Pokusy porozumět Vladimiru Putinovi a ruskému revanšismu, který nyní hrozí rozložit základní bezpečnostní architekturu Evropy po studené válce, by neměly začínat odkazem na Lenina a Stalina nebo kopáním do vlastních kopií knih Hanse Morgenthaua, Samuela Huntingtona nebo George Kennana. Jistě, v Putinových metodách je leninská složka, ale to na chvíli ponechme stranou. Hned na začátku zvažme možnost, že nejlepším literárním průvodcem Putinem, putinismem a Ruskem začátku 21. století je Mario Puzo.

Rusko v mnoha ohledech umírá. Bují alkoholismus, klesá délka života – patnáctiletý chlapec na Haiti má dnes delší předpokládanou délku života než jeho patnáctiletý ruský protějšek –, ekonomika stagnuje, hodnota rublu klesá. Rusko dováží brambory z Rumunska. Kostely jsou většinou prázdné. Přesto je na vrcholu tohoto hnijícího politického těla oligarchická elita, která funguje velmi podobně jako mafiánské rodiny zobrazené v Puzzově románu Kmotr a ve filmech, které se od něj odvíjely.

Tyto „rodiny“ se však liší v tom, že nebyly vyšlechtěny na Sicílii nebo ve čtvrtích s italskými přistěhovalci v New Yorku, ale v sovětské KGB, jejíž původ sahá k Čece Felixe Dzeržinského, a která se považovala za elitu – orgán o jeden či dva stupně vyšší než běžná politická chátra. V politické atmosféře SSSR Leonida Brežněva to bylo docela chytré – a KGB byla sama dost chytrá, aby na rozdíl od zbytku komunistického aparátu přišla na to, že se z této hierarchie stane vedoucí princip, a to spíš dříve než později.

V krátících se dnech studené války začali důstojníci KGB, příliš chytří na to, aby věřili v „reformní komunismus“ Michaila Gorbačova, odčerpávat finanční prostředky komunistické strany a ruského státu na účty KGB, bezpečně ukryté v zahraničních bankách a provozované typem mužů, kteří se neptají. Tyto prostředky zase zajistily finanční páku, s níž Vladimir Putin a někteří jeho bývalí spolubojovníci z KGB využili atmosféry Divokého západu v postkomunistickém Rusku Borise Jelcina, propracovali se k politické moci a spojili se s dalšími: s oligarchy, kteří dříve s KGB nijak spřízněni nebyli, a s významnými ruskými zločinci. Když pak nadešel správný čas, byli tito dočasní spojenci zlikvidováni, buď doslova, nebo prostřednictvím vykonstruovaných trestních řízení a dlouhých trestů odnětí svobody. Putin a jeho přátelé v KGB, nyní překřtěné na Federální bezpečnostní službu (FSB), tak vzali všechny nitky politické moci do vlastních rukou a neustále rozšiřovali své bankovní účty.

Nikdo to neví jistě, ale Vladimir Putin může dnes být nejbohatším mužem na světě – superdonem, který daleko přesahuje ambice Vita Corleoneho –, který na globální politické scéně vytvořil něco zcela nového. Kdysi měly země zpravodajské služby. Dnes Rusko vypadá hodně jako zpravodajská služba, která se stala zemí. A když se to stalo, ruská oligarchie ovládaná FSB skupuje všechno, co je k dispozici – v Londýně, na Riviéře, kdekoli –, jak jen může.

Proč se tato obrovská krádež národního bohatství obešla bez námitek? Částečně kvůli tradiční ruské úctě k politické moci: Car – ať už je to car, komisař nebo doživotní prezident – je prostě car. Putin také výjimečně chytře spojoval svůj režim s prvky tradiční ruské občanské zbožnosti, k čemuž mu napomáhalo důkladně zkorumpované vedení ruské pravoslavné církve, které se nestydělo prosazovat kremelskou propagandu a lži a plnit si přitom vlastní kapsy.

Pak jsou tu ruská masmédia, která má režim úplně v rukou, fungují jako nadstavba státu, a která vytvořila alternativní realitu tak komplexní, že není úplně jasné, co ruský lid dělá a co ne. Pokud lze věřit dostupným údajům z průzkumů veřejného mínění, drtivá většina Rusů spolkla bez většího odporu fiktivní „příběh“ režimu o zcela nedávné ruské minulosti, o přítomnosti obleženého Ruska a potenciálně slavné ruské budoucnosti. Tato mediální hradba v kombinaci s Putinovým apelem na klasickou ruskou víru ve vlast a horečnatými teoriemi (předkládanými některými příslušníky rozšířeného Putinova kruhu) o moskevském „třetím Římě“, který spasí křesťanskou civilizaci, způsobily ruské občanské společnosti vážné škody. A kvůli těmto škodám se ruská občanská společnost zatím jevila neschopná produkovat disidentské protilátky dostatečně početné a silné, aby nabídla cokoli, co by vzdáleně připomínalo kontrolu Putinovy moci, natož aby byla pro ni výzvou.

Leninova triáda: vraždy, lži a hierarchie moci

To vše však překrývá leninský doplněk k Putinově mafiánské operaci. Komunismus jako ekonomická teorie a světonázor zahynul v Rusku již dávno. Ale leninismus je tam stále velmi živý. A jeho nejsofistikovanějším a nejbezohlednějším praktikem je Vladimir Vladimirovič Putin.

Mnohé z toho, co je dnes špatného v ruském veřejném životě, lze vysledovat v kapli na londýnské Tottenham Court Road. Tam se v roce 1903 konal II. sjezd Ruské sociálně demokratické strany, který utekl z Bruselu s belgickými úřady v patách. Strana se na něm rozdělila na dvě frakce, přičemž menšina v čele s Leninem se prohlásila za bolšintsvo (většinu) — pěkný signál nadcházejících překrucování. Rozkol nastal kvůli programu popsanému v Leninově traktátu Co dělat? z roku 1902, který předepisoval revoluční marxistickou stranu, jež by fungovala jako „předvoj proletariátu“. Velká část programu je dostatečně známá. Možná méně známé je, že se Leninův politický program, který dnes nachází nové vtělení v Putinovi, vyznačoval třemi dalšími výraznými prvky.

Prvním bylo násilí včetně vražd, které mělo být strategicky nasazeno jak proti třídním nepřátelům, tak proti nedostatečně revolučním soudruhům. Druhým prvkem byla strategie lži. Revoluční morálka a imperativ spiknutí nahradily buržoazní morálku velící mluvit pravdu, kterou učilo jak biblické náboženství, tak klasický starověk – „pravdou“ bylo to, co sloužilo cílům předvoje, bez ohledu na to, zda tato „pravda“ měla něco společného s objektivní realitou. A třetím prvkem leninské metody byla přísná hierarchie: „mocenská-vertikála“, ve které všechno stékalo dolů a prakticky nic nestoupalo nahoru.

Každý z těchto tří leninských prvků byl jasně vidět v Putinově Rusku. Boris Němcov, politický intelektuál a reformátor zastřelený na dohled od kremelských zdí 27. února 2015, byl poslední obětí v řadě, která zahrnuje také investigativní novinářku Annu Politkovskou (zastřelená v roce 2006); bývalého důstojníka FSB a Putinova kritika Alexandra Litviněnka (otráveného radioaktivním poloniem-210 v Londýně téhož roku); a vyšetřovacího auditora Sergeje Magnitského (ubitého k smrti ve vazbě v roce 2009). Stejný silný vztah k násilí jako metodě prosazování politických cílů byl evidentní jak na Ruskem okupovaném Krymu, tak na Ruskem okupovaných oblastech Ukrajiny; tam vedl v roce 2014 ke smrti několika stovek cestujících letadla Malaysian Airlines, stejně jako k mučení ukrajinských vězňů a k únosům, které charakterizovaly boj o Ukrajinu po roce 2014.

Provokace Němcova s vlastní vraždou

Pokud jde o lži, Putinův režim nyní dosáhl takové úrovně automatické a rafinované lži, že bezprostřední reakcí na vraždu Němcova v ruských masmédiích a od Putinových epigonů v ruské vládě byla snaha naznačit, že šlo o „provokaci“ zinscenovanou NATO nebo Ukrajinou nebo NATO a Ukrajinou s cílem destabilizovat ruský režim. Fakt, že se ruští podnikatelé s agitpropem cítili nucení pokoušet se o takový rétorický trik i ve chvíli, kdy je NATO tváří v tvář ruské agresi prakticky nečinné, naznačuje, jak hluboce v Rusku Vladimira Putina klesla kultura a jak vysoko vystoupala (prominete-li ten termín) etika lži.

A pak je tu otázka hierarchie. Putin je skutečný autokrat. Ruská vláda nic neznamená. Ruský parlament nic neznamená. Lenin vyložil teorii; Stalin model zdokonalil; ale Putin ho ve 21. století proměnil: zahodil marxistickou ekonomiku, apeloval na „tradiční hodnoty“ proti západní dekadenci a vydával se za muže, který po katastrofě v roce 1991 obnovil hrdost národa.

To, že to všechno doposud fungovalo, je způsobeno několika dalšími záležitostmi, které Putin k Leninově metodě přidal.

Zatímco Putin a jeho bývalí kumpáni z KGB rozkrádali Rusko a budovali ono historické novum, leninskou kleptokracii, kupovali si také tolik Západu a západního vlivu, kolik se jim dostalo pod ruku. Snad nejkřiklavějším příkladem tohoto kupování vlivu je bývalý německý kancléř Gerhard Schröder, jehož osobní pokladnu nyní obohacuje jeho práce pro Gazprom, Putinem kontrolovaný ruský ropný a plynárenský konglomerát.

Volá Londýn

Pak je tu Velká Británie. Ruští oligarchové jsou dnes hlavními hráči v britském finančnictví, zatímco jejich výdaje na nemovitosti ženou ceny v Londýně až nad hlavu a jejich děti pomáhají udržet nad vodou drahé britské veřejné (rozuměj soukromé) školy. Britské impérium mohlo kdysi být řízeno lekcemi získanými na hřištích Etonu; ve 21. století je nemálo chlapců na těchto hřištích syny mužů, kteří za své bohatství vděčí Putinově kleptokracii, mužů, kteří by dokázali srazit britský akciový trh za den, kdyby je to napadlo a měli k tomu důvod. Vláda Davida Camerona to ví; to je jeden z důvodů, proč Spojené království, kdysi automatická položka na seznamu velmocí, v ukrajinském dramatu nápadně chybí.

Jako dobrý čekista si Putin cení zdání zákonnosti. Jedním z jeho nápaditějších podvodů tedy bylo, když v roce 2008 nominálně odstoupil z funkce prezidenta a dosadil na své místo domněle prozápadního, méně autokratického Dmitrije Medveděva, aby uklidnil západní obavy, které se začaly zvyšovat. Putin samozřejmě ponechal mocenskou vertikálu zaměřenou přímo na sebe jako na Medveděvova premiéra, zatímco Medveděv vytvořil prezidentskou Potěmkinovu vesnici, která inspirovala důvěřivé obyvatele Západu (a ty, kteří hledali jakoukoli záminku k nápravě toho, co vnímali jako neslušnou agresivitu USA za studené války), aby se pokusili „resetovat“ západní vztahy s Ruskem: lidi jako jsou, uveďme dva prominentní příklady, prezident Barack Obama a ministryně zahraničí Hillary Clintonová. Medveděv se samozřejmě vrátil do funkce premiéra, když byl Putin po dodržení ústavních zásad (další z jeho dodatků k leninským pravidlům hry) připraven stát se znovu šéfem jak v politické realitě, tak titulárně. Putinovy resety jsou, jak se zdá, mnohem efektivnější než jiné.

Užiteční sociální aktivisté

Posledním a mimořádně zlověstným prvkem v Putinově vytříbení leninské politické metodologie bylo jeho úsilí koupit si na různých frontách co nejvíc západních pro-životních a pro-rodinných hnutí. To je další skutečné novum. Hloupí podnikatelé a finančníci jsou tu tak dávno jako Leninův známý postřeh před téměř stoletím, že mu kapitalisté prodají provaz, na kterém je oběsí. Historicky špatně informovaní a ideologicky zaslepení politici jsou tu mnohem déle. Ale myšlenka, že by západní sociální aktivisté, oddaní obraně tradiční rodiny a právu na život od početí až po přirozenou smrt, měli tvrdit, že nacházejí spojence v krví nasáklém čekistovi, jakým je Vladimir Putin – no, to je něco jiného, něco zlověstného. Nepochybně to souvisí s tím, že Putinovi kumpáni šíří ruské zlato mezi západními nevládními organizacemi s omezenou hotovostí. Ti, kteří upadli do této pasti, bývali kdysi známí jako „užiteční idioti“. Jejich užitečnost může být v širším schématu věcí okrajová; idiocie by neměla být zpochybňována.

Lenin a Corleone

Vladimira Putina je tedy nejlépe chápat jako globálního mafiánského dona sídlícího v Rusku, který zdokonalil model Vita Corleoneho o leninskou politickou metodologii, vylepšenou novými propagandistickými metodami sociálních médií a klasickými apely na přísnou formu ruského nacionalismu (podle některých by to mohla být paranoia). Číst Putina touto optikou pomáhá zaměřit se na to, proč se Ukrajina stala pro Putina takovou obsesí.

Putin je jako žralok: Musí se neustále hýbat, aby zůstal naživu, musí legitimovat svou vládu. Majdanská revoluce důstojnosti na Ukrajině hrozila, že zastaví Putinův postup tím, že představí alternativní a potenciálně atraktivní model společenského a politického života 21. století mezi východními Slovany: nejen prostě či dokonce primárně proto, že slibovala přístup k hojnosti západního spotřebního zboží, ale protože slibovala veřejný život očištěný od korupce, násilí, lží a autoritářství. Z Putinovy perspektivy tedy bylo nezbytné Ukrajinu destabilizovat, možná z ní dokonce udělat „selhávající stát“ kombinací anexe (Krym) a invaze (Donbas), umocněnou přívalem dezinformací a lží, a to všechno zahaleno v plášti mýtického, duchovně definovaného „ruského světa“, za který měla Moskva zvláštní historickou odpovědnost.

Po Ukrajině Pobaltí

A proto je nutné Putina na Ukrajině zastavit. Za prvé proto, že porušil všechny normy mezinárodního práva použitím ozbrojené síly ke změně mezinárodní hranice – a tím vážně ohrozil již tak zchátralou strukturu světového řádu. Za druhé proto, že Ukrajina nabízí ve východní Evropě postkomunistický model, který si zaslouží podporu Západu, o kterou Ukrajina prosila – příliš často marně. A za třetí proto, že Putin, který úspěšně destabilizoval Ukrajinu a úspěšně zabránil politické, sociální a kulturní konsolidaci majdanské revoluce důstojnosti, příště obrátí pozornost na pobaltské státy, čímž uvede NATO do vážného ohrožení. V pobaltských republikách Putinovi přisluhovači již pracují, rozsévají etnické neshody a vytvářejí falešné frontové organizace, které se brzy budou dožadovat bratrské pomoci z Moskvy, přičemž jeho letectvo provádí provokativní přelety ve vzdušném prostoru Estonska, Lotyšska a Litvy a jeho režim provádí ekonomický tlak virtuální blokádou litevského námořního přístavu Klaipeda. Pokud by se Putin zakousl do jednoho nebo více pobaltských států, napadený stát by oprávněně apeloval na solidaritu NATO podle článku 5 Severoatlantické smlouvy, který stanoví, že útok na jednoho člena je útokem na všechny a vyžaduje společnou reakci na obranu napadené strany. Kdyby před tím NATO zavřelo oči, skončilo by, samo by se rozešlo. Smlouva bez ohledu na povinnosti – takové rozuzlení si již preventivně představovali ti evropští politici, kteří nyní na veřejnosti váhají, jak daleko na východ sahá „Evropa“ a „severoatlantické společenství“.

Slavná poznámka Winstona Churchilla zněla, že když německé vrchní velení v roce 1917 posadilo Lenina do zapečetěného vlaku ve Švýcarsku a přepravilo ho zpět do Ruska, bylo to podobné, jako když do „zásobování vodou velkého města“ nastrčíte „bacil moru“. Zkorumpované a kleptokratické režimy nejsou na světové scéně ničím novým, a přestože jsou velmi špatné pro vlastní trpící lidi, nejsou nutně smrtelnými hrozbami pro světový řád. Putinova leninská kleptokracie však smrtelnou hrozbou je. Protože musí jít dál a dál, je nutné ji zastavit: nejen kvůli Ukrajině, pobaltským státům a umírajícímu ruskému národu, ale kvůli minimu světového řádu potřebného k udržení míru po studené válce.

Myšlenka nové evropské války se ještě před dvěma lety zdála nemyslitelná. Už není nepředstavitelná; byla by to nesmírná katastrofa; a to je důvod, proč musí být Putin nyní zastaven, izolace jeho režimu je prvním nezbytným krokem ke změně režimu v Rusku. Člověk by si chtěl myslet, že existovalo jiné východisko. Ale nezdá se, že by tomu tak bylo, protože nový „morový bacil“ se rozšířil a jsou zapotřebí dramatická opatření k zastavení jeho dalšího postupu, obrácení kurzu a obhájení vítězství svobody ve studené válce.

přeložila Petruška Šustrová

Babylon č. 1/XXXI, 11. 4. 2022 (původně vyšlo 7. března 2015 v National Review Online)