Román Krysiáda rumunského spisovatele z Moldávie Nicolae Rusa (román má pokračování, které vyšlo pod názvem Silvestr na vraku) je detektivka s kriminální zápletkou ze současnosti.

Má hororový podtext, protože de facto není fikcí, ale literárním stylem zachycená skutečnost, kterou autor poznal na vlastní kůži, a to doslova – v roce 1992 na něj byl spáchán atentát, neznámí pachatelé mu tehdy vychrstli do obličeje kyselinu. – Hlavní hrdina románu je spisovatel, který byl napaden stejným způsobem, když se snažil objasnit špinavosti kolem Obce spisovatelů. Ta hraje v příběhu klíčovou roli.

Děj románu se odehrává v bývalé Moldavské SSR, která se po zániku Sovětského svazu „osamostatnila“, respektive vymkla se kontrole „ústředí“, které se snaží tuto „kolizi“ napravit, přičemž své aktivity zaměří na kišiněvskou Obec spisovatelů jako na kulturní centrum rumunské (ergo „neslovanské“) národní identity moldavských Rumunů, nebo rumunských Moldavanů.

„V našem případě je potřeba věnovat nejvyšší pozornost Obci spisovatelů – odtud to všechno vzešlo, tam je vedení, ústředí, zárodek,“ jsou školeni lidé z „planetária“, jak Moldavané přezdívali budově KGB v Kišiněvě, protože vedle ní stál kostel, z kterého komunisté udělali planetárium. Agenti ústředí mají za úkol podněcovat v zemi, která se „vymkla kontrole“, chaos, kompromitovat stoupence samostatnosti a snah o spojení s Rumunskem, dosazovat své lidi na klíčová místa ve státním aparátu, ekonomice či kultuře (Obec spisovatelů) a také odstranit aktivní či všelijak „všetečné“ lidi, kteří by mohli působení ústředí v zemi zkomplikovat odhalováním jeho praktik (pokus o atentát na autorovo alter ego spisovatele Josanu, který je členem Obce), a to včetně lidí z vlastních řad, kteří odvedli pro ústředí špinavou práci a příliš toho věděli.

Zpočátku jakoby český čtenář zažíval jakési déjà vu – situace se jeví obdobná té v Československu LP 1968 včetně toho, že silám v pozadí je trnem v oku především organisace spisovatelů (viz IV. sjezd Svazu spisovatelů v roce 1967, který byl jakýmsi startem k pražskému jaru, včetně Vaculíkových 2000 slov, jež se staly poslední kapkou pro ústředí v rozhodnutí se pro vojenský zásah). Jak se ovšem děj odvíjí, podobnost s rokem 1968, respektive následnou normalisací, postupně mizí a čtenář se ocitá v obludném, fantasmagorickém světě postsovětské periférie, kde je možné prakticky všechno – v postimperiálním světě, který sní o obnově velikosti, přičemž tam vládne korupce, nekontrolovatelná moc, praní špinavých peněz, zpronevěry, černý obchod, vydírání, na které dohlíží podplacená policie, prokuratura i soudy, a zezadu tahají za nitky, peníze inkasují a zase rozdělí tajné služby (organizované gangsterství bylo organickou součástí jak nacismu, tak komunismu).

Ústředí sice chápe, že určité reformy jsou nezbytné, ale situace se díky překotné liberalisaci vymkla kontrole a je třeba obnovit „rovnováhu“, jak říkají lidé z planetária, a ti, „kdo si myslí, že se Sovětský svaz jednou provždy rozpadl, se mýlí… a je to tak dobře – na tomhle zdání by mohlo zdravé jádro někdejší mocnost snáze obnovit.“

Aktivity místní KGB jsou zaměřeny především proti možnosti sjednocení Moldávie s Rumunskem. Jako trojský kůň proti těmto snahám jsou ústředím podporována vzbouřenecká území, tzv. gagauzská a především podněsterská republika, kde jsou dislokovány ruské „mírové“ jednotky, a se stejným záměrem ústředí podporuje separatistické snahy maďarské menšiny v rumunském Sedmihradsku. Vedle těchto reálných problémů využívá ústředí i čiré fikce: záměrně vyvolává v život absurdní myšlenku Velkého Moldavska, které existovalo ve středověku, protože „klín klínem se vyráží“. A právě o tu absurditu jde: „Proti umělému nebezpečí, které vyvoláme, se sousední země bude především mírnit ve snahách tuhle oblast přivtělit, a za druhé budeme schopni neutralizovat činnost místních přívrženců znovusjednocení…“ Když čtete Rusuovu knihu, nemůže vám v mysli nevyvstanout právě probíhající postup „ústředí“ na východní Ukrajině.

Z románu rumunského romanopisce Rusa, který v Sovětském svazu vyrůstal a který přežil atentát na svou osobu, se dozvíte o sovětské, respektive postsovětské společnosti, kde se fikce stala realitou, a skutečnost je fikcí, neskonale víc, než z blekotání, nejrůznějších chytráků, historiků nebo novinářů, kteří mají blekotání v popisu práce (viz Jan Němeček a Václav Žák na straně tři). Kupte si Krysiádu a můžete ji konfrontovat s tím, co říká autor v rozhovoru pro Babylon.

(Nicolae Rusu: Krysiáda. Havran, Praha 2011. Z rumunštiny přeložil Jiří Našinec.)

Babylon 2/XXIV, 13. června 2015