Na podzim 1904 (konkrétně 27. října) se zjevila na světle božím pozoruhodná filosofická kniha nazvaná Svět jako vědomí a nic. Místo jména autora tkvěla na obálce pouze iniciála „L.“, namísto nakladatele zde byla uvedena informace „nákladem vlastním“. Autorem tohoto anonymního díla byl  Ladislav Klíma, toho času teprve šestadvacetiletý, přičemž se jednalo o jeho knižní debut. Autodidaktický filosof, spisovatel a dramatik byl ve své době bohužel zcela nepochopen, až na světlé výjimky z úzkého intelektuálního okruhu jeho přátel (např. básník Otokar Březina, dramatik Arnošt Dvořák aj.). Možná i z toho důvodu mezi publikací Klímova debutu a jeho druhé knihy Traktáty a Diktáty zeje propast dlouhých osmnácti let.

S jistou smutnou nadsázkou se dá říci, že Klímův život formovala smrt. Již v dětství a raném mládí mu vzala matku a čtyři sourozence. Snad proto se na gymnasiu v náhlém afektu odvážil zkritizovat tehdy vládnoucí habsburský rod natolik, že byl před maturitou vyloučen ze všech vzdělávacích ústavů mocnářství a následné klasické universitní studium mu tak bylo zapovězeno. Klímovi to ovšem nevadilo. Žil z podpory zámožného otce a pilně se věnoval sebevzdělávání. Co se týče jazyků, němčinu ovládal stejně dobře jako rodnou češtinu, vládl výborně latinsky i řecky, uměl rovněž francouzsky. Proto také, ač bez akademického vzdělání, mohl již v šestadvaceti letech vydat výše zmíněné originální filosofické dílo. Slovo „originální“ v případě Klímovy filosofie bývá často odmítáno s poukazem na ovlivnění jeho osoby myšlenkami německých filosofů 19. století, konkrétně Arthurem Schopenhauerem a Friedrichem Nietzschem. Tento vliv v jeho díle samozřejmě patrný je, ovšem to rozhodně neznamená, že by byl Klíma pouhým jejich epigonem. Řekněme spíše, že z jejich úvah vycházel, aby pak došel k vlastním filosofickým východiskům: egodeismu a ludibrionismu (původně také užíval další vlastní termíny egosolismus a omnismus, nicméně později se od nich odklonil k obecně užívanému solipsismu). Pojďme se však blíže podívat na jeho knižní debut, jenž v loňském roce znovu vydalo nakladatelství Torst v III. díle jeho sebraných spisů.

Klímovo vymezení se vůči starším filosofům

Klímovo dílo Svět jako vědomí a nic má 125 stran (2. vydání z roku 1922 o 5 stran více díky předmluvě, jež u 1. vydání chybí) a dělí se na několik částí a pododdílů: I. Všeobecné, II. Jednotlivé, A Příroda, B „Člověk“, který se dále dělí na pododdíly Všeobecné, Jednotlivec, Společnost. Hned v první části knihy se mladý autodidaktický filosof snaží filosofovat kladivem a revidovat samotnou podstatu filosofie: „Filosofie musí se stát improvisačním příležitostným uměním, vše nad to je nemoc nebo řemeslo.“ Vzápětí se pouští do svých předchůdců a vzorů, když oponuje názoru Arthura Schopenhauera ohledně metafyzické potřeby lidstva: „Lid pravdy neopotřebuje, nepřeje si jí, nerozumí ji, nesnese jí!“ Poněkud smířlivější je k Friedrichu Nietzschemu, s nímž se ztotožňuje v tom, že staří filosofové jsou jen „zástup starých bab“. Zároveň však Nietzschemu vyčítá měkkost a sentimentalitu. V 5. kapitole se Klíma opět vymezuje vůči Schopenhauerovi, když píše: „Filosofie jest: co možná nejúplnější explikace našeho vědomí, – mimo naše vědomí nic pro nás neexistuje. (…) Leží-li nějaká objektivní pravda mimo abstrakta, je nám zcela lhostejna.“ V 9. kapitole zcela smete ze stolu Descartovo cogitatum „Cogito, ergo sum“, neboť dle Klímy není „nic nejistějšího! – Můžeme pouze ještě zdání jako zdání karakterizovat: „zdá se nám, že se nám zdá, že něco jest. Dále jít nemožno.“

Klímův vlastní filosofický přínos

Tedy dle Klímy je vše pouze zdánlivé. Proto také může dojít k pro mnohé šokujícímu resultátu: „Není nemožno, že psyché balvanu je složitější, než psyché člověka. (…) vždyť to odporuje pouze zdání!!…“ O dvě kapitoly dále Klíma přitakává theologii: „Svět jest nesmrtelný: tedy je nesmrtelný i duch, neboť svět je duch a duch je svět.“ Zde se dostáváme k jádru pudla Klímovy filosofie, které tedy definoval už ve své prvotině, ačkoli zde pro ně ještě nepoužil pozdější výše zmíněné termíny. Sám Klíma to přiznává v předmluvě k druhému (nezměněnému) vydání tohoto díla z ledna 1928, tedy čtvrt roku před svým skonem: „Ten, jenž toto píše, první poznal Boha ve smyslu prvním. Boha, s nímž zcela totožné jest já, tj. jsem já, jsem Já. Pojmy ´bůh´ a ´já´ povyšují se navzájem, chemicky sloučeny, do metabožského stavu.“ V předmluvě k 2. vydání Světa atd. Klíma zároveň tvrdí, že slovo Bůh se v tomto díle nevyskytuje, neboť v češtině až příliš připomíná zabučení dobytka. Ohledně tohoto tématu je dále pozoruhodné Klímovo přiznání v jeho díle Vteřina a Věčnost z r. 1927, v němž píše: „Můj život – pardon! má filosofie, přiléhavěji Theologie, – nenechají se umístit v dějinách filosofie, má filosofie stojí v podstatě mimo vše, co dějiny filosofie obsahují.“ Zároveň se Klíma ve své předmluvě brání proti nařčení z nihilismu a indifferentismu a z německého krajního subjektivismu vůbec, z čehož byl obviněn v časopise Nová Svoboda redaktorem K.V. Škrachem. Vraťme se však z doby Klímovy předmluvy k  2. vydání zpět k prvnímu vydání do r. 1904.

Klímova reflexe člověka a Nadčlověka

Zatímco v prvních třech částech svého díla budoval Klíma poměrně originální „filosofický systém“ (tomuto termínu se zuby nehty brání), v části „B Člověk“ si nebere servítky ohledně lidského rodu vůbec. Dá se říci, že je plný misantropických výpadů proti druhu Homo Sapiens Sapiens. Hned na první stránce se přihlásí k Nietzscheho Nadčlověku a i dále glosuje lidskou existenci sarkastickými aforismy, např.: „trpaslík nestane se větším, vyleze-li na věž – spíš bude žába s orlem v letu závodit, než malý člověk mysliti, raději trpí, než by myslil,“ atp. Ani lidský jednotlivec, ani lidská společnost, nic není mladému Klímovi dobré. Kupříkladu architektura, kterou považuje Schopenhauer za nejvyšší umění, shodí Klíma šmahem ze stolu, a to včetně historických staveb: „Uchovávání starých staveb na újmu komunikace, pohodlí, zdravotnictví je čirým bláznovstvím.“ Klíma je tedy modernistou bez výhrad. Není mu dost dobré ani divadlo, opera, literatura. Pouze hudba je pro něj umění, ovšem nikoli ta moderní, zde se naopak jeví milovníkem starých pořádků.

Ve světle pozdějších událostí svého života si však Klíma čím dál častěji protiřečí. Ironií osudu po vzniku Československé republiky začal psát články do novin za honorář, což r. 1904 považoval za nemožné, a navíc s Arnoštem Dvořákem dokonce napsal divadelní hru (sic!) Matěj Poctivý, kterou uvedla „Zlatá kaplička“ čili Národní divadlo. (Nutno podotknouti, že hra se neujala, snad proto, že je nekompromisně klímovsky sardonická a glosuje malost, hňupství a rozkrádaní nové republiky politickými a jinými individui lobbystického a vůdcovského typu. Dá se říct, že je to kus nadčasový a dnes by byl opět aktuální více než kdy jindy!)

Klímova reflexe lidské společnosti, národů a válek

V pododdílu Společnost vyzdvihuje Klíma staré Řeky a Římany, jejich válečné výboje a hrdinství. Pro svou současnost má jen výkřik pohrdání: „celá Evropa hnije!“ V tomto je ovšem Klíma dítětem své doby, a jakožto částečný germanofil je rovněž obětí psychózy ducha němectví (tak i obyvatelé Rakouska-Uherska mluvící německy si tehdy říkali rakouští Němci), který toužil po válce. V čase, kdy Klíma vystupuje se svým debutem (10 let před 1. světovou válkou) vládne v Evropě již více než 30 let mír díky politice pruského a později německého kancléře Bismarcka, jenž sjednotil do té doby rozdrobená německá knížectví v jedno velké a silné Německo. Ten také nedovolil připojení Rakouska-Uherska k Německu, neboť samostatné Rakousko mohlo být pro Německo mnohem výhodnější jako spojenec při potencionálním válečném konfliktu, který však po prusko-francouzské válce a následném vytvoření jednotného Německa Bismarck již nevyhledával. Po Bismarckově smrti ovšem v Německu, ale i v Rakousku-Uhersku, vládla jistá nervozita, dalo by se říci, že německý sadomasochistický duch byl těhotný novou válkou. Bohužel přesně tímto syndromem trpěl i Klíma, jehož text je prošpikován oslavnými zmínkami o Napoleonovi, Friedrichu Velikému, Caesarovi a dalších slavných vojevůdcích historie. Nakonec se neudrží a vypadne z něj proslov jak od Adolfa Hitlera: „Národ s trochou hrdosti v těle musí se svými sousedy žít v nepřetržité válce. Válka jest jediný projev velké národní síly, pouze válka je činem národu.“

Při čtení těchto pasáží člověk jen kroutí hlavou a říká si, snad bylo pro Klímu štěstím, že zemřel už roku 1928 v nedožitých padesáti letech na tuberkulózu (způsobenou alkoholismem a tabakismem), protože by se mohlo stát, že by se k stáru přidal na stranu nacistického vůdce, případně by mohl být kvůli svým přenáhleným názorům osočován za kolaboranta jako např. jiný významný český filosof té doby Emanuel Rádl, což by bylo smutné.

Klímův osobní postoj za světové války

Ve Světě atd. tedy mladému Klímovi hrůzy války nevadí, ba spíše mu lahodí! Jako obvykle však vlastním životem prokáže paradox a rozdíl mezi svou teorií a praxí. Po vypuknutí světové války se samozřejmě do ní nezapojí a jen z pohodlného odstupu sleduje strašlivá válečná jatka (V té době se také přihodilo, že Klíma musel po prvé a naposledy v životě pracovat, a to asi 4 měsíce. Do té doby žil z dědictví po otci, po jeho promrhání z milodarů přátel a milenek.) Zároveň si Klíma opět protiřečí. Na jednu stranu se hlásí k pruskému Friedrichu Velikému a během války píše v závětří v němčině s německým kamarádem Franzem Böhlerem dadaisticko-filosofický román Putování slepého hada za pravdou, ale na stranu druhou se v jeho debutu lze dočíst i toto: „Tvorové jako kentaurové, mořské panny, považují se za pouhé výplody fantasie, ale neprávem. Vždyť i dnes žije zvíře velmi rozšířené: polo pes a polo vůl…, – a jeho jméno je Němec.“

Není se však proč divit tomuto zdánlivému paradoxu. Klíma je totiž univerzálním misantropem: jeho nenávist k lidské rase nerozlišuje národy a války mezi nimi tak považuje prostě za přirozené, dokonce se díky tomuto svému názoru stane vizionářem raketových cest do vesmíru: „sbratření lidstva jest utopií, že se dostaneme na Marta utopií není!“ (srovnej s lidskými misemi na Mars, kde pozemské sondy už více než dekádu zkoumají tuto planetu).

Každopádně filosofický názor, jaký si Klíma utvořil již ve svém debutu, ať již jej budeme nazývat omnismus, egodeismus či solipsismus, nadále rozvíjel v celém svém rozmanitém a rozsáhlém díle. Tak např. mnohé pasáže z Klímova nikdy nedokončeného Velkého románu, jsou přejaty ze Světa atd., přičemž jsou vkládány jako monology do úst hlavních hrdinů či spíše antihrdinů (jedná se o rodinu vznešených lupičů – Nadlidí jménem Volní, kterým je vše dovoleno). Svým filosofickým heslem, respektive jeho hlavní ideou v hávu národovectví končí rovněž Klímův debut: „Prostředek, jímž by dnes národ, dosti velký k němu, sílu svou zpateronásobil: – Kdyby napsal otevřeně na jednu stranu svého praporu: Pryč s morálkou! – na druhou: Egoismus!“

Závěr

Není zde dosti prostoru pojednat celé Klímovo dílo filosofické a beletristické (ostatně velmi provázané), připomene tedy jen jeho filosofické Traktáty a Diktáty (vyšly v loňském roce ve svazku Sebrané spisy III Svět atd. spolu s Klímovým debutem) a nejvýznamnější jeho prózy Velký román, Lidská tragikomedie, Utrpení knížete Sternenhocha. Zbývá jen dodat, že po své předčasné smrti v dubnu 1928 se Klímovi dostalo jisté rehabilitace až od 60. do 80. let v československém undergroundu díky básníkovi a filosofovi Egonu Bondymu a hudební skupině The Plastic People of the Universe, jež Klímovy texty (pozor! nefilosofické, ačkoli i jeho beletrie je vlastně plna jeho filosofie) zhudebnila. (Mimochodem Klíma, Bondy i frontman Plastiků Mejla Hlavsa odpočívají svorně na hřbitově Malvazinky.) Samozřejmě k dalšímu objevování Klímy širokou veřejností došlo po roce 1989. A jen díky obětavé práci francouzské spisovatelky, editorky a překladatelky paní Eriky Abrams a nakladatelství TORST má dnes lidstvo (ano, nejen Češi a Němci, neboť Erika Abrams překládá Klímu také do francouzštiny) dílo originálního českého filosofa Ladislava Klímy pohromadě ve čtyřech špalcích, přičemž v III. díle nachází se i Svět jako vědomí a nic. (V očekávání jsou ještě díl V. Romanetta a novelly a VI. Dramata).

Viz též Vydávání Klímy v Čechách