„Nejde jen o nekonečné neštěstí Čečenů, ale i o nás, o Rusy, a o vás, prosperující, ale zaslepené zápaďany. Barbarství bez zákonů a víry je rakovinou, jejíž metastázy – korupce, svévole, brutalita – bují v Moskvě, Sankt Petěrburgu a za zavřenými dveřmi nebohé ruské provincie. Má země není jen tak nějakou banánovou diktaturou, je stálým členem Rady bezpečnosti, druhou termonukleární mocností, gigantickým obchodníkem se zbraněmi a famózním producentem zemního plynu a ropy. Pánové z Kremlu disponují neslýchanou ničivou mocí, kterou použijí bez skrupulí a zábran. Čečna je jen odrazovým můstkem. Klony KGB vybavují neomezenou mocí vládnoucí skupinu složenou ze superpolicajtů a prospěchářů. Prodlužuje se seznam zakázaných nevládních organizací, zatčených odpůrců režimu a těch, kteří byli pro svou přílišnou zvědavost exemplárně zabiti.“
Anna Politkovská v roce 2006, Ruský deník (nakladatelství Jota)

Kissingerova strana

Člen Ruské akademie věd a někdejší ministr zahraničí USA Henry Kissinger se má odebrat tam, kam se před ním odebrala ruská válečná loď. Vzkázal mu to Oleksij Arestovyč, poradce ukrajinského prezidenta Zelenského. Kissinger se bojí, že se Rusko odcizí Evropě a spojí se s někým jiným, a nechce novou studenou válku. Jak však praví klasik: všechno je jinak.

Ukrajina by se měla vzdát území ve snaze najít mírovou dohodu. Pokud nezačnou jednání, dojde k otřesům, prohlásil na Světovém ekonomickém fóru v Davosu Kissinger: „Obě strany by měly být připraveny k mírovým rozhovorům během příštích dvou měsíců. Ukrajina měla být mostem mezi Evropou a Ruskem, ale nyní, když se vztahy přetvářejí, můžeme vstoupit do prostoru, kde se překreslí dělící čára a Rusko bude zcela izolováno. Čelíme situaci, kdy se může Rusko Evropě zcela odcizit a hledat trvalé spojenectví jinde. To může vést k diplomatické distanci podobné studené válce, která nás vrátí o desítky let zpět. Měli bychom usilovat o dlouhodobý mír.“

„Jděte do prdele s takovými návrhy. Debilní zmrdi. Handlovat s územím Ukrajiny. To jste se kurva zbláznili? Naše děti umírají, vojáci zastavují střepiny vlastními těly, a oni nám říkají, že máme obětovat své území. To se nikdy nestane,“ sdělil Arestovyč v reakci na Kissingera. Prezident Zelenskyj v této souvislosti hovořil o mnichovanství. Podle hlavního ukrajinského vyjednavače Mychajla Podoljaka by byl Kissinger ochoten postoupit Rusku i Polsko a Litvu.

Ukrajinská reakce byla obsahově ostrá, ale spíš unavená, až rezignovaně vyslovená. Nemělo to tu jadrnost, kterou by si ona neotřelá diplomatická mluva zasloužila. Představitelé této země čelí neobvyklému psychickému náporu a jsou zjevně unaveni – nejen válkou samou, ale i všemi chytráky, kteří jim z bezpečí radí, co mají dělat a pro co všechno se mají rozkrájet. Kissinger není sám, kdo takto tlačí na svět, aby obětoval Ukrajinu, šlo jen o poslední kapku.

Henry Kissinger je chytrý a zkušený politik, nelze se tedy domnívat, že by nebyl obeznámen se všemi skutečnostmi a souvislostmi, které se týkají mezinárodních vztahů v regionu, ruské vnitřní politiky i ruské agrese proti Ukrajině. Řekl například, že „Ukrajina měla být mostem mezi Evropou a Ruskem, ale nyní, když se vztahy přetvářejí, můžeme vstoupit do prostoru, kde se překreslí dělící čára a Rusko bude zcela izolováno.“ Pomineme-li utopickou přemosťovací teorii, je to přeci Rusko, kdo tento „most“ ničí, kdo „překresluje dělící čáru“. Jenže na něj se Kissinger neobrací, vyčítá Západu, že nechce donutit Ukrajinu, aby část onoho mostu darovala agresorovi. Rusko by tak bylo bezesporu Evropě blíže. Pokud by totiž Američané i Evropané donutili Ukrajinu k rezignaci na část jejího území, přiblížili by se Rusku, jeho metodám a „hodnotám“, sprinterským tempem.

Silným argumentem ovšem je, že Rusko bude izolováno a Evropa tak již nebude mezi jeho spojenci. Asi by tak mohla být ohrožena jakás takás (budoucí) geopolitická stabilita. Rezonuje tu ovšem stejná otázka jako za Stalina: chce být Západ mírovým spojencem totalitního režimu, který má agresívní rozpínavost v genech? Rusko navíc hledá trvalé spojenectví jinde než na Západě prakticky neustále, protože se samo, změnou vlastní politiky v posledních dvaceti letech, demokratickým zemím odcizilo. Z Ruska se postupně stal totalitní stát se silnými fašistickými prvky. Otázka by tedy mohla znít i takto: Jak jinak než spojenectvím s Ruskem geopolitickou stabilitu zajistit? Ani na to se Kissinger neptá, jednoduše proto, že stojí na straně ruského prezidenta.

Vznik ruského fašismu po roce 2000

V Rusku se po roce 2000, s nástupem Putina do prezidentského úřadu, zrodil nový druh politiky, známý pod přízviskem „řízená demokracie“. K autorství této politické technologie se hlásil Vladislav Surkov, tajemník Jelcinova šéfa štábu a specialista na PR. Surkov i od Putina dostával nové a nové funkce. „Řízená demokracie“ se díky němu vyvinula v „suverénní demokracii“. Rusko je podle ní svou suverenitou nadřazeno nad ostatní postsovětské země a žádný neruský národ někdejšího Sovětského svazu není schopný mít vlastní stát. Putin se postupně propracoval k témuž „poznání“, z něhož vychází i jeho názor, že Ukrajina je přirozenou součástí Ruska a Ukrajinci jsou Rusové, kteří hovoří ruským nářečím.

Od počátku Surkovovu ideologii přivítali extrémističtí nacionalisté, například fašista Alexandr Dugin, který „suverénní demokracii“ chápal jako permanentní stav a politiku věčnosti, v níž není důležitá pravda, fakta a demokratické hodnoty, ale ruský duch, který udržuje víra v Boha, mýty a legendy, a především silná spjatost s minulostí respektive s „hrdinskými činy“ ruské i sovětské historie). Každému pokusu učinit z Ruska reálnou demokracii, se podle Dugina zabrání s odvoláním na suverenitu. Surkov se později často odvolával právě na Duginovy teorie a prohlášení.

V roce 2013 Ruská federace navrhla alternativu k evropské integraci a nazvala ji Eurasie: impérium pro Rusko, národní státy pro všechny ostatní. Tuto myšlenku razili ruští fašističtí intelektuálové. Všichni hlavní eurasianisté období po roce 2010 – Alexandr Dugin, Alexandr Prochanov i Sergej Glazev – oživovali či adaptovali nacistické myšlenky pro ruské potřeby.

Krvavá oběť Božích nepřátel

Po rozpadu Sovětského svazu Dugin cestoval po Evropě a hledal spojence. Našel je v krajní pravici, které Rusko posléze začalo finančně přispívat. V duchu svého pohledu, že „Západ je místem, kam dopadl Lucifer“, viděl za vším Židy. Vyznával aktualizované varianty starých nacistických myšlenek. Dugin tehdy publikoval pod pseudonymem Sievers – tím byl míněn německý nacista Wolfram Sievers, odsouzený roku 1947 za válečné zločiny, o němž se vědělo, že sbírá kosti zavražděných Židů. V roce 2005 Dugin založil státem podporované mládežnické hnutí, jehož členové vyzývali k rozpadu a rusifikaci Ukrajiny. V roce 2009 předpověděl „bitvu o Krym a východní Ukrajinu“. Existenci Ukrajiny považoval za „nesmírné nebezpečí pro celou Eurasii“.

Putin se ideologicky navázal i na ruského fašistického teoretika 20. století Ivana Iljina. Ten byl toho názoru, že Rusové mají přijmout křesťanskou víru ve verzi, jež vyžaduje krvavou oběť Božích nepřátel. Hluboký dojem na něj vedle Mussoliniho udělal i Hitler, který podle něj „má nesmírné zásluhy o Evropu“. Iljin též souhlasně konstatoval, že Hitlerův antisemitismus je odvozen z ideologie ruských bílých, a litoval, že Evropa nacionálně-socialistické hnutí nechápe: „Nacismus, toť především duch, na němž se Rusové musejí podílet.“ (Iljin žil v Itálii a poté i v Německu.) Iljinův fašismus vycházel z nacionalistického kolektivismu, jak to sám shrnul v této větě: „Zlo začíná tam, kde začíná osoba.“

Putin už v roce 2006 citoval Iljina v pravidelných prezidentských proslovech před Federálním shromážděním; tyto významné projevy si psal sám. Po roce 2010 využil Iljinovy ideologie k vysvětlení, „proč Rusko musí podkopat Evropskou unii a zaútočit na Ukrajinu.“ Když Putin hledal východisko z dilematu, před něž svou zemi postavil, začal čerpat ze tří navzájem se proplétajících proudů ruského fašismu: Iljinova křesťanského totalitarismu, Gumiljova eurasianismu, a Duginova eurasijského nacismu. (Předchozí odstavce pod mezititulkem „Vznik ruského fašismu po roce 2000„ jsou informace a citace z knihy historika Timothy Snydera „Cesta k nesvobodě“, kterou napsal už v roce 2018. U nás vyšla o rok později.)

Změna názoru

Vzhledem ke Kissingerově současné demagogii je důležitá informace, že fašistické ideje vpadly do ruské veřejné sféry během snahy Obamovy administrativy o „reset“ vztahů s Ruskem. Změna orientace Ruska nijak nesouvisela s jakýmkoli nepřátelským zásahem zvenčí. Putin dnes naplňuje tyto fašistické teorie v praxi, zřejmě i proto tvrdí, že Ukrajina je nacistická, aby odvrátil pozornost od vlastní politiky.

Ale o tom snad někdejší ministr zahraničí USA ví, pochybuji, že by nebyl se situací v Rusku coby člen Ruské akademie věd obeznámen. Navíc poté, co Rusko zabralo Krym, Kissinger odsoudil Putinovo jednání a vyzval jej, aby uznal suverenitu Ukrajiny. Zbývá tedy otázka: Co jej přimělo, aby změnil názor?