Může pravda létat? Pravda s velkým P ano, ovšem jenom jako velká Lež. Pravda se jmenoval ústřední sovětský deník – avšak v dějinách lidstva snad nebylo prolhanějších novin. A jméno prolhaného deníku neslo i mohutné pětimotorové letadlo Tupolev ANT-14, sloužící k propagandistickým účelům.

Ve třicátých letech v Sovětském svazu dokonce vznikla agitační letka pojmenovaná po spisovateli Maximu Gorkém, jednomu z průkopníků socialistického realismu. Na rozdíl od mnoha dalších představitelů uvedeného směru uměl psát, a byť s bolševiky sympatizoval, dovedl vůči nim zaujmout i kritický postoj. V roce 1921 dokonce kvůli odporu k represivním metodám nového režimu odjel do emigrace, posléze se však vrátil a stal se věrným (a trapným) sluhou masového vraha Stalina. Neváhal dokonce oslavovat pracovní tábory či přinejmenším zakrývat jejich pravý účel. O tom na Soloveckých ostrovech například napsal i následující řádky: „Dochází zde k procesu základní přeměny v psychice lidí anarchizovaných vlastní minulostí; sociálně nebezpeční se mění v sociálně užitečné, profesionální ‚rušitelé práva‘ – v kvalifikované dělníky a uvědomělé revolucionáře.“

Za objetí se Stalinem si vysloužil kupříkladu pěknou secesní vilu v Moskvě, přejmenování svého rodného města Nižnij Novgorod na Gorkij, velkého moskevského parku na Gorkého park i to, že po něm nesla jméno agitační letka. Vše už za jeho života. Ale ještě něco málo navíc – u příležitosti čtyřiceti let jeho spisovatelské dráhy po něm v zemi sovětů pojmenovali tehdy největší letadlo světa. V celostátní sbírce se na jeho stavbu vybraly miliony rublů.

Letectví plnilo v sovětském režimu nejen praktickou, avšak i významnou ideologicko-propagandistickou roli. Dobytí nebe sovětskou technikou mělo symbolizovat jednak přednosti nového zřízení nad západním kapitalismem, ale rovněž triumf pokrokového ateistického režimu nad náboženstvím, nad (údajnými) religiózními pověrami.

Výše zmíněným největším aeroplánem na zeměkouli a vlajkovým letounem Gorkého agitační letky byl osmimotorový Tupolev ANT-20 „Maxim Gorkij“, skutečný agitoplán, speciálně upravený pro účely agitace, mj. s mohutným reproduktorem, který měl vyvolávat efekt „hlasu z nebe“, a pokrývat tak území o rozloze přes deset čtverečních kilometrů. Tvůrci letadla dokonce počítali s tím, že bude na mraky promítat filmy nebo alespoň agitační hesla, avšak tento nápad narazil na jisté technické problémy. Možná by je v Tupolevově konstrukční kanceláři i vyřešili, ale 18. května 1935, po zhruba roce provozu, rudého agitačního ptakoještěra srazila k zemi doprovodná stíhačka, když se majestátně vznášel nad Moskvou. Učinila tak patrně nechtíc, ve snaze ještě vylepšit celkový dojem akrobatickými prvky, poněvadž onoho dne gigantického Tupoleva natáčel pro propagační účely kameraman z dalšího letadla. Pilot stíhačky ale vyšší akrobacii nezvládl a napálil to přímo do Maxima Gorkého.

Číslem dvě co do velikosti v Gorkého agitační letce byl jiný (v úvodu zmíněný a trošku starší) plod Tupolevovy konstrukční kanceláře, pětimotorový Tupolev ANT-14 „Pravda“. Původně měl sloužit jako dopravní letadlo, avšak Aeroflot tenkrát neměl pro tak mohutný stroj uplatnění. Poslali ho tedy agitovat a nazvali po onom rádoby pravdivém deníku. Letadlo jménem Pravda ovšem šířilo samé lži.

Sám Gorkij zemřel 18. června 1936, zhruba rok poté, co se jeho druhé já – dlouhé 33 metrů a nesené osmi motory a křídly o rozpětí 63 metrů – zřítilo k zemi. Z našeho světa údajně neodešel přirozenou smrtí, ale Stalinovým přičiněním. Andreje Tupoleva v roce 1937 zatkli na základě (smyšleného) obvinění ze sabotáže a příslušnosti ke kontrarevoluční organizaci. Avšak šéf NKVD Lavrentij Berija ho záhy „vytáhl“ do zvláštního oddělení gulagu, do speciální konstrukční kanceláře, kde mohl či spíše musel spolu s řadou dalších špičkových konstruktérů, semletých mašinerií stalinského teroru, pokračovat v práci. V roce 1940 si vyslechl rozsudek, trest v délce deseti let, podle jiných zdrojů dokonce patnácti. Podmínečně propuštěn byl v červenci 1941, až po přepadení Sovětského svazu Německem z června 1941, leč moskevská konstrukční kancelář se v důsledku války přesunula za Ural a na jejích vnitřních poměrech se mnoho nezměnilo. V těchto podmínkách Tupolev zkonstruoval střední bombardér Tupolev Tu-2, jeden z nejlepších válečných strojů ve své kategorii. I když, na frontu se pořádně dostal až v roce 1943, masivněji teprve roku 1944. I na tom mohl Stalin poznat, že represe vůči technické inteligenci trochu „přepískl“, neboť ho mohly stát vítězství ve válce. Tupolev, jeden z nejvýznamnějších nejen sovětských, ale vůbec světových leteckých konstruktérů dvacátého století, však plné rehabilitace dosáhl až po Stalinově smrti, roku 1955.

Nyní po sociálních sítích létají celé eskadry lživých Pravd. Fyzikálně nahlíženo titěrných, nicméně patrně účinnějších než popsaní agitační giganti třicátých let. Příběh některých osob s nimi spojených ale mimo jiné potvrzuje trvalou platnost prastaré poučky: Čiň čertu dobře, peklem se ti odmění.