Severní Korea hrozí světu svými raketami a atomovou bombou. Před nedávnem se v médiích objevily informace, že motory pro své rakety možná získala na Ukrajině, konkrétně se mělo jednat o výrobky tamní továrny Južmaš (ukrajinsky Pivdenmaš). Továrna i ukrajinská vláda popřely, že by s tím měly něco společného, leč samotná zpráva deníku The New York Times hovořila o tom, že šlo pravděpodobně o nějaký černý obchod, jenž se mohl realizovat i přes Rusko, neboť zmíněný podnik vyvážel rakety či jejich součásti právě i do Ruska, ostatně, tvořil klíčovou součást někdejšího sovětského vojensko-průmyslového komplexu.

Ať tak či onak, celá záležitost je každopádně mimořádně zajímavá, neboť odkazuje k tématu Ukrajiny coby potenciální jaderné velmoci, velmi ožehavé otázce první poloviny devadesátých let. A mnohé vypovídá i o čtvrtstoletí ukrajinské nezávislosti, o ukrajinské ekonomice a mezinárodní politice.

Třetí největší jaderná mocnost?

Zatímco v Československu i v dalších bývalých sovětských satelitech vyvolal rozpad Sovětského svazu radost a úlevu, západní státníci neskrývali velké obavy. Hrozilo totiž, že namísto jedné jaderné mocnosti vzniknou najednou čtyři – kromě Ruska též Ukrajina, Bělorusko a Kazachstán. Na ukrajinském území se v době rozpadu SSSR nacházely nejen velké zásoby jaderné munice, ale též strategické mezikontinentální rakety i základny strategických bombardérů. Ukrajina sice nebyla schopná jaderné střely samostatně odpálit, neboť nedisponovala příslušnými kódy, avšak na to nešlo spoléhat, zvláště když se na ukrajinském území nacházely významné komponenty sovětského raketového a jaderného průmyslu. V případě taktických bomb pak hrozilo, že je někdo použije v následných válkách v postsovětském prostoru nebo že skončí v rukou teroristů.

Ukrajina se však po rozpadu SSSR každopádně formálně stala třetí největší jadernou mocností světa, po USA a Rusku, její jaderný potenciál předčil francouzský, britský i čínský arzenál – byť celá věc měla řadu háčků, mimo jiné zmíněnou neznalost kódů pro odpálení strategických střel. Mamutí zájem na ukrajinské denuklearizaci mělo pochopitelně Rusko, ale též Západ dával ukrajinskému vedení jasně najevo, že lpění na jaderném statutu znamená mezinárodní izolaci.

Kolem ukrajinského jaderného arzenálu se však přece jen rozehrála složitá hra. Prezident Leonid Kravčuk například jeden čas prosazoval představu, že by rakety umístěné na ruském, ukrajinském, běloruském a kazachstánském území byly – dočasně, než se zlikvidují nebo přesunou do Ruska – pod společnou správou těchto zemí, že by bez dohody zmíněné postsovětské „jaderné čtyřky“ nešly odpálit. Kravčuk tak měl disponovat jakýmsi „antijaderným tlačítkem“, tedy schopností vetovat neboli zablokovat případné odpálení raket. Někteří představitelé nacionalistické pravice pak přímo naléhali na to, aby si Ukrajina uchovala statut jaderné mocnosti.

Tlak Západu na denuklearizaci byl drtivý, zvláště když držení jaderných zbraní Ukrajinou by torpédovalo smlouvu START 1 o omezení strategických jaderných zbraní, uzavřenou mezi USA a SSSR. Ukrajina podmiňovala denuklearizaci bezpečnostními zárukami velmocí, ale například německý ministr zahraničí Klaus Kinkel ji koncem roku 1993 kvůli tomu označil za „zlobivé dítě Evropy“. Ukrajina nakonec s vlastní denuklearizací definitivně souhlasila až na základě dohody z roku 1994 s Ruskem a Spojenými státy, k níž se později připojila Velká Británie. Uvedené tři země se zavázaly, že „nikdy nenapadnou Ukrajinu jadernými ani konvenčními zbraněmi ani jí nebudou hrozit agresí a budou bezpodmínečně uznávat a respektovat politickou nezávislost, suverenitu a teritoriální integritu Ukrajiny jakož i neporušitelnost jejích stávajících hranic a nebudou na Ukrajinu vyvíjet ekonomický nátlak“.

Kromě zmíněné mezinárodní garance, jež se v roce 2014 při ruské anexi Krymu ukázala být cárem papíru, ještě Ukrajina obdržela jistou finanční kompenzaci od USA. A postupně se zbavila i svých strategických bombardérů zděděných též ze sovětských dob (které mohou nést i raketové střely). Kromě jiných potíží zápasila i s nedostatkem finančních prostředků nutných k jejich provozování (vlastně s nedostatkem financí vůbec), a tak například několik Tu-160, v současné době nejtěžšího a největšího strategického bombardéru na světě, jímž se Vladimir Putin nedávno tolik chlubil v Sýrii, předala v roce 1998 Rusku výměnou za odpuštění části dluhu za ropu a zemní plyn. Kromě osmi Tu-160 se tak Ukrajina zbavila i tří Tu-95.

Část ukrajinských bombardovacích letadel byla ve špatném technickém stavu, část se ale dala provozovat. Což se týká hlavně bombardérů Tu-22M, které mimochodem Putin rovněž nedávno posílal nad Sýrii. Nějakou dobu sloužily i v ukrajinském letectvu, nakonec však byly – v rámci amerického programu zaměřeného na likvidaci někdejšího sovětského jaderného arzenálu – sešrotovány. Dnes Ukrajina žádné strategické bombardéry nemá. Kdyby ale Američané tehdy spíše pomohli Ukrajině s jejich provozem, mohlo mít Rusko větší zábrany k obsazování Krymu nebo uloupávání Donbasu.

Russia first?

Po bitvě je každý generálem a otázka jaderné výzbroje je samozřejmě velmi ožehavá. Navíc, za výrazem „Ukrajina“ či „Ukrajinci“ se zejména v devadesátých letech v souvislosti s armádou skrývají zpravidla nějaké postsovětské struktury, vyrostlé a vychované v SSSR, jejichž reakce těžko odhadnout a jejichž mentalitu těžko považovat za nějak prodemokratickou. To však úplně stejně platí i pro – Západem tehdy preferované – Rusko. Při vědomí všech obrovsky komplikovaných reálií si však přesto nelze nepoložit poněkud kacířskou (nebo možná až trochu fantasmagorickou) otázku, zda Ukrajina neměla trvat na statutu jaderné mocnosti. Co by ztratila, co by získala?

Představme si hypoteticky, že se Ukrajincům podařilo prolomit kódy a byli by tedy schopni svých 176 mezikontinentálních raket uvést do provozu a použít. A i kdyby ne, ukrajinské letectvo pořád disponovalo někdejšími sovětskými strategickými bombardéry, schopnými nést jadernou zbraň. A navíc, pokud se hlavním nepřítelem a cílem odstrašení po rozpadu SSSR stává sousední Rusko, vlastně ani není nezbytně nutné mít mezikontinentální střelu či strategický bombardér s dlouhým doletem.

Ukrajina se tak i reálně mohla etablovat coby jaderná mocnost. Tento statut by však rovněž zvýšil hodnotu držení moci v ukrajinském státu, a kdo ví, kdo by vlastně v této alternativní variantě nejnovější ukrajinské historie v Kyjevě vládnul.

Ukrajina by na druhou stranu musela čelit sankcím, které by ji důrazně nabádaly, aby se jaderného statutu vzdala. Nicméně, v této souvislosti lze trochu jízlivě poznamenat, že západní pomoc Ukrajině byla dosti omezená, stejně tak jako ochota otevírat pracovní trh zemí EU pro Ukrajince, čili dopady případných sankcí by již tak špatnou ekonomickou situaci asi příliš nezhoršily.

Můžeme též vzít v úvahu variantu, v níž by se Ukrajina zřekla téměř všeho svého jaderného arzenálu kromě několika málo hlavic a pár nosičů neboli že by si ponechala jakési odstrašující minimum (což ostatně ukrajinské vedení jeden čas zvažovalo). S odstupu se právě tato varianta jeví jako výhodná, byť by s sebou samozřejmě nesla i značná rizika pro mezinárodní bezpečnost, čili ji lze jen obtížně obhajovat. Ale za vlastní jaderné odzbrojení toho Ukrajina moc nedostala a nakonec se nemohla spolehnout ani na mezinárodní garance. Vlastní jaderný arzenál by ji před ruskou agresí ochránil patrně lépe než západní sliby.

Západ od rozpadu Sovětského svazu razil politiku „Russia first“. Mělo to svou logiku, neboť Rusko každopádně představovalo největší a nejmocnější nástupnický stát, který se nadto stal nástupcem SSSR i v právním smyslu. Západ pracoval s ideou, že pouze úspěšná demokratizace Ruska vnese do oblasti klid a povede k dobrým vztahům mezi Ruskem a Západem. Teoreticky jistě šlo o správnou myšlenku, leč v praxi totálně pohořela. Západ však nedokázal na vývoj v Rusku adekvátně reagovat, mimo jiné i zvýšenou pozorností věnovanou jiným bývalým sovětským republikám, zejména Ukrajině. Když se pak o ni (o vliv na ni) s Ruskem střetl, narazil též na obrovské slabiny ukrajinské politiky, ekonomiky i armády, které by sice případný zvýšený zájem v minulosti neodstranil, ale mohl je alespoň trochu vylepšit. Zkrátka a dobře, z odstupu se zdá, že Západ příliš dlouho vedl „studenou válku“ neboli že kladl zbytečně velký důraz na redukci sovětského vojenského (strategického) arsenálu v postsovětském prostoru, přičemž Sovětský svaz už dávno neexistoval a v daném teritoriu se začala projevovat nová (geo)politická štěpení.

Tajemný Južmaš alias Pivdenmaš

Ztráta jaderného statutu a zejména pozdější konflikt s Ruskem však pro Ukrajinu znamenaly a dosud znamenají rovněž velkou ekonomickou ránu. V sovětských dobách totiž na Ukrajině existoval rozvětvený strategický průmysl, který po rozpadu SSSR přirozeně dodával své výrobky do Ruska či participoval na řadě projektů s ruskými firmami.

Velká ukrajinská státní firma Pivdenmaš z města Dnipro (dříve Dnipropetrovsk), známější pod ruským označením Južmaš, což obojí vzniklo zkratkou z výrazu Jižní strojírenský závod, se však v posledních letech ocitla na pokraji krachu. Ukrajině tak ale hrozilo a hrozí, že vyklidí pozice v raketovém a kosmickém průmyslu, kde jí patřilo jedno z předních míst na světě.

Samozřejmě, hodně problematická zlatá éra Pivdenmaše či Južmaše spadá do sovětské epochy, kdy produkoval balistické rakety nesoucí jaderné hlavice či jejich významné komponenty. Kromě jiného též raketu R-36, v kódu NATO příznačně nazvanou SS-18 „Satan“. V sovětských časech byla Ukrajina centrem strategického průmyslu, 70 procent sovětských mezikontinentálních balistických raket vyrobili v Dnipropetrovsku (rusky Dněpropetrovsku). A mimochodem, v letech 1986–1992 závod řídil jistý Leonid Kučma, jenž z ředitelského fotelu přesedl do křesla premiérského a v roce 1994 byl zvolen ukrajinským prezidentem, přičemž nechvalně proslul autoritářskými metodami vlády.

Pád komunismu a rozpad sovětské říše znamenal velké omezení zbrojní produkce a Ukrajina se rovněž musela vzdát jaderné výzbroje zděděné po Sovětském svazu. V Pivdenmaši tak vyráběli třeba trolejbusy či traktory, nicméně podnik stejně držela nad vodou participace na ruském kosmickém programu. Například z obávaného „Satana“ se po jistých úpravách stala raketa Dněpr, vynášející na oběžnou dráhu komerční satelity. Rusko-ukrajinská spolupráce zahrnovala též rakety Zenit. Smrtelnou ránu jí však zasadil rusko-ukrajinský konflikt, v jehož důsledku se ekonomická spolupráce, včetně zbrojního i kosmického průmyslu, ukončila.

Důsledky by se daly přirovnat k zásahu Pivdenmaše jadernou střelou. Prezident Porošenko se sice snažil firmě pomoci a v březnu 2015 například oznámil dojednání kontraktu na dodávku jednak zbrojního vybavení, jednak trolejbusů pro město Dnipro, zejména ty ale někdejší mamutí továrnu, specializovanou především na rakety, z nouze patrně nevytáhnou. V létě 2015 se ekonomická situace podniku stala kritickou, i kvůli tomu, že politiky slibované státní zbrojní zakázky do té doby nepřišly. Dnes na tom není o mnoho lépe.

Speciální výroba též znamená výchovu a angažování početného množství velmi chytrých až geniálních mozků. Jejich nositelé se však v situaci ekonomické mizérie musí nějak živit a frustrace pak některé z nich může přivést do náruče teroristů nebo třeba severokorejských komunistů. A k pochopení tohoto děsivého ekonomicko-technického mechanismu postačí mozek zcela průměrný.

Ukrajinský raketový průmysl hodlal v minulých letech jednostrannou závislost na Rusku překonat, ale většina projektů s jinými zeměmi ustrnula či se vůbec nerealizovala. Podobným problémům však v posledních letech čelí řada ukrajinských průmyslových podniků. Většinou sídlí ve východní, průmyslové části země, a právě provázanost jejich produkce s Ruskem, kdy se často podílely na společných projektech s ruskými firmami a Rusko zároveň představovalo hlavního odběratele, vytvářela mezi Ruskem a východní Ukrajinou pevné pouto. Pouto velmi pragmatické, nikoliv ideologické nebo etnické, což se u nás i obecně na Západě dosti přehlíželo.

Rusko-ukrajinský konflikt zmíněné pouto přetrhává, ale těžko se z toho pouze radovat. Není ho totiž čím nahradit. Přitom rozsáhlejší spolupráce západních firem s ukrajinskými podniky, jistě v řadě ohledů problematická (třeba kvůli tamní korupční rakovině), by Ukrajině pomohla a Putinovým plánům uškodila mnohem více než společná vojenská cvičení zemí NATO poblíž ruských hranic. Ukrajině totiž může zajistit reálnou suverenitu především obnova a rozvíjení jejího leteckého, kosmického i zbrojního průmyslu, leč k tomu se Západ moc nemá, krom jiného též z toho důvodu, že by tak západním firmám vyrostla nebezpečná konkurence. Nicméně bez toho zůstane většina řečí o pomoci Ukrajině pouhým pokrytectvím a snahy o případné lepší vyzbrojení ukrajinské armády často jen prostředkem, jak nakrmit západní firmy na úkor ukrajinského státního rozpočtu, plněného příjmy z prodeje řepy, pletených košíků a vyšívaných košil.

„Jsem vděčný redakci listu New York Times za snahu upozornit svět na potenciál ukrajinského raketového a kosmického komplexu. Elegantní, i když nepříliš povedený způsob,“ okomentoval s hořkou ironií na Facebooku zprávy o „ukrajinské stopě“ v severokorejských raketách ukrajinský prezident Petro Porošenko. Ovšem nejde jen o kosmický průmysl. V této souvislosti nutno konkrétně zmínit i velkou leteckou továrnu Antonov, jež kooperovala při vývoji i výrobě s řadou ruských firem a pro niž Rusko představovalo hlavního odběratele.

Důsledky skutečnosti, že USA a Velká Británie nedokázaly Rusku zabránit v porušení Budapešťského memoranda, jímž tyto tři země garantovaly ukrajinské hranice a suverenitu ukrajinského státu výměnou za to, že se Kyjev zřekne ambicí na post jaderné mocnosti, pak mohou mít fatální dopady na celý mezinárodní systém. Neboť, jak v září 2014 konstatoval ukrajinský analytik a vojenský expert Myhajlo Samus v rozhovoru pro Lidové noviny: „Když si nějaká země za pár let řekne, že si svou územní integritu a suverenitu pojistí atomovou bombou, a mezinárodní společenství se ji pokusí odradit s tím, že se samo stane garantem, může tato země namítnout: podívejte se, jak to dopadlo s dohodou z Budapešti.“ Popřípadě – podívejte se, jak ten malý, byť šílený Kim pěkně cvičí se silákem Trumpem…

Na závěr je sice zapotřebí ještě jednou sebekriticky zopakovat, že po bitvě je každý generálem, dlouhodobou západní politiku vůči Ukrajině a jejímu vojensko-technologickému potenciálu však nutno i tak s odstupem hodnotit jako přinejlepším krátkozrakou.