 25. ledna vystoupil v televizi s naprosto zásadním projevem, v němž vyhlásil reformu politického systému, který by se měl od prezidentského přesunout k parlamentně-vládnímu. Parlament by měl v budoucnu hrát větší roli při utváření vlády a regionálních orgánů (jde zřejmě o jmenování akimů, kteří jsou obdobou našich hejtmanů), zatímco v kompetenci vlády má být sociální a ekonomická politika. Prezident by nadále měl být spíš arbitrem, vyvažujícím a slaďujícím jednotlivé politické síly. A ponechal by si pravomoc rozhodovat o zahraniční politice a o bezpečnosti země.

Chystaným změnám, které od začátku letošního ledna připravuje speciálně jmenovaná komise, by podle prezidentových slov měla předcházet „veřejná konzultace“. O té ovšem lze těžko vážně uvažovat – svobodná média v Kazachstánu neexistují a volby, které v zemi dosud probíhaly, označili pozorovatelé OBSE pokaždé za nesvobodné a zmanipulované.

Vystoupení Nursultana Nazarbajeva se dá označit za začátek předání moci s pomocí jakési perestrojky, přičemž není vůbec jasné, jaké by chystaná reforma mohla mít následky. Systémové změny totiž vůbec nemusejí přispět k demokratizaci země a patrně k ní ani nepřispějí. Ústup prezidenta z role nesrovnatelně nejsilnějšího politického hráče by spíš mohl vyvolat ještě ostřejší rozdělení a třenice mezi jednotlivými politickými a hospodářskými klany, mohl by vést k ještě silnější „oligarchizaci“ země a také k mohutným sociálním otřesům. Také by, jak se patrně Nazarbajev obává, mohlo Rusko začít s vnitřně destabilizovanou zemí zacházet podobně jako s Ukrajinou.