Zastupitelstvo Prahy v polovině minulého měsíce rozhodlo, že neudělí souhlas s využitím pozemku pro rekonstrukci mariánského sloupu, který stál na Staroměstském náměstí do listopadu 1918, kdy ho dav rozparáděných Žižkováků strhl: 37 z 65 zastupitelů rozhodlo, že dílo „spíš rozděluje, než aby usmiřovalo“, a jeho obnovu zatrhli. Následně se strhla v tisku diskuse o pojetí českých dějin. Je Praha žákyně na 1. stupni základní školy?

Česká veřejnost byla pobouřena, když Talibán v roce 2001 vyhodil do vzduchu obří sochy Buddhů v afghánském Bamjánu – bodejť ne, turisté přišli o atrakci. Tuzemští magoři, kteří čtyři století po třicetileté válce operují ideologickými floskulemi a obhajují vandalismus, který zničil dílo jednoho z nejvýznamnějších českých barokních sochařů, si možná ani neuvědomují, že jsou přitom na stejné lodi s fanatickými primitivy z Islámského státu, kteří – podobně jako jejich bradatí bratři v Afghánistánu – zničili starověkou syrskou Palmýru, protože se neshodovala s jejich výkladem víry, stejně jako mariánský sloup se neshoduje s výkladem českých dějin, které tuzemští talibánci (tedy studenti Nejedlého aspol.) pojímají jako kult, jako božstvo.

Také Daniel Kaiser se v týdeníku Echo (22. 9.) rozpomněl na svá školní léta a pustil se do výkladu třicetileté války, o které má jasno stejně, jako měl proletariát.

Sloup je podle něj pro stoupence jeho obnovy pouhým díkem Panně Marii za to, že se (protestantským) Švédům čtyři roky předtím nepodařilo dobýt (mezitím rekatolizovanou) Prahu.“ „Jenže,“ píše Kaiser, „kromě díku za pomoc při švédském obléhání, jehož neúspěchem … byl definitivně vyloučen návrat majetkových, právních a náboženských poměrů do roku 1618, byl sloup katolickou tečkou za třicetiletou válkou, jejíž výsledky znamenaly pro Čechy všechno jiné, než toleranci. … Před rokem 1618 panovala náboženská tolerance a svoboda vyznání, zatímco po válce byla zakotvena vynucovaná náboženská monokultura. Zatímco ve zbytku Svaté říše římské platila zásada Cuius regio, eius religio, tedy že se vyznání poddaných řídí vyznáním panovníka, české země před rokem 1618 praktikovaly svobodu vyznání nejen pro panovníka, ale i pro poddané.

Když už tedy dnes, uzavřel své úvahy Kaiser, má někdo potřebu hledat příklady vzestupu, tolerance a snášenlivosti v českých dějinách, měl by sáhnout k předbělohorské době, a ne se pořád utíkat k následné katolické periodě, která samozřejmě znamenala úpadek politický i hospodářský – a nic na tom nezmění fakt, že tohoto výkladu se držel i Zdeněk Nejedlý.

Ano, Nejedlý a pak ještě taky Kaiser. „Jenže“ – stačí vystoupit z malého českého rybníku, o který tak pečovali komunisté (pravda nejen oni), a vše je poněkud jinak: Třicetiletá válka byla především konflikt o mocenskou převahu v říši, do kterého se zapojila řada evropských mocností. Šlo v něm o složitý propletenec nejrůznějších zájmů, ve kterém náboženská otázka často hrála jen zástupnou či instrumentální roli.

Tak na Bílé hoře zvítězilo katolické Bavorsko spojené s luteránským Saskem (dohodu s Katolickou ligou uzavřela i Evangelická unie) nad kalvínskou Falcí („česká otázka“ byla na bělohorské pláni přítomna v tom, že si čeští odbojní stavové ke své smůle zvolili Fridricha Falckého za krále). Zatímco němečtí luteráni českému stavovskému („protestantskému“) vojsku „bodli dýku do zad“, pomoc mu naopak poslal Karel Emanuel, vévoda Savojský, což byl ovšem katolík. Naproti tomu český bratr Karel ze Žerotína, který stál v čele Moravy, se odmítl k českým stavům připojit, což nebylo spojeno s náboženstvím, ale s inteligencí.

Co se týká tuzemské předbělohorské náboženské tolerance, tak je nutno mít na paměti, že české „dvojvěří“ bylo následkem krutých náboženských válek a fanatické nesnášenlivosti první poloviny 15. století a platilo jen pro stranu podjednou a podobojí (a s ní pro luterány), zatímco Čeští bratři byli pronásledováni těmi, kteří mezi sebou tento „mocenský pakt“ uzavřeli – katolíky stejně jako kališníky a Jiřím z Poděbrad: náboženskou svobodu jim zajistil až „katolický“ Rudolfův Majestát.

Rok 1648 představuje Kaiser jako katolickou tečku za třicetiletou válkou, včetně posvěcení pobělohorských konfiskací, ale ona to byla především protestantská tečka: Kaiser – myšlen tedy objekt, ne subjekt, tedy k r. 2017 – musel uznat moc luteránů i kalvinistů v říši, včetně potvrzení zabrání církevního majetku protestanskými stavy, stejně jako uznat ztrátu řady území ve prospěch různých stran, mimo jiné ve prospěch  – pravda – katolické Francie.

Co se pak týká Čech, císař zde po Bílé hoře naplnil literu zákona, kterou si kdysi vymohly protestantské stavy, když prosadily v říši uzákonění právě oné zcela nemravné zásady cuius regio, eius religio – čí vláda, toho náboženství, a ve svém postupu proti nekatolíkům se mohl navíc dovolávat i příkladu Saska, kde tamní kurfiřt naopak netrpěl ve „své zemi“ žádného katolíka.

Bílá hora neznamenala jen porážku českých stavů, které ovšem do povstání vedli tuzemští němečtí luteráni, ale především porážku německou: na severozápadě Čech vytyčila habsburskou železnou hranici proti německému protestantskému světu, který v 16. století čím dál tím víc ovlivňoval duchovní a kulturní klima v zemi, a zastavila vlnu německé protestanské migrace do Čech během 16. století. „Saské“ luteránství nebyla jen náboženská reformace, ale bylo to i německé „národní obrození“ (podobně jako bylo dřív husitství do jisté míry českým „obrozením“), které mělo velký emoční náboj, zatímco císařský dvůr byl po výtce románský a měl němčinu za „administrativní pomůcku“, postrádající jakékoli nacionální zabarvení. (Přesně v tomto duchu to myslel i nacistický ministr pro Čechy a Moravu K. H. Frank, když tvrdil, že na Bílé hoře prohráli Češi spolu s Němci. – Viz)

Zůstaneme-li v Čechách a vynecháme přitom zvláštní případ Českých bratří, Bílá hora byla spíše porážkou (původem německého) luterství než (původem českého) kališnictví: zatímco katolický Ferdinand I. české utrakvisty hájil jako protiváhu německým luteránům, byli to naopak luteráni, na jejichž nátlak byla roku 1567 odstraněna ze zemských desek kompaktáta, která si kališníci kdysi za tak obrovskou cenu vybojovali, a Rudolfovým Majestátem, který císař přijal pod nátlakem luteránských stavů, přišla strana podobojí definitivně o svou správní organizaci.

Toleranci s netolerancí si pěkně „pokřesťansku“ svorně mezi sebou dělily všechny strany. Například tehdejší pražský arcibiskup kardinál Harrach byl ale proti vypovídání nekatolíků ze země po Bílé hoře a vůbec proti jakémukoli násilí a zasahování moci světské do záležitostí víry, které může náboženství jen uškodit. Víte, pane kardinále Duko?

Atp. atd. ergo etc.

A co se týká ubránění se Prahy švédskému útoku roku 1648, s kteroužto události je spojen mariánský sloup ze staroměstského rynku, Švédové nebojovali za českou věc, jak si to čeští exulanti v čele s Komenským „vroucně“ přáli, ale jen za své vlastní zájmy, a to včetně těch „nejprozaičtějších“, kořistnických. Pražané v roce 1648 uhájili své město, své domovy proti loupeže chtivé armádě, což je věc, kterou nedokáže ocenit jen neomylně naprogramovaný blbec. Hádat se o mariánský sloup léta Páně 2017 je neobyčejná zpozdilost a zhovadilost, ať už to vezmeme z vlastenecké strany, ze strany víry, historie, politiky … jak je libo, která vypovídá o mentální výbavě části tuzemské společnosti víc než cokoli jiného.

Primitivní výklad složitých věcí a přesvědčení o tom, že jsem majitel pravdy: to je základ islámského fanatismu ničícího idiocii nepřátelské sochy. A taky tuzemského blbství, které mělo pré v čele se Zdeňkem Nejedlým především po roce 1945 a které bohužel kvete dodnes.

P. S. Tenhle text jsem napsal jako doprovod ke Kotasově básničce, která mi před několika dny pípla v mobilu nad ránem, kdy Kotas končí službu v Mlýnské kavárně a pravidelně ho popadne básnická slina (poté pivní, i když v tomto případě spíš asi vinné). Kotasovou básničku – morytát zde přikládám:

O strašlivé debatě nad Mariánským sloupem

Martin Kotas

Je vlastně dobře vidět

jak mariánské sloupy

některé lidi spojují

a napříč celým věkem

Někteří tenkrát stavěli

někteří chtěli věšet

někteří bourali

někteří potom věšeli

a někteří rádi věšeli by znova

tak jako vždycky

za víru v Boha

Jen každý v jiném stínu sloupu

jak zrovna slunce na obloze

Horlivost

horlivost

Ó panenko Maria

ta stejná zloba

Jen na každého vyšla

jiná doba