Jakkoli zdatně plní knihy o umění regály knihoven, zůstávají přesto dvě otázky ne dost dobře zodpovězeny. Ta prvá je vliv umění na elity a druhá jeho působení na masy. Začněme s případem filmu. Byl to Lenin, který rozpoznal, že film je pro bolševiky to nejdůležitější umění. Trefil hřebík na hlavičku, aniž by ovšem o jeho tehdy nejdůležitějším výsledku něco tušil. Obrovský posun mas po první světové válce ve světě, zejména v Asii, totiž nezpůsobil Křižník Potěmkin, který ovlivnil jen maloburžoasní estéty. Byl to Charlie Chaplin se svými groteskami. Barevný muž poprvé totiž uviděl muže bílého (sahiba, tuana) jako směšnou figurku, kterou lze beztrestně kopat do zadku. Jal se tak činit a činí dosud. Umolousaní komunističtí věrozvěsti v tom hráli jen vedlejší úlohu. Zázračná moc obrazů.

Je to srovnatelné s osudem velkých hnutí – Starý a Nový zákon, rovněž Korán, o brahmánských eposech nemluvě, nejsou nic jiného než sbírky krátkých povídek doplněných morálními naučeními – stejně jako Chaplinovy filmy. Ale co je jiného taková Sága rodu Forsythů? Na jejich základě pak vznikají pokusy vysvětlení, systemisaci, teologii a teorii vůbec. Nastupují ideologie. Což je pak nutno doprovázeno sektáři, heretiky, kacíři, disidenty a hubením. Chuť kopat ty druhé do zadku si vždy nějaké to médium najde.

Jiné případy ovlivnění mas literaturou. Český příklad: nelze nikomu beztrestně po sto let vtloukat do hlavy, že tři sta let trpěl, aniž by jeho budka došla úhony. Na to, že USA se až donedávna vyhnuly socialismu, má bezesporu vliv geniální americký vynález happy-endu. Ten si osvojily short-stories, science-fictions a Hollywood. Díky jim ale došli Amíci zase k jiným újmám.

Engels psal o třech zdrojích marxismu, čtvrtý, stejně tak důležitý zatajil – totiž triviální literaturu. Je známo, že Marx, když zrovna nepsal Kapitál, ležel na břichu na voskovaném divanu a hltal bulvární romány Paula de Kocka a Evžena Sue o pařížských grisetkách a midinetkách (francouzská literární věda je dnes zdvořile označuje za mistry paraliteratury). To bylo vskutku sousto pro germánsko-židovskou sentimentalitu! Rozvášněn takovouto četbou Marx oplodnil služku a díky Freudovi si pak způsobil kožní nemoc na svém nástroji. Jistěže oba klasikové marxismu-engelismu byli navíc seznámeni s klasickou literaturou, ale i tu dokázali využít po svém – excerpovali z ní nadávky, kterými potom častovali své protivníky. Kdo by chtěl vytýkat Leninovi bezcitnost, když víme, jak plakal nad osudem kurtisány Violety z Verdiho opery (vzpomeňme na árii „Violeto, buď mojí!“) – ale tam se do toho plete ono neblahé ruské „choču ljublju, choču ubiju“. Duce nás zase poctil spisem o Janu Husovi. Masaryk naštěstí román o sobě jen plánoval. O presidentech Zápotockém a Havlovi se zde zmiňovati nebudu. U pokračovatelů vůdců, pouhých to nomenklaturních kádrů, se již tyto jevy neopakují. Stěží si lze kupříkladu představit, že by třebas Antonín Novotný měl na nočním stolku Mallarmého (ale Kunderovu sbírku „Člověk zahrada širá“ nelze zcela s určitostí vyloučit).

Je dobře známo, že mladý Stalin byl slibným básníkem a i napotom si své znalosti gruzínské epiky prohluboval. To byl vskutku jiný šálek kávy než Kockovy tklivé šansony! Je zřejmé, že v hrdinské poesii pokračoval i nadále, byť jinými prostředky. To byl ovšem jen předstupeň přeměny zeměkoule v jeden kvetoucí sad (líčení onoho sadu svěřil, sám zaneprázdněn, Gorkému). Nu a pak se nedivme, že Stalin zvítězil nad Trockým, který se vzmohl jen na to, aby si četl v nudných chvílích zasedání politbyra nejnovější francouzské romány (Proust to patrně nebyl, spíš bych hádal Dekobru a jeho „Madonu spacích vagonů“). Obdobně ušlechtile se s literaturou zabýval i Sadám Husejn. O vlivu akčních filmů na Ibn Ládina nelze pochybovat, vskutku jako scénárista se plně osvědčil. Až se zbaví monologů a přejde na vtipné dialogy, bude ještě lepší.

Jaký vliv bude mít jak na české elity, tak masy díla režiséra Hřebejka se ani neopovažuji předvídat. Jedno vím, bude zásadní.

Slavoj ČESKÝ

Babylon 2/XVII, říjen 2007