Na Magorově pohřbu v Kostelním Vydří, kde jsi celebroval mši, byla zvláštní atmosféra. Cítil jsi to taky?

Cítil jsem takovou slavnostní krásnou atmosféru, kterou vytvářeli všichni ti, kteří tam byli. Měl jsem pocit takové plnosti toho prostoru. Cítil jsem se tam dobře a neměl jsem vůbec žádnou trému. Bylo to moc hezké.

Ke kázání sis vybral blahoslavenství z Ježíšova Kázání na hoře. Proč?

Protože blahoslavenství jsou moje oblíbené téma, jsem s ním tak sžitý a přišlo mi, že se hodí k vystižení Martina, tak jak jsem ho poznal já. Snažil jsem se blahoslavenství tak nějak skombinovat s jeho poesií do takového celku.

Jak ses s Magorem seznámil?

Seznámila nás Ilonka, naše společná kamarádka v kině Aero. Přivedla mě k Martinovi a představila nás. Martin mi podal ruku, ve druhé měl pivo, taky pil vodku, a říká:

„Ty si katolická svině?“

„Jsem,“ řekl jsem.

„Já jsem taky katolík. Chceš vodku?“

Tak jsme si dali vodku.

Kdy to bylo?

Na podzim v roce 2003 na projekci filmu Nosferatu s DG 307. K tomu musím ovšem říct toto. Já byl tajný řeholník. V roce 1981 jsem dělal první sliby u salesiánů, mezi kterými jsem už několik let pobýval. Představení nám tehdy zakazovali stýkat se s disidenty, undergroundem apod. – dokonce i se spolubratry, kteří v 50. letech seděli a o kterých bylo známo, že jsou salesiáni. Bylo to z bezpečnostních důvodů, protože kdyby na nás přišli, abychom nedostali do problémů děti, s kterými jsme pracovali.

Já jsem chtěl jít do misií a v roce 1987 jsem emigroval. Do misií jsem ale nestačil odejít, protože do toho přišla revoluce a řádové vedení chtělo, abych postgraduálně vystudoval a vrátil se do Česka. Takže po deseti letech jsem se vrátil.

Pět let jsem byl v Českých Budějovicích a v roce 2002 jsem přešel do Prahy, kde jsem se postupně seznámil s undergroundem, na což jsem se těšil, a začal jsem se v tom prostředí jako kněz různě projevovat. Díky tomu jsem se pak k Martinovi, který byl věřící katolík, dostal blíž. Vozíval jsem ho na různá čtení, nebo když potřeboval něco odvézt do Vydří. Jezdili jsme s ním a s Dášou různě po festivalech a podobně. Taky jsem chodil za ním na Smíchov, kde jsem u něj v bytě dělal i bohoslužbu. Byl to takový proces.

Jak bys charakterizoval Magorovu religiozitu?

Byl to takový pokorný člověk. Křtil jsem tuším syna Jožinovi Šťastnému z Bratří Karamazových, bylo to na takovém loveckém zámečku pana knížete, myslím v Květově u Orlíku. V sobotu odpoledne byly křtiny, potom se peklo prase, jedlo se a veselilo. Pilo se i druhý den. Já byl řidič, tak už jsem nepil, udělal jsem tam ještě mši a pak jsem jel s Martinem do Prahy. Martin byl připitý a chtěl, abychom zpívali mariánské písničky, celou cestu. Když ses ptal na tu jeho religiozitu, tak on ji měl právě skrz vztah k Panně Marii, ve kterém byla ohromná pokora.

O tom jste se ale spolu asi moc nebavili.

Na to on moc nebyl. O Bohu se zmiňoval vlastně jen v poesii, ale dával svou víru najevo takovými svými postoji. V rozhovoru s Erikem Fričem jsem řekl, že Martin neřešil křesťanské hříchy, ale takové ty podstatné křesťanské postoje. Dost často se stalo, že když jsme jeli v autě, Dáša Vokatá, on a já, a Dáša něco kolem náboženství řekla, tak na ni vyjel, že je hloupá, že tomu vůbec nerozumí. Vždycky se hrozně hádali, jak se něco přesně řekne apod.

Nekladl právě důraz na vnější stránky věci, zatímco to podstatný mu trochu unikalo?

Zažil jsem s ním spoustu mší, kde četl čtení, a jak se choval, jakým způsobem četl, to bylo pro mne vždycky silné. Za tou jeho slupkou, kterou na něm někteří při pozorování z vnějšku mohli vidět, byl podle mne pokorný a bohabojný člověk. Aspoň tak jsem ho viděl já, hlavně, když jsme spolu byli sami.

Taky pořád takovým zvláštním způsobem myslel na své děti. Jako každý táta chtěl, aby se jeho děti v životě nějak neztratily, a nedílnou součást takového života viděl v náboženství. Jednou v Arše, když byl koncert deset let bez Mejly, jsem přišel o něco později, Martin mluvil na pódiu, uviděl mě, přerušil vystoupení a řekl, že zdraví pátera Láďu Heryána. Měl prostě takovou úctu k tomu náboženskému prvku. Bavili jsme se o celibátu, o kněžství a on si toho strašně vážil.

Nedělal si kvůli celibátu z tebe legraci?

Pochopitelně, to bylo neodmyslitelnou součástí té vážnosti. Řeknu ti k tomu příhodu, která je má nejoblíbenější. Kamkoli přijedu na nějaký festival, tak mi všichni hned vyprávějí vtipy o farářích, které mají kulantně řečeno sexuální podtext. Na festivalu u Skaláka na konci léta koloval zase nějaký ten sexuální vtip a vždycky, když se ho někdo dověděl, tak mi to honem běžel vyprávět, takže jsem ho slyšel během chvíle asi pětkrát.

Večer hráli Bratři Karamazovi, které mám hrozně rád – když je slyším, tak úplně roztaju. Tančil jsem, za mnou byl Martin s dcerou Františkou, něco si tam povídali. Martin pak za mnou přišel, měl potřebu někomu říct něco takového velmi intimního a vlastně mně to říkal jako knězi, který to uchová jako zpovědní tajemství.

Na druhý den tam měla hrát kapela Nevidím, jejich frontman se ale opil a nebyl schopen čtení, a měli ho zastoupit Martin s Erikem Fričem. Mezitím se Martin dověděl ten vtip o farářích, který už jsem slyšel x-krát, a honem mi jej šel říct. Byla to jakoby otázka, kolikrát farář souloží, když je ve městě, a kolikrát, když je na vesnici.

Kolikrát?

Tu pointu si právě už nepamatuju. Já mu na to odpověděl: „Martine, já jsem ale nikdy s žádnou ženskou nesouložil.“

Cha cha cha.

Cha cha cha. On na to reagoval tak, že navázal na ten večerní hovor a proběhla mezi námi taková hrozně hezká a hluboká konversace – pět, deset minut. Pak už měla hrát ta kapela. Martin vylezl na pódium, odrecitoval tam ty texty a nakonec prohlásil: „Ještě během tohoto koncertu jsem složil jednu skladbu, kterou bych vám teďko chtěl předvést.“ Řekl kapele, ať hraje, oni spustili nějaký kravál a Martin do toho začal: „Mrdat! Mrdat! Mrdat!“ Asi dvacetkrát řekl mrdat a pak dodal: „A tuto skladbu věnuji zde přítomnému páterovi Ladislavu Heryánovi.“

Cha cha cha.

Cha cha cha.

Potěšil tě.

To bylo opravdu hezké, to se mi hrozně líbilo.

Jak to byl s tím čurákem?

To bylo na festivalu v Trutnově, kde mívám od roku 2005 nebo 2006 bohoslužbu. Vzniklo to tak, že jsem byl v Brně u Erika Friče na besedě k 17. listopadu, jak tam má takové ty čtvrtky – Martin tam taky byl, hrála tam Dáša a měl tam přijet i kníže. Martin měl zrovna takové to depresivní stádium, nechtěl jít na pódium a přesvědčoval mě, abych si tam šel sednout místo něho. Nakonec tam vylezl a Erik mě pak přesvědčil, abych tam šel taky. Lidi se ptali na různé věci a my jsme nějak odpovídali. Když to skončilo, přišel za mnou Martin Věchet, jestli bych na festivalu v Trutnově neudělal bohoslužbu.

Tak jsem tam začal bohoslužby dělat a Martin byl zpočátku jejich velký kritik, tedy stylu, jak jsem je dělal, že jsem něco povídal, pak jsem třeba zahrál jednu písničku, Dáša Vokatá taky vždycky něco zahrála. Byla to taková jako bohoslužba slova. Lidé nám vždycky tleskali a on říkal, že to je známka toho, že to je blbý.

No a tak to prostě nějak probíhalo a on si postupně na to zvykl. Jednou, to je asi dva roky, bohoslužba proběhla, Martin stál v tom kotli, flašku v ruce, a jak to skončilo, zařval: „Pochválen buď největší čurák Ježíš Kristus!“

Cha cha cha.

Cha cha cha. Vedle mne stál Čuňas a zařval na mě: „Farářu, to si necháš líbit!?“ Já jsem říkal, mě se to líbí, to je výborné. Nevím, proč to Martin řekl, ale věděl jsem, že se nerouhal – byl to takovej jeho projev té nejvyšší intimity.

Slovo čurák jako výraz niterného duchovního vztahu?

Vypadá to zvláštně, ale podle mne to tak měl.

Magor.

Martin. I když společností jako takovou byl zklamaný, k jednotlivým lidem měl hrozně hezký vztah – měl k lidem opravdu úctu.

Proto je oslovoval ty kundo.

Zakrýval tím svou duši, stejně jako když se svlékal – on se svlékal duševně, a aby to zakryl, tak se svlékal tělesně. Za ten svůj vnější projev schovával svou doopravdickou tvář.

Taky zbožňoval klukoviny.

Jednou jsme jeli z Trutnova, ženské v autě naříkaly, že potřebují na záchod, a do toho Martin, že mu došlo pivo – vždycky si do auta kupoval lahváče, prázdné lahve nechával ležet na podlaze, takže auto za jízdy vždycky tak cinkalo. Jeli jsme někde mezi Hradcem a Chlumcem nad Cidlinou a povídám, že zastavíme za Chlumcem, kde je taková velká benzínka. Tak jsme zastavili, všichni vylezli z auta, a Martin, kterej si chtěl dát vklidu pivo, zamačkl pojistky na dveřích a auto zabouchl, přičemž klíčky zůstaly v zapalování.

Načež poklidně odkráčel k té benzínce, kupoval si tam pivo, prodavačka se ho ptala, jestli si lahev vezme s sebou nebo jestli to vypije tam, a on na to, že hned jedeme, že si ji vezme s sebou. Tak mu povídám, „Martine, klidně si to vypij – tak dvě hodinky tady pobudeme, než nám to někdo otevře.“

Byl jsi nasraný.

Ne, nebyl, to jsem byl jindy, loni, když bylo Magorovo Vydří. Spali jsme u Skaláka a Martin mi řekl: „Flanďáku – někdy mi říkal Láďo, někdy flanďáku – zavez mě do Dačic, potřebuju si koupit noviny, dát si někde panáka a jít na houby. Za dvě hodiny budeme zpátky!“ Cha cha cha. To byly čtyři odpoledne, v neděli.

Takže jsme vyrazili. Martin někde sehnal nedělní Blesk, a pak jsme šli vedle do baru, kde začal laškovat s místním osazenstvem. Já nemohl pít, tak jsem si dal birell, v televizi byl Wimbledon, tak jsem sledoval tenis. Martin se pořád nemohl odtrhnout a já si říkal, to už asi pojedeme zpátky ke Skalákovi – houby už asi vynecháme. Po hodině se ale Martin najednou zvedl, že tedy jedeme na houby. Vyrazili jsme do Vydří a za hřbitovem, kde je teďko pochovaný, jsme zahnuli na takovou polní cestu, po které se přijede do lesa. Hned z kraje, kde je takový rybník, nechal zastavit, vlezl do lesa a teďko ho bolel každý krok. Uuuúú, hekal, uviděl nějakou houbu, tak si k ní kleknul a uuuúúú, vytáhl nožík, uuuuuuúú, vstal – uuuuuú. Furt hekal.

Cha cha cha.

Tak se tam po tom lese plížil, že jsem mu řekl, „Martine, já si jdu číst do auta, tak pak přijď.“

Za dvacet minut byl u auta a já si říkal, je to dobrý, jedeme nazpátek. Otáčím auto na cestě, a on ne, ne, jedeme na druhou stranu! Tak jsme jeli dál do lesa. Přijedeme na lesní křižovatku a ptám se:

„Tak Martine, teď kam?“

„No tak… Tam!“

Tak jsme tedy jeli tam. Projeli jsme asi pět křižovatek a pořád jsme jeli dál. Dostali jsme se na další křižovatku a Martin povídá: „Rovně!“

Působil dojmem, že přesně ví, kde jsme a kam jedeme, načež jsem ujel asi pět metrů a zapadli jsme do bažiny.

Cha cha cha.

Cha cha cha. Už bylo šest večer, neděle, a tak povídám, „Martine, zapadli jsme do bažiny, odtud se už asi nevyhrabeme.“

Martin ale seděl v klidu a odpočíval. Vylez jsem tedy ven a díval se, jestli by to nešlo nějak podložit. Bylo to ale bez šance. Tak povídám:

„Martine, musíme sehnat někoho, kdo nás vytáhne.“

On, „óóoo,“ já ho neumím napodobit, „je čas, musíme ještě na houby!“

A zase uuuuuúú, plížil se po lese. Tak jsem ho tak dvacet minut nechal, ale to už jsem začínal být naštvaný.

Říkám, „Martine, kde je tady nějaká vesnice?“

Máchal rukou směrem, kterým jsme měli jet.

„Jak je to daleko?“

„Tři kilometry, tam je hospoda, kde mě všichni znaj, a maj tam traktor – vytáhnou nás.“

Byla neděle večer, tak jsem zapochyboval. Navíc Martin zase začal hledat houby. Já na něj pořád tlačil, ať už jedeme do tý hospody, že za chvíli bude tma. Tak jo. Vyrazili jsme, ušli jsme asi třicet metrů po cestě, kudy Martin ukazoval, že máme jet, a cesta končila strží.

Cha cha cha.

Bylo to tak čtyři metry dolů a na dně tekl potok. Povídám, „Martine, kde je ta ves?“ On že tím směrem. Tak jsme se drápali přes tu strž. On nemohl chodit, a pořád uuuuúu. Netušil jsem, jestli vůbec sleze dolů, a když jo, jestli vůbec odtamtud vyleze. A jak to bude, když si tam někde zlomí nohu?

Nakonec jsme tu strž nějak překonali. Za ní byla taková houština, prodírali jsme se pořád rovně, abychom udrželi směr, který ukázal, a asi po padesáti metrech jsme narazili na cestu, která tu houštinu protínala v pravém úhlu na směr, kterým jsme šli.

Povídám, „Martine, kudy teď, doleva nebo doprava?“

„Doprava!“

Cha cha cha.

Tak jsme šli doprava a takovým velkým obloukem jsme se dostali zpět k autu.

Cha cha cha.

Pochopil jsem, že vůbec neví, kde jsme. Vůbec jsem nevěděl, co budeme dělat. Pak mě napadala spásná myšlenka, že budeme poslouchat, zda neuslyšíme někde v dálce nějaké auto, že bychom mohli jít tím směrem a dostat se tak na nějakou silnici. Po chvíli jsme skutečně nějaké auto v dáli zaslechli a vyrazili jsme tím směrem, což bylo úplně na opačnou stranu, než jsme předtím šli. Už bylo opravdu pozdě a Martin cestou zase hledal houby a zase to uuuuúúú! A to už jsem byl opravdu vytočený. A Martin na to: „To jsem nevěděl, že seš takovej nervák!“

Cha cha cha.

Nakonec jsme se tedy dostali na tu asfaltku, kde už ale věděl, kde jsme. Teď bylo asi už půl osmé večer a povídám mu, že musíme někomu zavolat – naštěstí měl u sebe mobil. Volal nějakému známému, ale ten nemohl, protože byl opilý. Vzpomněl jsem si, že mám v Dačicích také známého, ale neměl jsem jeho telefon. Vytelefonoval jsem jeho číslo, zavolal jsem mu, povídám mu, kde jsme a že bychom potřebovali vytáhnout. On na to, ať počkám, že někoho zkusí sehnat – a to jsem nevěděl, že byl na dovolené někde v zahraničí. Skutečně ale sehnal člověka, který pro nás přijel a našel nás.

Vlezli jsme do auta a Martin: „Výborně, jedeme na panáka!“

Takže jsme jeli nejdřív do hospody, kde si dal panáka.

Teď jsme neměli lano. Takže pojedeme do Vydří, kde má soused lano. Přijedeme tam, první soused neměl lano, ale měl panáka.

Druhý soused taky neměl lano, ale měl panáka. Až třetí soused měl panáka i lano.

Konečně jsme tedy měli lano, ale když jsme vjeli do lesa, byla už zase skoro tma a vůbec jsem netušil, jak to autem najdeme. Snažili jsme se kopírovat cestu, kterou jsme tam jeli, na každý křižovatce jsme se dohadovali, jestli jsme jeli doprava, doleva nebo rovně, až jsme zůstali bezradně stát – člověk, který nás vezl, měl ještě takové velké nové auto, které se do lesa vůbec nehodilo.

Vylez jsem tedy ven, že to zkusím pěšky. Nakonec jsem auto našel, on nás vytáhl a Martin okamžitě: „Jedeme do Dačic na panáka!“

Tak jsme jeli na panáka. Ke Skalákovi jsme se z těch hub, které mimochodem žádné nenašel, vrátili v jednu v noci, celé auto úplně od bláta. To byla výborná příhoda.

Jak dlouho jsi byl rozčílený?

Když už jsme se pak dostali na tu asfaltku, tak jsem se uklidnil – už jsem se smířil s tím, že tam to auto necháme a že budeme rádi, když se odtamtud dostaneme do nějaké civilisace sami. Nejvíc mě rozčilovalo, že čas ubíhal a on pořád hledal ty houby.

Jednou říkal, že potřebuje dovézt do Vydří. Já tedy nemám skoro žádný čas, musel jsem si vždycky vyšetřit nějaký ten půlden, a on tedy, že ve dvanáct hodin vyjedeme. Ve dvanáct hodin jsem byl na Smíchově a Martin samozřejmě nikde – byl naproti přes ulici v té smíchovské nádražní putyce Oáza. Pak přišel, pak jsme někde něco stěhovali, pak jsme šli ještě někam pro nějakou starou kopírku, pak musel ještě počkat, až přijde Františka, pak jsme nakládali auto, děravé pytle, staré hrnce, všelijaké věci, které jinak lidé vyhazují. Jeden pytel byl plný starého chleba, což měl prý pro nějakého chudého souseda, který si jej namáčel do kafe. Staré hrnce měl pro hospodského v Dačicích, který si to prý dává do sběru. Pak jsme měli pytel nějakých dřevěných odřezků – kufr byl narvaný, zadní sedadlo plné pytlů. Z Prahy jsme vyjeli ve tři odpoledne a do Vydří jsme dorazili o půl jedné v noci, protože jsme museli cestou zastavovat v každé hospodě. Cha cha cha.

Tak jsme jezdili, od hospody k hospodě, a on povídá: „Farářu, mám nové básně!“, a čet mi je.

Mě to vždycky hrozně naplňovalo. Hrozně rád jsem s ním jezdil. Vrátil jsem se do Prahy třeba ve tři ráno, musel jsem vstávat o půl šesté, ale to mi vůbec nevadilo.

Jak to bylo s tou mrtvou labutí?

Martin měl s Dášou vystoupení u Ládina Hejla v Jemnici v knihkupectví. To bylo v pátek. Přespali jsme pak u Skaláka a pak jsem je vezl do Prahy s tím, že se ještě stavíme ve Vydří. Jeli jsme pozdě odpoledne, bylo kolem 20. prosince, všude bylo zasněženo, byly asi čtyři odpoledne, už se šeřilo, ale nebyla ještě tma. Při zemi byl takový ten zimní opar, silnice byla bílá, viděl jsem něco ležet na cestě, nevěděl jsem, co to je, a objel jsem to, když Martin povídá, zastav! Zastavil jsem a on říká: „Na silnici je labuť.“ Vylezl ven a vzal ji – měla takový krvavý šrám přes krk, zřejmě narazila v letu do elektrického vedení, které bylo asi padesát metrů odtamtud. Martin řekl, že ji musíme pohřbít, tak jsme jí naložili do auta. Dáša hned začala křičet, to je znamení, a on na ni, mlč, ty hloupá – nebo něco takového. Tak jsme ji odvezli do Vydří, a protože už byla zmrzlá zem, nechal ji na dvoře, že ji pak se Syslem, který tam měl přijet za pár dní, zakopou.

Připravoval se nějak na smrt?

Nevím, se mnou ne, ale myslím si, že ji cítil. Viděl jsem ho u Skaláka 15. října a měl takový zvláštní výraz ve tváři. To bylo čtrnáct dní před smrtí.

Kdy ses rozhodl stát knězem?

V šestnácti letech.

Jak k tomu došlo?

V páté třídě jsme u nás v Petřvaldě u Nového Jičína měli kněze, salesiána, který mě tak nějak oslovil, a to natolik, že když jsme měli ve škole napsat, čím chceme být, tak jsem napsal, že chci být lékařem a knězem – on byl doktor teologie, komunisty degradovaný, lidé mu říkali pane doktore, a já, jelikož jsem nevěděl, že existuje doktor teologie, jsem měl za to, že je zároveň lékař. To ovšem vedlo k tomu, že mi rodiče zakázali chodit do kostela.

Rodiče byli co?

Tatínek byl dobrodruh, měl jenom základní vzdělání a neustále měnil povolání, dělal řidiče, v JZD, taxikáře, vykládal vagóny… Máma dělala půl života uklízečku a půl života byla u stroje ve fabrice na Tatrovky 613.

Byli ateisti?

Oni byli pokřtění katolíci. Jako malé děti chodili do kostela, ale pak už ne. Jestli věřili v Boha, to nevím, asi možná ano, ale nebylo to vůbec nijak vidět. Ovšem tím, jak mi to zakazovali, tak já jsem prožil takovou náboženskou pubertu.

Takže ke kněžství ses dostal skrz zákazy?

Ano. Když mi bylo šestnáct, tak už jsem jasně cítil, že bych chtěl být knězem. Mám před sebou takový obraz z té doby. Bydleli jsme v Petřvaldě, což je napůl cesty mezi Ostravou a Kopřivnicí, a vždycky brzo ráno celá vesnice odjížděla na ranní směnu do Ostravy, do Kopřivnice a do Jičína. Ve tři hodiny odpoledne se zase všichni vraceli, a když jsem viděl ty davy lidí s těmi taškami, jak jdou ztrápeně z práce, tak jsem si říkal, že tak bych nikdy nechtěl žít – připadalo mi to jako takový úplně prázdný život.

V patnácti jsem měl takový silný zážitek s Bohem a od toho se to odvíjelo, že chci být knězem. Vyhledal jsem toho salesiána, který nás jako děti učil a kterého mezitím zase přeložili jinam a on mě postupně dostal mezi skupinu mladých salesiánů, kteří žili na Ostravsku a o kterých jsem dosud nevěděl, že existují, a postupně jsem se stal salesiánem. Původně jsem chtěl být normálním diecésním knězem, ale ten můj učitel řekl ne – budu salesián. Studoval jsem stavební průmyslovku a chtěl jsem jít do semináře, ale on rozhodl, že do semináře nepůjdu, budu studovat tajně a oficiálně si mám udělat normální vysokou školu. Takže jsem to tak dělal.

Jak to tajné studium vypadalo?

V roce 1977 jsem začal studovat s tím svým učitelem, páter Novosad se jmenoval, učil filosofii a v roce 1979 jsem přešel do Brna, kde jsem studoval teologii u Zvěřiny.

Tajně.

Ano.

Jak to probíhalo?

Se Zvěřinou to bylo tak, že se to konalo vždycky v nějakém bytě, lidé se tam postupně sešli, Zvěřina přijel, nejdřív zkoušel, pak přednášel, pak se rozdala nacyklostylovaná skripta. Kdo se chtěl nechat vyzkoušet z nějaké větší části, tak ho Zvěřina vyzkoušel a pak se jelo dál. Nechodili tam jenom salesiáni, ale i jiní řeholníci a i laici – já jsem je ani neznal.

To byla součást bezpečnostních opatření.

Ano.

Kolik vás tam chodilo?

U Zvěřiny to mohlo být třeba i dvacet pět lidí.

To je zázrak, že se to podařilo utajit.

Pokaždé se to konalo v jiném bytě. Museli jsme se chovat absolutně tiše. Na chodbě nesměly být vidět boty. Když se končilo, tak se lidé rozcházeli po jednom…

Pak jsem studoval tajně morálku. To jsme byli taková skupina mladých salesiánů, asi sedm nebo osm nás bylo, a jezdili jsme po farách. Přijeli jsme vždycky v pátek večer, byli jsme tam přes víkend, profesor tam za námi přijel a přednášel nám.

Všechno se dělalo v utajení. Měli jsme třeba mše v lese, a to se vždycky rozestavěly hlídky. To byla opravdu strašná konspirace. Nic se nesmělo psát, telefonovat… Pak jsme si ovšem říkali, že ti estébáci asi spoustu věcí věděli, ale jen zpovzdálí to monitorovali. Jestli čekali k zásahu na nějakou větší příležitost? Nevím. Já vlastně ani nevěděl, jak to všechno fungovalo, a ani jsem se o to nestaral. Žil jsem v tom salesiánském prostředí a ani jsem nevěděl, jak to funguje venku.

Žádný kontakt ven jsi neměl?

Měl jsem jediný kontakt, to byl otec Radim Hložánka – v Labutích písních má Martin o něm báseň: Služební psi na dvoře vyjí / a Radim slaví eucharistii… To byl kněz, který byl od nás z Petřvaldu a byl dvakrát zavřen za samizdat. Když pak v tom druhém kriminálu dostal infarkt, tak ho pustili. Šel do invalidního důchodu, ale samozřejmě jel dál. Na půdě v Petřvaldě měl cyklostyl. Já mu tam občas vypomáhal a on mi vyprávěl o Martinovi, o Havlovi. To byla pro mne taková iniciace. Byl jsem naplněn tím salesiánským prostředím, ale bylo mi hrozně sympatické, že mimo něj existuje i tohle.

Můžeš něco říct tady o tom salesiánském centru v Kobylisích?

Má to takové dvě velké poloviny – jedna je kostel, kam chodí cca patnáct set lidí, z toho asi 500 lidí do 25 let. Máme tady sociologa, který tady dělal sociologický průzkum.

Druhá polovina je to středisko mládeže, které bych ještě rozdělil na dvě poloviny: jednu, která je, jak tomu říkám, pro hodné děti. To jsou děti, které mají nějaké rodinné zázemí a pro ně jsou zde různé kroužky apod. Není to jen pro děti z věřících rodin, ale pro všechny – většina dětí jsou zde nevěřící.

Ta druhá polovina se pak dělí na tři části. Jedna je nízkoprahový klub, což je sociální služba – typický klient je patnáctiletý kluk, který hulí marihuanu a fláká se. Tam dělám já. Děcka nám sem vodí také sociální kurátoři. Tento nízkoprahový klub je pro mládež od třinácti do dvaceti.

Pak máme oratoř, to je taková typická salesiánská struktura, kde jsou děti spíš menší. Jedná se o bezpečný prostor, ve kterém se mezi dětmi pohybují dospělí, děti si hrají a při hře se otevírají různé jejich problémy, které se řeší. Jedná se většinou o děti ze sociálně slabých nebo rozpadlých rodin, které by se jinak poflakovaly po ulicích, takže jsme rádi, že jsou raději u nás, nikdo jim nenabízí drogy, nemusí z nudy dělat bordel atd. Pak je tam ještě horolezecká stěna s posilovnou.

Byl jsem sedm let ředitelem této komunity, a teď jsem byl vystřídán, což jsem rád, protože jsem měl pocit, že už té komunitě nic nedávám. V tomhle baráku také sídlí asociace, která se jmenuje Sadba a připravuje zájemce pro dobrovolnickou službu v Africe, v Indii, v Mexiku. A potom tady máme ještě provinciální úřady.

Jaká je práce v tom nízkoprahovém klubu?

Já se tam snažím být přítomen jakoby mezi těmi dětmi, nebo klienty – ne nad nimi nebo mimo ně. Oni mi občas něco řeknou, co chtějí řešit, občas si chtějí jen tak povídat, občas nechtěj být rušeni. Nebo třeba hrajeme fotbal, na kytaru atd., což jsou ale spíš takové prostředky kontaktu s nimi. Nikdo se do ničeho nenutí. Já jim jen vytvářím podmínky pro komunikaci. Rozhodnutí je pak na nich.

Berou tě?

Pracuji tam jako dobrovolník a jsem pro ně svým způsobem starý – mohl bych být jejich táta nebo i děda. Už mám vyzkoušené, že v tom světě dětí je důležitý čas, který jsi s nimi. Dospělý člověk je pro ně potenciální nepřítel a ony se potřebují s tebou nějak sžít. Jsem vlastně jeden z členů toho klubu. To dělám dva dny v týdnu a jinak ještě učím.

Co?

Biblistiku.

Kde?

Na JABOKu, což je Vyšší sociálně pedagogická a theologická škola. Máme tam i bakalářský program, kde je obor pastorační a sociální práce, což učíme pro evangelickou fakultu. Absolvent té školy je sociální pracovník, který může pracovat v různých sociálních službách. Ta kombinace sociálně-pedagogická a theologická, která tam je asi z 20% – tedy filosofie, theologie, biblistika, etika atd. – má absolventovi sloužit k určitému osobnostnímu rozvoji a dát také té sociální práci nějaké kořeny.

Kolik vás v Česku je?

Salesiánů?

Jo.

Asi 160. Žijeme v 17 komunitách po celé republice, hlavně ve velkých městech. Dvě komunity českých salesiánů máme v Bulharsku, kde pracujeme pro chudé děti. Jedna z těch komunit je v romském ghettu ve Staré Zagoře.

(Babylon č. 7/XX, 19. prosince 2011)

 

* První slovo v titulku může být přiřazeno k druhému, nebo druhé k prvnímu