Francouzská revoluce, která je obecně vnímána jako přelom, od kterého se odvíjí moderní evropské dějiny, měla dvojí tvář, podobně jako dědictví, které nám po sobě zanechala – odstranila sice absolutismus, ale zároveň pomohla nastolit absolutismus nový, dokonalejší, výkonnější, pro svobodu nebezpečnější, který stojí u kořenů všeho neblahého, co se odehrálo na starém kontinentě v minulém století. Nadějnou konstituci rychle nahradila vůle či zvůle lidu a revoluce zdegenerovala v teroristický režim s mesianistickými, teokratickými rysy, kdy lid, obdařený božskými atributy, stanul jako nikým a ničím neomezený suverén nad parlamentem i zákony.

Robespierre to řekl zcela bez okolků: „Národní shromáždění samo je podřízeno obecné vůli, a když se jí začne protivit, nemůže dále existovat.“ O co kráčí, pěkně vystihl poněkud zvlčilý kněz, jinak revoluční zákonodárce abbé Sieyès: „Národ je vládcem. Když už se jednou shromáždil, nemůže být vázán žádnými podmínkami ani předpisy, jinak by se odcizil sám sobě. Národ je už samotnou svou existencí výrazem vůle a spravedlnosti: Národní vůle nepotřebuje nic než být realizována.“

Fašistický teoretik Giovanni Gentile, který psal Mussolinimu projevy, to vyjádřil následovně: „Pravá absolutní demokracie není ta, jejímž cílem je omezený stát, ale ta, která se snaží, aby stát, který se tvoří v samém srdci jednotlivce, byl bez omezení, a tím propůjčuje vůli jednotlivce absolutně univerzální sílu zákona.“

To byl základ totalitních systémů: jak komunisté, tak nacisté se odvolávali na to, že jsou přímými vykonavateli „vůle lidu“ – na rozdíl od parlamentních demokracií byla totalitní hnutí Gentilovou pravou tedy absolutní demokracií. Podstatou demokracie ale není zfanatizovaná nebo i normálně se chovající většina, která mění pravidla k obrazu svému, ale systém, který je založen na pluralitě moci, vyvažování moci a kontrole moci.

Spíše než Francouzská revoluce určil podle mne charakter západní civilisace středověký boj o investituru a rozdělení moci na moc duchovní a světskou, které se vzájemně kontrolovaly, spolupracovaly spolu nebo spolu zápolily, a přitom byly samy vnitřně heterogenní – spojovaly se jedna s druhou napříč jejich světskému či duchovnímu statusu, ať už to byly královská, císařská, či papežská moc, města, university, páni, kláštery, biskupství…

Tato středověká pluralita mocí, v dějinách ojedinělá, je základ toho, co dělá – spolu s řeckým myšlením, římským právem a židovsko-křesťanským dědictvím – Západ Západem.

Idea Koruny

Monarcha byl sice zdánlivě suverén, ve skutečnosti trůnil z milosti Boží, to znamená, že byl vázán systémem, jehož principy střežila a vykládala na panovnické moci nezávislá instituce. A stejně tak byl – na rozdíl od lidu Francouzské revoluce s jeho bohovládnými ambicemi – vázán i světskými institucemi.

Český král a římský císař Karel IV. vyřešil tento problém tak, že svatováclavskou korunu, symbol suverenity a trvání českého státu, odkázal do vlastnictví sv. Václava – věčného vládce Čech. Spojil zemi s ideálem, který je nadosobní a nadčasový, nelze se ho zmocnit, ukrást jej, ovlivnit, podplatit, vlichotit se mu… Má nezpochybnitelný etický náboj, kterému je každý panovník zavázán.

Po husitských válkách se v českých zemích ustavilo Království dvojího lidu, kališníků a katolíků, jak jej v roce 1485 kodifikoval kutnohorský mír, a představu Koruny jako universálního, nadstranického principu nenarušily ani náboženské války 1. poloviny 17. století. Ke Koruně, jejíž práva postupně oklešťovala sílící vídeňská centralisace, se hlásili jak pobělohorští protestanští exulanti, tak čeští barokní vlastenci: tzv. historického českého státního práva se dovolávala šlechtická opozice proti unifikačním snahám Vídně, stejně jako se na něj odvolávala česká měšťanská opozice: z převozu českých korunovačních klenotů po prusko-rakouské válce z Vídně zpět do Prahy v roce 1867 se stala celonárodní manifestace.

Kolem práva českého království se konstituovala novodobá česká politická hnutí, nejen konzervativní, šlechtická, či liberální, měšťanská, s odvoláním na něj se aktivovali a organizovali studenti, dělníci, sedláci. Po rakousko-uherském vyrovnání se táborů lidu v boji za české královské právo v letech 1868-69 účastnily statisíce lidí a až do nacionálního rozdělení země v 2. polovině 19. století byla idea českého království ideou nadnárodní. Ještě v roce 1870 se na Ještědu sešli čeští a němečtí dělníci z širokého okolí na třicetitisícové manifestaci, aby vyhlásili své sociální požadavky v rámci svého společného domova: Království české a státní jeho právo, praví se v deklaraci, kterou manifestanti na Ještědu přijali, přísahami králů našich až do paměti naší utvrzené, považujeme za půdu společnou, kterou vysoce ctíme a společně chceme všemožně hájiti. V Království českém nemá jeden kmen panovati nad druhým, pročež má býti vše odstraněno, co by jakkoliv bylo na úkor národnosti české nebo německé.

První republika

Idea Koruny české byla konfesijně, etnicky, sociálně neutrální idea správy věcí veřejných, idea de facto občanská. Vyhlášení Republiky československé národa československého na konci první světové války byl v tomto ohledu krok zpět – politická idea Koruny, která spojuje všechny občany země bez rozdílu, byla národně omezena, a i když někteří autoři tvrdí, že československý národ první republiky je nutno chápat v politickém smyslu, čeští Němci, většina Slováků a koneckonců i Češi sami to tak nevnímali.

Na druhou stranu je třeba vidět 28. říjen v dobovém kontextu, tedy v rámci právě končící válečné apokalypsy 1. sv. války, která zpochybnila či rozbila veškeré dosavadní hodnoty a svět v mnohém ohledu převrátila vzhůru nohama. Zásluha první republiky, o které do té doby uvažovalo jen několik od národa odtržených radikálů, je, že svedla revoluční nálady do řečiště právního státu, který ctí občanská práva nebo soukromý majetek v situaci, kdy okolní země, Bavorsko, Maďarsko, Slovensko byly ohroženy bolševickým rozvratem.

První zákon, který vyhlásil Československo za samostatný stát, zároveň deklaroval, že vše zůstává při starém: veškeré dosavadní zemské a říšské zákony a nařízení zůstávají prozatím v platnosti, říká se v něm, přičemž z prozatímního se stalo trvalé, jakmile revoluce odezněla.

Ve vládě tzv. panské koalice se sešly středopravé české a německé strany se slovenskými ľudovci, zatímco v opozici byla česko-německá levice. Ve druhé polovině 20. let jako kdyby se obnovovala síla Koruny české, která byla symbolicky završena oslavami svatováclavského milénia v roce 1929, na které byly z pohraničí vypraveny celé vlaky česko-německých poutníků. Oslavy vyvrcholily korunovačním průvodem s ostatky věčného vládce Čech sv. Václava z Vyšehradu na Hrad, kterému přihlíželo v ulicích Prahy neuvěřitelných 750 tisíc lidí – stejné množství, jako se sešlo během sametové revoluce 25. listopadu 1989 na Letné.

Zánik ideje 1938-1948

Pokud považujeme Korunu za nezcizitelný Zákon, před kterým jsou si všichni rovni, bez ohledu na původ, víru, či přesvědčení, tak pro mě Koruna česká – to, co se zde organicky vyvíjelo po staletí – nezanikla 28. října, respektive 14. listopadu 1918, kdy byla vyhlášena republika, ale 30. září 1938, kdy byly české země poprvé za tisíc let své existence rozlomeny ve dví, a princip Koruny lidí „dvojího“ původu, jazyka, víry byl napaden novopohanským kultem půdy a krve, který sem byl po roce 1938 násilně zanesen z nacistické třetí říše a po roce 1945 jej převzaly domácí síly dirigované komunisty za zády se Stalinovou sovětskou říší.

Stát byl – po vzoru nacistické ideologie – deklarován za slovanský, neslovanské menšiny byly označeny za státně nespolehlivé, jejich příslušníci se museli ze své existence vyviňovat, přičemž nešlo jen o „pachatele“ – Němce a Maďary, ale stejně tak i o oběti 2. sv. války: Židy a Romy. Zničením právního státu se otevřela cesta k únoru 1948, kdy se základem národa stal zdivočelý lumpenproletariát, který byl nad zákon, kulturu, tradice…

Proklamace, že všechna moc vychází z lidu, je ošemetné uvození ústavy moderní demokracie, které je pozůstatkem revolučního mesianismu francouzské revoluce. Ve skutečnosti musí tato proklamace znít: všechna moc vychází z lidu ve shodě s principy právního státu. Pak je ovšem otázka, jakou legitimitu ty principy mají: vycházejí z desatera božích přikázání, jak je na hoře Sinaj Bůh předal Abrahámovi, nebo to jsou lidské zákony, které lze, jako vše lidské, okleštit, či změnit – stačí jen, když se sejde dostatečně velká většina?

Evropa

Koruna nevymezovala pouze postavení občanů v zemi, ale určovala i náš vztah ke světu, k Evropě. Pokřesťanštění českého státu v jeho počátcích v 10. století znamenalo jeho zapojení do vyspělého civilizačního okruhu Evropy, který skrz křesťanství a jeho instituce zprostředkovával jednotlivým středověkým národům vyspělou kulturu, čerpající z antiky a světa Orientu.

Tento stát založili v 10. století Přemyslovci, o jejichž původu se dohadujeme, jako součást latinského Západu. Stejně tak se země po roce 1918 osamostatnila pod vedením T. G. Masaryka, o jehož původu populárně naučný bulvár dodnes spekuluje, jako součást západní Evropy. Podobně i obyvatelstvo této země, které mluví česky a označuje se za Čechy, má různorodý genetický původ a po staletí bylo katolického či evangelického vyznání, které určovaly podobu Západu. Češství není negativní pojem, s jehož pomocí se vymezujeme proti sousedům, ale je to naopak princip, který nás spojuje s ostatními národy Evropy založené na anticko-židovsko-křesťanském dědictví, jehož kořeny sahají do Persie či starého Egypta a které bylo ve středověku výrazně obohaceno arabskou kulturou. Čechie není vlastnictví, s kterým si můžeme dělat, co chceme, jak se nám to snaží namluvit nacionalisté, ale je to návod – dar, umění, závazek, jak na základě češství spolupracovat a solidarizovat se s druhými.

Poslední korunovaný český král Ferdinand V. zvaný Dobrotivý byl mj. potomek Ferdinanda Kastilského, krále Kastilie a Leónu, který byl prohlášen za svatého, zákonodárce a zakladatele – špitálů, universit, katedrál, klášterů, který svého syna a nástupce Alfonse X. nechal vzdělat katalánsky, galicijsko-portugalsky, arabsky, hebrejsky, francouzsky, německy, latinsky – v poesii, historii, právu, astrologii, hudbě, výtvarném umění, geologii… Nechal se pohřbít ve františkánském hábitu a na jeho hrobě v sevillské katedrále je z jedné strany nápis v latině, z druhé v kastilštině, ze třetí v hebrejštině a ze čtvrté v arabštině jako výraz kulturní a náboženské tolerance soužití různých kultur a jejich vzájemného obohacování se na Pyrenejském poloostrově v době vrcholného středověku. Ač ve Španělsku vrcholila reconquista, křesťané, Arabové a Židé měli v Kastilii stejná práva a Toledo bylo kulturním centrem, z kterého prýštilo do celé Evropy kulturní bohatství orientu a antiky, zprostředkované Araby a Židy. To je ideál Koruny. Jsme dnes svědky opětného nástupu věku barbarů?

Předneseno 29. listopadu 2018 na semináři „Rok 1918 ve světle pluralitních přístupů“ na Akademii věd