Na slovensko-maďarské spory si Češi již zvykli pohlížet s úšklebkem. Mají pocit, že se jich to příliš netýká a cítí též jistou kulturní povýšenost: podobné konflikty považují za projev zaostalé nacionalistické omezenosti, z níž už dávno vyrostli. I dnes ale stačí, aby se hlasitěji ozval Berndt Posselt, a kosmopolitismus vyspělých Čechů je najednou ten tam.

Avšak Berndt Posselt už zkrotl, z bavorského huňáče se nyní stala spíše myška, neboť nároky sudetských Němců jsou po česko-německé deklaraci i vstupu České republiky do EU zdá se definitivně odsunuty na slepou kolej.

Znamená to však, že se do neškodné myšky proměnil i omezený český nacionalismus? Sotva, spíše není zrovna vidět, respektive se projevuje především ve vztahu k Romům. Moderní Čech je tedy pyšný na to, že je přizpůsobivý, myslí si, že nezneužívá sociální dávky, zametá chodník, topí (ruským) plynem, třídí odpad a používá prezervativ. Poslušnost a hygiena, to jsou dva z nejhlavnějších znaků národa, který byl před sto lety oprávněně hrdý na svou muzikálnost (v níž ho Romové dávno předčili), na pracovitost (v té ho zase válcují Vietnamci) a na manuální zručnost (ve které nás začínají dohánět Poláci).

Pro název svého státu Češi používají hermafroditní pojem „Česko“. V angličtině je loď ženského rodu, byť by jinak jako formálně neživotná věc patřila do rodu středního. Ale loď, alespoň pro Angličana, rozhodně není neživotná. Ona je prostě žena – she. Mnohá jména zemí a států jsou též ženského rodu, ale čeština má často tendenci převádět je do rodu středního; země, vlast – Polska, Espaňa, Rossija – je pak v češtině nějaké to „to“: Polsko, Španělsko, Rusko. Lze však nějaké to „to“ milovat, lze mu věrně, rytířsky sloužit bez očekávání nějaké hmotné výslužky? Lze, ale trochu hůř. Ale neobracíme zde kauzalitu? Je snad sám jazyk příčinou našich potíží? Těžko, spíše jen trpně prozrazuje jakousi vadu či vrozenou chorobu. První československá republika byla prostě Republika, první česká republika je – Česko.

První československá republika byla státem mnohonárodním, postaveným však na softimperiální myšlence čechoslovakismu. Její autor, Tomáš Garrigue Masaryk, k němu měl nicméně blízko svými kořeny, neboť byl po matce Němec, po otci Slovák, a pro jižní Moravu, kde se narodil, byly až do konce habsburské monarchie spádovými městy Brno a hlavně Vídeň, nikoliv Praha. „Já jsem věděl, že se ve Vídni profesorem tak hned nestanu; šlo by tedy o to, jít snad do Černovic na univerzitu [dnes na Ukrajině, pozn. red.], nebo do Německa,“ vzpomínal pak Masaryk v Hovorech s TGM. „Ale v té době,“ pokračoval ve vyprávění Karlu Čapkovi, „se zřizovala česká universita v Praze, dostal jsem pozvání, abych šel do Prahy. Nu, šel jsem. Rád? Jaksi nerad. Měl jsem jisté obavy ze své češtiny a bál jsem se tehdejších českých poměrů literárních a filosofických. Prahy jsem neznal; do té doby jsem se v ní jen cestou zastavil. Jednou, když jsem vezl svého žáka Schlessingera z Mariánských Lázní; šel jsem se podívat do divadla, do Arény, tam dávali hloupou frašku; zašel jsem do kavárny, tam jsem pozoroval podivnou prostituci. Tož nedobrý dojem.“ Tak „tatíček TGM“ vzpomíná na přelom sedmdesátých a osmdesátých let devatenáctého století – a dnešnímu člověku z toho musí mrazit, neboť jako kdyby hovořil o Praze naší současnosti.

Československo sice bylo hlavně výtvorem mocenské konstelace vzniklé v důsledku první světové války, ovšem konstelace by sama o sobě něco takového nevytvořila. Pravým otcem-zakladatelem byl T. G. Masaryk, který spojil praktickou politickou dovednost s odvahou a politickým vizionářstvím. Tedy s vlastnostmi, jimiž obyčejní „pražští“ Češi před válkou, během ní a ani po ní zpravidla nedisponovali. Na připojení Slovenska (i s velkou maďarskou menšinou) by se asi nevzmohli, nicméně když už se tak stalo, přivítali to, a na Slováky pak pohlíželi svrchu. Nikoli však způsobem, jako Masaryk, který na Slovensku ještě před válkou střílel medvědy a v Hovorech se snažil ukovat pevné pokrevní pouto mezi oběma národy v podstatě biblickým obrazem, když vzpomínal na Milana Rastislava Štefánika slovy: „Štefánik byl hodně sentimentální, tituloval mě ‚oteckem‘ a pořád by mě byl hladil a líbal; ale já se k němu tak blízko nedostal, bránil tomu rozdíl věku. Znal jsem ho už jako študenta z Prahy; vzpomínám si jak jednou v zimě ke mně přišel celý zkřehlý – neměl zimníku, tož jsem mu dal svůj a ještě jsem mu jej musel dát přešít, protože mu byl velký.“

Těžko říci, jak to jde dohromady s informací, že po telefonické zprávě o Štefánikově smrti při leteckém neštěstí prý „otecko“ Masaryk chvíli mlčel, a pak pronesl: „To je dobře.“ Ale tak jako tak, když slovenští študenti dospěli, jaký div, že toužili přešitý český zimník – české poručnictví – ze sebe shodit, že se chtěli sebeurčit podobně jako Češi.

Po druhé světové válce se Češi zbavili Němců, Slováci (a s nimi i slovenští Maďaři) je definitivně opustili po pádu komunismu. Čechům zbyla kocovina. A Česko. Česko je vlastně takovým „zbytkovým Československem“, sami Češi nevědí, co si s ním počít, jakou identitu mu dát. Zbyl jim vlastně jen jazyk, který neustále mrší, pivo, jehož výroba je stejně v rukou nadnárodních koncernů, a fotbal, s nímž to jde od deseti k pěti.

Vizionář Masaryk měl s československým státem daleko větší ambice: „Já jsem viděl v politice nástroj, cíl mně byl náboženský a mravní. Ani dnes neříkám, že by stát byl splněním našeho kulturního poslání: musíme přispívat k budování Civitas Dei.“ Dnešní Češi by za tato slova svého „tatíčka“ ukřičeli jako klerikála. S mnohými svými názory by dopadl asi podobně jako v době hilsneriády, kdy na něho útočili antisemitští čeští studenti (antisemitismus tehdy představoval v české společnosti jakýsi mainstream) a dle Radikálních listů se Masaryk bojem proti pověře o rituální vraždě „odchýlil svým duševním pochodem příliš makavě od logického a zdravého myšlení českého člověka“.

Masarykova žena Charlotta shrnula v roce 1916, v dopise tehdy vězněné dceři Alici, své celoživotní dojmy z Čechů slovy: „Viděla jsem vždy mnohé praktické schopnosti, ustálené dobrou, praktickou tradicí. … Co mi zde vždy nejvíce chybělo, byla schopnost nábožensky myslit. To jsem takřka vůbec nenacházela. Nábožensky cítit, to ano – nábožensky myslit ne…“

Dnes, skoro po sto letech, lze stále obtížněji spatřit i ty „praktické schopnosti, ustálené dobrou, praktickou tradicí“. Češi jsou tak na tom vlastně hůř než v devatenáctém století, bez ohledu na – s onou dobou nesrovnatelnou – výši tzv. životní úrovně. Po pádu komunismu prostým opičením přejali západní zvyky (najmě stravovací a spotřební) a šaty, jinak nic. Až hrůza pomyslit, co bude dál.

Josef Mlejnek jr.

Babylon 1/XIX, 7. října 2009