Doba, v níž žijeme, krásná tím, že ponechává dost času ke studiu pravidel, zákonitostí a antropologických konstant, jimiž se řídí chování jedinců v různých kulturách i chování celků tak velkých jako jsou státy a civilizace, obsahuje i pěknou dávku intelektuálního nepohodlí. Ačkoli o zprávy, svědectví a analýzy není nouze, knihy, internet a cesty jsou volně k dispozici, hladina znepokojení stoupá. Dekadence, na rozdíl od černobílých dob válečných a revolučních, totiž umožňuje věnovat pozornost i drobným odchylkám a jemným nuancím. Hrozby, které se rýsují na obzoru, rozhodně nejsou důvodem tesknit po rozličných obdobích, která máme již zdárně za sebou. Život byl a zůstane náročným a složitým dobrodružstvím s předem známým koncem. Naší výhodou je to, že už víme, že nesmrtelnost neexistuje ani v případě planet, hvězd a galaxií. Strach buď člověk překoná, nebo si jím nechá znehodnotit život. O tom, že civilizace jsou smrtelné, se žáci dozvídají už na základní škole. Je víc než pravděpodobné, že i naše civilizace se jednoho mlhavého dne vyčerpá nebo podlehne silnějšímu. Egypťané, Řekové, Římané, Mayové, Inkové, ale třeba i Vikingové, Inuité, Austrálci nebo prérijní Indiáni se mohou stát objektem mladistvého blouznění, ale vzkřísit je nelze.

Velmocenské komplexy

Zkušenost z jiného sáčku: jakmile země doroste do statusu velmoci, začne se jako velmoc chovat. Moc má určité fungovaní, jež je patrně nezměnitelné – nebo alespoň natolik ustálené, že je vyloučené ho zásadním způsobem měnit. A pravidla, jimiž se řídí chování velmocí, mají pramálo společného s pravidly, jimiž se řídí země malé a středně velké. Kdyby slovenský prezident prohlásil, že hájí slovenské zájmy v pacifické oblasti, vyvolal by salvu smíchu. Když totéž řekne americký prezident, ostatní moudře pokývají hlavami a diplomaticky vyjádří souhlas. Pouze Evropa navzdory velkohubým prohlášením pořád ještě neví, co je v jejím zájmu. Čína, ve švech praskající země se opět stala tím, čím po staletí byla: nejsilnější ekonomikou světa. Když dnes šíří svůj vliv do střední Asie nebo Afriky, tak pouze kráčí ve stopách předchůdců. A dlužno podotknout, že třeba v Africe vychází ze srovnání kolonizací o chlup lépe. Ostatně není se čemu divit: řada čínských manažerů, developerů, vědců, techniků a ekonomů jsou držiteli diplomů ze západních univerzit. Vyslechnout hlubinné interview s čínským velvyslancem ve Francii je neskonale přínosnější než úvahy českého ministra zahraničních věcí na toto téma.

Blbost Západu

Náznaků, že by to mohla být Čína, kdo převezme úlohu vedoucí civilizace, neustále přibývá. Dokonce bych řekl, že je jediným kandidátem na převzetí žezla po ústupu americké civilizace ze scény. Její expanze možná není zákonitá, protože historické zákony patrně neexistují, nebo je neznáme, ale je velmi pravděpodobná. Už dnes mají Číňané značný vliv na Sibiři. Pacifickou oblast ovládají od Indonésie až po Polynésii prostřednictvím obchodu. Šíří se zvěsti, že svá želízka v ohni mají také v Evropě a Jižní Americe. Jejich přítomnost je hlášena nejen z ostatních kontinentů, ale i z vesmíru. A protože blbost se zdá být tentokrát na straně Západu, pravděpodobnost předání vlády nad světem se stalo hypotézou hodnou zamyšlení.

Zda se bude jednat o zlepšení nebo zhoršení současného stavu nevíme a vědět nemůžeme. Budoucnost vždy obsahuje celou řadu potencionálních možností, ale realizovat se může pouze jediná. Nic však nebrání pátrat po tom, co současná Čína vlastně představuje. A to je pouze první důvod se touto zemí zabývat. Druhým je ten, že bez srovnání, není sebepoznání možné. Třetí spočívá v prostém potěšení z dedukce. Případné další důvody nechť si čtenář vydoluje ze svého podvědomí sám. Sám jsem jich nalezl nejméně šest.

Jak smrtelná je civilisace

Navzdory invazím, povstáním, okupacím, hladomorům, intervencím, revolucím a cizím vlivům, je Čína jediná civilizace, která zpochybňuje poučku o smrtelnosti civilizací. Čtyři tisíce let dlouhá historie obsahuje celou řadu světlých i temných momentů neboli zárodků odlišných tradic, na něž je možné navazovat. Kupříkladu v zásadě chvályhodný způsob výběru potentátů (mandarínů) zkouškou inspirovalo i Napoleona. V Evropě ukončila éru dosazování na stolec nejvyšší na základě původu teprve světová válka. O tom, že ani zkoušky nemohou zabránit vzniku nefunkční byrokratické mašinérie, netřeba po příliš četných příkladech ze všech koutů světa pochybovat. Konkurenční střety, které mezi civilizacemi nepřetržitě probíhají, mohou nabýt nejrůznějších podob: od obchodování až po válku nebo genocidu. Z těchto konfliktů zákonitě vychází vítězně silnější. Na tom nemůže nic změnit ani žádná etika nebo deklarace. Na každodenní život má technika podstatně větší vliv než jakékoli učení. Navíc síla a bohatství příliš často vzbuzují pro mne nepochopitelný obdiv. Příčiny vítězství však nespočívají vždy jen v početní nebo materiální převaze. Kupodivu jí může být také vyšší míra určitého typu vzdělanosti. (Římanům pomohlo při budování říše, že převzali od Řeků vše od válečného umění až po umění, filosofii a mytologii). Číňanům se naopak podařilo udělat z Mongolů civilizované usedlíky. (Dynastie Jüan 1271 – 1368). V Evropě, v Africe a v Americe dopadli okupovaní, kolonizovaní, evangelizovaní a pacifikovaní podstatně hůř. Z mnohých kmenů nezbyl nikdo, kdo by mohl vydat svědectví.

Jsem dostatečně při smyslech, aby mi bylo jasné, že sledování zpráv sinologů, podnikatelů a humanitárních pracovníků k zaujetí jednoznačného názoru k tak vzdálené oblasti nestačí. A dozvědět se něco podstatného z projevů politiků je už zcela vyloučeno. V geopolitice jsou slova pouhými nástroji k získání moci. Do jakého diskursu se hlavy států obléknou, záleží především na intelektuální úrovni poddaných. Věci příliš rozlehlé buď v čase nebo v prostoru, neumožňují zaujmout primitivní kladné či záporné stanovisko. Jednoznačné postoje k příliš velkým soustům bývají spíš důkazem omezenosti než co jiného. Možná sinolog znalý záhybů čínského myšlení by dokázal odlišit proporce původního, převzatého, naučeného, strategického a kulturního, ale doposud jsem na něj nenarazil. Rozčilování nad čínským fungováním má spíše psychohygienickou funkci. Je nejspíš správné podporovat čínské disidenty, s nimiž se člověk shodne alespoň na určitém směřování, ale očekávat, že převezmou evropské nazírání, by byla neomluvitelná chyba. Stačí si připomenout nepřekonatelné rozdíly mezi mnohem bližšími ruskými a středoevropskými disidenty, aby člověk pochopil, že obezřetnost je na místě. Nepochopení je nedílnou součástí setkání i lidí z daleko bližších kulturních okruhů.

Závislost na Made in China

Otázek, které současná Čína světu klade, je překvapivě málo: Co její rozpuk obnáší? Jak případné neblahé proměně vzdorovat? Co jsme schopni jako civilizace tomuto tažení postavit? Abychom na tyto zdánlivě snadné dotazy nalezli alespoň pravděpodobnou odpověď, museli bychom Čínu poznat, proniknout do vidění světa jejich vůdců, zvážit okolnosti, ale hlavně: vědět, kdo jsme a co vlastně chceme. Neuvědomovat si tíhu a hloubku rozdílů různých civilizací vede nutně k chybám, omylům, přehmatům a faux pas. Onen podivný konglomerát různých trendů a frakcí, jenž vznikl na obou březích Atlantského oceánu jako následek globalizace, dalšího západního výtvoru, se už delší dobu jednotou nevyznačuje. Rozkol, jenž začíná kdesi v počátcích konzumně-odpadkové společnosti, neumožňuje účinnou obranu proti neblahým vlivům. Jestliže se nedokážeme shodnout na tom, na čem nám záleží a vzdát se zbytečností, pak se nesmíme divit, když budeme převálcováni. V antice putovalo po Hedvábné stezce luxusní zboží. Dnes přichází z Číny šunt a do ní putuje evropský odpad. Evropská unie je silně závislá na dodávkách z Číny. Problém se týká výrobků 103 kategorií, mezi nimi elektroniky, chemického průmyslu, minerálů i kovů, jakož i léků a výrobků pro oblast medicíny.

Rozpolcenost Západu

Západ, který přesunul velkou část výroby do této vzdálené země a zároveň kárá její vůdce za nedodržování lidských práv a s pomocí reklamy nabízí životní styl vedoucí k duševním chorobám a závislostem všeho druhu, se jen těžko může stát vzorem hodným následování. Opravdu není třeba být Číňanem, aby člověk zahlédl směšnost požadavků na Číňany kladených. Pro začátek by stačilo přestat sám sebe obelhávat a připustit, že dnešní Čína představuje fenomén dosud neznámý. Protože postrádám znalosti umožňující vhled, raději se spokojím s několika drobnými postřehy.

Civilizace jsou přitažlivé výhradně kulturou, jedinou věcí, která zůstává živá i po jejich odchodu na věčnost. Zbytek dějin je tvořen násilím a omezeností. Kupodivu v čínské historii nenalezneme války náboženské ani nic, co by se podobalo inkvizičním procesům (mimochodem tato bohulibá instituce neexistuje ani v islámu). Inspirativní jsou především díla, která na čínském území vznikla, případně ta, jejichž vzniku čínská civilizace nezabránila. Jedná se o výtvarné umění, architekturu, hudbu, literaturu nebo filosofii. V případě Číny se mi jako největší přínos do pokladnice jeví konfucianismus, taoismus a čchan, šťastné spojení taoismu a buddhismu, známější pod japonským označením zen. Taoismus je dokonce jediné učení systematicky odmítající účast na politické moci. Je dobré seznámit se těmito texty, které se podílely na utváření mentality, tradic, zvyklostí, rituálů, stereotypů, konvencí i obecně sdíleného pohledu na člověka a svět. Jen s jejich pomocí lze pochopit, jak je možné, že Číňané dosud nepodlehli západnímu exhibování citů na veřejnosti ani zásadní odlišnosti při manipulaci s veřejným míněním. K lokální tradici patří, že o tom, co je správné a co nežádoucí, lid nerozhoduje. Komu správa věcí veřejných nevyhovovala, musel odejít do bambusového háje a věnovat se tam svým soukromým potěšením buď jako poustevník, nebo jako příslušník skupiny taoistických mudrců. Čínští císaři nečerpali legitimitu ani z Všemohoucího, ani z lidu. K ospravedlnění vlády používali  idealizovanou přírodu.

Kulturní revoluce

Na evropské působení v jihovýchodní Asii dokáží být hrdí pouze nacionalisté. Ani nejzarytější sinofob nemůže prohlásit, že nás Čína přepadla a obsadila. Pokud dnes představuje skutečného nepřítele (což bude moct posoudit až historik o pár desítek let později), pak je výtvorem nejméně deseti generací Evropanů, Američanů a Rusů. K rozvrácení Číny spojily síly Itálie, Francie, Velká Británie, Německo, Rakousko-Uhersko, Rusko, USA a Japonsko. Kdyby bývaly koloniální mocnosti nechaly Čínu na pokoji a nepraktikovaly „diplomacii dělových člunů“, kdyby Velká Británie nerozpoutala opiové války, kdyby jedním z vývozních artiklů nebyl marxismus, vypadala by současnost jinak. Na počátku 20. století byla Čína jako všechny ostatní civilizace postavena před obtížné rozhodnutí: industrializovat se, nebo zmizet z povrchu zemského. Japonsko a Turecko daly přednost industrializaci. Čína se pod vedením Velkého kormidelníka vydala na Dlouhý pochod, což způsobilo její zpoždění. Komunismus zde zaznamenal velké vítězství. Dodnes se nepodařilo nalézt odpovídající název pro vnitrostranické běsnění, které KSČ (čínská komunistická strana) rozpoutala. Tato protikulturní akce, jež vzbuzovala obdiv i v řadách západních intelektuálů, je dodnes označováno absurdním eufemismem „kulturní revoluce“.

Konfucianismus

Je obtížné nalézt učení, které by bylo v příkřejší opozici vůči marxismu než konfucianismus. Přesto Mao Ce tung, úhlavní nepřítel čínské kultury, ve svých básních cituje Konfucia častěji než Marxe. To mu však nebránilo systematicky likvidovat „starou veteš“ jako všude tam, kde se marxisté dostali k moci. Stupidní „tabula rasa“, tak drahá revolucionářům, se zdá být dovedena k dokonalosti. Jenže při pozornějším pohledu jsou věci opět mnohonásobně složitější, než bychom si tajně pro duševní pohodlí přáli. Obávám se, že ani experti nedokáží rozhodnout, jestli Konfuciovy instituty, které už několik let rostou po světě jak houby po dešti, jsou návratem k tradici nebo válečnou lstí. Tyto instituce mohou být stejně dobře beranidlem k rozšiřování vlivu podnikatelských sfér, jako ústup od marxismu-leninismu. Je dobré si připomenout, že využívání síly protivníka k jeho vlastnímu zničení, které je zabudováno v základech bojových umění, pochází z Číny. A tím nepřítelem jsme vcelku pochopitelně my, obyvatelé Západu. Těžko po Číňanech žádat, aby odlišovali mezi bývalými koloniálními mocnostmi a zeměmi, které se šíření západních civilizací nezúčastnily. Natož aby dělali rozdíly mezi různými evropskými trendy. Co na to řadový Číňan nevíme, dedukovat lze pouze z nenápadných drobností, které z tohoto molocha uniknou. O tom, jestli si obyčejný Číňan vůbec něco myslí, je obtížné se něco dozvědět. Možná si vystačí, jako ostatní na biologické přežívání orientovaní lidé, s jednoduchými emocemi typu miluji – nenávidím.

Le voyage en Chine

Cesta do Číny je vynikající antologie umožňující udělat si obraz o proměnách této vzdálené země a zároveň proměn evropského pohledu na ni. Tvoří ji ukázky z cestovních deníků a zpráv 119 misionářů, velvyslanců, spisovatelů, dobrodruhů a dalších cestovatelů, kteří zde pobývali od 13. století do 20. století. Vznikl tak podivuhodně pestrý obraz jak domácích, tak příchozích. Připočteme-li úžasný výkon sinologů, dá se říct, že materiálu k vytvoření určité představy o obyvatelích této vzdálené a exotické země je dostatek. Právě díky jejich spojeným silám můžeme sledovat posuny, k nimž v průběhu staletí došlo. Je smutné, že se evropský pohled vyvíjel spíš od obdivu a úcty k opovržení a pocitům nadřazenosti. Možná nastal čas alespoň na vyhodnocení překladů. Onen nesmírně složitý a obtížně analyzovatelný prazáklad, z něhož vyrůstají podmíněné reakce, zažité reflexy a obecně přístup ke světu jako takovému, je v tomto konkrétním případě právě kvůli matoucím podobnostem ještě daleko neproniknutelnější než jinde.

Marx-maoismus

Komunistická strana Číny je spolehlivý argument na podporu protičínských reakcí. O tom, že na dnešní Číně je co kritizovat, s čím nesouhlasit a čeho se obávat, nemůže být sporu. Ani v nejmenším nechci dělat této zemi ďáblova advokáta – postrádám jak znalosti, tak chuť. Nicméně praktická zkušenost s komunismem navádí k obezřetnosti. Protřelému uchu nemohou uniknout ani podobnosti, ani rozdíly. Je vcelku zjevné, že tatáž ideologie získává v každé zemi lokální zabarvení, které je závislé na místní kulturní úrovni, předchozím náboženství a historii. Polský komunismus byl značně odlišný od českého komunismu, který měl zase celou řadu odchylek od komunismu maďarského nebo rumunského. Čím je kulturně-geografická vzdálenost větší, tím větší jsou také rozdíly. Ruský nebo albánský komunismus se  středoevropským komunismům podobají už jen nechutností a  následky. Zjistit, jakým způsobem si Číňané přizpůsobili marxisticko-leninské principy, mnohonásobně přesahuje moje technické i intelektuální možnosti.

Život v dnešní Číně zřejmě nebude žádný med – přinejmenším viděno z opačného konce euro-asijského kontinentu. Alespoň to tak vypadá, podle toho, co se o této zemi můžeme dozvědět ze zpráv návštěvníků. Cenzura, kontroly, násilná převýchova, věznění, oficiální ideologie a další ohavnosti sahající až k obchodu s lidskými orgány. Zjistit, kolik je na těchto zvěstech pravdy, by si vyžadovalo čas a prostředky, jimiž běžní pozorovatelé nedisponují.

Kolektiv a jedinec

Proces, jenž započal zhruba v roce 1989, především potvrdil prostoduchost západních intelektuálů, jejichž potřeba utopie se zdá být nevyčerpatelná. Číňanům se podařilo vyvrátit z kořenů teorii o spojitosti volného obchodu a demokracie. Z evropského pohledu se zdá, že se čínskému vedení dokázalo skloubit to nejhorší z „kapitalismu“ s tím nejhorším z „komunismu“. Ale ani čínští představitelé neunikli železnému pravidlu vládců. I oni se urputně domáhají lásky, obdivu, uznání, vlivu, moci a kšeftů. Jednu věc nelze současnému čínskému vedení upřít: schopnost realizovat dlouhodobé strategie. A zdá se, že podpora vlády by mohla být značná, protože čínští komunisté jsou první, jimž se daří zvyšovat životní úroveň. Čína se tak do značné míry podobá černé díře: na její existenci můžeme usuzovat z působení na okolí, ale o tom, co se děje za horizontem událostí, se můžeme jen dohadovat. Pod povrchem obludné mesaliance komunismu a konzumní společnosti probíhají procesy, které bez hluboké znalosti čínské mentality a historie nelze pochopit. Číňané se Evropanům přinejmenším vyrovnají schopností přehodnotit a zužitkovat mnohé z toho, co vzniklo za jejich obzorem a přizpůsobit to vlastním potřebám. Výsledek však může být opačný. V Číně a v ostatních zemích jihovýchodní Asie je jedinec podřízen kolektivu za všech okolností. Evropa se dodnes nerozhodla, má-li dát přednost vytváření podmínek pro individuální růst nebo blahu, co možná největšího počtu. V praxi to často vypadá jako konflikt individualismu se sobectvím a omlouvání nespravedlností obecným blahem.

Věda

Podle osobních svědectví vědců, kteří přijali čínskou nabídku spolupráce, mají čínská vědecká pracoviště špičkovou úroveň. Při hodnocení těchto fakt by se nemělo zapomínat ani na prodejnou část západní vědecké komunity. Podmínky vědecké práce jsou zde údajně zcela unikátní – věc, která ve zbývajících mimoevropských civilizacích nemá obdoby. Úspěchy, jichž v krátké době Číňané dosáhli v prakticky všech oblastech vědy a techniky, nelze přehlédnout. Jejich nejviditelnější část představuje vesmírný výzkum. Číňané, na rozdíl od Rusů, nejsou v tomto oboru tajnůstkáři a výsledky dávají k dispozici vědecké komunitě. Úspěšní jsou také v odvětvích jako genetika, paleontologie nebo archeologie. Radikálně odlišné čínské myšlení je v mnoha ohledech naprosto nepřístupné jistým západním konceptům, ale nebrání jim využít vše, co dokáží obsáhnout. To je klíč úspěchu Asijců na západních univerzitách a při integraci do odlišných společností. Čínská civilizace se zdá být jediná, která je schopná převzít vědecké a technické poznatky a neopakovat chyby civilizace evropské a americké. Zcela vyloučit nelze ani hypotézu, že v Číně probíhá proces ne nepodobný evropské renesanci: může být, že pod vnějším zdánlivě pořád stejným středověkým zevnějškem už alespoň v některých lidech převládá radikálně odlišný pohled na člověka.

Zdrženlivost přináší obvykle lepší ovoce než samolibý pocit nadřazenosti. Váhavost zase chrání před ukvapenými závěry. Přiznaná neznalost bývá lepší než sporné jistoty. O této gigantické zemi s miliardou a čtyřmi sty miliony obyvatel to platí dvojnásob. V tuto chvíli je vyloučeno vědět, jak zápas dopadne. Natož předvídat, co případná výhra Číny přinese, jaký to bude mít dopad na zbytek světa, co to udělá s obory tak komplexními jako je ekologie, filosofie nebo vědecký výzkum, jak to zatočí s formami vlády. Existují situace, kdy je poctivější přiznat nevědomost, než předstírat vědomost. Toto je jedna z nich.

Závěr neboli otazník

Ale ať už je závěr, k němuž dospějeme jakýkoli, ať už vývoj považujeme za slibný nebo vedoucí do pekel, ať už budoucnost vidíme černou nebo růžovou, na jednom bychom se shodnout mohli: Číňané jsou tentokrát připraveni pracovitostí, skromností, obchodním talentem, trpělivostí, sebeovládáním a solidaritou na další střet civilizací lépe než Západ. Číňané navzdory vládnoucímu marxismu, nebo spíš díky tisícileté tradici, která přežila i marxismus, si uchovali úctu ke vzdělání. K realistickému pohledu patří i konstatování naprostého nezájmu o hodnoty, které Evropa považuje (nebo vydává) za základní. Tradiční čínská etika umožňuje převzít západní vymoženosti a přizpůsobit je vlastním potřebám podobně, jako to v menším měřítku dokázalo Japonsko. V tuto chvíli není o výsledku zápasu o moc ještě rozhodnuto. Hra je, odhadoval bych, zhruba v polovině a síly jsou přibližně vyrovnané. Jisté je prozatím pouze to, že čínská taktika je značně sofistikovaná a účinná. A nelze vyloučit, že ani moje drobné poznámky by nevznikly, kdybych nepocházel z Evropy. Podle filosofa a sinologa Francois Julliena v Číně otázka počátku a konce nikdy nenabyla takového významu jako na našem kontinentu. Číňany apokalypsa nezajímá, údajně za to může jazyk.

mezititulky redakce

Ninette Boothroydová  – Muriel Detrieová: Le voyage en Chine: anthologie des voyageurs occidentaux du moyen age a la chute de l’empire chinois (Cesta do Číny: antologie západních cestovatelů od středověku do pádu čínského impéria). Nakladatelství Robert Laffont, edice Bouquins, 1506 stran.

Simon Leys: Essais sur la Chine. (Eseje o Číně). Nakladatelství Robert Laffont, edice Bouquins, 820 stran.

Anne Chengová: Histoire de la pensée chinoise. (Dějiny čínského myšlení). Nakladatelství Seuil, edice Points, 680 stran.