V pouhých dvou dnech, 29. a 30. září 1941, zmasakrovali nacisté v rokli blízko Kyjeva, která se jmenovala Babí Jar, přes třicet tisíc Židů. Babí Jar by mohl být symbolem holocaustu právě tak dobře, jako se jím stal koncentrační tábor Osvětim.

„Na Babij Jar se pomník nevešel. / Ni hrubý kámen co náhrobek, / bohužel. / Dnes jsem stár léty, / jak židovský lid, / jsem jeden z nich, / jsem Žid. / Hle, plazím se v egyptských / zdech,  / umírám na kříži, / mám jizvy po hřebech. / Jsem snad Dreyfus. / A Filištín je práskač i soudce pán, / jsem vězněm, obklíčen ze všech stran, / štván, / hanoben, / popliván. / V načechrané krajce z Bruselu líbezné dámy, / mi kničíc uštědřují slunečníkem rány. / A to jsem malý kluk z Bialystoku. / Krev teče, zaplavuje zem, / šenk hučí, vře klokotem, / čpí vodkou a cibulí. / Bota mne skopne, jsem bezmocný, / zbytečně oroduji u těchhle / pogromových spratků. / Řvou Bijte Židy, zachráníte Rus. / Jakýsi trhovec bije mou matku. / Ach můj ruský lide!“

– zní část věhlasné básně Jevgenije Jevtušenka, v překladu zveřejněném na webových stránkách www.holocaust.cz, kterou nedávno zesnulý básník napsal po návštěvě Babího Jaru v roce 1961 a jež napomohla k oživení historické paměti ohledně místa obludného zločinu. Co se tam ale za druhé světové války vlastně stalo a proč měl Babí Jar po ní upadnout v zapomnění?

Vraždění

Na východ od linie vytýčené paktem Molotov-Ribbentrop v srpnu 1939, tedy na území, které za války leželo v hranicích SSSR, vyvraždili Němci skoro polovinu obětí holokaustu, přičemž první milion takto postižených Židů zahynul v prvních šesti měsících po německém vpádu do Sovětského svazu, tudíž ve druhé polovině roku 1941.

V představách máme obvykle holokaust spojen s plynovými komorami, ale na sovětském území byla většina židovských obětí zavražděna kulkou. Norman Davies o tom v knize Válka v Evropě uvádí: „Střílení Židů, obvykle ve velkých skupinách, bylo specialitou Einsatzgruppen. Docházelo k němu hlavně na území okupovaném Němci, které před operací Barbarossa okupoval Sovětský svaz, tedy v Litvě, Bělorusku, východním Polsku a na Ukrajině. Místa, kde se střílelo nejvíc, se nacházejí poblíž největších center osídlení – v Kaiserwaldu blízko Rigy, v Ponarském lese u Vilniusu, v Deváté pevnosti v Kaunasu, v rokli Ratomskaja u Minsku, v Drobné rokli u Charkova a v krásné strži Babí Jar u Kyjeva.“

Devatenáctého září 1941 obsadila armádní skupina Jih wehrmachtu Kyjev a Němci si zřídili okupační úřady v centru města. Tyto budovy však 24. září zdemolovaly bomby. Část jich zřejmě nakladli ještě ustupující rudoarmějci, ale část byly časované bomby, jež patrně odpálili skrývající se příslušníci sovětské tajné policie NKVD.

Zahynuly desítky německých vojáků a Němci potřebovali na výbuchy nějak reagovat. Jejich armáda musela postupovat dál, v Kyjevě měla zůstat menší posádka, a oproti německým očekáváním se ukázalo, že město je nebezpečné. Na poradě, která se konala 26. září, se představitelé wehrmachtu dohodli s veliteli německé policie a SS, že vhodnou odvetou bude vyvraždění kyjevských Židů. Propagandistické oddělení wehrmachtu dalo vytisknout velké plakáty a rozvěsit je po městě: „Židé žijící v Kyjevě a jeho okolí se dostaví 29. září 1941 v osm hodin ráno na roh ulic Melnikovova a Dochturovská (u hřbitovů). S sebou si vezmou osobní doklady, cennosti, peníze, teplé oblečení, spodní prádlo atd. Všichni Židé, kteří neuposlechnou tohoto nařízení a budou přistiženi kdekoli jinde, budou zastřeleni. Všichni civilisté, kteří vniknou do budov evakuovaných Židů a odcizí jejich majetek, budou zastřeleni.“

Tak začala akce, kterou naplánoval především vrchní velitel policie a SS na Ukrajině Friedrich Jeckeln. Proč ale měli být právě Židé potrestáni za akci, za níž stáli příslušníci NKVD, nebo si to alespoň Němci mysleli? Souviselo to se širší německou strategií na obsazeném sovětském území.

Němci se totiž v mnoha dobytých městech snažili poštvat obyvatele proti Židům pověstmi, že NKVD a vůbec celý utlačovatelský aparát Stalinova Sovětského svazu tvořili Židé, ač to samozřejmě byla pravda jen z malé části. Na mnoha místech, kam Němci postoupili, našli vězení s mrtvými těly vězňů, které tajní policisté před útěkem povraždili. Což Němci vydávali za důkaz židovských zločinů, ač šlo jednoznačně o zločiny stalinistické.

Většina kyjevských Židů před nacistickou armádou uprchla, ale desítky tisíc jich v Kyjevě ještě zůstaly. Nacisté před masakrem v Babím Jaru lstivě předstírali, že Židé mají být přesídleni někam jinam, což dělali při podobných příležitostech dost běžně. A tak se většina těch, kdo zbyli z kyjevských Židů, na shromaždiště skutečně dostavila.

Někteří také patrně doufali, že se jim v předvečer největšího židovského svátku Jom Kipur, který toho roku připadl na poslední zářijový den, snad nemůže nic zlého stát. Jejich příchod na shromaždiště popisuje Timothy Snyder v knize Krvavé země: „Mnozí dorazili ještě před úsvitem v naději, že si v přesidlovacím transportu zajistí lepší místo. Předvolaní si sbalili věci na dalekou cestu, staré ženy si pověsily na krk věnec cibule, aby měly po cestě co jíst, a shromáždění asi třiceti tisíc lidí se vydalo Melnikovovým bulvárem směrem k židovskému hřbitovu. Lidé přihlížející z okolních bytů vzpomínali na nekonečné zástupy, přetékající z ulic na chodníky. Poblíž brány židovského hřbitova zřídili Němci stanoviště, kde kontrolovali předvolaným dokumenty, a ty, kdo nebyli Židé, vybídli, aby se vrátili domů. Od tohoto místa doprovázeli Židy vojáci se samopaly a se psy.“

A nejpozději v té chvíli, ne-li dřív, si už museli mnozí začít klást otázku, co je vlastně ve skutečnosti čeká. Timothy Snyder vypráví příběh třicetileté Diny Proničevové, která kráčela s členy své rodiny a správně tušila, že je nečeká nějaké přestěhování do nehostinných krajů na těžkou práci, ale něco horšího. Najednou uslyšela výstřely: „Okamžitě jí bylo všechno jasné, jenže nechtěla nic říkat rodičům, aby je nevystrašila. Kráčela tedy dál s matkou i otcem, až došli ke stolům, kde jim Němci přikázali odevzdat cennosti a oblečení. Proničevová si najednou uvědomila, že i její matka, které už nějaký Němec odebral snubní prsten, dobře chápe, co se děje. Na útěk však pomyslela až tehdy, když jí matka naléhavě pošeptala: ‚Nevypadáš jako Židovka.‘ Proničevová měla za manžela Rusa, měla tedy ruské příjmení, a proto sdělila Němci u vedlejšího stolu, že není Židovka. Odpověděl jí, ať počká stranou, dokud oni toho dne neskončí svou práci.“

Chladnokrevnost, jakou Dinina matka i ona sama projevily, je dost vzácná; člověk si nerad připouští, že je v bezvýchodné situaci, a poněvadž jen málokdy dokáže najít východisko, raději si namlouvá, že to, co ho napadá, je jen nějaká zlá předtucha. V tomto případě tomu tak nebylo. Dina Proničevová stála stranou a viděla, co se stalo s jejími rodiči, sestrou a ostatními kyjevskými Židy.

Odevzdali cennosti a doklady, pak se museli svléknout donaha a vojáci je ve skupinách po deseti hnali na okraj rokle Babí Jar. Mnohé z nich přitom tloukli, Dina si vzpomínala, že ti lidé šli na popravu už zkrvavení. Poté se museli položit na mrtvá těla, která už byla v rokli vysoko nakupena, a čekat na střely, jež přilétaly shora a zezadu. A pak přišla další skupina.

Proničevová byla svědkyní srdcervoucích výjevů – viděla matku hezké patnáctileté Sáry, jak prosí, aby ji popravili společně s dcerou, protože ji až do konce trýznily obavy, aby její dceru Němci neznásilnili. Viděla nahou matku, která kojila nemluvně, ačkoli musela vědět, že už je konec. Když jí Němci dítě vzali a hodili do rokle, vrhla se za ním a zabila se.

V rokli tak skončilo 33 761 lidí. Mrtvá těla byla po masakru vyzvednuta a spálena na hranicích, kosti, které neshořely, byly rozemlety na prášek, a tak jediné, co po nich zbylo, byl jejich počet. A Dina Proničevová.

Na sklonku dne se Němci rozhodl zlikvidovat i ji,“ píše Timothy Snyder. „Zda je či není Židovka, nemělo význam: viděla příliš mnoho. S několika dalšími ji potmě dovedli na kraj rokle. Svléknout se nemusela. Přežila jediným způsobem, jakým to tehdy bylo myslitelné: jakmile padly výstřely, vrhla se do rokle a předstírala, že je mrtvá. Snesla tíhu Němce, který se prošel po jejím těle, a nehlesla, ani když jí jeho boty dupaly po prsou a po ruce, jako by už nic necítila. Když ji zasypali hlínou, dokázala si vyhrabat životodárný otvůrek. Pak uslyšela nějaké dítě, jak volá maminku, a pomyslela na vlastní děti. Začala na sebe mluvit. ‚Vstaň, Dino, a utíkej. Běž k dětem.‘ Vyhrabala se ven a tiše se odkradla.“

Dina Proničevová měla téměř neuvěřitelné štěstí – přežila nejen masakr, ale i sto týdnů německé okupace Kyjeva a celou válku. Nebyla jediná, ale moc Židů takové štěstí jako ona nemělo. Němci nastolili zákony, podle nichž byli sovětští obyvatelé povinni udávat skrývající se Židy úřadům, a dokonce jim za to nabízeli odměnu – peníze a někdy i klíč od židovského bytu. A v Kyjevě stejně jako v celém Sovětském svazu si lidé už před válkou zvykli udávat takzvané nepřátele lidu.

Jinou Židovkou, která přežila válku, byla porodní asistentka Sofie Ejzenštejnová. Zachránil ji manžel, který ji ukryl v jámě vykopané vzadu na dvorku. Odvedl ji tam v převlečení za žebračku a každý den za ní chodil, když venčil psa. Sofie byla zoufalá, měla o něj strach a prosila ho, aby ji radši otrávil, ale on na to nedbal a denně jí věrně nosil jídlo a vodu.

Babí Jar v rokli zapomnění

Výše popsaný masakr, největší hromadná poprava v dějinách, však neznamenal poslední tragédií, kterou Němci v Babím Jaru způsobili. Bylo tam postupně popraveno mnoho desítek tisíc dalších lidí, Židů, Romů, Ukrajinců a Rusů, z nichž mnozí patřili k válečným zajatcům anebo partyzánům bojujícím proti Němcům. Odhaduje se, že tam zahynulo asi dvě stě tisíc osob.

Po válce se však na masakr v Babím Jaru paradoxně mělo zapomenout. Stalin o holokaustu nechtěl slyšet ani mluvit, prvotní pro něj bylo utrpení sovětského lidu, či přesněji řečeno Rusů. Hluboce se mu příčily všechny národy, které měly nějaké spojení – příbuzenské styky nebo kulturní tradice – přesahující hranice Sovětského svazu. A nejvíc patrně Židé, u nichž byly tyto vazby nejnápadnější.

Stalinovu paranoidní zášť vůči Židům nesdíleli všichni sovětští občané. Spisovatelé Ilja Erenburg a Vasilij Grossmann po válce sestavili Černou knihu sovětských Židů, sbírku dokumentů a svědectví o masovém zabíjení. A předseda Židovského protifašistického výboru Solomon Michoels přinesl v září 1945 do Kyjeva na přednášku v křišťálové váze popel z Babího Jaru.

Michoels se také přimlouval za uveřejnění Erenburgovy a Grossmannovy Černé knihy a na veřejných vystoupeních hovořil o roklích smrti. Nebyl ochoten utrpení Židů vykládat jen jako součást utrpení sovětského lidu. V lednu 1948 ho dal Stalin zavraždit, načež rozpoutal antisemitskou kampaň a Černá kniha nikdy nesměla vyjít.

A jaký byl další osud tohoto temného místa masového vraždění? „Několik pokusů vybudovat zde památník selhalo,“ uvádí o Babím Jaru text na webové stránce www.holocaust.cz. „Na konci 50. let tu dokonce vznikla přehrada. Hráz však nevydržela nápor jarních dešťů roku 1961, bahno zaplavilo severní část Kyjeva a způsobilo rozsáhlé škody, několik lidí zahynulo. Přehrada již proto nebyla obnovena. Vznikl zde městský park. Místa masových hrobů se většinou nenašla. Záplavy však paradoxně přispěly k tomu, že se o Babím Jaru začalo mluvit. Místo navštívil tehdy respektovaný sovětský básník Jevgenij Jevtušenko. Až zde se dozvěděl, co se tu za války odehrálo. Jevtušensko byl v té době mluvčím Komsomolu, mohl si ledacos dovolit. Možná, že právě tady začala jeho proměna v básníka disentu.“

Jevtušenkova báseň o Babím jaru si okamžitě získala světový věhlas a v Sovětském svazu otevřela diskusi, jak se postavit k připomínce míst, spojených s tragédií druhé světové války.

V roce 1962, tedy o rok později, složil na základě Jevtušenkovy básně Dimitrij Šostakovič svou světoznámou 13. symfonii. Nicméně, ač od Stalinovy smrti uplynulo několik let, vypadalo to, že symfonie nebude nikdy uvedena. Kritické hlasy namítaly, že Jevtušenko ani Šostakovič nepřipomínají utrpení ruského a sovětského lidu.

Nakonec však premiéra přece jen proběhla a symfonie byla umělecky i politicky nesmírně úspěšná, i když soudruzi v politbyru za zavřenými dveřmi o celé záležitosti dál rokovali. Památník byl v Babím Jaru nakonec postaven až v roce 1976, za Brežněvovy éry, avšak tento bombastický monument nijak nepřipomínal židovskou tragédii.

Na důstojné uctění památky povražděných Židů musel Babí Jar čekat až do pádu komunismu. Teprve po roce 2000 vznikl na druhé straně parku vybudovaného po povodni symbolický památník a až šedesát pět let po tragédii, v roce 2006, se tam, mimo jiné za účasti několika významných ukrajinských, ruských, izraelských i například polských politiků, konalo obrovské pietní shromáždění, které tvořilo součástí akcí Světového židovského fóra.

Pro sovětské politiky a většinu sovětských historiků sice utrpení Židů nebylo důležité, důležitější bylo slavné vítězství, ale Babí Jar přesto neupadl v zapomnění: psali a píší o něm historici světoví. Setkáme se s ním na stánkách každé známé historické knihy, která byla o příslušném tématu či období napsána.