Z knihy Marka Švehly o Ivanu Martinu Jirousovi, detto Magor, se stal bestseller. Prodalo se už deset tisíc výtisků a nakladatelství TORST udělalo třetí dotisk.

Švehlova pětisetstránková bichle věnovaná jedné z nejpozoruhodnějších postav doby kulturní, společenské, myšlenkové… „normalisace“ po roce 1968 je ve skutečnosti obsáhlá reportáž, která se čte naráz. Nejsilnější je kniha právě tam, kde se drží žánru – jakmile se autor vydá mimo reportáž, ztrácí text na kvalitě a naléhavosti. Naštěstí tak činí autor málokdy. Takže jen pár poznámek.

Zajíček

Švehla k vykreslení Magora a jeho doby používá odbočky k lidem, kteří byli pro něj a společnost, ve které se pohyboval, nějakým způsobem určující či charakterističtí, což je jistě dobře. S výběrem těchto lidí je to ovšem už horší.

Švehla cituje slova Milana Knížáka o „rock‘n’rollovém miláčkovi“ Josefovi Vondruškovi – jedné z nepřehlédnutelných figur pražského undergroundu: „Vondruška podlehl hloupým a medovým řečem Bondyho o tom, jak je velkým umělcem. Kdyby zůstal malířem pokojů s občasnými výlety do podivného světa skoro umění, asi by to pro něj bylo lepší.“

To je tak nabobské, že má člověk chuť nakopnout velkého umělce Knížáka do prdele. (Bondy nikdy nevedl medové řeči: když vychvaloval lidi a jejich věci do nebes, nebo je se stejnou vehemencí zatracoval, vždy to myslel doopravdy.) Tomuhle do sebe zamilovanému křupanovi, nemyslím původem, ale myšlením, který jednou něco udělal (Aktuál), a pak už nic –  jeho existence v 70. a 80. letech byla trapná, Švehla věnuje celou „kapitolu“, zatímco k určující osobnosti, pro dobu a společenství, které popisuje a pro Magora samotného, jakým byl Pavel Zajíček, něco podobného v knize nenajdeme.

Jestliže je Knížák něco jako Anti-Magor, Zajíček byl duchovní pandán k Magorovi. Pokud byl Magor organizátor a ideolog, Zajíček byl duch sám. (Před pár dny jsem za ním byl u Boromejek v Řepích, kde přebývá stižen už několikátou mrtvicí, nemůže chodit, ani si číst, jen leží – sám se svými myšlenkami, přemítáním, a to mu stačí, to mu stačilo vždycky.) Magor byl příliš z tohoto světa, někdy až nesnesitelně, a byl s ním tedy svázaný a tedy jím i omezený, a taky zranitelný. To před čím varoval ve své Zprávě o III. hudebním obrození, sám činil – sám se do této pasti znovu a znovu chytal, aby se pak z ní – často dost násilně a křečovitě – opět pracně dostával.

Dobře je výše uvedené vidět při konfrontaci lidí z undergroundu se státní mašinérií. Zatímco u soudu či u výslechu Magor odpovídá ve vztahu k režimu brilantně, jasně, jako člověk, který to má srovnané, něco jako Milada Horáková – ostatní ovšem všelijak kličkují, Zajíček je zcela mimo komunistický kontext, prostor a čas, mluví skutečně jako duch: mezi ním a režimem neexistuje sebemenší spojnice, zeje mezi nimi bezedná propast.

Když byli undergroundoví muzikanti a zpěváci mj. obžalování z výtržnictví za to, že používali sprostá slova, Zajíček reagoval slovy: „Tato slova byla pro mě nenahraditelná, ale ne jako terče, které by měly upoutat pozornost, ale protože jsem se skrze ně dostával do hlubších poloh svého myšlení.“

Když se prokurátor Kovařík, který ztělesňoval idiocii a tupost onoho neskutečného divadla zvaného komunistický soud, Zajíčka tázal: „Co mělo lidem říci, když jste ve Veleni veřejně recitoval: Běžím s hovnem proti plátnu, do plátna to hovno zatnu?“ Zajíček odpoví: „Šlo o reprodukci mého vlastního snu, který se mi právě takto zdál…“ Když mu státní dozorci nad kulturou u komise při přehrávkách vytkli nesrozumitelnost textů, Zajíček prohlásí: „Nerozuměli jste jim, protože jste jim rozumět nechtěli!“

To je naprosto dokonalé. Švehla přitom ví, co Zajíček pro Magora znamenal. Cituje jeho vyjádření k Zajíčkově projektu Dar stínům: „Když mi to Zajíček prvně pouštěl z magnetofonu několik dní před uvedením na koncertu, prosil jsem ho po několika skladbách o přerušení. Myslel jsem, že se se mnou něco stane, že to nevydržím. Poprvé jsem tak drtivý účinek hudby zažil, když mně Evžen Fiala pozval na poslech Freak Out! od Mothers of Invention. Bylo mimo pochyby, že se jedná o svrchovanou hudbu.“

A v dopise pro Julianu, která mu předtím poslala do vězení jednu ze Zajíčkových básní, Magor píše: „Vždycky, když čtu Pavlovy věci nebo na něho myslím, jako teď, sráží mě pocit, jak ubohé a nicotné je vedle něho všechno, co jsem kdy napsal nebo napíšu. Ale jsem šťastný, že jsem aspoň mohl být trochu u toho, když něco z toho vznikalo, a když on se formoval. Opravdu si myslím, že je to jeden z největších básníků, které jsme kdy měli.“ (446)

Bondy

Pokud Švehla důležitost Zajíčka pro Magora a „jeho dobu“ dostatečně nezdůraznil, tak Egona Bondyho v tomto smyslu rovnou škrtl, ačkoli měl, podle mne – jeho tvorba, na Magora obdobný vliv. Bondymu se Švehla věnuje více méně jen v souvislosti s  jeho nevábnou „občanskou“ zcela posírací podobou, což je možná důležité pro historii, ale pro poznání Magora jako takového je to nepodstatné.

V knize je uvedeno následující: „Podle legendy dokonce jednou (Magor) před Bondym teatrálně poklekl a prohlásil, že je jeho guru. I později se pak k této metafoře hlásil. Vzhledem k Jirousově smyslu pro ironii bychom asi neměli celou věc brát příliš vážně, nicméně nějaký pevný základ měla…,“ (450) píše Švehla s absolutním nepochopením vztahu Magora a Bondyho a především osobnosti samotného Magora, což je dosti pozoruhodné, když uvážíme, že mu věnoval tolik času, přečetl o něm tolik materiálu a vyzpovídal armádu jeho přátel.

Magor přes opakovanou nasranost na Bondyho, přes to, že mu z vězení vzkázal, že mu zasadil osiku, aby se na ní mohl jako Jidáš oběsit (a nešlo jen o to, jak Bondy vypovídal v procesu s Plastiky, ale třeba i o jeho polistopadové žvásty), Bondyho nezatratil, protože duchovní pouto, které ho s ním vázalo, věci, které s ním prožil a prodiskutoval, byly silnější než opakovaná Bondyho posírání.

Magor byl všechno jiné, jen ne morální snob, který se cítí být povznesen, když pohrdá druhými – Magor nejen miloval kurvy, ale stejně tak se neštítil ani celníků. Jednou mě požádal, abych mu kryl záda, že má v hospodě sraz se „slušným“ estébákem, který mu prý chce říct nějaké důležité informace. I když jsem věděl, že to je naprostá „magořina“, celou dobu jsem seděl několik metrů od nich a kontroloval okolí, zatímco Magor se zcela uvolněně bavil, a taky chlastal – z jednání, pokud vůbec mělo nějaké být, podle mne šlo jen o nějaké estébácké hrátky, nebylo pochopitelně nic.

O Bondym se sice vědělo, že napráská i to, co neví, ale na druhou stranu to byl člověk, který dovedl myslet a psát naprosto svobodně jako málokdo před ním i po něm, měl ohromnou a nehranou starost o svobodnou tvorbu a v prostředí undergroundu nalezl skutečné štěstí – jestli se o něčem takovém dá u této psychoušské, excentrické osobnosti, která každý den pomýšlela na sebevraždu, mluvit.

Pominout význam Bondyho pro Magora a jeho dobu znamená zmrzačit „historii“ undergroundu, na který měli Bondyho Invalidní sourozenci stejný, ne-li větší dopad, než měla Magorova Zpráva o III. hudebním obrození.

Škrtneme-li Bondyho jako Magorova guru, zásadním způsobem především umenšíme právě osobnost Jirouse, který nejen přežil všechny komunistické kriminály, ale dokázal zvítězit i nad tím, že jeho učitel byl – co se týká občanské odvahy – sráč, který několikrát podepsal Státní bezpečnosti spolupráci. To že mu Magor dokázal nejen odpustit, i když to muselo být v období, kdy seděl ve vězení, pro něj hodně těžké, ale nepřestal ho ani milovat, je přece úžasný příběh, který o Jirousovi vypovídá víc, než cokoli jiného.

Navzdory tomu, že dokázal kdekomu dát po hubě, respektive právě proto, byl Magor přesně ten týpek, který byl schopen políbit malomocného na ústa. Jeho láska k druhému člověku stála výš než jakákoli lidská slabost, malost a opakované selhávání a měla opravdu světecké rozměry. Tento duchovní rozměr Magorovy osobnosti ovšem Švehla zcela pomíjí, nemá pro něj jednoduše buňky, ačkoli je pro Magora zcela zásadní – bez něj by Magor nebyl Magor.

Hlavsa

Celá věc je o to víc do očí bijící, že v případě Hlavsy se Švehla naopak drží zpátky. Nechci Hlavsu srovnávat s Bondym, to je zcela jiný případ, nicméně jeho angažmá v případě konce PPU na přelomu let 87 a 88, kdy evidentně estébákům slíbil, že se Plastiků vzdá výměnou za to, že bude moct koncertovat s jinou kapelou pod jiným názvem, je dodnes traumatizující. Švehla to ovšem líčí jako selanku: když se Hlavsa dozvěděl, že mu za rozbití Plastiků chce dát Magor přes hubu, „reagoval po svém. Podle rozšířené legendy nakoupil lahvová piva a vypravil se do Staré Říše. Když mu Jirous otevřel, měl Hlavsa prohodit něco v tom smyslu – ‚prej si mi chtěl rozbít hubu, tak jsem tady‘. Hlavsova bezprostřednost udělala na Jirouse dojem a ukázala, jak těžko bylo možné tehdejší spor jednoznačně rozsoudit. Se síťovkou piv oba spokojeně strávili společný večer.“ (476)

Že by se jeden nerozplakal. Otázku toho, do jaké míry šel Hlavsa ohledně konce PPU estébákům na ruku, vyřešil Švehla tak, že ji odsunul do poznámky, ačkoli je to věc, která je pro řadu lidí, kteří byli ve věci zainteresovaní, podstatná a dodnes má punc hořkosti.

Hlavsa byl obyčejný kluk, který chtěl „jen“ dělat muziku, nebyl to žádný bojovník či revolucionář, něco takového bylo zcela mimo něj, a to, že se Plastici stali undergroundovou legendou, na kterou byl soustředěn nejen zájem StB, ale podobně i nonkonformního společenství, ho podle mne čím dál tím víc zatěžovalo. Těžko mu vyčítat, že chtěl hrát, ale taky je třeba o tom popravdě napsat. Tuhle ne moc slavnou kapitolu PPU Švehla jednoznačně ošulil.

V tom ale byla do jisté míry i vina Magora, který viděl – chtěl vidět – v lidech ve svém okolí něco jiného, než ve skutečnosti byli a kladl na ně věci, které oni neunesli nebo vůbec nést nechtěli. To se netýká jen Hlavsy, ale stejně tak i Bondyho. Pamatuji se, jak mě rozčilovalo, že ho Magor tahá do věcí, magor, do kterých se tahat absolutně neměl – Bondyho „cena“ byla úplně v něčem jiném, než dělat nějakou politickou aj. opozici.

Když už jsme u toho, Švehla píše, že ohledně polistopadových lustrací Jirous zastával názor, že se mají zveřejnit všechna jména spolupracovníků StB. To je blbost. Pamatuji si pravý opak – Magor se postavil ostře proti Cibulkovým seznamům a vystoupil tak i v televizi. Názor změnil až později. (493)

Masokombináty

Podobně jako Švehla nechápe, kdy mluví Magor vážně (viz Bondy), nechápe ani, kdy si dělá legraci – respektive nechápe pozici, s jakou k věci přistupuje včetně toho, že třeba něco začal vážně, aby hned přešel do zcela nevážné polohy a naopak: dělal si legraci a věc ho natolik zaujala, že ji začal brát vážně.

Švehla například cituje petici z 5. října 1992, ve které Magor útočí na masokombináty, že zdražily maso:

BRAŃTE SE! – Po celý měsíc listopad nebudeme kupovat maso distribuované masokombináty. Pokud se nepřipojíte k nám, kteří masokombináty budeme bojkotovat, pomozte si sami. Ovšem, nevíme jak.“

Tento dokonale antipolitický opus, výsměch vší občanské etc. angažovanosti, je Švehla schopen vážně komentovat takto: „Použití dikce, kterou Jirous nasadil už v případě zabití Pavla Wonky…, vyvolává při burcování proti technikálii typu cenová strategie producentů masa nejspíš úsměv a ukazuje, jak Jirouse opouštěla schopnost soustředění na politicky skutečně podstatné věci…“ (505) Úsměv to vyvolává, ale Švehlův komentář, který je zcela mimo.

Podobné nepochopení Švehla prokazuje i co se týká Magorových „politických řečí“ do polistopadových novin: „Muž, který v minulosti oslnil jasnozřivou analýzou poměrů, byl schopný ve svobodných časech mluvit po zapnutí diktafonu jako běžný hospodský konformista, který málo čemu rozumí, na všechno má ale odmítavý názor. Na adresu summitu v Praze pronášel do Práva věty jako: ‚Až se ty svině, kteří si myslej, že jsou vládci světa a že si můžou dovolit cokoliv, zase někde slezou, tak tam pojedu.‘ O Česku mluvil jako o ‚diktatuře zvrhlého neokapitalismu‘.“ (522)

Kdybychom brali Jirousovi výroky doslova, tak bychom se ocitli na stejně rovině jako Adventisté sedmého dne při výkladu Bible. Jirous se taky dopouštěl antisemitských výroků, hajloval, podle toho, v jakém stupni alkoholovém rozjaření zrovna byl. Miloval provokaci a hyperbola byla součást jeho „básnického“ způsobu vyjadřování (a chování), tedy říkat opak toho, co si člověk myslí a ještě se kvůli tomu poprat. Magor byl básník, nebyl to politický agitátor.

Stejně tak nelze brát vážně i jeho pokusy dostat se do Senátu, jak to dělá Švehla – respektive lze, ale právě v té básnické rovině, podobně jako třeba Magorův projekt, že za statkem vysadí lán lilií a jejich prodejem bude živit nejen rodinu, ale celé Prostřední Vydří, nebo nápad, že bude s Bondym ve velkém chovat šneky, přičemž bude stačit, když půjde Bondy s Julií z lesa a natrhá jim trochu trávy – jenom na tom trhnou za měsíc deset tisíc…

Klíma

Vztah mezi vážností a legrací je něco, co Švehla absolutně nechápe, i když byl de facto esencí undergroundového transcendentna, podobně jako tomu bylo u chasidů. Celé duchovní či kulturní zázemí Magora a undergroundu ovšem Švehla zcela pomíjí, a i když třeba takové ambice neměl, přesto mohl alespoň základní věci v tomto smyslu načrtnout. V knize věnuje medailonky kde komu, tak proč ne třeba filosofu Ladislavu Klímovi, což byla postava určující a stále živá, propojující několik undergroundových generací. A vedle něj podobně i jakýsi Ježíš z Nazaretu. Všechny čelné osobnosti zlaté éry undergroundového hnutí 70. let měly co do činění s křesťanstvím, reagovaly na něj, vyrovnávaly se s ním, nebo byly i aktivními křesťany – od Jiřího Němce, přes Brabence, Karáska, Charlieho Soukupa a Zajíčka nebo třeba Fandy Pánka až po Magora a Mejlu. Tato „souvztažnost“ mezi Klímou a Ježíšem je něco, co tvoří onu zcela originální úžasnou duchovní „magořinu“, která je specifická pro český underground.

Ale i suchar Švehla je nakonec schopen udělat „chasidský“ bonmot: „Později Jirous prohlašoval, že mu víra pomohla přečkat kriminál, a není důvod tomu nevěřit. Pokud v těžkých časech vězení testoval Bůh Jirousovu oddanost, v dekadentních 90. let to pro změnu bylo naopak.“ (527) Bezpochyby.

Magor

Všeobecně se říká, že Magor tzv. uměl sedět, protože přijal svůj „úděl“, dobře vycházel s kriminálníky, nepohrdal jimi, což velmi dobře rozeznávali a dovedli to ocenit, navíc nebyl žádné ořezávátko atd. To jsou podle mne hrozné kecy. Myslím, že naopak málokdo trpěl ve vězení tolik, jako právě Magor. Z dopisů, které psal Juliáně, je to dobře patrné:

„To, co prožívám, nezažil ještě nikdo z přátel, nikdo neseděl v tak extrémních podmínkách devalvovaného lidství – ani v 50. letech. Dost energie mě bude stát, abych to přežil bez úhony na duši,“ píše z Valdic, nebo taky: „Je tady vrcholně nebezpečné někomu důvěřovat v čemkoliv; jelikož v sobě potřebu důvěry přirozeně mám a budu ji muset rdousit, asi mě to zdeformuje, ale snad je lepší vylézt odsud zdeformovaný než vůbec.“ (447)

Myslím, že to, že se v 90. letech choval skutečně jako magor, je dáno právě tím, že trpěl v kriminále jako zvíře: mnohaletý každodenní pobyt mezi totálními morálními zrůdami zdeformoval jeho psychiku, jinak by to tento extrémně citlivý člověk – na lidi, na prostředí, ve kterém se pohyboval – skutečně nepřežil.

„Abych vydržel to, že můžu svoje maličký holčičky vidět jen jednou za deset měsíců na hodinu a nemohl jsem jim dát ani pusu, tak jsem svoje srdce obalil cystou,“ vzpomínal Magor později na Valdice. (506)

Ve Valdicích mezi vrahy ve III. „nápravné“ skupině, kde napsal Labutí písně, se cosi v Magorovi podle mne zlomilo – vyšel z nich jiný člověk, který se nemohl se životem na svobodě srovnat.

Verše z Labutích písní: Jen to nutkání k oběšení / nikdy mi asi nezevšední nebo Po ránu mezi ďábly vstávám / pomalu sám se ďáblem stávám – to přece není žádná poesie, to je každodenní realita.

To, co jsem na jeho adresu napsal v roce 1995, a Švehla to v knize cituje, bylo schválně přeexponované – nemyslel jsem to tak: byla to jen obava ze ztráty kamaráda ve chvíli, kdy to vypadalo, že ten polistopadový nápor neustojí, že z Magora bude nadosmrti magor, že už nenalezne cesty zpět.

Naposled jsem viděl Magora asi týden před smrtí v Arše. Zamyšleně a soustředěně pozoroval své okolí. Podle mne už věděl, že se blíží konec. Stál tam Magor, nezlomený a nezničitelný, tedy pokorný a něžný – ten, který zvítězil. Je věčná škoda, že v době, když se běsů minulosti definitivně zbavil, umřel. Anebo to naopak byla ta pravá chvíle.

P.S.: Minulý rok pořádalo České centrum na Ukrajině akci věnovanou fenoménu českého undergroundu v Charkově: v úžasném starém oprýskaném dřevěném divadle jako z Bulgakova, které slouží jako manéž a vonělo to tam po koních, hráli Plastici Jak vésti koně, dělalo se divadlo, konaly se přednášky… Když bylo po všem, seděli jsme s Brabencem sami v baru malého hotýlku na kraji města, kde jsme byli ubytovaní. Nikde nikdo. V baráku se nepohnula ani myš. Ticho. Jen jednou za čas vrzly dveře a objevil se číšník. Venku už se stmívalo. Na stole mezi námi byla lahev vodky. Mlčky jsme popíjeli, jak je na východě zvykem, každý si přemítal o tom svém. Najednou, v ten samý okamžik, nezávisle na sobě jsme sebou cukli a podívali jsme se na sebe. Vedle nás seděl Magor, ve slávě, soustředěný, zamyšlený, přesně tak, jak jsem ho viděl naposledy …

Marek Švehla: Magor a jeho doba. TORST, Praha 2017