Nesu si v sobě vzpomínku, to mi bylo tak pět let, na spor otce s dědečkem z matčiny strany, který byl legionářem v Rusku a na vlastní oči viděl tamní poměry. Dědeček se snažil otce zbavit idealismu a babička mě od těchto debat odváděla za ramena. Dědeček byl obecním policistou v Kuklenách, měl pistoli, často ji přede mnou čistil, a byl pro mě autoritou. Otec byl jen teoretik.

Výchovu ze strany otce vnímám jako neúspěšnou indoktrinaci pomocí knížek typu Meresjev a podobných hrůz. Otec byl vyučený knihtiskař a práce ho bavila. Když ale potom za ním přišli straníci a nabídli mu, aby se stal jako člen KSČ šéfem krajské odbočky Československé vědeckotechnické společnosti, tak nabídku přijal a já jsem viděl, jak se začal měnit. Stal se z něj tak trochu papaláš a doháněl to tím, že si ze slovníku vypisoval do proslovů cizí slova, aby to vypadalo, že je vzdělaný a že problémům, o nichž jednal, rozumí. Bylo to proto, že neměl žádné vyšší vzdělání a přicházel do styku s odborníky.

Jsem třetí Eduard v řadě, ale kořeny jsem ve své rodině příliš nezapustil, protože to prostředí pro mě bylo cizí. Považuji se za kukaččí vejce. Moji předkové z otcovy strany byli komunisté, byl mezi nimi dokonce zakladatel komunistické strany. Můj pradědeček zakládal v hospodě U Švagerků v Hradci Králové KSČ. Před tím byl poslancem za sociální demokraty. Byla u toho i jeho dcera, moje babička a po ní i můj otec. Já jsem se s touto rodinnou tradicí nikdy neztotožnil. Pro mě byla už od dětských let tato ideologie naprosto nepřijatelná, byla to pro mě principiální záležitost. Zásluhu na tom měl asi můj dědeček z matčiny strany, který byl členem sociální demokracie.

To, co jsem ve svém životě prožil, byl průběžný atak bolševismu, protože většina mého života se odehrávala v situaci, kdy bolševik naprosto neomezeně vládl. Měl jsem konflikty už v základní škole, protože divadlo, které se tam odehrávalo, dětská duše samozřejmě chápe a každá osobnost se s tím vyrovnává po svém. Měl jsem až extrémní vztah k pravdě, a vždycky jsem s tím měl problémy.

S počátkem normalizace přišly prověrky. Lidé, kteří nebyli v montérkách, museli před komise, a museli se vyjádřit k tomu, jaký mají vztah ke vstupu sovětských vojsk. V Hradci Králové, kterému se říkalo Hvězdohrad, neboť tam měli bolševici dosti silnou pozici, byly prověrky poměrně přísné. Ačkoli otec uměl slušně lavírovat, prověrkami neprošel. Určitě ale ne proto, že by zastával nějaké zásadní stanovisko. Byla to pro něj tehdy tak strašná rána, že přestal pracovat, onemocněl a strávil zbytek života v důchodu.

Za otcem začali docházet jeho kamarádi, kteří byli také vyhozeni. Probíhaly u nás divoké pitky. Zvedali pěsti a hlasy. Jeden z nich, bývalý policajt, křičel, že Novotný mu dal medaile a že mu je přišli vzít.,Co nám to udělali? Já jsem strkal lidem do bytu věci, abychom je mohli zavřít, a oni mě teď vyhodili!‘ Byl jsem zhnusený a řekl jsem si, že tady nemůžu žít. Odstěhoval jsem se do Prahy.

Velice se mě dotklo, že lidé odešli od svých dřívějších idejí. Prožíval jsem osobní drama z vyvanutí pozitivní energie ve společnosti a rychlý nástup normalizace mě totálně oddělal.

Byl jsem vnitřně rozervaný, zvažoval jsem emigraci, a v té době jsem se seznámil s filosofií výtvarné skupiny Šmidrů, která mi dala nový smysl života.

Nastoupil jsem v Praze u Vojenských staveb a pracoval jsem tam jako elektrikář. Tahle zkušenost byla šílená. V místě, kde mě ubytovali, jsem se setkával s věčnými ožraly a ubytování bylo také strašné. Ve Vysočanech, v bývalých domcích pro prostitutky, tato čtvrť se prý za první republiky nazývala Veselá bída. Netekla tam teplá voda, nešlo to zamknout, ustavičný rámus a špína. Hledal jsem řešení, a tak jsem nastoupil jako elektrikář u Státních statků, kde mi přislíbili byt.

Čekal jsem na byt v Ďáblicích a provizorně jsem bydlel ve Zdibech. To byl starý zámek, kde sídlil nějaký zemědělský výzkumný ústav. Byli tam zaměstnaní lidé, kteří tam byli takříkajíc uklizení. Zbytek zámku byl v dezolátním stavu a přebývali v něm lidé, kteří pro státní statek krmili dobytek

V bytě, který jsme obývali – byla to jedna místnost o rozměrech 64 metrů čtverečních – netěsnila okna, se ženou jsme spali na matracích položených na zemi a místo lustru jsme měli rozevřený deštník natřený vápnem. Byla to avantgarda. Když jsem přijel z práce na motorce, měl jsem všude nalepené mouchy, smrděl jsem, protože mě olizovala telata, nebo jsem nasákl pachem močky z prasečáku. Nebylo kde se umýt. V bojleru byla vypálená patrona a okna v koupelně nebyla, protože vyhnila a vypadla ven. Žili tam zvláštní lidé. Myslel jsem si, že ten krmič nosí kožený oděv, ale to byly montérky, které za celý život nesundal. Srostly s jeho tělem. Na dálku dělal dojem kovboje, ale byl to v podstatě dobytek. O výplatě si tihle lidé nakoupili konzervy na celý měsíc a zbytek prochlastali. Na konci dlouhé chodby byl záchod, který neměl háček na zavření dveří. Kdo procházel chodbou, tak se díval celou dobu člověku sedícímu na míse do očí. My jsme měli místnost až úplně vzadu, takže jsem zahýbal až tři metry před trůnícím člověkem doprava. Byl to tak trochu psychologický nervák.

Pak dorazily prověrky i na ministerstvo zemědělství. Byt, na který jsem rok a půl za těchto příšerných podmínek čekal, v prostředí, které bych si nikdy nevybral, připadl jednomu náměstkovi, který prověrkami neprolezl. Ředitel statku byl jeho kamarád, a tak mu nabídl můj budoucí byt. U manželky a samozřejmě i u mne se dostavila frustrační kompozice. A tahle pila (očekávání, zklamání, nasratost) nás provázela po většinu života v reálném socialismu.

Když tato naděje vyprchala, rozhodl jsem se, že půjdeme do pohraničí s předpokladem, že tam někde dostanu byt. Ve Vřesové mi nabídli práci s neomezenou pracovní dobou, nízkým platem a ubytování bez manželky na svobodárně. Jel jsem dál stopem, urazil jsem už nějakou cestu, když mi zastavil mastňácký vůz a řidič mi říká:,Ty vole, co tady děláš?‘ Byl to kamarád z vojny. Vyprávěl jsem mu, co se mi stalo. Říkal, že nevidí žádný problém. Poslal mě na bytový podnik oddělení tepelného hospodářství v Teplicích, takový frajer šáhnul do šuplíku a vytáhl klíč:,Nastěhujte se. Budete mít na starosti výtahy a pračky.‘ Zaměstnal i moji ženu, která musela z pozice knihovnice v Klementinu nastoupit do údržby. Byl jsem se podívat na garsonku ve starší zástavbě, ale nebyla tam kamna. Venku už padal sníh. Šel jsem na bytový podnik zažádat o kamna. Seděla tam soudružka Šádková, vyžraná, soudružský týpek. Vysvětlil jsem jí situaci a ona se mě zeptala:,Vy máte klíč od toho bytu?‘ Jako blbec jsem ho vytáhl. Ona mi ho vyškubla se slovy:,V té ubytovně nemáte co dělat, protože od toho je tady bytová komise, která se schází jednou za půl roku, měli jsme ji před čtrnácti dny, a ta rozhodne o tom, jestli tam budete bydlet nebo ne.‘ A bylo hotovo.

Dole ve voze masny jsem měl pár kusů nábytku, které mi kamarád přivezl ze Zdib. Dozvěděl jsem se, že opodál místa, kde bydlí, v Mlýnské ulici, je takový betonový domek, bunkr. Bylo to velké asi pět krát šest metrů. Nemělo to okna ani dveře, ale mělo to střechu a nepršelo tam. Chodil jsem po půdách, kam jsem měl jako zaměstnanec bytového podniku přístup a hledal kamna, až jsem našel staré petry a roury. Kamarád z vojny měl jako parašutista znárodněný padák, tak jsme s ním utěsnili okna a dveře. V parku na Letné jsem řezal větve a sbíral klestí a vytápěl prostoru. Žena během dvou dnů pobytu dostala těžký zánět močového měchýře a odjela za rodiči do Písku. Po bytovém podniku se to rozkřiklo a lidi se na mě chodili dívat, že prý tam bydlí nějaký šílenec. Stáli za stromem a dívali se na mě. Přituhlo, byl únor, venku mínus dvacet. Vytopit se to už nedalo. Byl jsem zabalený v padáku, vypadal jsem jak reklama na Michelin. Roury od kamen byly červené žárem a ze stěn se řinula voda. Ráno jsem se probouzel s jinovatkou ve vousech. Musel jsem to řešit. Šel jsem na Okresní ředitelství bytového podniku a zaklepal na dveře nějakého úředníka civilní obrany. Řekl jsem mu, že jsem se musel nastěhovat do bunkru a zda by bylo možné mi zařídit nějaké číslo popisné, aby mi měla kam chodit pošta. Právě dělal sborku a rozborku pistole, kterou měl rozloženou na stole. Vyskočil a řval:,Vy jste svévolně obsadil prostor civilní obrany a za to ponesete plnou zodpovědnost!‘ Bylo to tragikomické.

Parta v práci byli Svědkové Jehovovi a já jim to vyprávěl. Řekli, že mě v tom nemůžou nechat. Věděli o bytě, který byl již mnoho let opuštěný. Byl to sklepní byt ve staré německé vile. Chodbu přetínala dlouhá dřevěná zeď, a jak foukal vítr, povlávala v mezeře ve skobách. Všude na zemi střepy, vytlučená okna a záchodová mísa roztříštěná. Ale v jedné místnosti byla nádherná německá kachlíčková zelená kamna až do stropu. Svědkové, kteří byli univerzální řemeslníci, mi to za týden pomohli opravit. Jen rozbitý záchod tam zůstal a v noci začaly lézt ze záchodové díry krysy. Tak jsem tam postavil kýbl s vodou, který nenazvedly. Napsal jsem ženě, že máme byt, ať přijede. Když to viděla, začala zas brečet, ale zůstala. Když bylo sčítání obyvatel, vešli k nám vyděšení úředníci, které tam poslali sousedé, a ptali se nás na předměty, které vlastníme.,Máte pračku?‘ Podíval jsem se na ženu a řekl:,Co to je pračka, už si to někdy slyšela?‘ Žena se tvářila překvapeně a vrtěla záporně hlavou. Pak se ptali na ledničku. Řekli jsme jim, že ani nevíme, co to je, že tam žijeme odloučení od společnosti. Mazali spěšně po schodech nahoru, jakoby spatřili zjevení.

Ten byt měl ale další problémy. Byl vlhký a v rozích byla jeden a půl metru vysoká plíseň. Koupil jsem si tempery a hezky ji vymaloval. Lidem jsem říkal, že mám vztah k botanice, tak to tam pěstuju. Ale řešit jsme to už museli. Plísní bylo cítit prádlo a oblečení. Koupil jsem majzlík a kladivo a začal osekávat vlhkou omítku. Vynášel jsem ji v kbelíku ven před dům. V Teplicích tehdy existoval odbor městského úřadu, kterému se říkalo šedý mor. Starý dědkové v šedých uniformách chodili se zápisníčkama, a jak někde něco viděli, hned si to zapsali. Sousedé jim nahlásili, že u nich bydlí ve sklepě nějaká parta undergrounďáků. Přišli a nasolili mi pokutu dva a půl tisíce a napráskali mě na bytovém podniku. Byl jsem povolán k řediteli, a když jsem mu řekl, že jsem zaměstnanec, nechal to být. Nakonec to vyřešili tak, že ten byt začali adaptovat. Ale neměli nás kam dát, tak jsme v tom adaptovaném bytě bydleli. Přišli zedníci, vykuchali podlahu a natřeli ji térem. My bydleli v druhé místnosti, takže když jsme přišli domů, museli jsme skočit dolů metr a půl, a na druhé straně vylézt po žebříku do naší místnosti.

Začal jsem se zajímat o Svědky Jehovovi. Říkal jsem si, že se na mě všichni vybodli, jen tihle lidé mi nezištně pomáhali. Hovořil jsem s nimi o tom, co je nutí lidem pomáhat, a oni mě vtáhli do své organizace. Věnoval jsem se studiu Bible, pokřtili mě a během pěti měsíců jsem studoval na dalším stupni, až jsem se nakonec stal starším sboru a školitelem. Jenže literatura, kterou jsem dostával, byla čím dál divnější. Četl jsem tam věci, které byly téměř až patafyzické. Už předtím jsem se naštěstí seznámil se seriálem Alberta Marenčina ve Světové literatuře, „Anály patafyziky“ a utkvělo mi to v paměti. Ze začátku jsem tomu nerozuměl, ale strašně mě to přitahovalo. Tak jsem se k tomu vracel, poprvé, podruhé a najednou jsem byl osvícen a pochopil jsem, co to je patafyzika. Bez školitele! Najednou jsem byl vědomý patafyzik – předtím nevědomý a nyní vědomý. A být Svědek Jehovův a zároveň vědomý patafyzik, to je hrozně zvláštní situace.

Alfred Jarry, když vysvětloval patafyziku, tvrdil, že,patafyzika přesahuje metafyziku, tak jako metafyzika přesahuje fyziku.‘ A já jsem v tom byl. Studoval jsem metafyziku a angažoval jsem se v ní a přecházel jsem do oblasti patafyziky. To byl další stupeň poznání. Dostávaly se mi do rukou zvláštní plky od Svědků Jehovových a já jsem to tam měl jako vedoucí skupiny rozebírat. Přečetl jsem si to, chvíli s tím mlátil o zem, protože jsem byl vzteklý, jaká je to demagogie.,Tohle tu nemůžu učit!‘ Ale potom jsem si řekl, že na to musím jít z opačné strany. Šel jsem na to z pozice patafyzika, takže když se sešel kolektiv, a naštěstí to byli především studenti z gymnázia a z konzervatoře, tak jsem začal vypichovat absurdity a zvýrazňoval jsem je. Viděl jsem, jak jim začaly svítit oči. Začali na to reagovat, protože taky pochopili, že to je ptákovina. To byl koncert. Když tam přišel někdo z venku na kontrolu, tak to nezachytil. Vypadali jsme velmi horlivě. Časem jsme se ale dostali do stavu, že jsme zrušili skupinu Svědků Jehovových a založili jsme Patafyzické kolegium Teplice. To byl takový zvláštní, ale naprosto normální a přirozený přechod.

Studenti se pak většinou rozutekli na nové pracovní pozice do orchestrů, nebo šli studovat dál, ale patafyzika mezitím získala věhlas a přihlásili se noví členové jako Míra Wanek, básnířka Svatava Antošová, Míra Kuranda, malíř Venca Lukášek a plynule jsme přešli do nové organizační struktury. Scházelo se to u nás. Dělali jsme různé oslavy, třeba konce třicetileté války, nebo vyleštění brnění nějakého rytíře a jeho představení veřejnosti. Události, které sice měly dějinný podtext, ale už byly samozřejmě přežité, a tak jsme parodovali neustálá výročí komunistů. Podnikali jsme i veřejné akce s charakterem happeningů, jako bylo pročesávání Máchova jezera obrovskými hřebeny, které mělo vyloučit výskyt vodní hydry, nebo soutěž v plavání v krystalické vodě. Vzali jsme si plavky a nafukovací matrace a kruhy a dělali jsme plavecké soutěže ve sněhu. Byly tu i semináře, např. Vuřty s poesií. Domákli se toho policajti a říkali si:,Co to je, tohleto? Co nám to tu za zády vyrostlo?‘ načež jsme zaznamenali pohyb kolem nás – dotazy, vyptávání, vyšetřování a do našeho středu byli nasazeni práskači.

Kdy ž do nás policajti začali píchat, že jsme nějací divní, rozhodl jsem se udělat redakční radu našeho časopisu PAKO mezi lidmi na veřejnosti, aby neříkali, že něco punktujeme. Nastoupili jsme si do autobusu, který vozil dělníky do barevky v Dubí, obsadili jsme čtyřku vzadu, kde jsou sedadla proti sobě, udělali jsme si tam provizorní stoleček. Nad námi se houpali na madlech dělníci a já jsem přečetl báseň od Svatavy, podíval jsem se na dělníka nade mnou a zeptal se ho:,Co myslíte, zařadil byste to do našeho časopisu?‘ On řekl:,Jděte do prdele, takovýhle kraviny. Já mám jiný starosti!‘ Tak jsem poprosil kolegu o zapsání názoru veřejnosti do zápisu. Autobus přijel do stanice, otevřel dveře a luft nám vzal pár papírů. Lidi vybíhali z autobusu a pomáhali nám to sbírat.,Pane řidiči, nám vyskočil časopis ven, můžeme si ho posbírat?‘,Já musím ale jet na čas!‘ A tak jsme se dostávali do všeobecného povědomí.

Velký problém nastal, když se Venca Lukášek sebral, zdrhnul na Západ a vykecal se do Svobodné Evropy, jak v Teplicích funguje patafyzické kolegium. Byla u mě šťára, která hledala Vokno, ve kterém se občas objevilo mé jméno, a při té příležitosti našli pár čísel PAKA. Vše mi sebrali a nějaký čas byl klid. Když se objevily po nějakém čase po Teplicích obskurní letáky, přišli mi udělat zevrubnou prohlídku bytu a uvalili na mě vazbu. Byl jsem držen dva měsíce v Litoměřicích. Celou dobu, co mě tam dusili, řádili venku a sbírali členy patafyzického kolegia. Ti dostali pokárání a celé se to rozprchlo.

Pak začal soud v Teplicích a vyšetřovatel samozřejmě ze mě musel udělat kriminálníka, tak hledali, co bych kde mohl udělat. Z předešlé prohlídky našeho bytu měli vrtačku a hmoždinky, nařkli mě, že jsem to ukradl v práci. Hmoždinky jsem si samozřejmě koupil sám a vrtačku jsem měl v práci vyfasovanou sám na sebe. Ptal jsem se jich:,Jak jsem mohl ukrást něco, za co jsem hmotně odpovědný?‘ Zabrané věci tedy opět vrátili do našeho bytu a má žena sdělila u Němců, signatářů Ch77, co se u nás seběhlo a že StB nevrátila všechny hmoždinky. RFE zveřejnila zprávu, že Státní bezpečnost nevrátila Vackovi všechny hmoždinky. Vyšetřovatel za mnou přijel na vazbu do Litoměřic, kde na mě řval:,Víte, jaký já mám plat? Kolik vagónů hmoždinek si můžu koupit z jednoho platu?‘ Byli nepříčetní. Už to ale bylo venku a ve Svobodné Evropě se o tom každou chvilku referovalo.

U soudu se pak řešilo, co mi ještě přiklepnou. Uvedli, že mi doma našli tři pornočasopisy.,Na co jste je používal? Šířil jste je?‘,Ne. Nechtěl jsem se nad nimi ukájet, ale vystřihovat z nich koláže do našeho časopisu.‘ Soudce Bartůněk, blbec, diktoval do zápisu,Obviněný prohlašuje, že pornočasopisy měl na to, aby z nich udělal koláč.‘ Pak přivedli mou kolegyni, která si se mnou vyřizovala účty, a křivě prohlašovala, že četla pornopohádku, kterou jsem údajně napsal. Takže jsem byl nejen patafyzik, ale ještě šiřitel pornografie. Taková pohádka se ale nikde při prohlídkách a raziích nenašla, protože nebyla nikdy napsaná. Přesto jsem dostal dvanáct měsíců natvrdo.

Byl jsem jediný patafyzik na světě, který byl za patafyziku zavřený. Odvezli mě do Pardubic do ženské věznice. Tam bylo zavřených 1200 žen a 70 chlapů na údržbě. Přivedli mě k vychovateli, že by mi měl být sestaven resocializační program. Řekl jsem mu:,Jak mě chcete resocializovat, když ani nejsem socializován? Nikdy jsem komunista nebyl.‘ Nakonec mi vytvořili resocializační program sestávající z pracovní činnosti.

Dostal jsem se do prostředí prvotrestaných zlodějíčků a šmejdů. Byl jsem přiřazen k pracovní skupině, která opravovala staré vězeňské ubytovny z doby Marie Terezie, které měly omítku dva centimetry. Rozdali nám špachtle, ať to odsekáváme, a když jsem ji vracel, tak byla jen centimetr dlouhá. Zdálo se jim to málo a můj trest mi ještě přiostřili. Dostal jsem vidle a nakládal použité ženské vložky z hromady, kde to hnilo a lezly po tom masařky, na náklaďák. Pak někoho z těch soudruhů napadlo, že asi nenávidím červenou barvu. Dali mi za úkol renovovat svatostánek,,síň tradic‘. Dostal jsem rudé sukno, měl jsem nově potáhnout podstavce a očistit Stalina, Gottwalda a Lenina. Hlavičky hezky srovnat. Mysleli si, že trpím jak zvíře, že to jde až na dřeň. Zašel jsem si do truhlárny pro plivátko, potáhl ho suknem a dal pod toho jejich Lenina. Oni pak to plivátko uctívali.

Nepouštěli mi domů dopisy. Žena čtvrt roku nevěděla, co se mnou je. Jednou týdně sice byla možnost domů napsat, ale oni mi to vždy vrátili s tím, že to je psané malým písmem, že to cenzor nepřečte. Nebo že píšu o poměrech ve věznici. Psal jsem, že mám rýmičku. Tak jsem začal psát dětem pohádku na pokračování. Aby věděli alespoň to, že existuju. Žena čekala, že jí budu psát něco osobního a chodila pohádka, tak si asi myslela, že jsem se zbláznil. Pohádka později vyšla knižně pod názvem Cesta.

Byl jsem na kolektivní ubytovně, kde spalo přes 20 mužů v jedné místnosti a v noci se tam nedalo dýchat. Otevřel jsem si okno a někdo ho hned zase zavřel. Ostatní mi dělali problémy. Přihlašovali mě na brigády. Po mé práci jsem se jakoby dobrovolně přihlásil na brigádu, a když jsem večer přišel, tak bylo všechno sežrané, protože měli udělanou sběračku s dírami, kterou zabořili do hrnce, a když ji vytáhli, omáčka protekla a maso jim zůstalo. Ten, co přišel nakonec, dostal jen trochu omáčky a zbytky olezlých knedlíků. Taky už netekla teplá voda. Tahle si mě tam celou dobu podávali.

Po pěti měsících jsem se pokusil poslat domů tahák, dát zprávu ženě. Dle rad ostatních jsem vložil malý papírek do zubní pasty propouštěného vězně. Za dva dny mě zavolali na vnitřní ochranu, kde ležel rozbalený tahák a vedle přepsaný text na papíru A4. Najednou cenzorovi nevadilo, že je to malým písmem a šel jsem do díry. Tam byly zavřené jen ženské vězenkyně, v noci kvílely, měly hysteráky, stýskalo se jim po partnerkách. V rohu místnosti byl ucpaný turecký záchod a uprostřed dřevěná postel s dřevěným podhlavníkem v úhlu pětačtyřiceti stupňů. Nespalo se na tom dobře a navíc jsem si všiml, že po mě něco leze. Zjistil jsem, že záchod je ucpaný, a že tam žije množství malých mušek. Lezly po vložkách v záchodu, a pak po mém obličeji. To bylo taky na hysterák. Jedna holka, která roznášela jídlo, mi přinesla takové plastové proužky, ze kterých jsem si upletl bejkovec, kterým jsem to prošťoural, aby všechen ten humus odtekl. V noci ke mně ale vlítli ozbrojenci, vytáhli mě zpod deky. Hledali a našli. Vyšetřovali, jestli to není předmět, s jehož pomocí bych utíkal z vězení. Na to jsem měl jedinou odpověď:,Pánové, toto je předmět, který měl zlepšit hygienické podmínky v tomto mém obývacím pokoji.‘ Jméno ženy, která mi ho přinesla, jsem samozřejmě neprozradil.

Ženské měly zakázaný čaj a my chlapi jsme ho podle vnitřního řádu věznice mohli mít. Byli jsme v jedničce. Tak se tam navazovaly pseudomilenecké vztahy. Chlapi nařízli tenisák a hodili ho ženským přes zeď. Mě si tam vybrala jedna prostitutka, že jsem její typ. Jejím prostřednictvím jsem získával cenné informace o poměrech v ženské části věznice. Když jsem natíral lavičky, tak jsem na nich četl vzkazy a pomalu poznával podhoubí života ve věznici. Psali jsme si a já od ní vyzvídal, jak to u nich chodí. Za chvíli se rozneslo, že tam je někdo, kdo není úplný debil, a že píše rozumné věci. Chodili pak za mnou chlapi, abych jim napsal pěkný dopis pro tu jejich. Holkám jsem zas psal rady, na co by se měly zeptat advokáta. Získal jsem privilegované postavení písmáka a přestal jsem mít problém se samosprávou.

Jak se blížil konec mého věznění, cítil jsem, že jsou dozorci nesví. Vychovatel se mě ptal:,Vy se chystáte něco o vězení napsat?‘ Řekl jsem mu:,To víte, že jo, proto jsem tady. Já jsem tady totiž na stáži. Dietl jezdil do Spojených států, aby se naučil dělat seriály, a já jsem šel sem, abych to tady viděl na vlastní oči.‘ Takže ten poslední měsíc ke mně byli laskaví, zřejmě aby se to zahladilo. Přesto se pokoušeli mi prodloužit výkon trestu tím, že mi nezapočítali vazbu. Musel zasáhnout právník.

Když mě propouštěli, tak ta „moje holka“ visela na mřížích a ječela jak leopard, jak raněná šelma, že její parťák odchází. Ostatní holky ji utěšovaly a kvílely s ní. Byl to takový rituál. Tahle hra na rozervané srdce tam asi probíhala s každým odchodem. Když jsem se vrátil, sedl jsem k psacímu stroji a během měsíce a půl to sepsal. Každé odpoledne jsem sundal propocenou košili. Vyšlo to jako Občanský průkaz prosím. Byla to první a proto nepovedená kniha nakladatelství Moaré. Stejně byl celý náklad vykoupený pro knihovny vězňů. Do věznic ale žádný výtisk nikdy nedorazil.