V roce 1981 vydal kolumbijský spisovatel Gabriel García Márquez útlou novelu Kronika ohlášené smrti. Stručně v ní jde o avizovanou a posléze dokonanou vraždu Santiaga Nasara, muže, který se v očích bratrů jedné dívky měl dopustit jejího zneuctění. Zda se Nasar předhazovaného prohřešku dopustil či nikoli bylo zcela nepodstatné. Bratři avizují svůj čin dlouho předem, všichni tedy ví, k čemu se schyluje, ale nikdo nic nepodnikne a snaží se dívat stranou. Obrazně jde v díle o příběh kolektivní viny, kdy s daným činem sice nesouhlasíme, ale z vlastní pohodlnosti či neschopnosti zlo raději přehlížíme, než bychom se mu snažili bránit.

Současná ruská agrese vůči Ukrajině tuto tragickou novelu v mnohém připomíná. Od anexe Krymu a podpory proruských separatistů na východě Ukrajiny tu byl anoncován útok na stát, pokud ten sám dobrovolně neopustí myšlenku vlastní státnosti, tedy rozhodovat sám o sobě nezávisle na náladách Moskvy.

Kdyby existovala pozice Specialista na výrobu „zamrzlých konfliktů“, mohl být ruský prezident v hledáčku headhunterů celého světa. Bohužel je to pozice, která nachází uplatnění takřka výhradně v Rusku a oblastech jím proklamovaných zájmů. Veřejně zpochybňuje nezávislost a suverenitu sousední země, kterou uznává kompletní mezinárodní společenství, a kterou samo Rusko dříve výslovně uznalo, a naproti tomu vyhlašuje uznání regionům, které nikdo jiný neuznává. Nezávislost Abcházie s Jižní Osetií po ruském diplomatickém maratónu uznala nakonec pouze Venezuela, Nikaragua, Nauru, Tuvalu a Vanuatu, přičemž Vanuatu své uznání později odvolalo. Tolik k legitimitě celků postavených na bodácích ruských vojáků a banditů.

Racionálně vzato flagrantní porušení mezinárodního práva ze strany Moskvy, jímž narušení suverenity a územní celistvosti cizí země samozřejmě je, nedává příliš smysl. Z pohledu západu všeho, čeho chtěl dosáhnout, již dosáhl za minimálních nákladů i bez posledních kroků. Významné členské země NATO daly najevo, že v blízké budoucnosti Ukrajina s členstvím počítat nemůže, do struktur EU to má Kyjev podobně daleko, samotná hrozba invaze odčerpává Ukrajině značné finance a spolehlivě odrazuje potencionální zahraniční investory. Přímý vojenský útok tak byl vysoce nepravděpodobný. Putin by jím za cenu několikanásobně vyšších nákladů nezískal o mnoho více, než dosud.

Zdá se však, že Putin opouští kontury strukturovaného racionálního myšlení a dává důraz více na emoce a vlastní ego. To je ještě umocněno paranoiou ze svobodného rozhodování autonomních jedinců, resp. z možné ztráty vlastní moci. Pak Ukrajině nestačí účinně bránit ve volbě vlastní cesty, ale za projevení této drzosti je třeba ji flagrantně potrestat a ponížit. V takovém uvažování může odvozovat ukrajinskou státnost klidně od vůle bolševiků, iluminátů, fašistů nebo cechu instalatérů, jak je komu libo. V žádném případě však od historického územního celku, jeho lidu, historie a jazyka. V případě takového myšlení pak samozřejmě nelze vyloučit nic. Putin se chová jako ukázkový gangster, který si práva stanovuje sám dle nahodilých potřeb a chtíčů, a zároveň je důsledně upírá ostatním. Takovou roli si náležitě užívá. Navíc jak Putin stárne, stále více zamrzá v myšlenkovém schématu studené války, v kterém vyrostl, kdy byl svět jednoduše bipolární, a jedním ze dvou pólů byl Sovětský svaz. Tuto bipolaritu se snaží udržet, jen s drobnou proměnou. Již nikoli sovětské impérium vs. USA, ale Rusko vs. ti ostatní. Současná ruská státní idea není schopná obejít se bez sugesce vnějšího ohrožení, kde všude za hranicemi jsou nepřátelé brousící své kosy, což má omlouvat vlastní agrese a zločiny. Za tím účelem obnovil jeden z podstatných sovětských rysů, život ve lži. Dostal tím Rusko do absurdní pozice, kdy jsou největší zemi světa její hranice stále těsné. Země, která opakovaně porušuje suverenitu jiných zemí. Svojí nevyzpytatelností a nerespektováním čehokoli se Rusko dostává do klubu zemí jako např. Severní Korea, tedy pofiderních absurdních hráčů odvozujících svůj význam a smysl pouze od své nevyzpytatelnosti a vojenské moci.

A svět zůstává u verbální podpory napadenému, vyhrožuje dosud bezzubými sankcemi a tu dodá pár helem nebo granátů. Ještě agresora ujišťuje, že napadenému rozhodně nepůjde na pomoc. I kdyby se takového ujištění Putin nedočkal, přesto pro jistotu nařídil i cvičení obsluhy jaderných zbraní. Sichr je sichr. Jak dlouho mu to bude procházet, než skončí jako zločinec v Haagu?

Mezinárodní společenství je opět zaskočeno agresivitou, cynismem a zjevnými lžemi ruského vedení. V roce 2021 stejně jako v roce 2014. Můžeme tak do oken na znamení solidarity opět vylepovat ukrajinské vlaječky, ale zdá se jako by to bylo tak všechno. Podobně to možná cítili i obyvatelé v onom jihoamerickém městečku. Opravdu víc nemůžeme?