Moje poznámka o amnestii pro bratry Mašínovy vzbudila polemickou reakci Petra Placák („Mašínové jednali odpovědně a přiměřeně“, LN 3. 3. 1999). To je dobře, protože nejde jen o jeden příklad odporu vůči komunistickému režimu, ale o obecnější věc: o to, nakolik naše uvažování o minulosti je a má být v zajetí neplodného fundamentalismu. Fundamentalismus je vždycky projev myšlenkové pohodlnosti. Pan Placák se ptá: „Zajímalo by mne, jaký má autor názor na protektorát. Probíhala tehdy občanská válka, či ne?“ A podotýká, že „v protektorátu podobně jako za komunistického teroru pro ni nebyly zrovna `ideální´ podmínky“. Já jsem ovšem nemluvil o tom, že v padesátých letech nebyly ideální podmínky pro občanskou válku, ale že pro ni nebyly podmínky vůbec a že občanská válka u nás tehdy nebyla. Naproti tomu během takřka celé existence protektorátu zuřila skutečná, světová válka. Navíc nacistická ideologie byla pro Čechy nepřijatelná už proto, že počítala s jejich likvidací, a Němci se nemohli spolehnout na aktivní spolupráci tak významné části české společnosti jako komunisté po roce 1945 a v prvních letech své vlády. V zemi probíhal organizovaný ozbrojený odpor, který se nepodařilo zcela zlikvidovat ani heydrichiádou. Nechci tím tvrdit, že by Němci (nacisté) byli horší než Rusové (bolševici) a jejich čeští přisluhovači, poměřování tu nemá valný význam. Byli jiní a situace byla pokaždé jiná. Pan Placák tvrdí, že považuji bratry Mašínovy „za kluky, kteří si hráli na válku v jinak spořádané společnosti“. O spořádanosti poměrů v komunistickém Československu jsem v poznámce, kterou kritizuje, napsal: „V letech 1945-48 se tehdejší ČSR postupně stávala kolonií ruského impéria (…). Zotročení ČSR bylo provázeno mimořádně ohavnými zločiny.“ A že bych považoval Mašíny za kluky, kteří si hráli na válku? Kde to vzal, vždyť zabili několik lidí! Na rozdíl od pana Placáka si myslím, že Josef Mašín nemá s činy svých synů nic společného. Chápu, že jeho hrdinství pro ně znamenalo naléhavou výzvu: ale jak už tomu u výzev minulosti bývá, nebyla to výzva k mechanickému napodobení, nýbrž výzva projevit statečnost v nové historické situaci. To, jak se s takovou výzvou člověk vypořádá, je mimo jiné i otázkou inteligence. Nenáležitost toho, co Mašínové dělali, ostatně pěkně dokládá pan Placák, když píše: „… očekávali, že dojde k nové válce mezi svobodným světem a komunisty a že je třeba pro okamžik vypuknutí konfliktu připravit v českých zemích půdu pro povstání.“ Vycházeli tedy ze zcela falešných předpokladů, a podle toho taky jejich činnost vypadala. Pan Placák se ptá: „Jak mělo takové „odpovědné“ jednání odpůrců komunistického režimu vypadat?“ Tato otázka je úplně nezajímavá, protože je na ni už pozdě. My se musíme ptát, jak má vypadat politicky odpovědné jednání dnes. Abychom se toho dobrali, obracíme se k minulosti s otázkou, na co můžeme navázat a na co ne. Obracíme se k ní jako dospělí lidé, kriticky. Pokusil jsem se doložit, proč si myslím, že činnost bratří Mašínů nás nemůže inspirovat. Pan Placák cituje Listinu základních práv a svobod. Listina je ústavní zákon a vyplývá z ní, že bratři Mašínové neporušili zákon. To ale vůbec neznamená, že jejich jednání bylo politicky správné, nýbrž jen to, že je za ně nelze trestně stíhat. Což jsem ve své poznámce taky napsal. A konečně, pan Placák se ptá: „Vůči komu nebo čemu měli být Mašínové neodpovědní? Vůči KSČ, nebo vůči mlčící většině?“ Poslední instance, vůči níž člověk jedná odpovědně nebo neodpovědně, samozřejmě není KSČ ani „mlčící většina“. Tato instance tu nicméně je, a proto se dá za každé situace poznat, co je správné a co ne. Navíc zmínky o „mlčící většině“ mi zní z úst pana Placáka dost nelibě. Cítím z nich nenáležité pohrdání českou společností, příznačné pro některé účastníky disentu. Nepřidali se, zbabělci! Ani k Mašínům, ani k Chartě 77. Měli bychom hledat chyby nejen u druhých, ale i u sebe. Nabídli jsme jim vůbec něco, co by bylo stálo za to, přidat se?

Lidové noviny – 11.3.1999