Zrůdnost ruského myšlení je některým lidem známá. Bestialita, s jakou Rusko vyvraždilo či záměrně nechalo zahynout během nedlouhé doby desítky milionů ruských občanů, nebo občanů zemí, které okupovalo, je celkem všeobecně známá. Pouze normální evropský člověk, nebo spíš člověk vyrůstající mimo ruské teritorium, si není schopen tuto hrůznost dost dobře představit. Jestli je vyvražďování celých enkláv obyvatelstva podstatou ruského naturelu, nebo jestli je to důsledek určitých politicko-mocenských vln, je otázka, na kterou je, myslím, těžká odpověď. Můžeme pouze říct, že se cyklicky opakují.

Taky se moc nemluví o tom, že Sibiř byla vždycky odkladištěm nepohodlných lidí, kteří tam byli odváděni po statisících až milionech již za carského Ruska a tato praxe probíhá vlastně stále. Dokonce se nezastaví, ani když Rusko válčí, protože Rusko neválčí málokdy. Možná existují roky, kdy jsou tyto deportace zmírněny, jako třeba v době Gorbačova, ale tato mašinerie běží v podstatě sama a car jeho typu by musel vládnout podstatně déle, aby dosáhl určitého zmírnění.

Chtěl bych se zmínit o tom, že ruská kultura vychází právě z tohoto podhoubí strachu a nejistoty, na kterou si zvykla. Rusko je země a národ, který má na svědomí vyvraždění pravděpodobně největšího množství lidí (soutěží v tom s komunistickou Čínou).

Tento fakt měl, má a bude mít samozřejmě vliv jak na ty, kteří toto běsnění přežili, tak na jejich kulturu. Protože jsem se mimo jiné v určité době zabýval též ruskou literaturou, a to jak klasickou, tak sovětskou, a opět ruskou, tou současnou, uvědomil jsem si, že podstatná část významných ruských spisovatelů popsala Rusko jako zemi, jejíž obyvatelé neustále trpí vším, čeho je člověk schopen, a co je schopen si uvědomit. Ať už je to láska nebo nenávist, závist, zloba nebo ponížení, ruský člověk trpí. Trpí, že je nemilován, a stejně tak trpí, že je milován, protože by chtěl být milován například někým jiným. Trpí, když někoho zabije, nebo naopak nezabije, ale chtěl by zabít. Trpí, když někomu nepomůže, a když někomu pomůže, trpí taky. Všechno se děje, protože trpí a nejhorší pak nastává, když potřebuje trpět, a nemá proč. V ten moment začne trpět dvojnásob a jeho trpění je opravdu velkolepé.

Vzpomněl jsem si, jak se jednou ptali Bulata Okudžavy, jestli má rád Vysockého. Okudžava odpověděl nějak v tom smyslu, že ho má moc rád, jen neví, proč stále zpívá písně o válce, a přitom ji vlastně ani nezažil. Ti, kteří válku zažili a museli v ní bojovat, o ní píší a zpívají jinak, museli to utrpení války bohužel prožít.

Nejen Vysockému se ale stala pro trpění námětem válka a hrdinský boj až ke konečnému vítězství. Ruský člověk přímo potřebuje trpět, jinak není schopen žít, a právě to se nazývá onou hlubokou ruskou duší, o které píší velcí ruští básníci a spisovatelé, skladatelé v jejím duchu skládají úžasné symfonie a balety a malíři tvoří svá díla. Spisovatelé to ale přímo definovali a definují jako nemoc, jako nevyléčitelnou chorobu.

A právě tady asi vzniká ten pocit, že když to někdo nechápe a není schopen taky tak trpět, stává se nepřítelem. Myslím, že je to princip, proč nemohli spisovatelé – jako například Gogol, Dostojevský nebo Solženicyn – pochopit Evropu a západní svět. Západní kultura se vyrovnává se stejnými problémy jiným způsobem. Dokonce i co se týká humoru musí ruský člověk trpět. V jeho světě nejsou nikdy radost a smutek odděleny. Vždy se musí trpět.

Pro nás, aniž si to uvědomujeme, je to něco vlastně exotického, i když jsme si na to zvykli tak, že to bereme pomalu jako součást evropské kultury. Jenže ono to je evropské kultuře možná víc vzdáleno než arabská nebo asijská kultura. My to ale obdivujeme, protože je to jiné, dráždivé a hlavně to má ten pejorativní název – hluboká ruská duše. A ta hluboká ruská duše chce po celé západní kultuře, aby nebyla tak povrchní a spolu s ní začala pořádně trpět jako ona. Ne jen ovšem kultura, ale hlavně sami lidé a též celé národy, jak nám i vzkazují velcí ruští myslitelé jako například Dostojevský a Solženicyn. Rusko to totiž dělá pro naše dobro, pro naše zkažené a hříšné duše.

Chce to po nás samozřejmě jen určitá část umělců a myslitelů, ale je to dost hlasitá skupina. Jejich carové, nebo dnes spíš vůdcové, však chtějí pro nás a celý svět jen to, co chtějí po svém vlastním lidu. Abychom se naučili stejně jako on krásně trpět, a mít tu jeho hlubokou ruskou duši.