Už jako školou povinní kluci, jejichž první souvislejší dětská vzpomínka byly ruské tanky v ulicích Prahy, jsme čmárali na zdi rudé hvězdy, udělali jsme k nim rovnítko a za ním jsme přičinili hákenkrajc. Třicet pět let po pádu komunismu k tomu dospěla i reprezentace této po druhé světové válce zotročené země, která má dodnes za to, že byla v roce 1945 rudými osvobozena. Dostrkala ji k tomu občanská iniciativa léta neúnavně oživovaná někdejším studentským vůdcem z listopadu 89 Martinem Mejstříkem.

Parlament přijal a prezident podepsal novelu paragrafu 403, podle něhož je trestné zakládat, podporovat a propagovat hnutí, které prokazatelně směřuje k potlačení práv a svobod člověka nebo hlásá rasovou, etnickou, národnostní, náboženskou či třídní zášť, přičemž se zde nově explicitně uvádí nacismus a komunismus jako dva příklady výše uvedeného. Bingo.

Řada lidí má ovšem za to, že to je jen gesto, které nic neřeší ─ komunisté se přejmenují a pojedou dál. To je ale právě mj. ukázka toho, že řada lidí mentálně stále dlí v normalizaci: já bolševikům podepíšu, že okupace je bratrská pomoc, z toho se přece nestřílí, stejně si budu dělat a myslet svý. Jenže ono se z toho právě střílí. Úpis ďáblovi je první krok ke zničení vlastní identity, od kterého se odvíjí všechno ostatní.

A střílí se z toho dodnes. Po celé zemi jsou stále pomníky a desky s rudými hvězdami coby patníky ruského imperialismu a znamení zotročení českého národa, kultury, dějin, tradic bolševiky ─ rozbití staleté sociální a ekonomické struktury po generace vytvářené našimi předky.

Celá věc má několik rovin. Komunisté samozřejmě budou – podobně jako neonacisté ─ fungovat dál pod jinou hlavičkou. To ale neznamená, že by je ta novela nijak nezasáhla, naopak. Symboly, odkazy, srazy, pochody, prapory, slavnostní shromáždění, připomínání si „hrdinné“ minulosti, kult rudých a hnědých svatých, celé to vnější divadlo, které bylo organickou součástí všech totalitních hnutí, jsou pro existenci a fungování politického extremismu podstatné.

Novela je ale především určena nám, většinové společnosti, která má dosud sklon komunismus (na rozdíl od nacismu) bagatelizovat jako byť sice pervertovanou ale součást naší národní historie, aniž bychom brali v potaz zločinnou podstatu tohoto hnutí s celosvětovými ambicemi, které má celkově na svědomí násobně víc zmařených lidských životů než nacismus.

Na prvním místě by měla stát úcta a respekt k statisícům našich spoluobčanů, kteří byli komunistickým režimem postiženi. Rudá hvězda volně se producírující ve veřejném prostoru je znevážení jejich památky podobně jako hákenkrájc pro oběti nacismu. Je z naší strany perverzní a zločinné, že něco takového připouštíme. Znevažujeme odkaz těch, kteří bojovali za svobodné Československo a byli pak komunisty popravováni, zavíráni, vyštváni ze země, za kterou nasazovali své životy.

Za všechny vzpomínka plukovníka v záloze Jana Demčíka, který jako desetitisíce dalších čs. vlastenců uprchl z Podkarpatské Rusi po její okupaci Hortyhovským Maďarskem (s požehnáním a na popud Hitlera). V SSSR, kam odešli v naději, že se zapojí do protinacistického odboje, byli pozatýkáni NKVD a umístěni do věznic:

V holé betonové kobce, se tísnilo tolik lidí, že se večer jen stěží poskládali na holou betonovou podlahu. Všichni museli ležet jen na boku, nalepeni jeden na druhého jako sardinky, a když se chtěl někdo obrátit musela se obrátit celá řada. Všichni jsme měli boky od ležení na tvrdé podlaze otlačené až do modra. Bolestí se někdy nedalo ani spát. Duše nám rozdíralo lítost. Co nás to napadalo utíkat do Ruska! V maďarském kriminále nám rozhodně nemohlo být hůř. Maďaři přitom měli důvod nás zavřít a týrat, neboť jsme byli jejich odpůrci, nenáviděli jsme je jako okupanty a utlačovatele. Ale tihle Rusáci, čert je vem! Co jsme udělali, že s námi zacházejí jako s dobytkem? I s dobytkem snad zacházejí líp. Jediné naše provinění je, že jsme je milovali bratrskou slovanskou láskou. Byl to osudový omyl.

Po několika měsících a dlouhé hodiny trvajících výsleších, při kterých čekisté často používali bití, byli v nepřítomnosti odsouzeni za „ilegální přechod hranic“ k mnoha letům nucených prací. Čekisté je zmučené nahnali do dobytčáků a transportovali na Sibiř ─ týdny trávili v uzavřených vagonech při nedostatku vody a jídla, které jim házeli na podlahu zaneřáděnou výkaly, v hrozném smradu, špíně, lehce oblečení v mrazu polárních krajin. Řada slabších nebo starších lidí to nepřižila, řada jich cestou umrzla. Ty, co hrůzný transport přežili, nečekalo nic lepšího. Poměry v táborech byly stejně otřesné – hlad, zima, děsivá špína, vysilující dřina, chronická únava, nemoci…, přičemž kápové z řad kriminálníků v lágrech vytvářeli atmosféru teroru stejně jako v nacistických koncentrácích. Tisíce čs. vlastenců zahynuly v otřesných podmínkách sovětských koncentráků při vysilujících otrockých pracích v čtyřicetistupňových mrazech.

Když pak dosavadní spojenec nacistické Německo SSSR napadl, a čs. vedení se podařilo po třech letech ty, co přežili, z koncentráků vyreklamovat do vznikající východní armády, z gulagů se vraceli lidé jako z nacistických mučíren zbídačelí, nemocní, vyzáblí ─ v průměru o 30 kg ale i o 50 kg lehčí, jen kostry, potažené zhnisanou kůží. Když se jim podařilo zotavit, bojovali spolu s ostatními za obnovu svobodného, suverénního Československa jako součásti protihitlerovské koalice.

Řada z nich při osvobozování Československa padla a jejich hroby zdobí rudá hvězda ─ obludný symbol zrůdného režimu a zločinné Rudé armády, která se podílela na smrti milionů zcela nevinných lidí ─ Rusínů stejně jako Rusů, Ukrajinců, Poláků, Baltů stejně jako Židů. Po obsazení Podkarpatské Rusi putovaly opět desetitisíce Rusínů, celá rusínská elita do gulagů ─ stalinský Sovětský svaz v zemi nastolil genocidu. Ty rudé hvězdy na hrobech čs. vojáků jsou výsměch lidskosti a dějinám 20. století.

Přesto to dodnes považujeme za normální. I když je to většinou na Slovensku, nejsme na tom zas až tak lépe ─ viz dole pamětní deska Rudé armádě osvoboditelce z Prahy. Jako kdyby mohla být v ukrajinském Kyjevě pamětní deska velitelství Wehrmachtu, který bolševiky zmučenou zemi v roce 1941 „osvobodil“. V Kyjevě něco podobného pochopitelně nenajdeme: na Ukrajině je propagace nacismu a bolševismu už leta trestná. Výše uvedené je podobně odporné, jako kdybychom na židovských hrobech nechali hákové kříže, což ovšem dokazuje jedno: ruské okupace jsme se po roce 1989 zbavili fyzicky, ale ne mentálně.

Ta novela zákona by měla nejen spustit odstranění rudých hvězd z veřejných prostranství, ale především zbavit naše hlavy a srdce rudého tetování, které jsme si odnesli z komunistického kriminálu, zbavit se svého ponížení, jednou provždy rozlomit ďáblovu pečeť, znamení, které bolševik vypálil do našich duší, aby si nás zavázal, aby nás mohl oslovovat skrz Zemany a Klause, Babiše a Okamury, Rajchly, Turky a Konečné, abychom slyšeli na malost, závist a xenofobii, na strach z druhých, z cizího, abychom nectili žádné hodnoty a měli starost jen o své pupky.

Buďme konečně svobodným a svéprávným národem, který mj. ctí ty, kteří za něj bojovali proti hnědé a rudé totalitě.  Neprzněme jejich odkaz hákovými kříži ─ rudými hvězdami.

P.S. K obrázku je použita koláž košického undergroundového uměle a performera Petera Kalmuse. Jeho první veřejná akce byla spolu s otcem instalace mrtvé slepice visící na šibenici v srpnu 1968 na náměstí v Košicích s nápisem: „Radši jsem si život vzala, než abych Rusům vejce srala.“ Kalmus pomocí happeningů glosuje veřejné dění dodnes. K odhalenému pomníku Vasila Biľaka v jeho rodišti Krajní Bystré přidělal tabulku s nápisem SVINĚ nebo soše Jozefa Tisa v Čakajovcích Kalmus namaloval rtěnkou rty a červené tvářičky, z Tisa byl Václav Klaus. Československá dějinná kontinuita 1938-2025.