Měla jsem sen o konci světa. Byla jsem v něm s partou několika lidí, bloudili jsme pustým městem, krajem, nikoho nepotkávali, v obchodech plných zboží nikdo nenakupoval ani neprodával, uvažovali jsme o tom, co se stane, až všechno dojíme, všechny lahve plastové i skleněné dopijeme a všechna voda odteče do moře. Kupodivu jsem se nebála, všem nám to připadalo jaksi přirozené, nebo spíše normální.

V bdělém stavu vnímám výsledek letošních voleb jako mírnější odvar svého snu a taky se ho nějak zvlášť neděsím, zažijeme asi chaotický sešup, snad na krátkou dobu, ale náš průlet vesmírem se tím nijak nezpomalí. Člověk někdy někde svou cestu začal ve skupině, a tak ji i skončí. Proč ale svou cestu už hezkých pár století jako lidstvo (s nepatrnými zákruty a skupinovými výjimkami) zrychlujeme a v důsledku toho si ji zkracujeme, aniž bychom tušili, kam a proč tak usilovně spěcháme, a s kým toužíme do neodvratného cíle dorazit, jestli vůbec ještě toužíme. A taky si kladu otázku, proč si namísto neustálého hledání urychlovačů konce konců svou cestu alespoň trochu neprodloužit a užít si ji.

Zpět k volebním výsledkům: každopádně nejsou nijak překvapivé, na celé čáře vyhrála tolik předvolebně protřepávaná peněženka. Politici ji zmiňovali jako metaforu dostatku a naplnění většinou materiálních potřeb svých voličů a o (ne)bezpečí se hovořilo jako o metafoře její ztráty. Odborníci z mnoha stran komentovali naplňování, či vyprazdňování peněženky i její ohrožení a média horem dolem debaty o tom šířila, aniž by nechala komentovat někoho i o možných alternativách. Diskutovalo se především o výši rozpočtu, snižování deficitu, potřebě zvyšování spotřeby jako tlaku na zvyšování HDP atp. Chvílemi se zdálo, že mezi sebou soupeří extrémisté s demokraty či liberály, nebo levice s pravicí, aby se po chvíli pravičáci změnili v extremisty. Ve skutečnosti však většina z kandidujících subjektů voličům nabízela totéž: polepšíte si, nebo alespoň nepohoršíte. Spory se vedli především o tom, kdo je toho schopen dosáhnout rychleji, jaká cesta je ta nejefektivnější a nejreálnější, kdo bude více investovat do inovací… Většina kandidátů se rozumně shodovala i na nutnosti zajistit dostupné bydlení a digitalizaci administrativy, jako prostředku ke zefektivnění státní správy, justice i zdravotnictví, proti čemuž lze jen stěží něco namítnout. Někteří z odvážných (např. Spolu, Piráti, Stan) se v debatách odvolávali i na blíže nespecifikované západní hodnoty, nebo mluvili o nebezpečí ruské agrese na Ukrajině, jež ohrožuje suverenitu i svobody naší společnosti a přesvědčivě upozorňovali, že by proto bylo velmi nerozumné skončit s podporou napadené Ukrajiny.

Nic proti směřování k většímu materiálnímu blahu a šířeji pojaté prosperitě, avšak většinou (občanskou i politickou) sdílená představa, že Green Deal s konkrétními cíli i opatřeními z balíčku Fit for 55 (zejména ukončení výroby automobilů se spalovacími motory a obchodování s emisními povolenkami) představuje brzdu prosperity, již je nutné buď zrušit nebo revidovat, je bláhová. Jako by netušili, že Green Deal, konsensus o strategii dlouhodobé prosperity a solidarity, i Fit for 55 five, jsou uzavřenou záležitostí, již přijaly všechny členské země EU včetně té naší (green Deal za Babiše, Fit for 55 za Fialy), a staly se tak právně závaznými i pro ČR. Upřímně řečeno, bez GD bychom byli namydlení, ale už bychom se neopláchli.

Skutečnou brzdou prosperity české společnosti, která se neomezuje jen na konzum, je neschopnost či neochota politiků dohlédnout za konec jednoho volebního období. Dlouhá cesta k osobní svobodě, která na našem kontinentu trvala přinejmenším celá staletí, nás totiž zavedla k mylnému dojmu, že patříme jen sami sobě. Podle toho také část české společnosti, jež se tak ráda s některými politiky vzájemně oblbuje na sociálních sítích i shromážděních, věří, že důležité je jen to, co jim/nám občanům patří, nebo může patřit, čím více tím lépe, a ostatní se jich/nás občanů netýká.

Samozřejmě patříme každý sám sobě, ale bez individuální odpovědnosti ke všemu, co nás obklopuje (lidi, flóra, fauna), si brzy neudržíme ani sami sebe, natož národní svobodu a už vůbec ne konkurenceschopnost a prosperitu. Člověk může, měl by mít a často také má v běhu svého života i další identity než tu svou osobní: rodinnou, rodičovskou, přátelskou, pracovní, kulturní, patří do komunity obce, nebo městské části, v níž žije a o jejíž prosperitu mu jde, s národní skupinou je spojen jazykem, tradicí, kulturu, s evropskou super komunitou získává širší zakotvení, konsensus o směřování i společnou bezpečnost, a nakonec jsme stále více i členy i globální vesnice.

Odpověď na titulní otázku, Kde domov můj? tedy zní: „Všude tam, kam můj/náš akční rádius dosáhne a kde se se mnou/s námi chce někdo bavit.“