Stránky dějin, umění i literatury a vůbec všech oborů lidské činnosti jsou hustě popsány jmény lidí, kteří se dočkali uznání až po své smrti. Není to nic neobvyklého a navíc – pozdní objev nějakého člověka vždy obsahuje cosi magického, neboť ty, kteří si ho později oblíbí, může povznášet, že patří k zasvěcenému kruhu vyvolených. Ale takovéto opoždění může rovněž vyvolat znepokojivé otázky: kolik nadaných lidí mezi námi zůstává skryto naší pozornosti? A hlavně – kolik cenných lidí my sami v našich životech mineme?

Mineme z různých důvodů: kvůli jejich odlišnosti, tiché a nenápadné přítomnosti, příliš velké skromnosti, výstřednímu chování, kvůli čemukoliv, čím se liší a vyřadí se tak z normy našich osobních představ, ba i obecně z představ společnosti. Před několika lety by málokdo ve Francii dokázal říci, kdo byl záhadný Léon Werth, jemuž Antoine de Saint-Exupéry věnoval svého dnes světoznámého Malého prince. Ostatně připusťme, že když otevíráme novou knížku, nepátráme po člověku, kterému autor dílo věnuje: jde většinou o soukromou záležitost spisovatele, může to být jeho bratr, kamarád, babička, soused, jenž svou hloupostí román inspiroval, prostě kdokoliv.

Léon Werth přišel na svět v roce 1878 ve francouzském městečku Remiremont. V retrospektivním pohledu je skoro až ohromující, do jak velké míry byl celý jeho život od začátku předurčen místem a dobou, v nichž se narodil. Přijít na svět uprostřed pohoří Vogézy, které od francouzko-pruské války z let 1870-1871 ležely mezi Alsaskem, které připadlo Německu, a poraženou Francií, je samo o sobě osudové: větší část pohoří sice zůstala francouzským územím, ale pro Francouze se Vogézy staly symbolem  neukojitelné touhy po pomstě – kořeny první světové války není třeba hledat daleko. Nutno také připomenout nechvalně proslulou Dreyfusovou aféru, jež propukla na konci 19. století – Léon Werth byl Žid, a i když se sám nepovažoval za „věřícího“, tento člověk, jenž později vynikl nekompromisním postojem vůči nespravedlnosti, vstoupil do dospělého života za bouřlivých okolností, v nichž vyplul na povrch francouzský antisemitismus. Základní kameny osobnosti tedy byly položeny.

Život Léona Wertha se velmi obtížně shrnuje prostým výčtem hlavních dat, jak to ostatně u popisu většiny životů bývá. „ Je cosi rozčilujícího v příliš naplněných životech,“ píše v úvodu Werthovy biografie jeho životopisec Gilles Heuré (viz také rozhovor), a dodává: Léon Werth byl „novinář, anarchista, antimilitarista, voják v zákopech, pak znovu novinář, umělecký kritik, tanečník, cestovatel, spisovatel, básník a pozorovatel, a rovněž člověk, který hltal život“. Asi proto Gilles Heuré označuje svoji knížku jako „biografickou esej“, v níž se spíše snažil zachytit podstatu Werthova osudu. Ta se dá jednoduše shrnout pomocí jednoho paradoxu, který vlastně až tak paradoxem není: Celoživotní věrnost svým morálním zásadám a celoživotní potřebu je znovu a znovu konfrontovat.

Sebeuspokojení bylo slovo, jež zřejmě nepatřilo k Werthovu osobnímu slovníku. Jak jinak pochopit, že tento urputný antimilitarista nečekal na povolávací rozkaz a sám se dobrovolně přihlásil do válečných jatek, které se měly stát první světovou válkou? Vždyť ten, kdo chce svědčit o válce pravdivě, ji musí zažít na vlastní kůži. Z tohoto zážitku vznikne kniha Voják Clavel, román pojatý jako výzva proti svévoli a masakrování milionů. Werth píše, že se do konfliktu zapojil a „přistoupil“ k boji, „protože mu nebyla ponechána možnost zachránit mír“. Však se také nikdy nepokusil setřást ze sebe odpovědnost: „Pokud jsem tvrdil, že jsem bojoval, abych prosadil mír, tak z toho důvodu, že jsem byl oklamán… možná jsem oklamal sám sebe, neboť tento argument mi umožňoval vyhnout se vzpouře nebo dezerci, jež vyžadují velmi obtížné a nezvratné rozhodnutí…“ Tato slova píše ještě na začátku války: poválečná vlna pacifismu se bude opírat o lacinou výmluvu, že bojující davy byly zmanipulovány vládami a politickými či vojenskými vůdci. Ale Léon Werth se z této iluze vzpamatoval velmi záhy, již na počátku. Pokud i nadále zůstane pacifistou, tak jedině z individuálních a morálních důvodů – revoluční pacifismus ho rychle přešel v zákopech. Měl snad rentgen místo očí, když navzdory zpohodlnělé lidské tendenci ke zjednodušování situací dokázal kriticky vnímat kaleidoskop motivů chování svého okolí. Již tehdy se nedal zmást tolik oslavovaným údajným velkým sbratřením vojáků, které se stalo po válce mýtem. Werthovo svědectví je mimořádné rovněž kritikou jeho spolubojovníků: až na výjimky, které si získaly jeho úctu, vyčítá většině mužů krutost, lhostejnost vůči utrpení bližních či lehkověrnost. Černobílou fikci mocných, kteří manipulovali nevinnými davy, zavrhl, když se přiznal, že se sám nechal vodit za nos. Nikdy nepostaví do protikladu malé skromné a velké mocné – snaží se naopak vnímat svět takový,  jaký je.  Plný velkých zbabělostí a skromných udatných činů, které nelze rozdělit podle třídy či postavení ve společnosti, nýbrž podle charakterů jednotlivců.

Dalším cílem Werthových útoků byl kolonialismus. Již první stránky Kočinčíny (1926) udávají tón celého vyprávění: na parníku blížícímu se k cíli Werthovy cesty najednou v poledne vypukne velké pobouření. Malý člun anamitských rybářů ztroskotal a nebožáci jsou konečně po hodinách strávených ve studené vodě zachráněni. Werth okamžitě zachytí reakce na lodi: „Ztratili jsme hodinu… řekl někdo nedaleko. Otočil jsem se. Nedozvěděl jsem se, kdo to byl. Potuloval  jsem se po palubě. A tuto větu jsem zaslechl ještě dvakrát… třikrát… čtyřikrát. Nikoho nepřekvapila. Kolovala po lodi jako kdyby byla jedinou pravdou této hodiny.“ Navíc si přece mohli vybrat jinou dobu než oběd, dodává cynicky. Skutečnost, kterou pozná ve Francouzské Indočíně, je pro něj jen dalším důkazem nelidskosti a nutnosti svědčit. V jeho očích je bílý člověk v těchto končinách jen přezíravým, stupidním a bezcitným pánem, jehož primitivnost staví proti tichým a plachým, nikoliv však poníženým postojům a chování místních lidí. Ale v žádném případě ho nelze obvinit z jednoduchého „andělského“ pohledu na domorodé obyvatelstvo kolonií – i když je velkým zastáncem rostoucích požadavků na samostatnost, neskrývá negativní poznámky na adresu některých nacionalistů, kteří se chtějí zbavit jak útlaku, tak cizinců, což ve Werthově pojetí neslučitelné se zachováním určité morální dimenze. Právě k Kočinčíně nalezneme jeden z nejzajímavějších znaků Werthova psaní. Hranice mezi spisovatelem a novinářem je u něj často nejasná, což ostatně opět dokazuje jeho nezařaditelnost. Kočinčína sice žánrově osciluje mezi svědectvím a reportáží, avšak Werth nikdy nevytrhává myšlenku, ba ani politickou poznámku z kontextu, dokonce ani tehdy, vede-li ho velká emoce. Vnímá atmosféru a reaguje rovněž podle svých smyslových vjemů, ale bez váhání klidně vše pomíchá. Jedním z mnoha příkladů je jeho vnímání knihovny Nguyen-An-Ninha, který byl šéfredaktorem jednoho umírněného časopisu žádajícího samostatnost: „Prohodili jsme jen málo slov.  Lépe než kdykoli jindy jsem cítil, že evropská kultura je jakýsi skrytý poklad, o němž většina Evropanů nemá ani tušení, a že jakmile se vulgarizuje, nezbývá z ní najednou nic víc než ubohý nástroj k rozmnožování a propagandě. Věděl jste to asi mnohem více než já. Díval jsem se na Vaše knížky. Knihám věřím jen zřídka. V onom okamžiku však Vaše knihami zaplněné regály ve mně vyvolaly neočekávané pohnutí. Objevoval jsem, znovu nalézal sílu knihy. Díky těmto knihám a díky dvěma cestám do Evropy jste věděl, že Evropa nesplývá se svou koloniální podobou. Mohl jsem tedy před Vámi vystupovat jako Evropan, aniž bych se za to musel příliš stydět.“

Mnoha intelektuálům se vyčítá zaslepenost vůči svůdným idejím revoluce a komunismu. Francouzští intelektuálové si v tomto ohledu vydobyli nechvalnou proslulost, zejména po roce 1948, neboť je až fascinující, jak kromě toho, že se mnozí stali přímo propagandisty Moskvy, dokázali sami sebe obelhávat. Ani události v Maďarsku v roce 1956 jim k prozření nestačily – až rok 1968 v Československu konečně zasadil poslední hřebíček do rakve jejich iluzí. Ale v meziválečném období ještě všeobecně panoval obdiv k „velké záři na východě“ jak se tehdy říkalo nadějím, které vzbudila revoluce v Rusku. Léon Werth byl vždy levicově orientovaný a podobné naděje například nikdy neskrýval. Ve dvacátých a třicátých letech se nadále pohybuje v levicových kruzích, publikuje v různých politických a angažovaných tiskovinách. Gilles Heuré píše, že „vztahy Wertha s komunismem se nedají označit za  pouhou zhrzenou  lásku. Internacionalismus a ruská revoluce ho přitahovaly, nikoliv proto, že by znamenaly negaci národního státu, ale z toho důvodu, že odmítal přiznat národnímu státu právo ‚odůvodňovat neodůvodnitelným‘ (…). Ale již ve dvacátých letech Werth zavrhuje manipulativní i jiné  praktiky komunistické Strany, jež z komunismu vytvořily systém, který též ‚odůvodňuje neodůvodnitelným‘“. Vztahy Wertha s komunismem jsou složité a zasloužily by si obsáhlý rozbor, avšak nepochybně byl jedním z prvních – a ve Francii dosti pozoruhodnou výjimkou – , kdo otevřeně vyjádřil své pochybnosti již před druhou světovou válkou. Kvůli svým postojům byl později pranýřován známými osobnostmi jako například Simone de Beauvoir, jež dlouhodobě podporovala francouzskou komunistickou stranu.  Černobílé pojetí tedy pokračovalo: kdo není s námi, je proti nám. Jednoduché jak facka. Sartrova družka si Wertha zaškatulkovala jako zlého pravičáka, jenž jde proti pokroku, a tím s ním byla hotova. V roce 1951 měl Werth totiž – mimo jiné – ještě další „špatný“ nápad – zastal se novináře Davida Rousseta. Ten byl kvůli účasti v odboji deportován do Buchenwaldu, kde osobně zažil všechny hrůzy koncentráku. V roce 1946 vydal šokující knihu Svět koncentračních táborů  (L’univers concentrationnaire) ve které nevídaným způsobem vypovídal o nacistické vyhlazovací mašinerii. Když ale Rousset v roce 1949 zveřejnil text, v němž protestoval proti sovětskému systému táborů, rozpoutala se proti němu zuřivá kampaň, proti níž se Rousset musel bránit dokonce i soudní cestou. Léon Werth tehdy apeloval na „poctivost, kritičnost a zdravý rozum“. Celá aféra mu silně připomínala atmosféru politických čistek v Sovětském svazu. Ve svých spisech si Werth ostatně nedělal iluze o žádném politickém systému: aféra mu připomínala též Dreyfusův případ, neboť i v něm docházelo k popírání skutečnosti. Inu, účel světí prostředky.

O dalších stránkách Werthovy osobnosti se lze dočíst v rozhovoru, který Gilles Heuré poskytl listu Babylon. V jeho slovech se ukazuje ještě složitějším, ale o to zajímavějším člověkem. Kdo ho objeví, nemůže jako já souhlasit se vším, co zastával nebo čím byl. Člověk se například zarazí, anebo se dokonce může cítit trochu dotčen, byť nikoliv bez úsměvu, neboť Werthova stanoviska kvůli jejich bezprostřednosti vždy obsahují i cosi dojemného, při četbě charakteristiky Leonarda da Vinciho jako „inženýra, jenž se poté, co nedokázal sestrojit aeroplány, stal malířem“. Werth byl rozhodně obrazoborcem se vším všudy. Možná i proto skončil svůj život dosti smutně: v roce 1949 zemřela jeho žena a Werth skonal v zapomnění v roce 1955. Je proto velkou zásluhou nakladatelství Viviane Hamy, že u příležitosti 50. výročí Werthova úmrtí loni znovu vydalo jeho dílo.

Tento „detektor lži“, jak ho nedávno označil jeden francouzský novinář, byl dlouho zapomenutým, nikoliv však mlčícím svědkem první poloviny  20. století. Snad právě proto, že nemlčel, byl také pohodlně odstraňován svými současníky. Musel asi čekat na novou epochu, která by dokázala ocenit jeho předvídavost i modernitu. Za jeho života k tomu nedošlo: „Váš osobní znakem je ušlechtilost a rozčarování –  Vaše úvahy a svědectví proto mají velice osobitý akcent. Bohužel, Vaše pozice je jedna z nejnevděčnějších. Jste totiž sám, a Vaše myšlenky tudíž jdou jen obtížně definovat.“ Těmito slovy odmítlo v roce 1938 jedno francouzské nakladatelství Werthovi rukopis. Dnes by se jimi mohl chlubit, neboť znějí jako opožděná pocta jeho jedinečnosti.

Anna Kubišta

Babylon 6/15, únor 2006