Invaze Ruska na Ukrajinu byla o to překvapivější, o co nesmyslněji byla Ruskem zdůvodněna: Cílem plošného bombardování a ostřelování pokojných obcí a měst má být „denacifikace“ a „demilitarizace“ sousední suverénní země, jejíž územní celistvost a suverenitu Rusko dříve garantovalo. Jak však válka díky těžko uvěřitelné rezistenci Ukrajinců vstoupila do čtvrtého týdne, začíná být zřejmé, že celá ukrajinská tragédie a bojiště je zástupnou předehrou snahy Ruska přepsat mezinárodní řád a pořádek, jak se ustanovil po 2. sv. válce. Jeho principy jsou obsažené v Chartě OSN, v jejíž preambuli se píše, že smyslem mezinárodního společenství je „chránit budoucí pokolení metly války“. V kapitole I. Cíle a zásady lze pak číst to, co by Rusko chtělo poslat na smetiště dějin: „Všichni členové se vystříhají ve svých mezinárodních stycích hrozby silou nebo použití síly jak proti územní celistvosti nebo politické nezávislosti kteréhokoli státu.“

Dnes všeobecně přijímaný princip nelegitimity anexe jakéhokoli cizího území vzalo mezinárodní společenství vážně právě až po 2. sv. válce. Může to znít takřka archaicky, ale do té doby anexe či pokus o ni byla běžným způsobem řešení mezistátních konfliktů, a také jejich příčinou, což vedlo k takřka nepřetržitým válkám. Od založení OSN v roce 1945 ale už nemůže být anexe cizího území vývojem událostí (převahou agresora) legitimována a mezinárodním společenstvím uznána. Některým zabránila vojenská operace s mandátem OSN (viz anexe Kuvajtu Irákem v roce 1990), jiné skončily navrácením dotčeného území (anexe Sinaje Izraelem). Další zůstaly neuznány. Ruskou anexi Krymu pak uznaly jen Afghánistán, Kuba, Nikaragua, Sýrie a Venezuela, země s režimy na Moskvě nějak závislými.

Pomineme-li výše uvedené komické zdůvodnění ruské agrese proti Ukrajině Putinem, určené pro domácí publikum, cílem útoku je donutit vládu v Kyjevě uznat Krym za ruský, stejně jako uznat ztrátu Luhanské a Doněcké oblasti. Tím by Kreml nastolil fait accompli a názor jiných zemí by přestal být důležitý. Pokud by tak nyní Ukrajina v zájmu záchrany lidských životů prostě kapitulovala, měl by tento akt důsledky nejen pro ni a Rusko, ale přeneseně i pro zbytek světa. Chartou OSN definovaný mezinárodní řád by se zhroutil, respektive začal by být definován opět prostou silou a násilím. Bylo by odvážné nyní předjímat celý výsledek ruské války proti Ukrajině, nicméně si můžeme představit, jaké důsledky by vznikly akceptací ruských požadavků.

Jednotlivé státy by se snadno cítily být legitimizovány řešit své územní nebo jiné spory prostou brutální sílou. Ruská krutost, cynismus, lži a boj proti paměti by se staly novou normou či vzorem pro další země. Porozumění mezi lidmi, národy, státy by se opět stalo pouhým rukojmím nejrůznějších agresorů. V Rusku je zakázáno válku nazývat válkou, plošné bombardování měst a ničení infrastruktury má být „osvobozováním“, přepadení sousední země Ruskem pak „ukončením“ války, kterou předtím Moskva sama rozpoutala. Ruská válka proti Ukrajině vyvolala humanitární krizi od světové války nevídaných rozměrů a uprchlíky používá jako zbraň k destabilizaci „nepřátelských“ zemí. Ve válce „za osvobození bratrského národa“ se již Putin a jeho generálové dopustili tolika zločinů proti lidskosti a ženevským konvencím, že jim pro své přežití nezbývá než tuto válku vyhrát.

Nebýt stálého ostřelování ukrajinských měst, na bitevním poli jako by nyní nastalo uklidnění. Má svědčit o ruské ztrátě schopnosti iniciativy, a to díky ukrajinskému odporu, ale i vlastním logistickým, taktickým a zdrojovým nedostatkům. Ke všeobecnému překvapení se Ukrajinci dokázali ubránit násobné přesile a vyhnout se rychlé vojenské porážce. Výsledek války je však více než nejistý. Jakoby se čekalo, až Rusku dojde munice, což je ovšem příslib naivní. Zpomalený či zastavený postup ruských okupačních vojsk ještě není jejich porážkou. Navíc dle méně optimistických zpráv Rusové postupují sice pomalu, ale postupují. Konkrétně to znamená, že stále může dojít k obklíčení jádra ukrajinských ozbrojených sil vázaných na doněcké a luhanské frontě, a to postupem Rusů od jihu z Krymu podél východního břehu Dněpru na sever. Pokud by se Rusům jádro ukrajinské armády podařilo obklíčit, bylo by snadné je následně i zničit. Tím by Putin mohl vyhlásit za splněný jeden z cílů ruské války, „demilitarizaci“ Ukrajiny, Kyjev by neměl šanci udržet ve své moci Doněck s Luhanskem, přičemž by se ukázalo, že hrdinná obrana velkých měst, jako jsou Kyjev a Charkov, sice měla velký symbolický ale již menší praktický význam. Osud Ukrajiny tak stále visí na vlásku, přesněji řečeno na odhodlání Ukrajinců bránit svou zemi, nezávislost, a odvozeně i světový řád, nás. A také na efektivitě naší pomoci.

Každopádně tento konflikt nesmí skončit „plichtou“, tedy smíření se s Putinovým režimem, který si chce mezinárodní respekt dobýt nevyprovokovanou agresí. Je to sice přetěžké v okamžiku, kdy stávající vertikála moci odstranila veškerou alternativu. Jen tak ale bude možné usilovat o to, aby Rusko začalo překonávat své imperiální dědictví a prošlo procesem podobným denacifikaci v Německu. Pokud přestane být zdrojem nelidské politiky, politiky represivní vůči cizím i vlastním občanům, politiky pohrdající lidským životem, bude možno začít Rusko respektovat. Tisíce zbytečně zmařených životů to být nemohou a nesmí.