Aktuálně probíhající ruskou anexi Krymu by šlo možná označit výrazem „krymská válka“. Ovšem tento název má už více než sto padesát let vyhrazen jiný, daleko větší konflikt.

Krymská válka mezi Ruskem na straně jedné a Velkou Británií a Francií (a jejich dalšími spojenci) z let 1853–1856 byla jedním z největších válečných střetnutí poloviny devatenáctého století. Skončila porážkou Ruska, které se předtím, díky napoleonským válkám, dostalo do pozice „četníka Evropy“ a představovalo jednu z hlavních světových mocností. V krymské válce se též poprvé výrazně projevily rysy pozdějších moderních ozbrojených konfliktů, včetně mediálního zpravodajství s velkým vlivem na veřejné mínění. Považovat válku v Zálivu z roku 1991 za první „válku v přímém přenosu“ je trochu zcestné, na tento reklamní lep může sednout jen ten, kdo se moc nevyzná v historii.

I proto „stará krymská válka“ stojí dodnes za pozornost. A též kvůli porovnání změn mocenské síly a rovnováhy v odstupu jednoho a půl století.

Krymská válka byla původně konfliktem mezi Ruským impériem a Osmanskou říší. Rusové si jednak stěžovali na to, jak muslimští Turci zacházejí s křesťany na svých balkánských územích. Současně nastolili otázku přístupu ke svatým místům v Palestině. Navíc se Rusové chtěli plavit se svými válečnými loděmi z Černého do Středozemního moře přes Bospor a Dardanely. Jednání mezi oběma říšemi skončilo neúspěšně a osmanští Turci, povzbuzovaní Francií, vyhlásili Rusku válku. Rusko ale v roce 1853 u Sinopu na Černém moři zničilo tureckou flotilu.

Velká Británie a Francie se v ten moment začaly obávat, že se Rusko pokusí rozšířit svá území na úkor rozpadající se Osmanské říše, a že tedy tato již tak velká mocnost ještě posílí. Proto vyslaly své flotily do Černého moře, kde měly bránit turecké pobřeží, a rychle se staly spojenci Turků. Koncem března 1854 vyhlásily Velká Británie s Francií Rusku válku.

Se slabším tureckým loďstvem si ještě ruská flotila dokázala v listopadu 1853 u Sinopu poradit a turecké loďstvo zcela zničila. Jakmile však připlula britsko-francouzská flotila, role se obrátily. „Mnohé ruské lodě byly postaveny z jedlového dřeva, nebyly schopné plavby na moři, jejich palebná síla byla nedostatečná a měly polovycvičené posádky. Spojenci disponovali mnohem větším počtem lodí poháněných parou, některé z nich byly vyzbrojeny šrapnelovými děly a raketami. A navíc měli ruští nepřátelé takové výrobní kapacity ke stavbě modernějších lodí, že s prodlužující se válkou by se jejich výhody jen dále zvětšovaly,“ píše Paul Kennedy v knize Vzestup a pád velmocí.

Spojenecká vojska, sestávající z 60 000 francouzských, britských a tureckých vojáků, se tak třeba dokázala vylodit v krymské Jevpatoriji. Díky lepší technice dokázali Britové a Francouzi dopravovat na bojiště více vojáků než Rusové po souši (dnešní Ukrajina tehdy patřila, kromě západního cípu, k ruské říši). Vysvětlení podává výše citovaný Paul Kennedy: „Protože na jih od Moskvy tehdy nebyly žádné železniční tratě, musely zásobovací vozy tažené koňmi zdolávat stovky kilometrů přes stepi, které se za jarního tání a podzimních dešťů proměňovaly v bažiny. Navíc samotní koně spotřebovali také spoustu píce (kterou museli dopravovat další koně atd.), takže nakonec toto nesmírné logistické úsilí přinášelo jen mizivé výsledky. Spojenecké jednotky a posily bylo možno vysílat na Krym z Francie a Anglie po moři a byly na místě za tři týdny, zatímco ruským jednotkám trvala cesta z Moskvy na frontu někdy i tři měsíce. Ještě znepokojivější bylo zhroucení ruských zásob vojenské výstroje a výzbroje. Čím déle válka trvala, tím větší převahu spojenci získávali, a navíc britská blokáda zabraňovala dovozu nových zbraní.“

Britská blokáda též podle Kennedyho vyřadila export ruského obilí a ostatních produktů a znemožnila ruské vládě financovat válku jinak než vysokými půjčkami. 15. ledna 1856 byla korunní rada varována, že pokud bude Rusko pokračovat ve svém bezvýchodném boji, stát zbankrotuje. Jedinou možnost, jak se katastrofě vyhnout, znamenalo vyjednat s nepřátelskými mocnostmi mír.

Kdeže ony časy jsou! Británie a Francie, tehdy koloniální mocnosti, o globální vliv dávno přišly. Místo Británie, tehdejší královny moří, bychom si nyní mohli dosadit Spojené státy, nicméně těžko očekávat, že by se odhodlaly k blokádě Ruska nebo k vylodění na Krymu. Západ je sice stále technologicky vyspělejší než Rusko, avšak zároveň zadlužený a zmítaný vlastními problémy. Jeho síla uvadá.

Co však neuvadá, je síla médií – ta naopak roste. Informační válka na internetu dnes představuje silnější munici, než jakou kdysi chrlila lodní děla. A právě v krymské válce byla veřejnost poprvé informována o válečných událostech prostřednictvím fotografií a zpráv posílaných telegrafem. Patří jí tak prvenství, neboť šlo o první válku, kterou veřejnost prožívala takříkajíc „v reálném čase“, byť s jistým zpožděním, nikoliv ještě úplně „v přímém přenosu“. Nejvlivnějším reportérem byl zřejmě William Howard Russell z The Times, jenž si jako první novinář údajně vysloužil označení „válečný zpravodaj“. Díky zprávám v britském tisku se veřejnost dozvěděla o všeobecně nekompetentním vedení války, což v lednu 1855 dokonce vyústilo v pád britské vlády – nehledě na to, že Británie nakonec vojensky v konfliktu zvítězila.

Z postupného dějinného nárůstu vlivu medializace válečných událostí sice trochu mrazí, je v něm však skryta i jistá naděje: války lze rozhodovat i jinde než na bitevním poli a úspěch na mediálním bojišti může převážit nad počty tanků a raket. Může, ale samozřejmě také vůbec nemusí…

Josef Mlejnek jr.