Severomoravské město Štramberk je vyhlášené cukrářským výrobkem z perníkového těsta ve tvaru kornoutu zvaným Štramberské uši. Dokonce se těší ochraně Evropské unie. Místní legenda klade jeho původ do roku 1241, kdy se město snažili dobýt Tataři. Jeho obránci však po noční bouři prokopali hráz rybníka, a tatarské ležení tak vytopili. Poté, co voda opadla, vydali se do tatarského tábora, kde nalezli vaky plné nasolených uší, které prý Tataři utínali křesťanům a posílali je svému chánovi. A právě na památku této události se ve Štramberku a okolí připravuje ona proslulá pochoutka.

Jezdci z Apokalypsy

Na vyprávění je nesporně pravdivý fakt tatarských nájezdů, jimž naše dnešní území střídavě čelilo po několik staletí. Ve třináctém století šlo o nájezdy mongolsko-tatarské, při nichž však Tataři tvořili jádro mongolského vojska. Evropští kronikáři příliš nerozlišovali mezi jednotlivými kmeny a etniky mongolské armády a slovo Tatar se při popisu nájezdníků ve středověku těšilo velké popularitě i kvůli blízkosti s řeckým výrazem tartar, jenž označuje peklo. Řada tehdejších letopisců Mongoly a Tatary pro jejich krutost a nezvyklé vzezření pokládala dokonce přímo za pekelné bytosti.

A byť jsou Tataři národem obývajícím různá území v Eurasii, nelze vyloučit, že se Štramberk pokusili obsadit (a vyplenit) Tataři z Krymu, který byl Tatary osídlen od 12. století. Ve století čtrnáctém přijali za své náboženství islám. A roku 1443 zde vznikl Krymský chanát, jeden z historicky nejvýznamnějších tatarských státních útvarů. Nedlouho poté se sice stává vazalem Osmanské říše, leč zachovával si značnou autonomii. Zahrnoval nejen samotný Krymský poloostrov, ale i území na sever a severovýchod od něj, takže Azovské moře tvořilo vlastně jeho vnitřní „jezero“.

Rok co rok podnikali Tataři z Krymu loupeživé nájezdy severním směrem, takzvané „sklízení stepí“, při nichž odvlékali do otroctví lapené místní obyvatelstvo. Během 15. až 18. století se takto v otroctví dle odhadů ocitlo několik milionů lidí (pochopitelně včetně žen), převážně z řad Ukrajinců, Rusů a Poláků (přesněji řečeno z řad historických předchůdců těchto národů), ale i jiných etnik. V roce 1571 dokonce (krymští) Tataři vypálili Moskvu. A ještě roku 1663 spolu s Turky krutě řádili až na Moravě. Ekonomika Krymského chanátu stála právě na obchodu s otroky. Nicméně pokud jde o otrokářství, nemá západní civilizace Tatarům co vyčítat, jejich „živnost“ totiž dokázala provozovat s analogickým kořistnickým apetitem a ukrutností.

Srovnáme-li Tatary s Rusy, lze konstatovat, že v počtu zavražděných či do otroctví zavlečených obyvatel zemí Koruny české jsou Rusové historicky v podstatě neškodní. Hle, jak se geopolitika mění. Krym, proti jehož anexi Ruskem dnes u nás spíše nemnozí než mnozí protestují, byl ještě před zhruba čtyřmi sty lety mocností, jež nás potenciálně ohrožovala asi více než současné Rusko. Což je dobré mít na paměti, abychom nepropadali zbytečné hysterii.

Girejovy plaché ženy

V roce 1820 navštívil Krym Alexandr Puškin. Do těchto končin se však dostal za trest, poněvadž některé jeho verše a epigramy se údajně neslučovaly se statusem státního úředníka. Díky konexím ale neskončil na Sibiři, nýbrž ho jen přeložili na jih neboli vlastně do pohraničí. Mohla ho tak upoutat a inspirovat fontána, kterou nechal roku 1764 postavit chán Girej na památku své oblíbené milostnice údajně polského původu.

V Puškinově poémě Bachčisarajská fontána osudově okouzlí krymského chána Gireje (pravděpodobně historicky staršího, Girejové tvořili vládnoucí dynastii) mladá polská kněžna Marie Potocká, úlovek z válečné výpravy. To se však nezamlouvá jiným členkám jeho harému, především Girejově dosavadní hlavní favoritce, Gruzínce Zarémě, která proto Marii, jež se chánovým milostným návrhům vytrvale vzpírá, pravděpodobně (to je v poémě jen naznačeno) usmrtí. Smrt každopádně představuje pro Marii jediné čestné východisko ze zoufalé situace. Nicméně truchlící chán dá Zarému popravit (utopit eunuchy) a na počest Marie nechá postavit fontánu.

Zdroj Puškinovy inspirace stojí v Bachčisaraji dodnes, voda z ní netryská, jen kape, a i proto se jí říká též Fontána slz. Ale když už jsme se dostali k vodě a hydraulickým mechanismům – Krymský chanát nebyl z technického hlediska nějakým zaostalým koncem světa. V Simferopolu (tehdy se však jmenoval Aqmescit neboli Bílá mešita) měli vodovod i kanalizaci a v tamním divadle se prý dokonce hrál Molière ve francouzštině. Metropole Bachčisaraj byla popisována jako velmi čisté město plné zeleně. A byť instituce harému po staletí vzrušovala obraznost západní společnosti, praxe bývala o něco cudnější. Jak bystře konstatuje Puškin:

„Ne, Girejovy plaché ženy

neznají myšlení a snění,

kvetou jen v mrtvém zátiší,

a hlídány tu bděle, věčně,

uprostřed nudy nekonečné

z nevědomosti nehřeší.

Překrásné ženy v Arabii

tak ve vězení stínů žijí

a ve skleníku chráněny

jsou teplem omželými skly

a stále stejně spořádaně

dny, měsíce a léta jdou,

až s sebou nepozorovaně

mládí a lásku odnesou;

den je tam jeden jako druhý

a pomalu se vleče čas,

v nadvládě harémové nudy

se krátce mihne lásky slast.“

Tedy spíše klášter než nevěstinec. Předsudky o barbarských muslimech tudíž v konfrontaci s Bachčisarají či některými jinými městy Krymského chanátu přece jen poněkud blednou.

Dnes je chánův palác v Bachčisaraji turistickou atrakcí, pamětihodností, jež mimo jiné pronikla i na rub ukrajinské desetihřivnové mince (dá ji teď Putin na rubl?). Zároveň jde o trochu smutný skanzen. Smutný, poněvadž už to dávno není mocenské centrum, již necení zuby ani svou krásou nedemonstruje moc vládnoucí kultury.

„Doposud dýchá tady něha

v komnatách, v pustých zahradách,

voda si hraje, pne se réva,

rozkvétá růže červená

a zlato září na stěnách.

Viděl jsem chátrající mříže,

za nimiž vadlo mládí žen,

když tenkrát vzdychávaly tiše

nad jantarovým růžencem.

Viděl jsem hřbitov mrtvých chánů,

poslední místo tyranů;

zdálo se mi, že sloupy chrámů,

jež věnčí mramor turbanů,

modlitbou zněly, že z nich vanul

osudný odkaz koránu.

Kam zmizel harém se svým vládcem?

Kolem je ticho, všechno spí,“

shrnul před zhruba dvěma staletími své dojmy z návštěvy Bachčisaraje Puškin. Ti, kdož nepatří mezi Tatary, sice mohou být rádi, neboť to nebylo a nikdy by to nebylo jejich centrum, nicméně každá už jenom historická, a tedy turistická („skanzenoidní“) stavba v něčem připomíná eunucha, jenž v harému dohlíží na vládcovy milostnice, jelikož je pro ně neškodný. Přijdeš o stát, přijdeš o moc, již se nikdy nevzmužíš. Skončíš jako otrok, sluha, občan druhé kategorie, možná tě vystaví v muzeu jako exponát, ale nic víc. I takové poučení plyne z elegantních, leč fakticky už mrtvých zdí chánova paláce. Jeho fontána tak má o důvod víc k slzám.

Rozprášení kozáků

Puškin ostatně na Krym zavítal až poté, co jej koncem 18. století obsadilo Rusko, tenkrát navíc pěkně nafouklé po dělení Polska. Carevna Kateřina Veliká mohla již nedlouho před anexí Krymu z roku 1783 tvrdě zatočit i s kozáky, které coby strážce neklidného pomezí jihozápadních konců své říše už nepotřebovala – podmanění si Krymu po válce Ruska s Osmanskou říší z let 1768–1774 bylo vlastně jen zpečetěním postupného úpadku tatarské moci. V žilách kozáků sice rovněž kolovala divoká krev, ostatně sami podnikali neméně nelítostné nájezdy na území Krymského chanátu, a Kateřinu též určitě nepotěšilo povstání Jemeljana Pugačova z období 1773–1775 (zachycené v Puškinově novele Kapitánská dcerka), leč způsob, jakým kozáky, nejen jaické (Pugačova), ale i záporožské neboli ukrajinské v té době „zpacifikovala“, byl drsný. Ukrajinské kozáky zbavila všech kolektivních privilegií a tehdejší sídlo Záporožské síče nechala roku 1775 srovnat se zemí. Obyčejní kozáci skončili nejčastěji ve vojsku jako řadoví vojáci či jako rolníci (ba nevolníci), nebo radši utekli na území spadající pod Osmanskou říši.

Vytlačení Osmanské říše a jejích tatarských vazalů ze severního pobřeží Černého i Azovského moře (a pacifikace kozáků) vedly ke vzniku Novoruska, oblasti kolonizované carským impériem i za pomoci ruských a ukrajinských osadníků. Dnes se tento pojem stal populárním mezi proruskými separatisty na Ukrajině, leč lze na něm dokumentovat též omezenost skoro všech historicko-politických nároků, které jsou zpravidla vytrženy z dobového kontextu a tváří se, že neví, co bylo předtím a co potom.

Ztráta vlastního státu každopádně pro Krymské Tatary znamenala katastrofu a mnoho z nich v průběhu dalších desetiletí odešlo do Turecka (Osmanské říše). Vyhlášení Krymského chanátu v době nacistické okupace v roce 1942 pak Stalinovi posloužilo jako vhodná záminka ke „konečnému řešení“ tatarské otázky na Krymu. Hodně lidí všech národů a národností zaživších stalinskou krutovládu zprvu vítalo wehrmacht jako armádu-osvoboditelku, byť se brzy hořce přesvědčilo, že jde o přechod z deště pod okap. Stalin však nechal deportovat veškeré tatarské obyvatelstvo, včetně rodin vojáků bojujících za války v Rudé armádě – převážně do Uzbekistánu, ale i do jiných oblastí SSSR. A byť byli Krymští Tataři v šedesátých letech rehabilitováni, vracet zpátky na Krym se mohli až v době Gorbačovovy perestrojky. Dnes jich na poloostrově žije okolo 270 000 a tvoří něco přes desetinu tamní populace. Po ruské anexi z roku 2014, nehledě na skutečnost, že tatarština byla vyhlášena jedním ze tří oficiálních jazyků Krymu, se však začaly množit zprávy o různých ústrcích, jimž jsou vystaveni, ba o jejich pronásledování, nezřídka s použitím hrubého násilí.

Kolesa dějin se zkrátka valí s drtivou silou, jednou jsi nahoře, podruhé dole, jednou pansky rozkazuješ, podruhé rabsky lížeš prach z pánovy boty. K různým říším i říšičkám tudíž není radno upínat se s absolutní osudovostí, byť na druhou stranu určitě není jedno, kdo, kde a jak zrovna panuje.

Dějiny Krymu jsou neobyčejně pestré a plné zajímavých souvislostí, z nichž jsme zde načrtli jen skromnou hrstku. Přesto lze závěrem konstatovat, že ruské dobytí dnešní jižní Ukrajiny a Krymu koncem 18. století zakládá na současnou ruskou anexi Krymského poloostrova asi stejný nárok, jaký by Krym coby samostatný stát mohl nyní uplatňovat na Moravu. Smutné je, že v druhém uvedeném případě by si všichni ťukali na čelo, zatímco Putinovi či jeho „zeleným mužíkům“ z Donbasu jejich „historické“ argumenty plno lidí stále baští i s navijákem.

(Poznámka: ukázky z Puškinovy Bachčisarajské fontány citovány v překladu Zdenky Bergrové, in A. S. Puškin: Pohádky a poémy, SNKLHU Praha 1954, s. 273–295.)

Vyšlo v tištěné verzi Babylonu, č. 5, ročník XXV, 14. 12. 2016, s. 4.