„Ty jsi pořád stejný, ale podívej se, jak já jsem zestárla,“ pronesla prý v roce 1938, několik měsíců před smrtí, Naděžda Krupská, vdova po Vladimiru Iljiči Leninovi, při návštěvě svého mumifikovaného chotě v moskevském mauzoleu.

Není ale výraz „vdova“ vlastně urážkou komunistického majestátu? V jistém kontextu je jeho užití nesporně, jak se dnes říká, „kontroverzní“.

Téma mumifikace komunistických pohlavárů sice působí poněkud morbidně, nicméně vypovídá mnohé o povaze komunistických režimů. Ty o sobě tvrdily, že jsou postaveny na té nejvědečtější teorii a že chtějí vymýtit všechny takzvané náboženské předsudky a pověry, avšak v praxi se podivuhodně projevovaly spíše jako nějaký pohanský – a často dosti krvavý – kult. A některým komunistickým vůdcům se mělo i po smrti dostat poct a postavení, které lze v historii srovnat snad jen s faraony starého Egypta.

Za nejznámější mumii dvacátého století, za jakéhosi moderního Tutanchamona, je všeobecně považován zakladatel sovětského režimu Vladimir Iljič Lenin, do dnešních dnů vystavovaný v mauzoleu na Rudém náměstí v Moskvě. Lenin zemřel 21. ledna 1924. Poslední léta byl těžce nemocný, od května 1922, kdy ho postihl první záchvat mozkové mrtvice, se sice jeho stav občas trochu zlepšil, ale záchvaty se opakovaly a od roku 1923 byl údajný „vůdce světového proletariátu“ spíše živou mrtvolou: ochrnul na pravou část těla, nemohl mluvit a sužovaly ho bolesti hlavy – čemuž pochopitelně odpovídalo i špatné psychické rozpoložení.

Oficiální příčinou smrti byla arterioskleróza, ale hovoří se též o tom, že prudké zhoršování Leninova zdravotního stavu způsobily následky atentátu, který na něj v roce 1918 spáchala eserka Fany Kaplanová. Lenin byl však odsouzen i k zvláštní podobě posmrtného života zde na tomto světě.

Rudí alchymisté v akci

27. ledna 1924 sice proběhly pohřební obřady, nicméně již před nimi padlo rozhodnutí o dlouhodobějším uchování a vystavení Leninova těla. Lenin sám si žádnou mumifikaci ani veřejné vystavování svých ostatků nepřál. Chtěl být pochován po boku své matky v Petrohradě. Mumifikaci se vzpírala i Leninova manželka Naděžda Konstantinovna Krupská a další rodinní příslušníci. Marně.

„Zemřelému se po smrti nedostalo odpočinku v pokoji. Na příkaz politbyra bylo Leninovo tělo uloženo do ledu v ústřední moskevské márnici, dokud vědci nedokončí pokusy, jež by je umožnily nabalzamovat a nastálo vystavit. Bolševické vedení oznámilo, že se prostí dělníci obracejí na úřady s prosbou, aby byly Leninovy tělesné pozůstatky uchovány a vystaveny. Byl to ovšem naprostý výmysl, vedený politickými motivy: tento nápad nevzešel od dělníků, nýbrž z politbyra. V politbyru byl jeho nejohnivějším zastáncem Stalin, jenž věřil, že tělo v mauzoleu poslouží k semknutí sovětských občanů a stoupenců komunismu na celém světě,“ uvádí anglický historik Robert Service ve své knize Lenin.

A poukazuje též na jistou novost celého nápadu s mumifikací. „Leninovo mauzoleum se již stalo pevnou součástí světového architektonického dědictví,“ píše Service, jenž kvůli této frázi upadá v podezření, že si doma snad lepí modely Leninova mauzolea z papíru jako jiní lidé třeba Karlštejn nebo Windsor, a pokračuje: „takže si skoro nedovedeme představit, jak prapodivně tento nápad působil roku 1924. I když své faraony balzamovali již staří Egypťané, jejich těla byla ukládána do vzduchotěsně uzavřených dřevených truhel a umístěna do podzemních prostor v kamenných pyramidách za Káhirou. Zato Lenin, oblečený do tmavého obleku, měl být zpřístupněn návštěvníkům Rudého náměstí. Je ovšem pravda, že věřící uctívali ostatky mužů a žen prohlášených ruskou pravoslavnou církví za svaté, ale ani z jednoho světce nikdy nikdo neučinil figurínu každodenně vystavenou zvědavým zrakům veřejnosti.“

Podle Roberta Service byla potřeba „mauzolemizace“ též projevem politické nejistoty politbyra v situaci smrti „otce zakladatele“ sovětského státu. Ale nejistota panovala i ohledně toho, jak Leninovo tělo udržet neporušené. Původně se počítalo s jeho zmrazením, to však narazilo na technické potíže, zejména kvůli potřebě souběžného zmrazení a vystavování. Hledal se proto nějaký jiný způsob. S novou metodou konzervace však právě přišel chemik Vladimir Vorobjov.

„Šéf speciální komise zřízené vedením strany, Felix Dzeržinskij, se o tom dověděl a pozval ho do Moskvy, aby svůj systém předvedl. Vorobjov uspěl a od 24. března zahájil (posílen ještě profesory Abrikosovem a Zbarským) balzamování Leninova těla. Jejich úsilí trvalo tři měsíce a prvními, kdo zhlédli výsledek práce, byla Krupská a Leninův bratr Dmitrij Uljanov. Ten prý šokovaně prohlásil, že Lenin vypadá lépe než těsně po smrti,“ popisuje technologické „zmrtvýchvstání“ Miroslav Šiška v článku, který vyšel v únoru 1999 v deníku Právo. Způsob balzamování je dodnes tajen, ale Vorobjov údajně aplikoval roztoky aromatických rostlin – po vzoru dávných Egypťanů. Pro zkoušky tekutin dostali vědci k dispozici několik mrtvol, na nichž ověřovali zvolené postupy. Mumii udržovalo v žádoucím stavu i chladicí zařízení.

Provizorní dřevěnou stavbu mauzolea mezitím vystřídala nová, honosnější, ale stále dřevěná. O trvalé stavbě rozhodlo politbyro až v roce 1929 – přeci jen, soudruzi asi čekali, zda se vědečtí balzamovači neprojeví jako šarlatáni.

V roce 1930 tak dřevěnou hrobku nahradila její věrná kopie z černého, rudého a růžového mramoru. Pro údržbu těla byly v mauzoleu postaveny laboratoře a strojovny, které dosud slouží stejnému účelu. V roce 1933 pak vznikl Všesvazový institut lékařských a aromatických rostlin při Akademii věd SSSR, jehož Centrum biologických struktur, kde pracovalo 150 lidí, bylo vlastně krycím názvem supertajného balzamovacího pracoviště pod přímým dohledem tajné policie NKVD.

Nejchytřejší kus hmoty ve vesmíru

Již v roce 1925 nechalo politbyro zřídit zvláštní laboratoř pro studium Leninova mozku, jež v roce 1927 povýšila na Institut mozku. Pracoviště mělo světu dokázat, že se Leninovy velké myšlenky zrodily v biologicky mimořádném orgánu, což mělo potvrdit jejich genialitu a nezpochybnitelnou pravdivost.

Leninův mozek se uchovával ve formalínu a v alkoholu. Rozdělen byl do kostek a zasazen do parafínového vosku. Kostky byly rozřezány na 30 963 dílků a ty dále zkoumány. V tajné zprávě z května 1936, vypracované tehdejším ředitelem Institutu, profesorem Sarkisovem, se prý uvádí, že Leninův mozek „vykazoval mimořádně vysoký stupeň organizace“. Zato poslední ředitel Institutu Andrianov údajně prohlásil: „V anatomické struktuře Leninova mozku není nic senzačního.“

Ano, patrně opravdu není, ale to se mohlo říkat až po pádu režimu, který Lenin založil a jemuž se stal po své smrti bohem, věčným a nesmrtelným. Přesně dle slov básníka Vladimira Majakovského: „Lenin žil, Lenin žije, Lenin bude žít!“

Zrodila se i nová věrouka, nová ideologie: marxismus-leninismus. Sovětská propaganda vytvořila z Lenina myslitele celosvětového dosahu. „Lenin se neměl líčit jen jako hrdinská postava v dějinách bolševismu a světové revoluce, ale měl se mu propůjčit i mytický nimbus vševědoucího revolučního světce. Jeho obraz teoretika, propagandisty a stranického organizátora nesmělo nic narušit. Musel být uctíván jako jediný velký následovník Marxe a Engelse v první čtvrtině dvacátého století. Bylo nutno ho velebit jako génia, jenž se osvědčil jako vůdce strany, předseda vlády, organizátor válečného úsilí i státník světového formátu. Měla se oslavovat jeho lidskost, kterou projevoval jakožto soudruh, manžel a marxista,“ zdůrazňuje Robert Service. Ale neopomíná podtrhnout ani skutečnost, že cokoli bylo o Leninovi řečeno, mělo vyhovovat aktuálním zájmům komunistického politického vedení. A tedy čím dál tím více především Stalinovi, jenž si budováním Leninova kultu vytvořil základy pro svůj vlastní kult osobnosti. V jeho případě se však, na rozdíl od mumifikovaného Vladimira Iljiče, stal bohem živý člověk. A ve srovnání s tím, co se dělo za Stalinovy vlády, blednou všechny takzvané „temnoty středověku“, barvitě a zpravidla přehnaně líčené i v různých pamfletech a propagačních brožurkách pokrokových revolucionářů Stalinova typu.

Údajně nejpokrokovější zřízení v lidských dějinách, opřené o zdánlivě přísně vědeckou teorii, se tak rychle proměnilo v tu nejtemnější pseudoteokratickou despocii. Po své smrti tudíž Stalin celkem logicky ulehl vedle Lenina – a též jako nabalzamovaná mumie. Z mauzolea ho však nevypudila špatná práce expertů Centra biologických struktur, tedy sovětských balzamovačů, ale Chruščovova politika destalinizace. Konkrétní realizace Stalinovy „demumifikace“ proběhla poslední říjnové noci roku 1961 tajně, beze všech poct a takřka bez piety. Vojáci vynesli tělo z mauzolea, to spočinulo v obyčejné rakvi a bylo pochováno u kremelské zdi.

První dělnická mumie aneb Ve stínu muchobijky

 Tehdy se v sovětském impériu vystavovaly ještě dvě významné mumie. Jednak vůdce bulharských komunistů Georgi Dimitrova, který zemřel a byl po Leninově vzoru mumifikován a vystaven v sofijském mauzoleu v roce 1949. Vydržel tam až do pádu komunismu. Teprve v roce 1990 byly jeho ostatky zpopelněny a uloženy na hřbitově. A v roce 1999 bulharská vláda rozhodla i o zboření budovy mauzolea.

Nás by však měla nejvíce zajímat naše domácí mumie – komunistického předáka a prezidenta Klementa Gottwalda, který zemřel 14. března 1953. O jeho mumifikaci a výstavbě mauzolea rozhodla strana až 31. března, což mohlo mít za následek pozdější rozklad mrtvoly. Mauzoleum mělo původně, podle sovětského vzoru, stát na Letenské pláni, kde se konaly okázalé vojenské přehlídky, a stavba by tak zároveň sloužila jako tribuna pro vládní činitele. Ale nakonec byl vybrán památník československé samostatnosti, prvorepublikové pohřebiště legionářů na vrchu Vítkov v Praze.

Na Vítkově, podobně jako v Moskvě, vzniklo – za neodmyslitelného přispění sovětských poradců – i specializované pracoviště, svého druhu továrna na udržování Gottwaldovy mumie ve vystavovatelném stavu, jež zaměstnávala zhruba stočlenný personál. Za prvních šest let provozu shlédlo Gottwaldovu mumii přes milion návštěvníků. Detaily o její údržbě, jak je líčí Jan Kužník v článku zveřejněném na idnes.cz v listopadu 2005, však jakoby vypadly z nějakého hororu: „V dokonale sterilním a hermeticky uzavřeném oddělení klimatizované laboratoře byla umístěna chladnička, do které byl Gottwald každý večer uložen. Při pravidelné údržbě byl nahý položen na pitevní stůl. Celé tělo bylo rozděleno na třícentimetrové čtverečky a do každého z nich byla vpravena injekce s výživným roztokem. Celá operace trvala více než dvě hodiny a prováděla ji skupina zdravotních sester. Roztok udržoval vláčnost a ‚přirozený‘ vzhled pokožky. Pravidelný technický rituál takzvaného doplňujícího balzamování, při kterém bylo mauzoleum vždy na 40 dní zavřeno, prováděl tým sovětských lékařů a odehrával se každého půldruhého roku.“

Provoz mauzolea se neobešel bez dramatických situací. Řadu z nich popisuje studie historika Stanislava Červinky mladšího „Klement Gottwald na Vítkově – balzamizace těla v materiálech ÚV KSČ“, otištěná roku 2001 ve sborníku Securitas Imperii, vydávaném Úřadem dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu. Červinka cituje i jeden ze zápisů o provozu mauzolea, jímž se zabývalo samotné politické byro ÚV KSČ: „Došlo ke spálení elektromotorku, který zajišťoval systém pojízdného stolu pro tělo v přilehlé laboratoři, a následkem elektrického zkratu shořela muchobijka, rovněž v laboratoři. Obě tyto závady neohrozily bezpečnost těla soudruha Klementa Gottwalda.“

Avšak spálení elektromotorku a muchobijky nebylo dle Červinky úplně nevinnou událostí: „Lékaři nevěděli, zda dým nenarušil pokožku mrtvého těla, a tak okamžitě začali jednat: vyžádali si bleskový telefonický hovor s profesorem Mardaševem, ředitelem mauzolea v Moskvě. Ten neváhal: sedl do letadla a přiletěl do Prahy, aby na místě vyhodnotil situaci. Konstatoval, že pokožka porušena nebyla a ani chemický rozbor dýmu a ovzduší v mauzoleu nebudil obavy. Všechno se zdálo být v pořádku.“

Rok 1959 ale přinesl tragické zjištění: „Kolektiv lékařů dospěl k závěru, že vzdor skutečnosti, že je sovětská metoda balzamování nejlepší a péče o balzamované tělo dokonalá, dochází uvnitř těla k pomalému rozkladu některých tkání, důležitých pro zachování původního stavu a barvy viditelných i neviditelných částí pokožky,“ uvádí dále Stanislav Červinka. Práce sovětských odborníků podle něj „vůbec nebyla vynikající, a pokud ano, rozkladu Gottwaldova těla nezabránila“. První se začaly rozpadat nohy. Potom přišly na řadu ruce a nakonec i hrudní koš. Tyto části těla proto nahradily umělé součástky. Na konci padesátých let byl už první „dělnický prezident“ v naprostém rozkladu a týmu specialistů se dařilo udržovat tělo ve vystavovatelném stavu pouze s vypětím sil. Ale až v roce 1962 rozhodlo vedení KSČ o Gottwaldově zpopelnění.

Trhu se nebojíme, na trhu vyděláme

Když Stalinovou smrtí „kult osobnosti“ oslabil, znamenalo to i konec balzamování generálních tajemníků, alespoň na evropském kontinentu. Mimo něj však občasná bratrská pomoc sovětských balzamovačů pokračovala. Konkrétně se týkala angolského marxistického prezidenta a básníka Antónia Neta v roce 1979 a ještě v roce 1985 i komunistického prezidenta jihoamerické Guyany Lindena Forbese Burnhama. V Asii pak vietnamského komunistického vůdce Ho Či Mina, který zemřel v roce 1969 a jehož mumii lze v Hanoji shlédnout dodnes.

Stejně jako Mao ce-tungovu v Pekingu – „Velkého kormidelníka“ si však Číňané údajně balzamovali (alespoň zčásti) sami. S jakým úspěchem, je otázkou, neboť u všech těchto moderních mumií, Lenina nevyjímaje, stejně není jisté, zda publikum nevidí spíše jen voskovou či z jiného materiálu zhotovenou figurínu. Nedávno se dokonce objevily spekulace, že ze skutečného Leninova těla zbylo tak 10 % a obyvatelé Moskvy mu přezdívají „Voskovec“. Pracovníci mauzolea sice podobná obvinění vehementně vyvracejí, nezatajují však pravý stav mumie kvůli tomu, že je péče o ni vlastně dobře živí?

Jako obvykle, věci jsou i v tomto případě trochu složitější. Moskevské Leninovo mauzoleum si totiž muselo po pádu komunismu poradit v podmínkách tvrdého kapitalismu. Prezident Boris Jelcin hodlal mauzoleum uzavřít, a to tak počínaje rokem 1992 v podstatě nedostávalo ze státního rozpočtu žádné peníze. Ale jeho zkušenosti jdou prý dobře stržit: tajemnou balzamovací chemikálii kupují hlavně ruští zbohatlíci a některé mafiánské kruhy.

„Nejde přitom ani tak o samo balzamování nebo o snahu uchovat tělesnou schránku navěky, jako spíše o ‚kosmetickou úpravu‘ zesnulého. Příslušníci organizovaných mafiánských a zločineckých skupin jsou totiž mnohdy oběťmi výbuchu, střelby, rvaček a podobně. Jejich těla i obličeje jsou často v takovém stavu, že by je nešlo vystavit ani v rakvi, natož v mauzoleu. Ale ‚leninské‘ zkušenosti prý dělají divy, a tak se i z rozstříleného bandity dá vhodným zásahem vytvořit ‚perfektní mrtvola‘,“ poodhalily v roce 1999 roušku tajemství přežití mauzolea i po kontrarevolučním návratu kapitalismu Lidové noviny. Jediná velká státní zakázka přišla v nynější kapitalistické epoše v roce 1994 ze severní Koreje, kde se jeho pracovníci podíleli na mumifikaci Kim Ir-sena. A posléze prý měli pomoci i s jeho synem, Kim Čong-ilem.

Doufejme však, že modlářská mumifikace těl politických vůdců není perspektivním oborem. Byť Jelcinovy snahy o zavření moskevského mauzolea – dle historika Roberta Service „pevné součásti světového architektonického dědictví“ – narazily na odpor a ruská společnost je dle sociologických průzkumů dodnes rozdělena v otázce, zda Lenina ponechat na stávajícím místě, nebo ho pohřbít. Ruský ministr kultury Vladimir Medinskij se sice v červnu 2012 vyslovil pro pohřbení Leninova těla (či toho, co z něj zbylo), avšak zatím spíše jen vypustil pokusný balónek – a jeho návrh rozhodně neprovázelo všeobecné nadšení.

Můj mozek, podobně jako ten Leninův, určitě nevykazuje „mimořádně vysoký stupeň organizace“, a je proto schopen jen prostého závěru: komunismus byl především jedno velké šílenství, chorobná syntéza toho nejhoršího, co lze nalézt na vědě i na náboženství.

Josef Mlejnek jr.

Původně vyšlo: Babylon 3/XXI, 19. listopadu 2012