Michel Onfray (současný francouzský filosof, pozn.) a Olivier Todd (francouzský novinář a spisovatel, pozn.) vyjádřili své pochybnosti k Deníku Jana Zábrany (česky toto dílo vyšlo pod názvem Celý život, pozn.). Přesněji řečeno k jeho části, v níž autor zmiňuje jako příčinu smrti Alberta Camuse atentát provedený sovětskou KGB. Rád bych proto na jejich pochybnosti odpověděl a zároveň předložil výsledky svých výzkumů tohoto případu.

Můj intelektuální i osobní vztah k Albertu Camusovi je nesmírně silný. Když jsem si proto přečetl řádky o jeho smrti v Zábranově deníku, byl jsem otřesen. Je mi přitom dobře známo, jakou váhu Zábrana kladl při redigování deníku na přesnost svých zápisků. Preciznost byla důležitá i vzhledem k jeho nekonformním názorům a společenským podmínkám, v nichž žil. Svůj deník taky psal jako svědectví pro budoucnost, pro budoucí čtenáře. Nemohl napsat něco, co neměl reálně podložené a co by neodpovídalo jeho názoru.

Režisér Aleš Kisil, jenž natočil velice hezký film o deníku Jana Zábrany, prohlásil, že ve svých překladech, písemnostech a také v deníku byl Zábrana vždy velmi pečlivý a opatrný, aby neudělal chybu, aby co nejpřesněji reprodukoval slova, činy i události. I své milované ženě Marii Zábranové oznámil existenci deníku teprve dva týdny před svou smrtí. Velmi dobře totiž věděl, že to, o čem v deníku píše, je z pohledu tehdejší doby a země, kde žil, velice nebezpečné pro hodně lidí.

Právě proto, bohužel, ve svých deníkových zápiscích často neuvádí zdroje svých informací. Podobné obavy ho bezpochyby vedly i k tomu, aby nejmenoval člověka, který mu s podivuhodnou přesností sdělil informace o smrti Alberta Camuse. V Zábranově textu se jasně hovoří o tom, že Camusova autonehoda byla zorganizována jako odplata za jeho protisovětskou aktivitu. Lépe řečeno za jeho veřejné odsouzení sovětské invaze do Maďarska a verbální útoky na ministra Šepilova (Dmitrij Trofimovič Šepilov, sovětský ministr zahraničí, pozn.), kterého Camus v této souvislosti jmenovitě obvinil. Abychom pochopili, jak významnou roli Albert Camus hrál v mezinárodním veřejném smyšlení v době maďarské revolty v roce 1956, ale i to, proč tak popudil sovětskou moc, je třeba prostudovat Camusovy intervence v tisku i na veřejnosti.

Albert Camus se s velkou rozhodností angažoval ve prospěch maďarské revolty hned od podzimu 1956. Přiměla ho k tomu především výzva maďarských spisovatelů, k níž se připojili i další západní spisovatelé. Tato výzva byla publikována 1. listopadu 1956 a poté znovu 7. listopadu. Tedy za tragických dnů povstání v Budapešti, jež záhy rozdrtily oddíly sovětské armády a unesly předsedu vlády Imre Nagyho.

Camus na provolání maďarských kolegů odpověděl v deníku Franc-Tireur 10. listopadu článkem „Odpověď na výzvu“. 23. listopadu pak zaslal na mítink francouzských studentů provolání nazvané Poselství ve prospěch Maďarska. 24. února 1957 udělal rozhovor o Maďarsku pro New York Times. V čísle 63 revue Demain z 21-27. února 1957 vydal článek Le socialisme des potences (Socialismus šibenic). V říjnu 1957 londýnské Times otiskly Camusovo poselství s maďarskou tematikou Appel for Hungarian writers, určené pro mítink v Londýně. V revue Témoins z prosince 1958 publikoval jako odezvu na popravu Imre Nagyho článek Encore la Hongrie (Znovu Maďarsko), který se stal i předmluvou ke knize La vérité sur l´affaire Nagy (Pravda o aféře Nagy), nakladatelství Plon, 1958.

Mimo to přednesl na téma pohnutých maďarských událostí i dva veřejné projevy, jež podle všeho přiměly sovětského ministra Šepilova k vyřčení ortelu nad spisovatelem. Poprvé Camus mluvil 30. října 1956 u příležitosti mítinku pořádaného španělskou exilovou vládou. Projevy posléze vyšly v časopise Monde Nouveau:

„‘Země se stále točí,‘ řekl ministr zahraničí Šepilov poté, když složil účty za surovou intervenci ruských jednotek. Ona se opravdu točí a… dlouho triumfující lež začne pomalu degenerovat, aby se nám dlouho zatajovaná pravda nakonec zjevila před očima. Umělé světy postavené na krvi a teroru se za zděšení a ticha těch, co opěvovali jejich ctnosti, zhroutí. Ohlašovali nám svobodu, kterou však potlačili ve jménu zpupné chvástavosti. Svoboda se ale opět probouzí a jednoho dne musí prorazit přes tisíce učených spisů a oddíly armád, pod nimiž měla být navždy pohřbena. Znovu se ozývá, neboť miliony lidí vědí, že svoboda je jediným kvasem historie, jejich jediným důvodem existence, a taky jediným chlebem, jehož se nikdy nenasytí.“

Ještě slavnější projev, jejž cituje i Zábranův informátor, se uskutečnil 15. března 1957 v pařížském sále Wagram a 18. března 1957 jej pod titulkem Kadar a eu son jour de peur (Kadar zažil svůj den strachu) otiskl Franc-Tireur. V tomto projevu Camus opět a zcela přímočaře zaútočil na sovětského ministra Šepilova, který z tribuny OSN předtím arogantně obhajoval sovětskou intervenci v Maďarsku.

„Když si po svém návratu z Paříže ministr Šepilov dovolí napsat, že,cílem západního umění je rozčtvrtit lidskou duši a zformovat krvežíznivé ničitele všeho živého‘, nastal čas mu odpovědět, že naši spisovatelé a umělci nikdy nikoho nezmasakrovali a zatím jsou spíš až moc velkorysí, když neobviňují učení o reálném socialismu, jehož výsledkem jsou masakry nařízené Šepilovem a jemu podobnými. Pravda je naopak taková, že mezi námi je místo pro všechny, dokonce i pro zlo či spisovatele šepilovského ražení, ale také pro čest, svobodný život, dobrodružství inteligence. Což o kultuře stalinské, kde je místo jen pro kázání vůdců, šedivý nuzný život a katechismus propagandy, prohlásit nelze. Těm, co o tom ještě pochybovali, to snad připomněli maďarští spisovatelé, kteří jasně ukázali, kam chtějí patřit, a dnes raději mlčí, než aby lhali podle příkazů.“

Ohlas na Camusova slova byl neobyčejně velký a celý projev se přiřadil i k ustavičné angažovanosti spisovatele ve smyslu toho, aby světová veřejnost na boj Maďarů nezapomněla. Pro Moskvu však takováto neúnavná angažovanost představovala nepříjemné připomínání vlastních zločinů vykonaných v Maďarsku, připomínání doslova před celým světem. Camus byl přece proslulý a respektovaný autor, jehož renomé ještě umocnila Nobelova cena za literaturu, udělená v roce 1957.

Navíc šlo o dobu, kdy názory a slova intelektuálů měly daleko větší dopad než dnes. Postoj umělce, jakým byl Camus (anebo Sartre či Pasolini v Itálii), mohl opravdu vyvolat velkou odezvu ve veřejném mínění, naprosto nesrovnatelnou s dnešním slabým zájmem o angažovanost intelektuálů. Zášť a nenávist sovětských představitelů a zejména obviňovaného ministra Šepilova si za takových podmínek lze jistě představit. Umlčet Camuse se stalo nezbytností. Jeho slova zkrátka měla velkou váhu a francouzský intelektuál proto logicky ohrožoval sovětské zájmy.

Michel Onfray řekl, že „Sověti s Camusem chtěli samozřejmě skoncovat…“ Možná opravdu vymysleli ten nejefektivnější způsob, jak toho docílit. Tady je výňatek z deníku Jana Zábrany, kde se popisuje Camusova nehoda.

„Od člověka, který leccos ví, má odkud, jsem slyšel prapodivnou věc. Tvrdí, že autohavárie, při níž v roce 1960 zahynul Albert Camus, byla naaranžována sovětskou rozvědkou. Poškodili prý pneumatiku vozu technickým zařízením, které ji ve vysoké rychlosti prořízlo či protrhlo. Příkaz k likvidační akci prý dal osobně ministr Šepilov jako odplatu za článek ve Franc-Tireuru z března 1957, ve kterém Camus v souvislosti s maďarskými událostmi zaútočil jmenovitě a přímo na něho. Tři roky prý trvalo, než se rozvědce podařilo úkol splnit. Ale nakonec se jí to podařilo tak dokonale, že svět dodnes žije v domnění, že Camus zemřel při banální autonehodě, jaká může potkat každého. Odmítl mi říct, jak se k téhle informaci dostal, tvrdil ale, že je naprosto zaručená, že ví s naprostou jistotou a bez jakýchkoliv pochyb, že to bylo právě takhle, že Camuse mají na svědomí oni.“

Věřím, že právě intenzita i přesnost zprávy Zábranu přinutily k tomuto znepokojujícímu zápisku. Je třeba rovněž připomenout, že byl pořízen v roce 1980, kdy bylo Československo vystaveno zvýšenému sovětskému tlaku po opakovaných protestech Charty 77. V té době byla tato země taky úplně odříznutá od Západu a získat podobné informace ze Západu nešlo, navíc čtyřiadvacet let po událostech. I specialista na Camuse by narazil na problémy, kdyby si je chtěl opatřit. Ostatně i já a v dnešní době jsem musel zajet do Francie, abych si ověřil Camusovy písemnosti o Maďarsku. Jak mně přitom vyprávěl můj známý profesor z pražské university, obdržet i obyčejné universitní texty z ciziny bylo tenkrát skoro nemožné. Kdo tedy mohl vědět o těchto věcech, než někdo velmi dobře informovaný z věrohodných pramenů?

Podle paní Zábranové přicházejí v úvahu jako informátoři tři rusofilové, kteří kvůli svým výzkumům a studiím pravidelně jezdívali do Moskvy. Aby měli takové možnosti i přístup k tajným zprávám, muselo jít o prověřené a z pohledu moci důvěryhodné lidi. Zábrana je znal skrze svou překladatelskou činnost a setkával se s nimi u sebe doma nebo někde venku. Jejich soukromá konverzace se zásadně odehrávala beze svědků.

Některé své překladatelské projekty, jako v případě Solženicyna, totiž byli nuceni v zájmu své vlastní bezpečnosti pečlivě tajit a na práci se souběžně podílelo i pět různých osobností, jež taky jako jediné o projektu věděly. Do nejcitlivějších a nejutajovanějších překladatelských plánů nebyly zasvěcovány ani jejich manželky. Doba byla opravdu těžká, udavačství a odposlouchání běžné. Obezřetnost před každým platila stejně jako zásada, nevtahovat do této práce blízké osoby, které by za to mohly nést neblahé následky.

Mezi kritiky hypotézy atentátu se objevily argumenty, že Camus plánoval návrat do Paříže vlakem a měl jízdenku v kapse. Tento detail je dobře známý. Návrat vlakem s básníkem René Charem vskutku plánoval. Jenže už několik dnů před odjezdem se rozhodl jinak a nenechal si to jen pro sebe. Camus a Gallimardovi oznámili mnoha lidem ve svém okolí, že se nakonec rozhodli vrátit společně a to autem. Bavili se o tom při společných hovorech, po telefonu, svá rozhodnutí sdělovali blízkým i v dopisech. Věděl tak o tom například nakladatel Robert Laffont, který přece Gallimarda před jízdou autem zrazoval. Kdyby tehdy někdo Camuse a Gallimardovy opravdu cíleně sledoval, mohl být jednoduše a bez velkých problémů s jejich záměry obeznámen. V Camusově biografii od Oliviera Todda jsou velmi dobře zdokumentovány poslední dny spisovatelova života a tedy i přesné informace o době i způsobu návratu do Paříže v Gallimardově autě, jež Camus poskytl svým blízkým několik dnů před odjezdem.

Jsem proto přesvědčen, že zápisky Jana Zábrany skutečně obsahují pravdu. Myslím si, že by měly být vydány ve své celistvé podobě, což by mohlo přinést pozitivní efekt. Neboli hlubší a pokročilejší pátrání o těchto činech a trestuhodnostech.

Ve Francii se Albert Camus proměnil v monument, v důstojnou, ale nehybnou referenci, což určitě nechtěl. Za svého života byl naopak pořád ve střehu, vždy připraven odhalit konformismus, špatné svědomí, jakékoliv útoky na svobodu, na rozum, stejně jako intelektuálské sektářství, jednou přijaté a neměnné ideologické pozice. Někdy se mi zkrátka zdá, že skepticismus a nedostatek zájmu o skutečné příčiny jeho smrti vypovídají o nesnázích s touto postavou, s jejím myšlenkově hlubokým dědictvím. Možná se přitom jedná o poslední příležitost k odhalení pravdy, než vlny času vymažou zbývající důkazy. Vzpomínka na Alberta Camuse nás k tomu zavazuje.