V posledních dnech starého světa, jinými slovy v posledních dnech před tím, než v Evropě vypukl průšvih s pracovním názvem covid-19, jsem napsala sloupek pro přílohu Respektu, která nevyšla. Možná, že jednou vyjde, možná ne, každopádně můj sloupek (takový je osud sloupků) bude tou dobou nepoužitelný. Tím spíš, že od poloviny února nás nedělí jen pár měsíců, ale několik světelných let.

Ale dala jsem si s tím sloupkem dost práce (jistě neúměrně k výsledku) a něco ve mně se zdráhá ten kousek textu jen tak zahodit. Mým záměrem bylo pojmenovat tendenci, která se teprve rodila. Myšlenky se sbíhaly z několika různých stran a bylo těžké je převést na společného jmenovatele a ještě na tak malém prostoru.

Jak se mi to nakonec povedlo, posoudíte sami, já byla celkem spokojená. V Respektu ale s přijetím váhali. Sloupek jim připadal příliš radikální. Inu, byla to jiná doba.

A sloupek s názvem Klacek v kolech a nová logika v jistém smyslu opravdu radikální byl. Byla to reakce na dlouhotrvající vleklou krizi, kterou jsem ve Francii sledovala z první řady, nerozplizlou mlhou babišovských médií. Krizi, která vyvrcholila hnutím Žlutých vest, rekordně dlouhými stávkami, pálením veřejného majetku, rozbíjením bank a dalšími výbuchy hněvu a frustrace té části společnosti, která – nejen ve Francii – nebyla přizvána ke globální hostině, ale přesto za ni platí účty v podobě zničeného životního prostředí, stoupajících životních nákladů, klesajících mezd a nezaměstnanosti.

Věta typu „propagace neregulovaného kapitalismu je destruktivní nejen pro většinu lidské populace, ale také pro život na Zemi“, se zdála mým bývalým kolegům v Respektu příliš silná. A přitom stačilo pár týdnů „nouzového stavu“, aby se evidentní pravda toho tvrzení stala zřejmou. Díky novému viru se ideologie zisku za každou cenu vyjevila taková, jaká je – totiž v přímém rozporu se životem.

Dát přednost životu před možnou smrtí svých blízkých najednou znamená sebe i svou zemi ekonomicky zničit.  V Evropě si to nikdo tak otevřeně netroufá říci, ale ve Spojených státech zazněly a zaznívají i z nejvyšších politických postů hlasy, které starší občany přímo vyzývají k sebeobětování ve jménu hospodářské prosperity jejich vnoučat. Jak tato hospodářská prosperita vypadá, dobře víme. Jet dál, jako by se nic nedělo. Dál plundrovat planetu. Dál žít a pracovat způsobem, který většině lidí nepřináší potěšení ani užitek a umožňuje jim sotva přežívat ze dne na den, zatímco většina peněz padá do bezedných kapes globálních babišů.

Psáno v polovině února 2020:

„Stávky, stávky. O co jim vlastně jde? Strčit klacek do kola rozjetého mechanismu, a pokud vykolejí, tím lépe. Teprve po několika letech života ve Francii mi došlo, co Greta Thurnberg viděla hned: Je třeba narušit systém. Protože dokud všechno šlape jako po drátkách, nic se nezmění.

Vlaky ve Francii už jezdí normálně, ale občanská mobilizace proti Macronově důchodové reformě trvá přes dva měsíce. A kromě pravidelných čtvrtečních demonstrací (tento týden už proběhne desátá) je skoro na každý den tady v Lyonu ohlášena nějaká akce. Třeba tento týden v pondělí se sešli nespokojení archeologové, zatímco v pátek a v sobotu se do ulic chystají zdravotníci. Nejde samozřejmě zdaleka jen o důchody, stejně jako v hnutí Žlutých vest nešlo o zdražení pohonných hmot.

Je toho ohromný balík, proti čemu dnes lidé ve Francii protestují, na obou pólech politického spektra. A za všemi jednotlivými výhradami lze rozeznat společnou touhu po návratu lidské důstojnosti, ať si ji představujeme jakkoli, a po smyslu, který pramení z pocitu, že jedinec je plnohodnotnou součástí většího společenství. Touhu po hluboké transformaci společnosti, kterou nemůže na delší dobu ukojit žádný populista, ať by sliboval cokoli.

Je pravda, že ve Francii se stávkovalo a protestovalo vždycky. Ale v posledním roce nebo dvou se tu objevil nový prvek. Čerstvá urgence, nebo síla, kterou si možná ani všichni protestující plně neuvědomují. S masovým nárůstem ekologického aktivismu a s tím, jak se stále přesněji daří definovat ekologické problémy a jejich řešení, se totiž ve veřejné debatě formuluje poznání, že zápas za záchranu planety a zápas za spravedlivější lidskou společnost od sebe nelze oddělit. Že propagace neregulovaného kapitalismu je destruktivní nejen pro většinu lidské populace, ale také pro život na Zemi. A už to netvrdí jen vizionářští filosofové jako byl André Gorz nebo současný Pierre Charbonnier, ale mnohem mainstreamovější osobnosti, třeba šéf nejsilnější francouzské odborové organizace CGT nebo populární zpěvačka Angèle.

Spojení sil, sjednocení zápasu, to je žhavé téma dneška.

Ekologové přitom Žlutým vestám nebo železničářům mohou dodat to, co jim při vší odhodlanosti chybí: pozitivní vizi budoucnosti. Alternativu k  postoji, který vypočítává jen to, co nechce (ztrátu výhod), ale nevykročí ani v představě za rámec společnosti, ve které jsme všichni jen lépe či hůře placenými zaměstnanci, důchodci, nezaměstnanými, případně dlužníky.

Strkat klacek do kol nestačí, o tom nás před třiceti lety poučila i naše vlastní sametová revoluce. Je třeba na druhé straně už něco budovat, zkoušet to nové. A to nové musí být dnes opravdu nové, z historie se nelze poučit. Klimatickou krizi žijeme poprvé.

Padlo tu jméno André Gorz. Myšlenky tohoto francouzského filosofa česko-rakouského původu jsou  pravou pokladnicí pro ty, kdo se snaží v dnešní tranzitní, konfliktní a zmatečné době zorientovat a najít pro sebe nějaký smysl. „Protože je nemožné transformovat naši společnost revolucí, na to se stala příliš složitou,“ napsal Gorz, „spočívá řešení ve vytváření stále rozsáhlejšího prostoru, ve kterém se může rozvíjet jiná logika života, založená na spolupráci a podporování neobchodní výměny hodnot.“

Takové prostory jsou a je jich čím dál tím více. V posledních letech v Lyonu vyskakují z ekologického podhoubí jako po dešti. Třeba naše místní MJC – Dům mládeže a kultury – původně centrum volnočasových aktivit pro děti a mládež, které se ale v posledních letech stalo skutečnou křižovatkou „neobchodních výměn“ v naší čtvrti. Asociace spočívající velkou vahou na práci dobrovolníků nabízí neuvěřitelné bohatství aktivit, od klasických kurzů, přes společné výlety, dílny (opravářská dílna, šití, pletení, vaření, vyrábění), přes nejrůznější přednášky a debaty, vypravěčské a taneční večery, společné uklízení veřejných prostor, kompostování a zahradničení až po hromadné nákupy potravin přímo od výrobců a pěstitelů. Anebo nové kooperativní obchody, ve kterých nestačí, že zboží je bio, ale kde se spotřebitelé ve svém volném čase a ze svých peněz podílejí i na provozu. Nebo jídelny, kde si hosté společně uvaří. Nebo záchranné sítě sousedů, kteří si navzájem pomáhají. Tahle exploze nápadů je částečně inspirována novými technologiemi, avšak prostory, kde se „výměny“ odehrávají, nejsou virtuální. Jedná se o skutečná místa, kde si můžete na vlastní kůži vyzkoušet, zda a jak lze fungovat jinak než tržně.  A zažít pocit uspokojení a smysluplnosti, které s sebou takové fungování nese.“

O tři měsíce později mohu jen dodat, že zatímco krámy, továrny, školy a bary byly zavřené, prostor nové, neobchodní logiky života se s pomocí covidu-19 mohl nečekaně rozšířit a rozvinout.

Záleží asi na každém z nás, jak se v něm dokážeme zabydlet.