Francie je literárním cenám země zaslíbená. Rozdává se jich zde tolik, až zlé jazyky tvrdí, že je to proto, aby se nějaké ceny dostalo nakonec každému, kdo něco napíše. Z tohoto pohledu by nás skutečnost, že se k českému čtenáři dostává kniha oceněná Renaudotovou cenou mohla nechat naprosto chladnou.

A stejně tak i doplnění, že její laureát Philippe Claudel za jiné počiny získal např. Cenu Marcela Pagnola, cenu francouzské veřejnoprávní televize, Goncourtovu cenu a další. Nedůvěřivý český čtenář se možná raději spolehne na znění literárních kritik nebo údaje o prodaných nákladech. Nutno říci, že ani ty nezní špatně, natož ty ze země původu, Francie.

Román Šedé duše (Les Âmes grises) je prvním Claudelovým překladem do češtiny, a to velmi dobrým. To samé pak platí i o zbytku, tedy samotné knize.

Děj románu se odehrává za první světové války v nevelkém francouzském městečku nedaleko fronty, pro fanoušky vojenské historie blízko pověstného města V. Téměř s náturou bulvárního novináře nás autor provází místními středobody života, kterými jsou radnice, nemocnice, příbytky prokurátora nebo obchodnice s králičími kožkami, škola a samozřejmě několik málo náleven s jejich pravidly a stálými hosty.

Claudel mistrně popisuje všední dny bezvýznamných i „významných“ obyvatel městečka, jejich zaneprázdněnost či vyprázdněnost, jak je komu libo, a žabomyší spory, kterých je v každém městečku dostatek.

Vypravěč přitom místní společnost rozděluje do vrstev téměř tak neprostupných, jako je kastovní systém v Indii. Na vrcholu stojí „nedotknutelní“, soudce, prokurátor a částečně starosta. Pod nimi střední vrstva, lékař, učitel, hostinský a snad i sám vypravěč, bývalý policista. A úplně vespod bývalí rolníci přeškolení na dělníky v jediné továrně ve městě a ti, kterým život naložil více, než je společnost ochotná akceptovat.  K tomu je třeba pamatovat na všudypřítomné pozadí válečného konfliktu za humny. S válkou na doslech, a přece dost daleko na to, aby se s ní dalo docela dobře žít, protože se nám připomíná jen vzdáleným duněním děl a více či méně pravidelnými konvoji nového mužstva a materiálu směřujícího do bezedného chřtánu nehybné fronty. „Naše městečko válku slyšelo, ale doopravdy se jí neúčastnilo. S klidným svědomím lze dokonce říci, že z ní žilo“. Válka skutečně jako by byla pouhou kulisou, s kterou se městečko sžilo mnohem snadněji, než by se dalo čekat.

Jak už bylo naznačeno, nejedná se o válečný román v tradičním smyslu slova, jako spíše o psychologickou studii s kriminální zápletkou. Ta spočívá v mimořádné situaci, která by zaběhnuté koleje všedního života převrátila kdekoli. Jednoho rána je v polozamrzlém kanálu protínajícím místní zámecký park nalezeno všemi oblíbené desetileté zavražděné děvčátko.

Na „Šedých duších“ je zajímavé, že se obejdou bez jediné vtipné či veselé scény, jevu českému autorovi naprosto cizím. Obejdou se i bez jediné pozitivní postavy, s kterou by se čtenář mohl identifikovat. Nejblíže k ní má osoba vypravěče, vypravěče jakoby proti své vůli, jehož motivem k vyprávění má být snaha oživit mrtvé, oživit je vzpomínkami na společně prožité chvíle, postupně se jim vyprávěním blížit a přibližovat, až se mu to také s poslední stránkou podaří. Jakoby mimochodem však tato snaha zároveň vede k odhalení dalšího zločinu. Třebaže jsou jeho motivy sebepochopitelnější, ani vypravěč není tím, kým se zdál být…

Osobou vypravěče, vysloužilého zahořklého četníka, prostě obyčejného člověka, „člověka z davu“, autor zároveň poskytuje částečně alibi i jediným slabším stránkám knihy, totiž chvilkovému sklouzávání k patosu a přepjatým emocím. Síla knihy tkví totiž v něčem jiném. Je jí mistrné vykreslení pocitů samoty, beznaděje, zahořknutí a smrti, které nikoli překvapivě vedou jen k další samotě, beznaději, zahořknutí a …smrti. Mezitím se děj knihy pomalu posouvá, jako voda v onom polozamrzlém kanálu, čeřená scénami s mimořádnou vypovídací a symbolickou silou.  K nim patří například stať, v které „honorace“ dlící nad zákonem a pořádkem ve městě si v mrazivé noci objednává „Jako předkrm vepřové, pak dušená telecí játra, kuřecí ragů se zelím, mrkví, cibulí a klobásou, potom dušené vepřové nožičky, sýr a palačinku s jablky. A samozřejmě víno. To nejlepší. Bílé k předkrmu, potom červené“, zatímco jen tak mimochodem během této opulentní večeře mučí k smrti nebožáka, z kterého je třeba udělat pachatele, aby nepsaný řád a „spravedlnost“ byla zachována: „Připustit, že by někdo od nich mohl být vrah, by znamenalo připustit, že vrahy mohou být oni sami. Bylo by to jako přede všemi prohlásit, že ti, co se ušklíbají a shlížejí na nás ze závratné výšky, jako bychom byli slepičí trus, mají stejně prohnilou duši jako všichni lidé, že jsou jako všichni ostatní. A to by možná byl začátek konce, konce jejich světa. A tudíž je to nepřípustné.“

Román žije z brutality, s kterou se na sebe časově nesousledně vrší různé činy, události a náhody nenávratně měnící lidské osudy. Jejich hnacím motorem přitom není válka, třebaže kulisa války je pro autora důležitá. Z fronty tak skrze městečko proudí karavany raněných a zmrzačených, kteří v netečných obyvatelích probouzí přece jen jisté hnutí, tedy špatné svědomí z toho, že to špatné se děje jiným, zatímco oni zůstávají zdraví a v dostatku. Svou zlobu ovšem obrátí právě proti obětem, jak svědčí i tragický osud dvou dezertérů.

Na rozdíl od jiných autorů „válečné“ literatury tu Claudel příčinu a následek obrací naruby. Univerzální poselství zní, že ne válka v nás budí k životu skryté démony a povoluje stavidla morálce a uznávaným dogmatům, nýbrž že život každého z nás, ať v jakékoli době, se odehrává vlastně na pozadí války, ať je jakkoli blízko či daleko. Špatné svědomí z toho, že se máme dobře v okamžiku, kdy někdo jiný jinde trpí a nesmyslně se zabíjí je věčné a vlastně neměnné. A kdyby už náhodou nikdy žádné války nikde nebylo, tak se okolnosti mění jen ve zvýšeném vnímání skutečnosti, že právě my se máme ať oprávněně či neoprávněně lépe, než lidé lhostejno kde, třebas v Africe nebo Chánově.

Je to kniha černých myšlenek a tragických událostí. Těch je přitom na sílu intenzity prožitku až překvapivě málo. Intenzivním pocitem při četbě je totiž nutkání knihu přejmenovat. A to z duší šedých na duše černé. Jediným vysvětlením není někdy s oblibou citovaný výrok Jospehiny: „Darebáci nebo svatí, já nikdy neviděla ani jedny, ani druhé. Nic není úplně černý ani úplně bílý, převládá šeď. A to platí i pro lidi a jejich duše… Ty jsi šedá, mile šedá duše, tak jako my všichni…,“ nýbrž jednoduchý fakt, že někteří zemřou tak mladí a nevinní, že jejich symbolická „běloba“ stačí čerň těch, jimž je své dny dopřáno dožít do konce, přebarvit na výslednou „šeď“.

Máme-li se pokusit Claudela s někým srovnávat, poměrně příhodným se jeví Sándor Márai. Ten dokázal podobné drama rozehrát na mnohem menším formátu, a to dialogu dvou bývalých přátel během jednoho večera v románu Svíce dohořívají. Oba spojuje schopnost odměřené stylistické elegance se stejně odměřeným a chladným popisem osobních zkušeností, které lze stejně tak dobře nazvat životním moudrem. A podobným je i motiv pisatele, totiž na sklonku života právě psaním trochu ulevit bolestivým vzpomínkám a aktuální prázdnotě. Také Louis-Ferdinand Céline se svým realismem a tendencí ke vnímání toho horšího v nás může být srovnáním, ovšem jen velmi limitovaným. Claudel k témuž nepotřebuje žádné vulgarismy a i „klasický“ realismus je mu více než vzdálený. Kompozice Šedých duší je všechno jiné než příběh držící pohromadě lineární časovou přímkou, je spíše propletencem několika květin kvetoucích v různých částech sezóny.

Taková kompozice nakonec nabízí i možnost velmi netradičního shrnutí, totiž redukce obsahu knihy na tři vybrané citáty:

„Řekli byste, že člověk je kamínek na cestě, který celé dny leží na stejném místě, dokud do něho nekopne nějaký vandrák a bezdůvodně ho nevystřelí do vzduchu. A co zmůže kamínek?“„Upadl jsem. Pořád ještě padám. Žiju už jen v tom pádu. Navždycky.“„Nejbezpečnějším místem v těchto nejistých časech je hřbitov.“ Claudelovi se prostě podařil mistrný kousek: Čtenář nedočkavě otáčí stránkami, aniž by mu byl dopřán čas pomalu vše vstřebávat a připravit se na další várku. Jinými slovy se jedná o jeden z nejlépe napsaných deprimujících románů.

Philippe Claudel – Šedé duše. Z francouzštiny přeložila Zora Obstová. Praha – Litomyšl 2010.

194 str.

Babylon 12/XIX 11. října 2010