Před třiceti lety, konkrétně 8. prosince 1991, byl v Bělověžském pralese doražen skomírající Sovětský svaz. Toho dne podepsali v rezidenci Viskuli nedaleko běloruského Brestu nejvyšší představitelé Ruska, Ukrajiny a Běloruska – Boris Jelcin, Leonid Kravčuk a Stanislav Šuškevič smlouvu o vytvoření Společenství nezávislých států (SNS). „Svaz sovětských socialistických republik jako subjekt mezinárodního práva a geopolitické reality končí svou existenci,“ uvádělo se mimo jiné v dokumentu. Formálně SSSR dohasl na Silvestra 1991.
Demokracii se však v postsovětském prostoru příliš nedaří. Demokratickými se staly pouze baltské republiky, členky Evropské unie. A s velkými problémy Ukrajina či Gruzie.
Tím spíše si ale pozornost zaslouží jedna událost z počátků bolševické revoluce, respektive jistý dozvuk revoluce z února (března) 1917, která svrhla carismus a otevřela nové možnosti, z nichž se nakonec bohužel prosadila ta komunistická. A sice volby do ruského Ústavodárného shromáždění z 25. listopadu (12. listopadu dle juliánského kalendáře) 1917. Slova Rusko či ruský zde zhruba znamenají území někdejší carské říše, etnicky i nábožensky velmi pestré.
Volby sice představovaly plod únorové, ne říjnové (bolševické) revoluce, leč navzdory bolševickému převratu se ještě uskutečnily. I díky tomu, že si V. I. Lenin a jeho partaj mysleli, že mají šanci na výhru. Hlasování bylo, zejména v dobovém kontextu, mimořádně demokratické: poměrný volební systém (D‘Hondtova metoda přepočtu hlasů na mandáty), volit mohly ženy, volební právo náleželo občanům od dvaceti let. Avšak bolševici skončili až druzí s cca 25 % hlasů i mandátů. Nicméně výrazně se jim dařilo ve velkých městech, v Petrohradu i v Moskvě, a rovněž mezi vojáky na frontě.
Ve volbách zvítězila převážně rolnická levicová Strana socialistůrevolucionářů (zkratkou SR, tedy tzv. eserů), byť ji sužovaly ostré sváry a frakční boje. Na eserských plakátech se objevoval motiv sluníčka, poněvadž jedno z jejich hesel znělo: „Vyšlo slunce svobody, nedopusťte, aby zhaslo.“ V souhrnu, neboť například ukrajinští eseři kandidovali samostatně, obsadili zhruba přes 50 % mandátů. Samozřejmě, lze namítnout, že pokud by toto uskupení, jehož levicové křídlo mělo k bolševikům hodně blízko, převzalo plnou moc, od demokracie západního ražení by Rusko pořád dělily stovky verst, nicméně nejspíše by tak nastala přece jen lepší alternativa.
Nedlouho po volbách Lenin v deníku Pravda (v asi nejprolhanější tiskovině 20. století) konstatoval: „Ústavodárné shromáždění, svolávané podle kandidátek stran, které existovaly před proletářsko -rolnickou revolucí, za panství buržoasie, se nezbytně dostává do rozporu s vůlí a zájmy pracujících a vykořisťovaných tříd, které zahájily 25. října socialistickou revoluci proti buržoasii. Pochopitelně, že zájmy této revoluce stojí nad formálními právy ústavodárného shromáždění.“ A bylo vymalováno.
V lednu 1918 pak bolševici Ústavodárné shromáždění při jeho ustavující schůzi rozehnali. Poslanci totiž na prvním zasedání odmítli Leninův návrh, aby souhlasili s převzetím moci sovětskou vládou. Většina z nich považovala za hlavní úkol čerstvě zvoleného tělesa vypracování demokratické ústavy. V budově parlamentu působila stráž, oficiálně se zadáním zabezpečit poslancům „klid na práci“, prakticky však hlavně kvůli tomu, aby zasáhla, kdyby se jednání bolševikům vymklo z rukou. Její velitel, námořník Železňakov (Železňak), ukončil 19. ledna 1918 po čtvrté ráno zasedání smutně proslulými slovy: „Stráž je unavená. Koukejte se rozejít!“ Na výkřiky některých poslanců: „Nepotřebujeme žádnou stráž!“ nebral ohled. Shromáždění se rozešlo a bolševické bojůvky posléze poslancům zabránily v opětovném vstupu do zasedacího sálu. Ozbrojené jednotky též rozehnaly demonstraci občanů, kteří protestovali proti rozhodnutí zbavit parlament moci. Při zásahu proti demonstrantům zahynulo více než sto lidí.
Soudruh Lenin vše teoreticky zaštítil slovy: „Jen ničemové a idioti se mohli domnívat, že proletariát musí nejprve získat většinu ve volbách a teprve potom se může pokusit uchvátit pro sebe moc. My naproti tomu tvrdíme, že proletariát musí nejprve svrhnout buržoasii a zmocnit se vlády. To se nazývá diktaturou proletariátu.“ Idiot Lenin nebyl, ničema však ano.
A není pravda, že bolševici v Rusku svrhli cara, jak nedávno tvrdila v rozhlase novopečená předsedkyně KSČM soudružka Konečná. Ne, bolševici v Rusku svrhli demokracii. Když v Rusku svrhávali cara, pelešil se Lenin ve švýcarském exilu, odkud ho do Ruska dopravili v zapečetěném vagónu Němci, aby tam, dle strategie německého generálního štábu, rozkládal zázemí, a paralyzoval tak schopnost Ruska bojovat ve válce. Strategie bohužel vyšla a Lenin pak s Němci uzavřel potupný Brest-litevský mír, pro Rusko (ruskou říši) opravdu největší geopolitickou tragédii 20. století. Vladimir Putin tak sice později ohodnotil rozpad Sovětského svazu, nicméně v pořadí geopolitických katastrof jde přinejlepším o číslo dva.
Od ledna 1918, byť s krátkou a notně problematickou výjimkou devadesátých let minulého století, je ale demokracie v Rusku (zde už v užším smyslu současné Ruské federace) ve stavu permanentní rozehnanosti. Smutný příběh Ústavodárného shromáždění však zároveň obsahuje jedno snad nadějné poučení: určitě má smysl podporovat ruské prodemokratické síly, jakkoliv se nyní zdají být slabé a jejich boj předem marný. Rozšířené tvrzení, že Rusko (carské, komunistické či jakékoliv jiné) je jaksi predestinováno k autoritářství, a nic demokratického se tam tudíž nemůže uchytit, je přece jen poněkud povrchně stereotypní.