Kolik je v kontaminovaných krajinách takových míst, kde leží oběti, které dosud nebyly  identifikovány? Tisíce? Deseti tisíce? Bydlí dnes znovu lidé na těchto popravištích? Víte, co skrývá země, se kterou pracujete? Pěstujete koření? Založili jste si políčko brambor? Zasadili jste cibuli? Postavili jste si stodolu? Nebo ostýchavě děláte velký oblouk kolem místa, kde mají ležet hroby, o kterých vypráví staří lidé ve vesnici? Anebo se o předešlé události nestaráte? Jak reagují lidé, když se dozví, že žijí na masovém hrobě?

Tyto otázky klade ve své německy psané knize Kontaminierte Landschaften (Kontaminované krajiny) z roku 2014 jeden z nejvýznamnějších současných rakouských spisovatelů Martin Pollack. Zabývá se místy, která jsou poznamenána událostmi, které se tam odehrály ve dvacátém století. Některá dobře známe: Katyň, Minsk, Charkov, ale Pollack přidává i místa skoro zapomenutá, avšak neméně poznamenaná krveprolitím. Spisovatel se pouští i do pátrání po událostech a lidech, obrací přitom pozornost ke své vlastní rodině. Právě tam, kde začíná být konkrétní a kde vykresluje čtenáři před očima obraz zrůdnosti, je jeho kniha nejpůsobivější. Jde o zamyšlení nad tím, kde a „na čem“ žijeme a jak na nás působí stopy minulých událostí. Mnoho z těchto příběhů by nemělo být zapomenuto, jsou důležitým svědectvím o nás samotných.

Pane Pollacku, v roce 2014 jste vydal knihu s názvem „Kontaminované krajiny“, o které bych s Vámi chtěla hovořit. Pojednává o tématu, které nás všechny – nejen v Evropě – propojuje. Co znamená pojem „kontaminovaná krajina“?

Tím mám na mysli krajiny, ve kterých se odehrály děsivé věci, jako masové vraždy, jež se pachatelé snažili různými způsoby utajit.

V knize stojí, že taková místa jsou často maskována. Proč se je lidé snaží skrýt?

To je podobné jako u „obyčejného“ zločinu, kdy se pachatel snaží zbavit mrtvoly: protože, kde není mrtvola, tam není ani trestný čin. V mnoha případech zkoušeli viníci sprovodit událost ze světa tím, že jámy s mrtvými těly maskují, a tím skrývají před pohledy ostatních lidí.

Píšete také o tom, že Evropané neradi hledají a označují tato místa. Proč je tomu tak?

Z mnoha důvodů: pachatelé a jejich potomci se snaží, aby hroby zůstaly pokud možno neobjeveny. A když už jsou objeveny, tak se o nich má co možná nejméně mluvit a psát. Často jsou rozhodující politické důvody, jako například v případě Slovinska, kde v roce 1945 komunističtí partyzáni zastřelili bezpočet lidí. Pořád je problematické dotknout se mýtu, který je s partyzány spojován. Podobně to platí i pro ostatní země.

Jak se chovají lidé, kteří na takových místech žijí, mají tam svůj domov a prožívají svůj každodenní život?

Lidé, kteří žijí na takových místech nebo v jejich blízkosti, nejsou pochopitelně nadšeni, když se dozví, že bydlí na masových hrobech. Mimoto to se často jedná o potomky pachatelů, nebo přinejmenším lidi náležící stejné národnostní skupině. Nikdo nechce žít v místech, kde se něco strašného odehrálo. To je lidské.

Hodně jste cestoval. Můžete říct, jestli na vás nějaká krajina v tomto smyslu obzvláště zapůsobila?

Ano, je to zejména Kočevski Rog v Kočevě, původně německý přistěhovalecký ostrov v dnešním Slovinsku, kde měl můj milovaný děda – zarytý a nenapravitelý nacista! – loveckou chatu, o které mi jako dítěti hodně vyprávěl. Poblíž místa, kde musela chata stávat, byly odkryty masové hroby z roku 1945. A pak obec Laško, německy Tüffer, v údolí Savinji, jižně od Celje, odkud pochází moje rodina z otcovy strany. Také tam jsou masové hroby: na hřbitově, kde byli po vpádu partyzánů zastřeleni a pohřbeni opravdoví i údajní nepřátelé, a také na dalších místech.

Mají „kontaminované krajiny“ něco společného? Můžeme najít společného jmenovatele, který je spojuje?

Mají společné to, že se tam staly strašné věci, a pachatelé po nich podle možností smazávali stopy, maskovali a ukrývali je. V mnoha případech byla mrtvá těla později znovu odkryta a spálena, aby se zničily opravdu všechny stopy. Avšak jen zřídka se podařilo událost zcela „vymazat“. Zpravidla – i to mají kontaminované krajiny společné – se tyto záležitosti znovu vynoří na povrch.

V některých pasážích knihy jste osobní. Kdy jste se začal zabývat historií vlastní rodiny a jakou roli v tom hraje Vaše psaní?

Už před mnoha lety jsem se začal zabývat rodinnou historií. Nejprve se jednalo o konflikty v rodině, přerušení kontaktu s babičkou. To všechno bylo, pokud chceme, střetnutí s rodinnou historií. Až o mnoho let později jsem začal shromažďovat materiál pro knihu Mrtvý v bunkru (Der Tote im Bunker). Byl to dlouhotrvající proces. Váhal jsem. Ze začátku jsem si nebyl jistý, jestli se chci dozvědět všechno, co se stalo  – a také to převypravovat. Psaní přitom mělo vždy centrální úlohu. Jsem novinář a spisovatel a nemám jiné možnosti, jako má například film…

V knize Mrtvý v bunkru píšete o svém otci. Byl jím SS-Sturmbannführer Gerhard Bast. Nebylo pro vás těžké vystoupit s takovým tématem na veřejnost, přeci jen se jedná o vlastní rodinu?

Když jsem knihu vydal, to bylo v roce 2004, byly tyto myšlenky již za mnou. Už jsem si sám se sebou vyřešil to, že budu vyprávět opravdu všechno bez příkras a bez toho, aniž bych něco zamlčel. Ale samozřejmě to nebylo jednoduché. Vždy je těžké psát o vlastní rodině, když se přitom jedná o tak hrozné a negativní věci, jako v mém případě.

V jednom rozhovoru jste se zmínil, že jste jako sedmnáctiletý navštívil Prahu. To muselo být v roce 1961. Jak na Vás tehdy působila a jak na Vás působí dnes?

Z mé první návštěvy jsem byl nadšený, i když se mi město zdálo trochu potemnělé a smutné, a také šedé. Ale lidé, které jsem potkal, byli báječní. I když jsem přijel z Lince, tedy znedaleka, všechno na mě působilo až exoticky. Dnes je Praha mnohem hezčí, živější, je to evropské město. Někdy mám však dojem, že ji ubíjí turismus. Při mé první návštěvě jsem se hodiny toulal ulicemi, Malou Stranou a dalšími místy s pocitem, že jsem ve městě jediný cizinec. Tento pocit dnes při vší snaze mít nemůžete. Je to škoda, ale nedá se to změnit.

Společně s Jiřím Kratochvílem, Otou Filipem a Kateřinou Tučkovou jste jedním z autorů knihy Brněnský pochod smrti. Zabýval jste se speciálně také česko-německou problematikou?

Česko-německou problematikou jsem se nezabýval nijak zvlášť. Ale otázka německých zločinů a pozdějšího odsunu mě zajímala. Podobné věci se udály i jinde ve střední Evropě. Minulé století se vyznačuje přesídlováním, útěky a odsunutími, o kterých, podle mého názoru, dodnes málo hovoříme. Myslím si, že všechno tohle musí být vyřčeno nezávisle na tom, jak je to bolestné. Nesmíme však  podlehnout pokušení, tyto zločiny mezi sebou srovnávat, to je nepřijatelné.

Která jiná místa České republiky jste kromě Prahy a Brna navštívil?

Bylo jich tolik, že je všechny nespočítám. Především jsem navštívil všechna místa podél rakouských hranic, počínaje Šumavou a konče slovenskými hranicemi. Léta jsem byl korespondentem německého zpravodajského magazínu Der Spiegel. Byl jsem zodpovědný za Československo, později pak za Slovensko a Čechy.

V knize Americký císař píšete o uprchlících z Haliče v 80. letech 19. století. Dá se srovnat tehdejší situace s dnešní? Co si myslíte o uprchlických vlnách a jejich příčinách? 

V mnoha ohledech můžeme tehdejší vlnu emigrace s dnešní porovnat. Příčiny, proč lidé opouští vlastní zemi, a také určité mechanismy emigrace jsou velice podobné. Tehdy jako dnes byli a jsou lidé, kteří na bídě uprchlíků vydělávají. Tehdy byla emigrace velkým obchodem – a to je i dnes. Myslím si, že je iluzí, že se uprchlíci dají zastavit hranicemi, zdmi, ploty nebo něčím podobným. To nefungovalo nikdy. Musíme zkusit zlepšit životní situaci lidí na tom místě, kde žijí, postarat se o to, aby ve své vlasti měli únosné životní podmínky pro sebe a své rodiny. To můžeme zvládnout jen společně. To je úloha pro silnou a sjednocenou Evropu.

Jakým tématem se zabýváte právě teď?

Sbírám materiál pro knihu, která se zabývá tragickými události roku 1945 v dnešním Slovinsku a v Rakousku. Hraje tam roli i má vlastní rodina. Ale je ještě příliš brzo, abych o tom mluvil konkrétně.

Mimo třech knih, které již vyšly česky – Mrtvý v bunkru, Brněnský pochod smrti a Americký císař – vyjde i nějaká další Vaše kniha v češtině?

Nevím o tom.

Martin Pollack je rakouský spisovatel a novinář. Narodil se 23. května 1944 v hornorakouském Bad Hallu. Studoval slavistiku a východoevropské dějiny ve Vídni a Varšavě. V letech 1972 až 1982 byl šéfredaktorem kulturně-politického měsíčníku Wiener Tagebuch, od roku 1987 do roku 1998 pracoval jako korespondent magazínu Spiegel. Od roku 1998 se živí jako spisovatel a překladatel z polštiny. Jeho otcem je SS-Sturmbannführer Gerhard Bast, vychováván byl však rakouským malířem a grafikem Hansem Pollackem. Za své literární dílo získal četná ocenění. V roce 2003 například rakouskou Státní cenu pro překladatele, 2006 Toblacher Prosapreis, 2007 čestnou knižní cenu Rakouska za toleranci v myšlení a jednání a literární cenu střední Evropy „Angelus“, 2008 rakousko-polskou cenu za překladatelskou činnost, 2010 knižní cenu Georga Dehia, 2011 cenu lipského knižního veletrhu, cenu polského PEN klubu za překladatelskou činnost, 2012 cenu Stanislawa Vincenze a v roce 2015 hornorakouskou literární cenu. Česky zatím vyšly tyto knihy: Mrtvý v bunkru (Host, Brno 2007), Brněnský pochod smrti (Větrné mlýny, Brno 2012) a Americký císař (Větrné mlýny, Brno 2014).