Před 230 lety 26. srpna byla francouzským Ústavodárným národním shromážděním vyhlášena Deklarace práv člověka a občana. Poosvícenský vzdělávací systém, který je v kursu dodnes, se snažil dobu od konce 18. století líčit jako věk rozumu, kdy konečně lidstvo, dosud žijící v bludu a tmářství, prokouklo. Označení středověk se dodnes používá – v protikladu k současnosti – jako synonymum pro dobu vlády bludu a tmářství. Za nejhlubší „středověk“ v evropských dějinách by se přitom dalo v tomto smyslu nejspíše označit 20. století, ve kterém se většina z nás narodila a jehož bludy a strachy, které fanaticky vyznávaly celé národy a stály životy desítky miliónů nevinných lidí, tady dodnes straší a v poslední době, zdá se, znovu ožívají.

Ve skutečnosti Deklarace práv člověka a občana nespadla v roce 1789 z demokratického nebe, ale byla vyústěním předchozího staletého vývoje tzv. přirozeného práva, které přiznávalo člověku hodnotu jednoduše proto, že je člověkem, jemuž byla práva dána do kolébky. Nejsou tedy odvozena od vnější moci a nemohou být tedy ani vnější mocí omezena – jsou daná jednou provždy, jsou nezcizitelná, a platí pro všechny lidi stejně bez rozdílu původu, vyznání, stavu, věku, pohlaví, zdraví …

V Evropě se tato představa vyvíjela po staletí na základě učení Starého Zákona o důstojnosti a neopakovatelnosti každého jednotlivého člověka, obdařeného nesmrtelnou duší a stvořeného k obrazu Božímu, které svým radikálním vystoupením postavil na tu nejprofánnější, a zároveň i nejextrémnější – protože každodenní rovinu Ježíš z Nazaretu a středověcí myslitelé jej rozpracovali v naukách o přirozeném právu (svoboda nebo osobní vlastnictví jsou práva propůjčená člověku Bohem a žádná vnější moc je nemůže člověku upřít). Toto učení nebylo závazné jen pro křesťany, ale platilo univerzálně.

Středověcí scholastici se v tom odvolávali na list sv. Pavla Římanům: „Jestliže národy (rozuměj pohané), které nemají zákon, samy od sebe činí to, co zákon žádá, pak jsou samy sobě zákonem, i když zákon nemají. Tím ukazují, že to, co zákon vyžaduje, mají napsáno ve svém srdci, jak dosvědčuje jejich svědomí …“ (Řím 2, 14-15) – Tedy: lidé, takoví i makoví, jsou pod ochranou Zákona, kteří mají všichni bez rozdílu zapsaný ve svém srdci.

Papež Inocenc IV. (1243–1253) vyhlásil, že vlastnictví, držení a jurisdikce nejsou pouze pro věřící, ale pro každého racionálního tvora. Na základě stejných představ formulovali španělští dominikáni základy mezinárodního práva už na počátku 16. století, když vystoupili na obranu amerických domorodých kultur proti zvůli španělských kolonizátorů: půda v Americe patří dle přirozeného práva domorodcům a nikdo nemá právo jim zemi brát – Španělé mohou do Ameriky cestovat, obchodovat tam, kázat a vzdělávat, tak jako v evropských zemích, ale nemají právo na majetek domorodců a nesmějí vůči nim užívat násilí, leda v sebeobraně

Ve skutečnosti znamenalo poosvícenské pojetí lidských práv naopak určitý regres. Lidská práva sice konkretizovalo a rozšířilo, ale zároveň jim upřelo jejich ukotvenost v transcendentnu, a otevřelo tak cestu k jejich instrumentalizaci pro účely stávajících systémů.

Stanislav Sousedík k tomu podotýká: „Je-li zdrojem zákona jen vůle zákonodárcova, ztrácí zákon svou vnitřní inteligibilitu, a vyžaduje od toho, kdo je mu podroben, pouhou poslušnost.“ To je přesné: přirozený rozum a svoboda, jejich metafyzický základ, byly nahrazeny podmíněností právě převládajícímu většinovému konsensu. To je Achillova pata všech populistických demokracií a společností, které mají tendenci omezit důstojnost každého lidského stvoření s využitím vědecké, lékařské, sociální argumentace či opatření, které je legitimováno např. snahou o zkvalitnění lidského života. Viz např. otázka euthanasie. Zkvalitňovat lidský rod a jeho osud chtěli ovšem jak nacisté, tak i komunisté a jedni i druzí se odvolávali přitom na lid (národ). Robespierre to řekl zcela bez okolků: „Národní shromáždění samo je podřízeno obecné vůli, a když se jí začne protivit, nemůže dále existovat,“ a revoluční zákonodárce abbé Sieyès ho doplnil: „Národ je vládcem. Když už se jednou shromáždil, nemůže být vázán žádnými podmínkami ani předpisy, jinak by se odcizil sám sobě.“ To byla podstata jakobínského teroru, utrženého ze Zákona, stejně jako toho nacistického či komunistického. Takže Deklarace práv člověka a občana – ano, a taky ne.